Andělí vejce
Petr Stančík
Nový román Petra Stančíka (Magnesia Litera 2015 za prózu) se odehrává v kulisách první poloviny 20. století. Hlavní hrdina Augustin Hnát se narodil zásluhou mořské panny. Jeho matka běhá po lese se srnami, otec mu vybral za kmotra obecního blázna. Místo hlavy má vejce, z něhož se líhnou andělé prapodivných nápadů. Asi by prožil nudný život, nebýt přátelství se strašidlem, vynálezu nekonečnítka, sibiřské anabáze, zničující lásky k mušli, dvou světových válek a jednoho vojenského zběha. Děj směřuje k tragickému rozuzlení, kde končí veškerý humor.... celý text
Přidat komentář
Parádní kniha. Narážky na dobové reálie mě přiměly dozvědět se i něco víc o našich pohnutých dějinách. Díky za zážitek.
Opět zajímavé čtení typické rukopisu pana Stančíka. Jen ten konec bych asi čekal trošku jiný...
To se nám pan Stančík u Andělího vejce pěkně odkopal, ach jo. Nikomu jeho názory neberu, ať si každej myslí co chce, ale to co u poslední knížky předvádí Petr Stančík je dost silná Brichta. Co je ještě smutnější, je fakt, že se mu jeho názory proti multikulti nevešly do příběhu, tak aspoň nechal blázna v roce 1910 veštit, jak se Evropa sama zničí uprchlíkama a do poděkování vložil rejpnutní stejným směrem. Gratuluji předem k vyznamenání od Zemana.
Tohle humpoláctví by mě jen tak nepřekvapilo, ale od autora skvělýho Mlýnu na mumie to teda překvapení bylo. Podobně bych byl asi šokován, kdyby Eva Green ukázala pinďoura nebo tanky začly jezdit pod vodou. Příběh jinak sám o sobě je v pořádku - respektive nadprůměrně v pořádku - August Hnát je českej Forrest Gump, kterej má v hlavě andělí vejce, zažije obě světové války, dostane se přes půl světa zase domu za svou milou a to je asi tak všechno co k tomu lze říci. Stančík psát umí, sloh má krásnej, je vtipnej, používá češtinu s lehkostí jako já tabulky v excelu, ale z Andělího vejce šlo vykřesat víc.
Pachuť Stančíkova xenofobní agitace mě bohužel nutí hodnotit knihu jen 4/10, i když bych byl rád nad věcí. Jak by řekl muj děda - když se vám vaše holka vykadí do postele, tak to taky prostě bude mít dopad na hodnocení jejího guláše.
Po přečtění Mlýnu na mumie jsem se na další knihu těšila a musím přiznat, že mě nezklamala. Autorovy se velmi dobře podařilo propojit snový magický svět s tím reálným plným historických událostí, které ale podřídil svému příběhu, což na mě působilo kouzelně a celému příběhu to dalo další rozměr. Postava Augustina pro mě zosobňuje nejen vlastní osobu počátku minulého století, ale i samotné toto období - období technických novinek, tradic a také šťastných momentů a osobních tragédií. A kromě jiného se to čte téměř samo :-)
Pro mě - kniha zjevení. Neznala jsem autora a jsem zcela okouzlena. Nejvíc asi kombinací něhy a cynismu. Určitě si přečtu i další jeho knihy. Doporučuju.
Krásná kniha, která nepotřebuje komentář. Na české poměry neuvěřitelná kvalita. Je mi líto těch lidí, co na Stančíkovi hledají chyby, nebo jim něco vadí.
Forma zvítězila nad obsahem. Howgh. Neskutečně ulítlé, proč ne...Hrát si se slovíčky, nekonečnítko a nápad se zrcadly mě zaujal, ale zbytek bída. Politika na konci už vyloženě protrpěna. Škoda, Chrujdo.
Tak to jsem nečekala. Opravdu zajímavá kniha. Podivná a přitom lákavá. Vše se odehrává v jednom dni a přitom je vyprávěn celý život. Určitě si ještě něco od tohoto autora přečtu.
Chvíli jsem měla dojem, že čtu Márqueze, pak pohádku o hloupém Honzovi, culila jsem se jako v divadle Járy Cimrmana, sem tam jako bych slyšela hlaholit historky strýčka Pepina. Asi to zní bláznivě, ale na mě tahle hořkosladká pohádka fungovala. Jestli chcete vědět, jak se dojí velryby, směle do toho.
Jaký magický realismus? Fantasmagorie je to. Reálné události propletené se snovými výlety, duši vedle techniky. A do toho český Stařík Augustýn Hnát, který všechno zvládl a přežil. Čte se to jedním dechem. Při druhé četbě si budu dělat poznámky a hledat odkazy - díky četbě o legionářích jsem tuto část přijal, ale stejně si budu muset projít i města a mně méně známé bitvy a srovnat realitu a Stančíka.
Závěr byl pro mne trochu useknut, ale asi to tak mělo být.
Skoro mi to teď začalo připomínat písničku Trabandu "Člověk je sám, zoufale sám, člověk je člun po moři hnán, a neví odkud a neví kam, chybí mu kapitán, kapitán."
Mlýn na mumie byl jako zjevení, díky němu jsem objevil Stančíka a následně českou fantastiku. Od nové knihy Andělí vejce jsem však raději příliš neočekával, což se ukázalo jako dobře, protože druhý Mlýn na mumie to prostě není. Stančík tentokrát napsal něco, co by se dalo asi označit jako vesnický román, je to stále velmi dobré, čte se to samo, člověk se při čtení neustále usmívá, hrátky s jazykem pořád baví, přesto mne autor v jednom okamžiku neuvěřitelně zklamal. Skutečně bylo nutné do knihy velmi násilně zakomponovat autorův názor na multikulturalismus a uprchlickou krizi v podobě věštby místního pošuka? Z literárního hlediska to působí jako pěst na oko, vůbec to tam být nemuselo a nemělo, nemá to žádnou souvislost s dějem. Přesto si to Stančík neodpustil. Pokud bych byl zvědavý na podobně výlevy, rozkliknu si Facebook Kláry Samkové. Autor má samozřejmě právo mít na danou věc svůj názor, ale prezentovat ho za každou cenu v knize tohoto typu se absolutně nehodí. Přešel jsem to, knihu dočetl a úžasně se u toho bavil, ale hořká pachuť zůstala.
Petr Stančík je definitivně mým nejoblíbenějším současným českým spisovatelem, stačil k tomu "jen" Mlýn na Mumie a Andělí vejce. Parádní kniha, takhle nějak by vypadaly Svěrákovy roztomile naivní povídky z dětství, kdyby je psal temný a zvrácený, ale poetický cynik. Jazyk, styl, obsah, všechno se mi neuvěřitelně líbilo. Opět mě trochu zklamal závěr, ale to je velmi subjektivní, věřím, že někoho jiného nadchne. Každopádně doporučuju každému něžnému cynikovi :)
Kniha je to skvělá, ne že ne. Ovšem čtenářské orgie se nekonají. Ten zážitek, který vás doslova připoutal do křesla tu není, nicméně ke kkonci knihy jsem měl slzy v očích a opět se hluboce skláním před Stančíkovou poetikou a jazykovým mistrovstvím.
Přiznávám, k panu Stančíkovi jsem nekritická. Možná malinko i proto, že jsme krajané. Především ale proto, jak nádhernou češtinou vládne, pro mě je potěšení si jeho knížky číst, doslova mi lahodí. Už jen ta jména, která postavám dopřeje. A ty nápady, co si nenechává pro sebe, ale naservíruje nám je k potěše doslova všech smyslů. Čtu si tu třeba o něčem v podstatě tak obyčejném, jako je pečení chleba a jako bych cítila jeho chuť i vůni. Dokonce mě to konečně po měsících donutí jít si upéct vlastní. Jeho knížky mi natolik chutnají, že jim musím vždy dát plný počet, i když třeba Andělí vejce nedosahuje až na vrchol jako třeba Mlýn na mumie. Je ale jen těsně pod ním a jen kousíček zbýval, aby tam vylezlo, ke konci už mi přišlo trošku uspěchané. Ale jinak, Stančíkův magický realismus zasazený do českých reálií mě zase vzal za triko a nepustil.
K téhle knížce mám zvláštní vztah hned od začátku, kdy jsem si ji vyndala v metru, že budu číst a ona mi před zraky mnoha spoluobčanů vyskočila z ruky a upadla. Cítila jsem všechny ty pohledy, jež zíraly stejně jako já na to, kterak se kniha odrazila od země, vyskočila z otevřených dveří, odrazila se od nástupiště a ladně vlétla do kolejí. Než jsem stačila cokoli, dveře se zavřely. Okolí začalo radit, jak se mám vrátit a dozorcům říct, že oni mi knihu vytáhnou, ale já se svojí v podstatě stydlivou povahou jsem raději přetrpěla další tři stanice upřených pohledů a hned, jak to bylo možné, vběhla jsem do knihkupectví a knížku si znovu koupila.
Na tu novou už jsem si dávala pozor a taky se díky ní budu líp starat o kvásek. Takové knížce nikdy nemůžu dát míň než plný počet. Je to tak trochu osobní.
Andělí vejce je příběhem sedláka Augustina Hnáta, který nás provede nejen posledním dnem války, ale především pohnutým hrdinovým životem. Budete se smát, budete plakat dojetím a bude vám běhat mráz po zádech. Znovu si uvědomíte, že Augustinova babička měla pravdu když říkala : „Všecko se pořád opakuje, a lidi se z toho nepoučí“. I když autorova poslední kniha není zdaleka tak dekadentně opulentní jako byl Mlýn na mumie, Stančíkův styl vyprávění, květnatá mluva a košatá souvětí i Andělí vejce prostupují jako pára vzduch nad hrncem horké polévky. A pokud si mohu dovolit ještě jedno srovnání s Mlýnem na mumie. Jelikož je Andělí vejce o 150 stran kratší než Mlýn, má kniha větší spád a netrpí vycpávkamy a v podobě nudných pasáží. 91%
Co se týče jazyka, obrazů, nápadů - je to Stančík. Ale je to jiné než Mlýn na mumie. Jako by tomu něco oproti Mlýnu scházelo. A myslím, že je to určitá gradace příběhu. K vyvrcholení sice má spět válečná linie děje, ale ta se ztrácí pod množstvím drobných příběhů a obrazů druhé linky. Stančíkova fantazie je zde bezbřehá, až se zdá, že cimrmanovsky zasypal množstvím nápadů v této příběhové linii tu první. Samotná událost, kterou autor knihu uzavřel, se mi nezdá být v souladu s osobností hlavního hrdiny, ale to je znovu to slabší válečné období knihy. Ale i tak je to rozhodně po všech stránkách nadprůměrná kniha, užívala jsem si každou stránku a těším se na dalšího Stančíka.
Nevím co se stalo špatně, ale nic nefungovalo. Předchozí Mlýn na mumie byl pro mě zjevením, ale tentokrát jsem měl co dělat, abych to vůbec dočetl. Škoda. Takhle smutno mi nebylo od doby, kdy se Iveta rozváděla s Jirkou Pomeje :-(
Mám ráda Stančíkův jazyk, jeho úžasná souvětí a také skvělé nápady, kterými si s jazykem hraje. Když například popisuje novou zálibu hlavního hrdiny Augustina v pálení kořalky píše:
„Začal nejdřív kvasit a pak destilovat všechno, co mu padlo do ruky. A tak vedle běžných destilátů vypálil také celerovici, pozvedávající mužnou sílu; kopřivovici, z níž opuchal jazyk; smržovici vonící mužským semenem; slizovitou jmelíjovici, lepící se na dno sklenice; dvojnásobně pálivou křenovici, po křenu i po lihu; ostropestřecovici, jedinou kořalku ze všech, která játrům zároveň pomáhala i škodila …….“ To je prostě ta krása češtiny, kterou pan Stančík umí používat.
Základ příběhu se vlastně odehraje v průběhu 12 května 1945 a k němu je nám paralelně vyprávěn život hlavního hrdiny od narození až po tento den. Je to vyprávění o lidech, jejich zvycích, malých i velkých událostech, které probíhají na pozadí postupujících dějinných zvratů od Rakousko-Uherska přes první světovou válku, VŘSR až po květen 1945. Najdeme zde vysvětlení nesmrtelnosti Kvásku a Kořaly, obřad pečení chleba i šlapání zelí, recept na výborného králíka cibuláře, schůzky s duchem, velkou lásku, vojenskou taktiku a krásné názvosloví a jména.
A jak říkala neustále Augustinova babička: „Všecko se pořád opakuje, a lidi se z toho nepoučí“. Tak si tu knížku přečtěte, ať se poučíte.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
2014 | Mlýn na mumie |
2021 | Pravomil aneb Ohlušující promlčení |
2016 | Andělí vejce |
2017 | H₂O a tajná vodní mise |
2008 | Pérák |
Proti Mlýnu na mumie je slabší, ale stále velmi dobrá kniha, vtipná, hravá.