Anna Kareninová
Lev Nikolajevič Tolstoj
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/414203/bmid_anna-kareninova-Pw6-414203.jpg
4
2149
2149
Monumentálna epická panoráma spoločenského života v Rusku zo začiatku 19. storočia. Hlavná hrdinka Anna Kareninová žije spoločenským životom petrohradskej šľachty, pri istej príležitosti sa osudovo zaľúbi do mladého grófa Vronského, kvôli ktorému opúšťa nielen manžela, ale aj milovaného syna. Opojená láskou nevníma spoločenské odsúdenie. Situáciu chce riešiť rozvodom a legalizáciou nového vzťahu, no jej manžel takéto riešenie rázne odmietne. Anna odchádza s milencom a ich dcérkou do cudziny v úsilí uniknúť ťaživej skutočnosti. Po návrate do Ruska si uvedomuje bezvýchodiskové postavenie a čoraz nástojčivejšie sa jej vynára myšlienka, že jediné riešenie je smrť. Komu sa kniha môže páčiť: Čitateľom kvalitnej literatúry a milovníkom zaujímavých príbehov.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2019 , Slovart (SK)Originální název:
Анна Каренина (Anna Karenina), 1877
více info...
Přidat komentář
Klenot a klasika světové literatury, krásné čtení, mnohé pasáže mě tak vtáhly do děje, že jsem měla pocit, že tam jsem.
(SPOILER)
Rusov veľmi nemám rád, ale na Lev Nikolajeviča nedám dopustiť. Keď som si prečítal Anna Kareninovú, mesiac som nedokázal čítať žiadnu iní knihu, lebo som to musel stráviť a rozdýchať. Tolstoj je schopný popísať myšlienkový svet svojich postáv do najmenších detailov, ktoré skvelým spôsobom orámuje naratívnym obrazom cesty: Spomeniem len cestu vlakom Anny Kareninovej domov, keď si uvedomila, že je zamilovaná do Vronského, cesta kočom Anny a jej manžela, keď Alexej Alexandrovič Karenin pochopil, že sa jeho žena zamilovala do iného, či nádherná dojímavá scéna cesty Anny Kareninovej k svojmu synovi z druhého zväzku (mám to trocha chaotické: Prvý zväzok mám z vydania z r. 1969 a druhý z r. 1986). Potom je tu konečné chaotické blúdenie Anny po Moskve, kde sa už začína jej žiarlivosťou sprevádzané šialenstvo a skočí pod vlak.
Väčšina filmových spracovaní sa zameriava len na lásku Anny a Vronského (na spôsob červenej knižnice), ale Tolstoj svoje dielo koncipoval ako mnohovrstevné s mnohými postavami, v ktorých príbehu rozpracováva mnoho tém, nevyhýba sa ani náboženstvu či politike.
Napriek komplikovanosti sa Anna Kareninová číta neobyčajne ľahko, no dopad knihy bude taký, že ju budete rozdýchávať mesiac.
Nejzajímavější na Anně Karenině je to, že to napsal muž.
Dokázat se takto vcítit, popisovat myšlenkové pochody.
Tolstoj dokázal to co málo autorů, vcítit se a a chápat ....
Přesný opak Hemingwaye.
Tento román nám dáva možnosť nazrieť do života ruskej šľachty na začiatku 19. storočia , kde práve začala priemyselná revolúcia. Príbeh nie je len o Anne, ale aj o Levinovi a Kitty. Anna bola krásna pôvabná žena ktorá si svojou charizmou a múdrosťou vedela každého získať a tak si získala aj mňa . V knihe vidíme aj jej “temnejšie“ stránky ako sú žiarlivosť a domýšľavosť atď. Autor má ten dar popísať postavy nie len povrchovo , ale tak že sa dostaneme aj do ich hlavy čo bolo veľmi zaujímavé . Rieši sa tam veľa otázok či už osobných alebo spoločenských , ako je viera v boha či ženské vzdelanie . Keďže som z tých citlivejších tak som si pri tomto príbehu poplakala . Je to krásny príbeh o láske a jej rôznych podobách. Postavy mi veľmi prirástli k srdcu a bolo mi ľúto že sa to už končí. Takže sa už teším keď sa do tohto sveta ruskej šľachty zase ponorím. Za mňa určite tento román odporúčam.
Nemůžu hodnotit a nebudu, protože to nedočtu. Je to nekonečná nuda. Celá knížka je jen o tom, kdo má s kým jaké vztahy. Připadal jsem si, jako bych sledoval Ulici. To fakt nemám zapotřebí.
Tolstoj je skvělý vypravěč a také umí perfektně vystihnout všechny odstíny lidské povahy.Jedine co mi vadilo byla přílišná rozvláčnost.Ovšem za mě je stále nejskvělejším vypravěčem Emile Zola.
Skvělý klasický román, který odhaluje různé stránky lidských vlastností, ať už dobrých nebo špatných. Tolstoj je jeden z nejlepších vypravěčů vůbec, navíc do svých knih vkládá hluboké myšlenky o lidském žití a bytí, ukazuje zde ostrý kontrast života aristokracie, státních úředníků a ruských mužiků. Kniha skvělá, ale Vojna a mír se mi líbila o dost víc.
Obraz Anny Kareniny namalovala a na stěnu svého pokoje si pověsila moje bývalá přítelkyně. Díky svému talentu Annin portrét vyvedla dokonale. Karmínové šaty, černé vlasy v kontrastu k světlé pleti. To vše, aniž o Anně tušila víc, než tragický osud a jméno autora, z jehož pera vzešla. Víc jsem netušil ani já. Teprve když jsem si román přečetl, zjistil jsem, že Anna mimojiné je zhmotněním žárlivosti, hysterie a schopnosti (často i proti vlastní vůli) trvale, opakovaně a s velkou rafinovaností znepříjemňovat život muži po svém boku. Byla to především ženská, neopodstatněná žárlivost, jíž byla vydlážděná i cesta vedoucí ke konci našeho vztahu. Uvědomuji si teprve nyní, jak trefně malba hlavní příčinu, tj. žárlivost, ztělesnila.
Anna Karenina byla prvním románem, který jsem od Tolstého přečetl. Sáhnul jsem po něm poté, co jsem našel zalíbení v rozsáhlých knihách (Bílá velryba, Suttree), které lze číst pozvolna a užívat si každé slovo, aniž by se člověk jako kůň pobízený bičem musel hnát k cílové pásce se záměrem zjistit "kdo to byl a proč to udělal".
V žádné knize, kterou jsem kdy četl (několik stovek), jsem se nesetkal s tak rozvinutými postavami jako v Anně Karenině. Vzhledem k tomu, jakou míru života do nich Tolstoj vetkal, se téměř stydím užívat takového označení, neboť "postava" zní jako slovo označující plochou, dvojrozměrnou, karikaturu člověka a jeho osudů. Lidé v tomto románu jsou vše, jen ne to - Tolstoj nesmírně rozuměl lidem, jejich povahám, pohnutkám, náladám, vztahům - a dokázal je ve všech barvách vykreslit a přenést do psaného slova. To vše na pozadí ruských reálií tak jasně a uvěřitelně vyvedených, až čtenáři dávají pocit, že otevřením knihy se přenesl o sto padesát let zpět nejen ve své představivosti, ale celou svojí existencí.
Přesto, i toto přenesení v čase, nám ukazuje, že kulisy se sice změnily, ovšem člověk byl stejný tenkrát jako dnes. Tytéž mezilidské osudy, trable, radosti, občas jen v mírně odlišných odstínech, zažíváme i my všude kolem sebe na počátku století jedenadvacátého.
Navzdory rozsahu knihy má Tolstoj dar čtenáře nenudit. Naopak ho se samozřejmou lehkostí provádí každou z osmi set stran - až jsem opakovaně hledal přirovnání, která by přirozeně plynoucí průchod dějem dovedla vystihnout.
Na románu oceňuji také velkou míru filozofických úvah, zejména zaměřených na smysl lidského bytí. Vpravdě, jde sice o otázku, na kterou nelze hledat univerzální odpověď, ale je zajímavé pozorovat, jak se s ní potýkají ostatní - nehledě na to, jedná-li se o lidi reálné, nebo žijící pouze na stranách knih. I když při čtení Anny Kareniny jsem nabýval opakovaně dojmu, že charaktery tohoto díla v sobě mají více života, než kdekdo ve světě z masa, kostí a kamenů.
Četl jsem překlad T. Haškové, vydaný roku 1964 v Mladé frontě. Za přečtení stojí i doslov Jiřího Honzíka - ten se naštěstí vyhnul jakékoliv poplatnosti době a vyjadřuje se výhradně ke knize, jejímu autorovi, a okolnostem, ve kterých dílo vznikalo.
Nejoblíbenější pasáž románu: Kosení trávy
Ruský realismus je mi moc blízký. Nejen, že jsou knihy z tohoto období kvalitní a nadčasové, ale zároveň se díky nim mohu naučit o dalších oborech mimo literaturu. Mezi ty patří například historie, sociologie či psychologie (to spíše u Dostojevského), protože tito autoři perfektně vystihují, jaká je společnost dané doby, co pro ni bylo typické, což pomůže člověku lépe pochopit historické události a co k nim vedlo. "Anna Karenina" je jedno z děl, které mě chytlo od začátku do konce, a to jsem se bál, že se budu nudit. Co mně na knížce dost fascinuje (a co si taky myslím, že jí přidalo na popularitě), je, že kdykoliv o "Anně Karenině" mluvím, dotyčný vždycky vypíchne nějakou postavu a řekne: "S touhle se ztotožňuju nejvíc." A je jedno, jestli to je přímo Anna, Levin nebo třeba Kitty. To mě dost fascinuje, protože knížka byla napsaná v 19. století, a i přesto je její téma relevantní a (nejspíš) se způsob myšlení lidí tolik neliší.
(SPOILER)
Ke knize jsem - jako asi jeden z mála lidí - přistoupil hloupoučce s naprostou neznalostí děje, zápletky či jakékoliv informace kromě toho, že měl autor hrozně rád děti. To s knihou ale nijak nesouviselo (možná jen velmi okrajově).
Začátek byl slibný. Objevily se dokonce i zvraty, které jsem nečekal a k postavám jsem si také jakýs takýs vztah vybudoval. Nejvíc se mi zamlouval chudák Konstantin Levin se svým statkem, pasáže z venkova mě bavily opravdu nejvíc, což je překvapující. K zemědělství se stavím s pramalým zaujetím, ale píší-li o venkově ruští klasikové, kteří to umí tak krásně podat, že by si tam člověk hned zajel a sekal tu zpropadenou trávu s nimi, ano, to je něco jiného. Potíž ovšem tkví v tom, že to byla jediná věc, kterou jsem si na knize užil. Příběh samotné Anny K. byl... snesitelný, celkem zajímavý, v pořádku. Dalo se o tom číst i s jakž takž zaujetím. Alespoň jsem se dozvěděl o soudobém pojetí dostihů, neboť koňský sport jest mou zálibou.
Myslím si, že problém tkví především v tom, že jsou mi z hloubi duše protivné romance v literatuře, jakkoliv kvalitně napísané, nedovedu je snést a jsou-li navíc hlavní zapletkou... K tomu jsem nedokázal snést slečnu Kitty/Jekatěrinu (?), nepřipadala mi jakkoliv zajímavá či oduševnělá, ani jako karikatura by se nehodila, možná tak jako karikatura nudy. A ano, tento člověk si vzal Kosťu Levina. Kdyby se jen té nešťastnice vzdal, našel si někoho rozumného, ale on ne! Mohl žít spokojeně na statku, věnovat se právům pracujících a byl by šťastný.
U svatebního obřadu jsem to vzdal. Následující děj je ale stejně dohledatelný, není to tedy taková potíž, myslím. Nedokážu si představit v tom dál pokračovat, ti čímanti jsou mi už jedno a nechci si o nich víc číst.
Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém...
Nestárnoucí, nezapomenutelný citát, který otevírá dveře do úžasného, nadčasového příběhu tragické lásky, vášně, zrady, viny a odpuštění.
Příběh tvoří dvě dějové linky - mě bavila samozřejmě víc ta Annina. Zajímavá je však i linka Levina a Kitty, která příběh protíná, klikatí se jím, sem tam ho naruší, doplní nebo na chvíli odstrčí do pozadí...
Bavilo mě to od první strany. Tušila jsem, kam to spěje, ale i tak mě příběh na konci rozsekal.
Jsou muži, které milujeme. A jsou ti, kteří milují nás. Hrdí, nepřístupní, odmítaví a přesto hluboce nešťastní, bolaví a plní touhy po odpuštění, po přijetí. Ke konci jsem změnila názor na jednu z původně záporných postav. Člověk by neměl odsuzovat ty, do jejichž srdce nevidí.
Příběh nešťastné lásky, určené od první chvíle k zatracení. Příběh ženy, která šla za svým srdcem a neohlížela se na nikoho. Příběh muže, který z hrdosti ztratil to, na čem mu záleželo nejvíc.
Příběh, na který se nezapomíná. Tragický, bolavý, hluboce lidský, plný omylů, chyb, kruté bezohlednosti, ale i plný něhy, lásky a touhy po odpuštění...
Román o beznadějném osudu Anny, která je aristokratkou, matkou a manželkou. Jednoho dne však potká muže, do kterého se zamiluje. Sledujeme její život, kdy se rozhoduje pro tu pravou lásku a hledá životní štěstí. Zároveň sledujeme příběh Kitty a Levina.
Vše se odehrává v carském Rusku v době, kdy byla do země zavedena železnice a vzkvétá zde průmyslová revoluce.
Tato klasika bylo pro mě chvílemi bohužel utrpením. Samotný příběh, ať už Anny nebo Kitty mě bavil, ale toho všeho kolem, bylo na mě moc. Téměř 900 stran bych zkrátila na polovinu a kniha by se mi opravdu líbila. Pohlížení do myšlení a pocitů jednotlivých postav, jejich vzepření se společnosti a snaha být spokojený ve svém životě.
Bohužel pasáže o ruském venkově, jak by to mělo vypadat v hospodářství, jak se seče tráva. A nebo naopak o volbách, mi přišly v této knize zbytečné a zdlouhavé.
Takže kdo má rád opravdu hodně popisné knihy, a kdo rád hledá skrytá poselství, myslím, že bude spokojen. Já osobně se do dalších knih autora rozhodně pouštět nebudu.
(SPOILER) Lev Nikolajevič Tolstoj byl literární génius a muž, který dokázal popsat psychické zážitky, které denně zažíváme, pro které jsme ale doposud neměli pojmenování (a ani nás nenapadlo je pojmenovat). Velkolepé dílo, mimořádně propracované postavy, jejichž osobnost se během těch 900 stran obrátila naruby. Alexej Alexandrovič Karenin, jenž byl na počátku románu sebejistým, sarkastickým a úctyhodným cynikem, se na konci knihy stává směšným naivkou, který se nechá ovlivnit trochu bláznivou Lidií Ivanovnou. Z Anny Kareniny, zpočátku klidné, sebevědomé a ukázněné ženy, se stává podezřívavý, hysterický zbytek toho, čím bývala. Levin naopak, jenž pohlížel na svět jako na něco neskutečně komplikovaného, během posledních pěti stran zjišťuje, že to, v co věří, je ve skutečnosti úplně prosté...
Je to možná trochu troufalé hodnotit tak monumentální a ikonické dílo jako je Anna Karenina. Přijde mi ale, že k ostatním klasikám bývám až moc shovívavý a stejně jako je třeba snažit se ocenit dílo v rámci kontextu doby, má cenu i posuzovat co nám velikáni minulosti mohou nabídnout dnes.
A v tom ohledu mě LNT trochu zklamal, minimálně ve srovnání s Dostojevským.
Anna Karenina mi totiž v přišla zastaralá. Ani ne tak příběh nebo myšlenky, ty v mnoha ohledech nadčasové jsou, ale forma, jakou nám je Tolstoj předkládá. V něčem je Tolstoj přístupnější (kromě obligátních pasáží, které začínají třeba takhle: "Při čaji se Levin dozvěděl celou historii staříkova hospodářství.") než jeho "rival" Fjodor Michajlovič - díky krátkým kapitolám a nezaměnitelným postavám s otčestvy, která se mi bůhvíproč zas tolik nemotala.
Hluboké myšlenky a krajní situace ano, ale podané na můj vkus těžkopádně, příliš analyticky, předvídatelně (kdo dnes přistupuje k AK s tím, že neví, jak to dopadne?) a aristokraticky. Tolstoj je opravdu spíš filosof, analytik který každé postavě přiřadil určité místo na šachovnici románu, a ne pozorovatel skutečných osudů. Levin mi v mnohém byl blízký a jsem za něj jakožto hlavní postavu vděčný, ve finální katarzi a obratu na víru jsem se přesto nemohl ubránit, že na nás mluví moralista Tolstoj, a ne můj oblíbenec Levin.
V tom je Dostojevskij živelnější, uvěřitelnější, mnohem psychologičtější, pohnutá životní zkušenost je z jeho děl patrná. Je sice potřeba se jimi prokousat a protrpět, aby čtenář dospěl k surovém, nezapomenutelnému zážitku z okrajů společnosti za hranou zdravého rozumu.
Oproti tomu mi přišla Anna Karenina jako takové neškodné salónní tlachání, i když opravdu o všem, co je v životě podstatné.
Já jako milovník ruské literatury mohu jedině jásat. Tato četba určitě není pro každého a je poměrně náročná. Knihy většinou čtu před spaním, ale u této jsem to nedokázala. Spoustu odstavců jsem si musela číst vícekrát než jsem přišla na správný smysl a podle mne je v tom ta dokonalost. Myslím si, že spousta ruských autorů, ať už Tolstoj, Nabokov nebo třeba Dostojevskij, dokáží jednu větu zaobalit do spousty dalších a v tom je to umění. Pro někoho "zbytečně zdlouhavé", pro mě vyjímečné a poutavé. Číst umí konec konců témeř každý, ale najít opravdový smysl schovaný ve větě? To už tak časté není. :)
„Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém.“
Štítky knihy
nevěra 19. století Rusko zfilmováno ruská literatura rozhlasové zpracování ruské romány
Autorovy další knížky
| 2012 |  Anna Karenina |
| 1969 | Vojna a mír I. |
| 2005 | Vojna a mír |
| 2018 | Kreutzerova sonáta |
| 1959 | Smrt Ivana Iljiče |
Anna Karenina se nezabývá jen osudem Anny, jejího manžela Karenina a milého Vronského. Tato linka je vlastně asi jen tak ve třetině knihy. Mnohem více textu je věnováno příbuzenstvu (Annin bratr Stěpa s ženou Dolly a jejich rodina) a hlavně láska mezi Kitty a Levinem. A to je kámen úrazu, pokud je vám postava Levina nesympatická tak, jako byla mě. Protože s ním a jeho úvahami strávíte cca 400 stran. Přesto jsem ráda, že jsem si nezkrácenou verzi AK přečetla. Příběh Anny Kareniny a Vronského, jejich povahy, pohledy na svět a pohled světa na jejich vztah - to je něco, co jsem z filmů měla dost zkreslené. A moje nejmilejší postava? Vronskij.