Andělí vejce
Petr Stančík
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/314429/mid_andeli-vejce-7K4-314429.jpg
4
233
233
Nový román Petra Stančíka (Magnesia Litera 2015 za prózu) se odehrává v kulisách první poloviny 20. století. Hlavní hrdina Augustin Hnát se narodil zásluhou mořské panny. Jeho matka běhá po lese se srnami, otec mu vybral za kmotra obecního blázna. Místo hlavy má vejce, z něhož se líhnou andělé prapodivných nápadů. Asi by prožil nudný život, nebýt přátelství se strašidlem, vynálezu nekonečnítka, sibiřské anabáze, zničující lásky k mušli, dvou světových válek a jednoho vojenského zběha. Děj směřuje k tragickému rozuzlení, kde končí veškerý humor.... celý text
Přidat komentář
Pěkný spletenec. Takový trochu "Stoletý stařík" po česku. Líbila se mi práce s jazykem, autorova fantazie a nezvyklé časové střídání dějových linek. Chyběla mi určitá účelovost toho všeho, nějaký smysl. Takhle to byla spíše bizarní sbírka zážitků vesnického supermana, byť zábavná a historicky poučná.
Byl jsem značně překvapený, že existuje současný autor s takovým slohem, vtipem, s takovou nečeskou fabulací. Nejvíc mi při četbě vyvstával Márquez, podobnost však byla taková - česká. Určitě se podívám i po dalších jeho knihách.
Tak jen na ochutnávku:
Zašel také do kostela za otcem Kadlubem, aby se před válkou smířili. Starý farář mu vyvolávání démonů už dávno odpustil. Nalil do pohárů mešního vína a zavdali si.
Hovor se rychle stočil na otázku, zdali je válka dílem lidským, či Božím. Augustin byl toho názoru, že Bůh je strůjcem všeho, kdežto Kadlub věřil, že by nevymyslel něco tak hloupého, jako je válka. Augustin však nesouhlasil:
"Když může všechno, proč by nemohl být taky hloupý, je-li to jeho vůle?"
"Chceš mi tu povědět, že Pánbůh je blbec?" zeptal se farář spíš udiveně než rozhořčeně.
"A to zas ne, důstojný pane," bránil se Augustin. "Jen si říkám, že myslet, že Bůh musí být ze všech nejchytřejší, je pýcha rozumu a taky vzdělanosti. Jako by inteligence byla ta nejvznešenější ze všech vloh. To si vymysleli učenci, aby zdůvodnili, proč nepracují."
"Avšak rozum byl dán pouze lidem," namítl farář. "Aby rozeznali dobré od zlého."
"No právě že jenom nám. Třeba je to jen taková úchylka. Jinak by to měla i zvířata a rostliny. Ostatně k rozeznání dobra od zla stačí cítit bolest a radost."
"Ale jak by mohl být všemohoucí, jestliže by nebyl vševědoucí?" zoufal si padre.
"Podobně jako Röntgenovy paprsky X nebo zemětřesení, prostě bezmyšlenkovitá síla. Naproti tomu lidská cesta ovládání přírody skrze rozum a smyslové poznání vypadá hrozně chytře, jenomže nakonec vždycky vede k sebezáhubě."
"Synu, do téhle dálky s tebou nepůjdu," řekl Kadlub smírlivě. "Ale dávám ti požehnání, aby ses nám z té vojny vrátil živý a zdravý na duchu i na těle."
Tak jsme si bohužel ani napodruhé nepadli se Stančíkem do noty. Byť jsem měla zpočátku pocit, že díky Andělímu vejci autorovu tvorbu konečně docením, protože je mi tematicky bližší než Nulorožec, nakonec je výsledný pocit naprosto totožný. Mám z těch knih zkrátka pocit, jako by někdo vzal fakt luxusní ingredience a uplácal z nich průměrný burger. Věřím, že má Petr slušnou základnu věrných čtenářů, kteří mezi jeho řádky dovedou nalézt hlubší smysl, já se nicméně po jejich bok nezařadím.
Klasický Stančík, směs divokých fabulací a ověřených historických faktů, okořeněná notnou dávkou požitkářství. Oproti takovému Pérákovi nebo Mlýnu na mumie ovšem laskavější, rustikálnější a hlavně - lépe vypointované. Když si zvyknete na jeho rozjívený nacionalismus a zpátečnictví, je to další veselá tour-de-force po českých dějinách.
Čte se to jako po másle. Ale to je tak vše. Stančík je posedlý tím, jak mu příběhy lehce skáčou na papír, ale bohužel nic než příběhy beze smyslu to nejsou. Takže mě to zaclo od poloviny už dost nudit. Což se myslím stalo i autorovi. Sem tam je dobré si přečíst, co se čte samo, aby se člověk rád vrátil k tomu, co má smysl, i když je to facha.
Knihu jsem si vybrala po přečtení Mrkev ho vcucla pod zem, protože mě zaujala Stančíkova hra s jazykem. Oproti tomu mi Andělí vejce přišlo slabé. Příběh mě vlastně vůbec nezaujal, zajímavá byla asi jen Hnátovic rodina. Pár týdnů po přečtení už bych asi ani nedokázala povyprávět, o čem kniha byla.
Pábení Petra Stančíka je zábavné, na jeho "ukecanost" a fantazírování si brzy zvyknete, protože nejde o mlácení prázdné slámy, děj jde docela bryskně kupředu a nenudíte se. Mě to bavilo.
Baví mě Stančíkovo nakládání s češtinou, v němž snad v současné době nemá konkurenci, baví mě jeho kulinářské a erotické výstřelky, baví mě jeho konspirace a fantazijní úlety. Děj se sice ke konci poněkud rozdrobil a měla jsem pocit, že je nutno hlavně co nejrychleji dovyprávět všechny linie, ale forma mi to vynahrazuje.
Vlastně se mi četlo příjemně, dokud jsem se spokojila s klouzáním po povrchu a nesnažila se hledat, jestli autor krom obecné ukázky, jaká to tenkrát byla na houby doba, nechce sdělit i něco víc. Protože hlubší sdělení se mi tentokrát líbila pramálo a nejde jen o níže zmiňované bláznovo proroctví, které z textu dost trčí. Stančík konspiruje a posmívá se rád a vesele, ale pokud mě neklame paměť, v Mlýnu na mumie to bylo stylem padni komu padni, tady naopak důsledně z jedné pozice - Češi proti Němcům a Maďarům, hrdinný později fašista Gajda (který posměchu skoro unikl) proti zednáři placenému Masarykovi. Stejně tak moudrý Augustin Rusy (kteří nechtěli válčit, protože měli vlastních problémů dost), zabíjel nerad, protože by je býval raději objal, ale Němce a Maďary likvidoval po stovkách (což si samozřejmě zasloužili, a pokud zběhli, pak byli hnusní zbabělci a neradno jim důvěřovat). Nějak se mi ta gajdovská tendence zdála příliš rozsáhlá a hluboká, abych se jí smála. Ráda bych se mýlila a je možné, že jsem jen nepochopila míru Stančíkovy ironie a parodické stylizace. Nicméně jsem se ke konci pořád víc ošívala a i vzhledem k nebeletristickým autorovým výrokům budu k jeho další tvorbě přistupovat opatrně.
Ze začátku jsem byl nadšený autorovým stylem psaní i slovníkem. Mé nadšení bohužel nevydrželo. Oceňuji autorovo fantazii a práci s jazykem. Párkrát jsem se nahlas zasmál a spoustu hlášek, odkazů a parodií jsem jistě ani nepochopil. Vadilo mě, že střídají kapitoly popisující život Augustina Hnátka a vyprávění ze dne na konci 2.sv.války. Jak už někdo zmínil dole tak věštba blázna, do které autor zřejmě zabudoval svůj názor na uprchlickou krizi, mě přišlo trochu mimo žánr.
Knížku jsem dostala s větou, že mi její přečtení změní život. Nestalo se tak, ale stejně se mi moc líbila. Některé věci byly tak originálně popsané. V dělení podle let jsem měla ze začátku trochu problém, ale pak jsme si zvykla a knížku si moc užila. Od Petra Stančíka jsem nic jiného nečetla, ale myslím, že to brzo napravím.
"Všecko se pořád opakuje, a lidi se z toho nepoučí." V této větě je vše, proč tedy používat jiné :-) Petra Stančíka a jeho nádhernou hru se slovy, s významy slov a příběhů jako z jiné dimenze jsem si již nadobro oblíbil. Poprvé jsem se s jeho tvorbou seznámil při čtení Mlýnu na mumie, takže se srovnání nevyhnu. Kladem této knihy je více plynoucí příběh, který tolik nezachází do extrémů... záporem přesně to samé. Kladem je jasně budovaný a relativně reálný příběh... záporem to samé. Knihu tady hodnotím o hvězdu lépe, přečetl jsem ji prakticky za jediný den, ale vůbec si nejsem jistý, jestli se mi nelíbil více Mlýn na mumie. A to je přesně to zmatení racionálního uvažování, kterého se může člověk dočkat jen u knih Petra Stančíka. Proto o tom už raději nebudu dál přemýšlet, seženu si "ostropestřecovici, jedinou kořalku ze všech, která játrům zároveň pomáhá i škodí" a jeho další knihy a na každém zastavení mého života je budu nepoučitelně stále dokola doporučovat všem lidem s podobně trhlým viděním světa.
Mumie byla jizda, Vejce krapet ubralo na plynu ovsem ten jazyk je stale maximalne vynalezavy a zabavny. Jen u politicko-valecne casti jsem se lehce ztracel.
Andělí vejce je opět typický Stančík, oproti Mlýnu na mumie možná trochu krotší a umírněnější, ale přesto pořád jeho legrácky, narážky, gurmánské vsuvky a slovní hříčky nemají v Česku konkurenci. Za pozornost taky stojí, kolik postav Stančík nechá umřít a s jakou cynickou lehkostí tak činí. Často nelze než se bizarním úmrtím smát... Škoda jen na můj vkus uspěchaného závěru - měl jsem z něj dojem, jako by už vyprávění příběhu Augusta Hnáta autora přestalo bavit a snažil se je mít co nejrychleji za sebou. Takže ve výsledku 4*, neboť dokonalý čtenářský požitek z Mlýnu na mumie se úplně zopakovat nepovedlo, i když chyběl jen kousek.
PS. Že někdo ve Stančíkově relativně nevinném rýpnutí směrem k migrační krizi a multikulti vidí xenofobní agitaci a dokonce ho srovnává s vypitou dementní hlavou Aleše Brichty, nad tím zůstává rozum stát.
U autora je již od první věty zřejmé, že má Magnesii Literu právem. Kniha mi svojí ponurostí a magičností připomíná Žítkovské bohyně. Velice oceňuji "vize do budoucnosti", prostřednictvím kterých autor velmi trefně kritizuje současné dění ve světě. Něco tomu na 5* chybělo (nebo snad přebývalo?) každopádně - literární zážitek to je. Jen se musíte plně soustředit a mít rádi knihy z prostředí válek. Zde se objevuje 1. i 2. světová. :)
Přečetl jsem se sebezapřením, doufaje, že konec ospravedlní to plácání autorových jater. Bohužel, četl jsem málo takových intelektuálních exhibic, takže nemohu než zveřejnit svůj názor.
Forest Gump byl uvěřitelný a tím úchvatný. Stoletý stařík co vylezl z okna a zmizel, byl děsivě přetažený, ale zábavný. Augustin Hnát by byl lepší v komiksové formě. Stačilo by pár bublin do obrazu.
Pan Stančík umí výborně česky a je vzdělaný, jenže číst jeho Andělí vejce, je jako poslouchat chvástání přiopilého rybáře. Jsem hodně zklamaný, koupil jsem si knihu pod vlivem osobního zážitku z autora, kdy působil jako pedagog. Ten obrázek si musím udržet.
Augustin Hnát a jeho velkolepý příběh, odehrávající se mezi dvěma zrcadly. Augustin netápe, neváhá, není slabý a rozpolcený, věčně z něčeho nešťastný a životem se plácající shnilan, obvyklá a otřesná už postava české literatury. Kolem něj a s ním žijí uvěřitelní a docela normálně vesničtí lidé, jejichž osudy se očekávaně mísí.Do pravidelného světa běhu vstoupí velkolepé události (nejprve la Grande Guerre a po ní i ta ještě větší) a všechno je jinak. Petr Stančík nám tentokrát v plné síle předvedl, jak hóch literaturu umí psát a jak pro něj není těžké, roztrhat nás na kusy. První třetina knihy je tak velkolepá, až to bere dech. Třetina poslední je uvolňující a plná obvyklých stančíkovin (v Podkamenné Tunguzce už mi chyběl jen dědeček Oge), které, alespoň mně, pomohly se zase zcelit, dohledat v mozkové databázi souvislosti a připravit se na nevyhnutelné la Grande Finale. Na závěr přijde obvyklé, tvrdě stančíkovské přetnutí gordického uzlu - tady je konec, pořádná pecka a dělej si s tím, co chceš!
Ta kniha je úchvatná – lepší než všechno, co jsem ze současné české prózy četla. Krásné hry s jazykem.
Nuže! Kniha mě do sebe opět vcucnula, byť jsem čekala, že bude méně záživná než třeba Mlýn na mumie. Na to, kolik se toho v příběhu událo, nehledě na dvě dějové linie, se mi kniha zdála "málostránková", ale tím lépe vystihuje autora jako někoho, kdo vypíchne to podstatné doplněné svižným a příjemným stylem psaní. Zájem na četbě u mě trošku polevil u válečných pasáží (po všedním, ale přece zajímavém vyprávění děje z vesnického dění, se děj trošku přeorientoval na vyloženě historickou a konkrétní tematiku, která mi jednak připomínala Staříka, který vylezl z okna a zmizel a jednak přišla spíše zajímavější pro mužskou část čtenářů....). Nicméně v celku hodnotím knihu velmi pozitivně a pro milovníky Stančíka 100% doporučuji. Na druhou stranu bych si určitě doporučila knihu přečíst ještě jednou, protože mi určitě uniklo spoustu souvislostí spojených s dobovými reáliemi apod.....
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2014 |  Mlýn na mumie |
| 2021 |  Pravomil aneb Ohlušující promlčení |
| 2016 | Andělí vejce |
| 2017 | H₂O a tajná vodní mise |
| 2008 | Pérák |
Forrest Gump po česku okořeněný špetkou humoru a hrstkou konspiračních teorií, přelitý omáčkou magického realismu. Pozřít se to dalo, ale moc jsem si nepochutnala.