Andělská hra
Carlos Ruiz Zafón
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/519315/bmid_andelska-hra-65be1f8ad47ad.jpg
4
481
481
Pohřebiště zapomenutých knih série
< 2. díl >
Poutavé, fascinující pokračování kultovního bestsellerového románu Stín větru přináší variaci na faustovský motiv o pokušení a touze po nesmrtelnosti, situovanou do magické Barcelony první poloviny 20. století. Mladý novinář David Martín přijme nabídku vydavatele Andrease Corelliho, aby pro něj napsal knihu, jakou ještě nikdy nikdo nestvořil. Tajemného Corelliho však obestírá řada záhad, k nimž se záhy přidají nevysvětlitelné náhody i úmrtí za nejasných okolností. A spousta otázek, z nichž nejpalčivější zní: Komu vlastně upsal David Martín duši?... celý text
Literatura světová Romány Thrillery
Vydáno: 2024 , KalibrOriginální název:
El juego del ángel, 2008
více info...
Přidat komentář
Kniha se mi četla velmi dobře. Stín větru se mi líbil malinko víc, ale bylo to dáno nečekaným překvapením, jak moc dobrá kniha to je. U Andělské hry jsem očekávala pohlcení příběhem a to se mi také splnilo ... jako bych četla o svých přátelích, tak mi byla kniha blízká.
Stejně jako první díl série je i Andělská hra nádherná kniha. I tady si užijeme temné atmosféry tzv. gotického románu. Hlavním motivem je posedlost napsáním jedinečného díla. Příběh je poutavý a fascinující, nechybí osudová láska i neštěstí, dotýká se života i smrti. Opět se stavíme v tajuplném pohřebišti zapomenutých knih.
Nemám pocit, že jsem knihu četla, jen jsem ji na začátku otevřela, pak autor rozhrnul oponu a já vstoupila do tajemného příběhu odehrávajícího se v Barceloně v první polovině 20. století. No ano, tak totiž pan Ruiz Zafón píše... Úžasný zážitek.
Opět jasných 5* a velké doporučení.
Komentář trudose to úplně vystihuje, jen bych zdůraznil autorovu poctu literatuře, knihám, antikvariatum a hlavně čtenářům, kteří knihy čtou. Jsem zvědav na pokračování.
Pěkná kniha, ale oproti prvnímu dílu je to ještě více pomalé, dobře, od druhé půlky už se to čte rychle, ale než se k tomu člověk prokouše (proto dávám jen tři hvězdy). Jinak je to kniha pěkná a těším se na třetí díl.
„Závist je náboženstvím průměrných lidí. Dává jim útěchu a přináší odpověď na neklid, který je vnitřně sžírá. V neposlední řadě působí rozklad jejich duše a umožňuje jim odůvodnit vlastní mrzkost a chtivost způsobem, který je vede k přesvědčení, že se jedná o ctnosti.“
Carlos Ruiz Zafón je pro mě živoucím důkazem toho, že mistři dickensovského formátu ještě nevymřeli. Stylistická virtuozita čiší z každé jeho věty a je úplně jedno, zda zápletce chvilku trvá, než se konečně dostane ke slovu. Andělská hra přitom navazuje na Stín větru skutečně jen velmi volně, chronologicky se dokonce odehrává o několik desítek let dříve. Atmosféra gotického románu však zůstává zachována, i když tematicky jde o příběh komplexnější a svým způsobem i mnohem filozofičtější. Hlavním motivem je znovu posedlost literaturou, ovšem tentokrát se nejedná o vášeň čtenářskou, jako spíše autorskou. A právě úvodní pasáže o strastech a slastech spisovatelského řemesla patří k mým nejoblíbenějším v celé Zafónově tvorbě.
Tak tohle klidně ano. Ze Stínu větru jsem si sedla na zadek a tady tomu nechybělo mnoho, aby se moje pozadí ocitlo na zemi. Je to opět ta stará, tajemná Barcelona plná mystiky. Půlku knihy jsem hltala a zbytek jsem už prostě musela dočíst, protože pan Corelli je.....I když trochu souhlasím s tím, že konec je trochu překombinovaný mně to nevadilo, protože je to Zafón a tomu odpustím téměř vše.
P.s. : A honem do Nebeského vězně a zvednout preference, protože 81% je prostě málo ;-) .
Další krásné procházky Barcelonou, další příběh starých známých a nových postav, příběh, o kterém si myslíte od začátku, že všechno víte, jenže konec jinak. Znovu je zde krásně popsána láska ke knihám, zvláště jedna věta vše vystihuje. Jen tak na okraj, také čicháte ke knihám, které si koupíte??? Jak jinak to vyjádřit, než je popsáno autorem: Vešel jsem do knihkupectví a vdechl vůni papíru a onoho kouzla, které kupodivu ještě nikoho nenapadlo prodávat ve flakonku. Zkrátka krásné tajemno.
Zejména po Stínu větru mi tohle přišlo jako úplný blábol a ztráta času. Nepovedly a nesladily se pokusy zakomponovat tam vše, od hororu, přes mysteriozní ďábelské téma, po "pouhé" vraždění, brutální napadání, sebevraždy, všude se spoustou krve v temných koutech a uličkách, s nezbytnou temnou postavou a samozřejmě notnou dávku podivné romantiky.
Jediné plus oproti předchozímu dílu je v tom, že se zde autor přeci jen více věnuje (byť často bizarním způsobem) tvorbě knihy, od jejího záměru (třeba zakázkou) přes vlastní psaní po její vydání, distribuci a prodej, což vlastně ve Stínu větru vůbec nebylo, tam se řešil jen příběh autora ztracené knihy.
K této knize jsem se dostala takřka omylem, avšak uchvátila mě natolik svým úžasným a strhujícím příběhem, že jsem se rozhodla přečíst veškeré knihy od tohoto autora, jež se mi vryl do srdce.
I když je Andělská hra druhým dílem (první: stín větru, třetí: nebeský vězeň) vůbec nevadí, když si tyto knihy člověk přečte na přeskáčku.
Kniha je plná tajemna a absolutně jsem se od ní nemohla odtrhnout.
Už se těším na další a další autorovi knihy a doufám, že budou alespoň tak skvělé, jako ty, jež už jsou vydány.
Předchozí autorova kniha Stín větru mě nadchla, a tak jsem se na Andělskou hru těšila. Kniha má trošku pomalejší rozjezd, ale je dobře rozehraná. Nechybí tu atributy, kvůli nimž jsem si Zafóna oblíbila - podmanivá gotická atmosféra Barcelony, zajímavé postavy, originální jazyk, dechberoucí zápletka odkrývající děsivé události z minulosti. Až do dvou třetin knihy jsem se bavila a viděla jsem to na 4-5 hvězdiček, ovšem poslední třetina a závěr mě zklamaly. Ocenila bych jasnější rozuzlení a logické vysvětlení událostí a záhad (a taky těch mrtvol bylo na mě už trochu moc). Z konce knihy i z fantastického epilogu jsem zůstala rozčarovaná a mírně zmatená.
Jak už bylo řečeno níže, kniha má výborný rozjezd, první dvě části jsou skvělé. Ve třetí bohužel autorovi totálně došel dech a chvíli jsem měla pocit, že se chce všech postav zbavit a hledá jen nejrychlejší možnost, jak to udělat. Jinak obdiv patří překladateli, zvládnuto skvěle, nic nedrhlo.
Tato kniha časově předchází Stín větru, i když byla napsaná později. Dost dlouho mi vrtalo hlavou, proč tam autor sem tam cpe postavy z předchozí knihy, a to úplně blbě a nelogicky, což mě rozčilovalo. Ale pak jsem pochopil, jak to je a že to logiku má, a tím blbcem jsem tu já, nikoliv autor, jak jsem zde občas vykřikoval. Tentokrát zvolil Ruiz Zafón faustovské téma a řekl bych, že se mu to dost vymykalo z rukou. Opět tedy Barcelona, tajemno, kniha, která má být napsána. No a po dočtení tak trochu pachuť něčeho, co mohlo být dobré, ale zůstalo jen průměrné.
Z knihy mám stále rozporuplné pocity. Nedělalo mi problém se do ni začíst, v některých pasážích jsem skoro ani nedýchala, ale na druhou stranu části s filozofickými rozhovory s patronem mě už zase tolik nebraly. Doufala jsem v závěru na nějaké velké vyvrcholení. vysvětlení všech událostí, ale nic z toho se nestalo. Tak jako tak knihu doporučuji ke čtení, já sama si pohrávám s myšlenkou znovu přečíst následující volná pokračování v podobě Nebeského vězně a Stínu větru. Ty totiž byly famózní :-)
Z této knihy jsem byla opravdu zklamaná a bohužel musím konstatovat, že opravdu dlouho nebo spíše nikdy předtím jsem nečetla nic zdlouhavějšího a nudnějšího. Děj v zásadě není vůbec špatný a byl by i docela poutavý, kdyby nebyl tak natažený. Celé mi to přijde jako odvar Stínu Větru jako by se autor snažil vyždímat z tohoto úspěchu co se ještě dá. Nejdříve jsem byla z volného pokračování nadšená, stejné prostředí, stejné postavy, ale tohle se opravdu nepovedlo. Nemůžu ignorovat ani fakt, že i zde se hlavní hrdina zamiluje do mu naprosto nedostupné dívky, která s ním zametá a nakonec se na něj vykašle. Že by se autor někde inspiroval? Čtení jde opravdu pomalu, ještě zbývá necelých 150 stran a upřímně doufám, že autor ustoupí od zbytečně rozložitých popisů a konečně nechá naznačovaný příběh rozvinout.
Autorovy další knížky
| 2018 |  Stín větru |
| 2012 | Marina |
| 2019 | Labyrint duchů |
| 2018 | Andělská hra |
| 2013 |  Kníže z mlhy |
Někteří knihu Andělská hra srovnávají se Stínem větru a křivdí jí, když ji považují za méně poutavou. Andělská hra jde svým dějem před Stín větru, otevírá (i uzavírá) další krásný příběh z magické Barcelony. Autor i zde zručně užívá nádherného jazyka, jehož prostřednictvím mne provedl od začátku knihy až po její konec - a to vše jedním dechem.
Osobně ve mně kniha místy vyvolávala až surrealistické snové obrazy. Velice oceňuji filozofické hovory hlavního hrdiny (nebo snad lépe řečeno - zamýšlení se) nad nelehkými tématy víry.
Po přečtení ve mně kniha zanechala mimo všestranné nadšení a okouzlení i jistý pocit nedokončena/nevysvětlena. Je zřejmé že si se čtenářem autor sám pohrává a ponechává mu prostor k vlastním úvahám nad příběhem a nad osudy hlavního hrdiny. Po krátkém čase v řádu několika dní však pocit "nedovysvětlení" mizí a zůstává ve mně přesvědčení, že by na závěru knihy nemělo být nic měněno. Mimo vlastní zamyšlení nad závěry příběhu se navíc čtenář může zaměřit na další knihu ze série - Nebeský vězeň. Ačkoliv Nebeský vězeň jde dějově až za Stín větru, odpoví a prohloubí mnohé. Na druhou stranu - není snad znamením dobré knihy, že donutí čtenáře zastavit se a s chutí přemýšlet nad příběhem, který jej prostoupil?