Anna Karenina

I pro mě byla tato kniha povinnou četbou, ale knihu jsem si natolik zamilovala, že se mi četla opravdu lehce a přečetla jsem ji v krátkém časovém intervalu. Doporučuji.

12.10.2012

Jako mnoho lidí jsem měla Annu Kareninu v povinně četbě na střední škole. Když se řekne povinná četba, člověk si představí nezajímavé knihy, nudné, nic neříkající, ve své době možné skvostné, ale pro dnešní dobu. Tak není s podivem, že mě toto dílo naprosto překvapilo a uchvátilo, nemohla jsem se od knihy odtrhnout. Báječná kniha, která člověka nenechala ani okamžik klidným. Promyšlenost děje a jeho plynulost mě do sebe velmi silně vtáhla.

Když čtu ruského autora, nutně u toho piji čaj a pokud zrovna nesněží venku, uvnitř mě rozhodně po pár stránkách ano. Syrovost, která vyznívá ze všech ruských děl, obzvláště pak autorů 19.století je pro středoevropana, obzvláště tak mladého děsivá a přitažlivá zároveň. Když dočtete, máte pocit, že se vlastně nic nestalo, ale zároveň jste tak trochu hrdí, že jste na konci a máte ve svém čtenářském deníku další klasické dílo. Třeba se pozastavíte nad některou z postava a třeba taky ne. Možná vás udiví poměry Ruska a zároveň s tím nepochopíte, proč se postavy chovají tak, jak se chovají.
Snad by se to člověku lépe chápalo, kdyby žil v zemi, kde si zoufalství podávají ruku se zkostnatělostí totality ve všech podobách.
Nicméně, Anna Karenina stojí za to ve všech ohledech.

21.09.2012

Svůj komentář musím začít slovy - kniha mě překvapila. Příjemně. Spíše než děj hodnotím umění spisovatele, protože dokázal na neuvěřitelném množství stran popsat příběh několika lidí, jejich myšlenky, touhy, potřeby,.. Při zavření knihy jsem si uvědomila, že se v podstatě nic moc nestalo, jsem zvyklá na knihy s akčním dějem, ale ani to mi nevadilo.
Musím se přiznat, že nad chováním některých postav (především Anny) mi zůstával rozum stát. Nechápala jsem její potřebu opustit syna, žít s Vronským, nemilovat vlastní dceru... Ale ani ji jsem nemohla soudit, člověk nikdy neví, jak by se zachoval na jejím místě.

26.08.2012

Když vidím většinu komentářů ke Karenině, mám pocit, že jsem asi četla něco úplně jiného. Nenudila jsem se ani chviličku. Spíš naopak, hltala jsem každé slovo.
Líbilo se mi, že jsem měla prostor pochopit smýšlení každé jednotlivé postavy. Od Anny, přes Stěpana, až po Levinova psa Lasku. Jenom u Vronského mám pořád pocit, že ho vlastně vůbec neznám.

05.08.2012

Ačkoliv recenze na tuto klasickou knihu jdou až neuvěřitelně kladné, já se u ní nudila. Dělalo mi velké potíže přečíst ji celou. Nakonec jsem to však zvládla a považuji to za malinké vítězství. Mně osobně příběh nic nepřinesl, ale věřím, že jiným se děj, který plyne velmi pomalu, líbí.

03.08.2012

Mám všeobecně ráda knihy z tohoto století, takže jsem jí byla už od začátku příznivě nakloněna. Myslím si, že Tolstoj je výborný vypravěč a problémy, které řeší postavy (postoj k náboženství, vztahy mezi blízkými lidmi, vztah jednotlivce a společnosti), jsou mnohdy aktuální i pro dnešního čtenáře. Samozřejmě každého neosloví dlouhé trochu rozplizlé pasáže o Levinově hospodářství a tehdejších ruských společenských poměrech... :-)

Pro mě nejsilnějším okamžikem byla asi Vronského situace po Annině smrti. Jeho smutek a tragédie toho, že jedině svou šílenou smrtí ho dokázala přesvědčit o tom, jak hluboce ji miloval. Vlastně nevím proč, nějak mě jeho tragédie zasáhla nejvíc, i když jsem k němu po většinu knihy nechovala žádné velké sympatie.

Nakonec mě napadlo, že celá kniha je vlastně o lidské neschopnosti vzájemně si porozumět. Od Karenina, který nikdy Annu a její touhu po lásce nechápal - až po Levina, který vlastně nechápal asi nikoho :-)

29.05.2012

Prodrat se touto knihou od strany 11 s jednou z nejvýznačnějších úvodních vět v literární historii, až po nalezení duševního klidu autobiografické postavy Levina na straně 877, bylo skoro tak náročné jako porod jeho ženy Kateřiny Alexandrovny, ačkoli výrazně delší. Vzhledem ke skutečnosti, že čtvrtina knihy se zabývala hospodářskými reformami v Rusku v druhé polovině 19. století, další náboženskými konvencemi omezenou svobodou ženy ve společnosti téže doby, a to vše bylo doplňováno četnými filozofickými úvahami, lze jen těžko hovořit o aktuálnosti díla. Nesouhlasím také s názory, označujícímu hlavní hrdinku přímo či nepřímo za sobeckou hysterku. Její chování bylo jednoznačně vyvoláno psychickou labilitou, která by se dnes řešila účinnými psychofarmaky, v oné době však existovalo pouze opium.

09.04.2012

Pro mě bylo relevantní číst Annu Kareninu jako Bildungsroman Konstantina Dmitriče Levina (jehož Jiří Honzík v doslovu vydání z roku 1964 označuje jako autorovo alter-ego). Levin je jediná postava, která se v textu skutečně vnitřně vyvíjí, ne pouze reaguje na nově vzniklou situaci v rámci již uceleného a neměnného charakteru, jako de facto všichni ostatní. Anna Karenina, Vronskij, Levinův bratr, Oblonskij a ostatní jsou vždy poplatní vlastnímu vnitřnímu statutu quo a jako takoví by na konflikty, s nimiž se v románu setkali, reagovali vždy stejně. Levin prochází od začátku textu sérií výrazných proměn, jeho osobnost je otevřená a tvárná, je zrcadlem svého okolí, které introjikuje a nechává jej utvářet. Je smysluplně tvůrčí reflexí svého světa. Je idealistou, který chce měnit, ale měnit se zpětnou vazbou otázky-pochyby-pochopení. Proto odmítá na konci diskuzi se svým bratrem Sergejem Ivanovičem a Katavasovem, když si myslí, že zatímco oni jsou v brnění, on je nahý. Přes brnění jejich pevně utvořených intelektuálních konceptů nelze proniknout, zatímco jeho zpochybňující "živý" intelekt pevně propojený s emocionální složkou je natolik odlišný, že produktivní názorový konflikt není téměř možný. Zároveň mu jeho tvárnost dává jako jedinému možnost vysvobození z nesmyslnosti materiálního koloběhu života, pochopení a přijetí existence na iracionální rovině. Nedává mu "lásku" či "štěstí", ale možnost jejich dosažení.

Z tohoto hlediska není nesnadné "číst" samotnou Annu Kareninu jakožto symbol tehdejší ruské šlechty, která již dosáhla svého konečného stádia. Je za vrcholem svého vývoje a jelikož není schopna proměny, je odsouzena k vnitřní zkáze. Její uzavřený ideový systém ve vší své sofistikovanosti není konzistentní, je neschopen dostát svým tužbám a potřebám a tudíž se hroutí v hysterické reakci (Anna se svým vysokým intelektem a emocionálně i sociálně vyspělou osobností selhává a hroutí se). Anna - na rozdíl od Levina - nedokáže své šance na spasení využít. Takto podaný výklad jistě není všeobsáhlý a v jednotlivých bodech je snad příliš mechanický a zdaleka nevystihuje mnoharozměrnou genialitu Tolstého díla, ale tak už to s interpretacemi chodí... Proto nelze než doporučit číst, číst kriticky, číst v souladu sama sebe a s otevřenou myslí.

Á propos, Vronskij zdaleka není tak špatným a povrchním člověkem, jak je často vykládán - možná je v něm část Valmonta, který ještě nedošel na mez "nebezpečných známostí".

Zhruba od 30. strany jsem se bála, že tuhle knihu nedočtu. A moje obavy se nakonec potvrdily. Osudy postav jsou zajímavé, ale styl vyprávění mě občas doslova uspaval.

27.01.2012

Nevím proč, ale zkrátka jsem nedokázala s Annou soucítit. Asi jsem se dost dobře nedokázala vžít do její role, přece jen dnes se ženy rozvádí úplně normálně a proto jaksi nedokážu pochopit, proč se prostě nemohla rozvést.
Více než příběh Anny mě zaujal mnohem milejší příběh Kitty a Levina. Levinovy názory i povaha se mi velmi líbila a dost jsem těm dvěma fandila, aby spolu skončili :)

11.01.2012

Příběh Anny mě nezaujal tolik jako příběh Levina, avšak zřejmě je nezbytný, jelikož se nabízí jako protiváha Levinova života. Byla makačka přečíst těch 800 stran, ale jsem ráda, že jsem měla tu možnost.

08.01.2012

Kniha, která mě přivedla k ruské klasické literatuře. Že se všechno nakonec nějak "vystříbří" si připomínám docela často.

01.10.2011

Dlouho mi trvalo knihu dočíst. Né pro to, že by se mi příběh nelíbil, ale děsně mě nudilo číst zdlouhavé popisy prostředí. Podle mě, byly až zbytečně obsáhlé.

Jednou jsem ji začala číst, došla jsem asi k 200. stránce a pak už jsem neměla sílu, od dnes zkouším znovu.

27.06.2011

Ženských hrdinek je v reálném životě málo.
Toto je jedna z nejvýznamějších v literární historii.

16.06.2011

Mám ráda knihy, kde se prolíná více dějových linií a tady jsem vyloženě čekala na tu o Levinovi... Hodněkrát jsem se s ním za tu dobu, co mi trvalo knihu přečíst, ztotožnila a oblíbila si ho...
Ovšem ani ta část patřící Anně Kareninové, nebyla k zahození... Být v jejím postavení, nevěděla bych co dělat. Ale neměla jsem ráda ani jejího manžela natožpak milence a ke konci už mě lezla krkem i ona.
A konec přišel nějak nečekaně... ani už si pořádně nevybavuji, co tomu předcházelo, proč...
Když se mě teď ptali, o čem, že to bylo... Dalo se odpovědět jenom to že, skoro sedm set stránek čteš o jejím životě a pak skočí pod vlak... Konec.

31.05.2011

Proč se to jmenuje Anna Karenina? Proč ne třeba: Kosťa Levin?
Osobně musím říct, že příběh nějaké žárlivé potvory (omlouvám se za takový výraz) mě tolik nenadchl. Avšak ty filosofické myšlenky, kteří tu mnozí pomlouvají.. To bylo moje! Levinova postava mě opravdu zaujala.. Řekla bych, že s ním mám docela dost společného a dokázala jsem se s ním občas přímo ztotožnit.
Anna Karenina je sice zajímavou postavou, ale.. Opravdu mě nezaujala.
Poměrně jsem se bála, že to nezvládnu přečíst (s ohledem na počet stránek), nakonec to nebyla taková obtíž a jsem ráda, že jsem tuhle čtecí proceduru podstoupila. Kniha se mi opravdu líbila a je velice pravděpodobné, že se k ní ještě někdy vrátím (ale asi jen k pasážím, kde nevystupuje žárlivá královna Kareninová).

15.05.2011

Krom linie s Levinem, který mi jako postava naprosto nebyl sympatický, to hodnotím jednoznačně jako skvělou knihu. Annino chování jsem sice považovala za silně nepochopitelné a soucítila jsem spíše s jejím manželem a Vronským, ale přesto se to četlo samo.