Babička
Božena Němcová
Božena Němcová: Babička - obrazy z venkovského života. Nedatováno (pravděpodobně rok 1937). Ilustrace J. Soukup.
Přidat komentář
Kniha mého dětství... Jakkoli patří mezi poklady české literatury, je pro mě tehdejší jazyk a způsob mluvy jedno velké mínus. Některé pasáže méně záživné, na druhou stranu dojemné vykreslení vztahu babička-Barunka.
Místy celkem nezáživné, ale vůbec ne špatné čtení. Jakmile začne babička vypravovat, jakmile se nejedná jen o popis zvyků a obyčejů, pak příběh příjemně ubíhá a můžu říct, že mě čtení opravdu bavilo. Musel to být tenkrát bez vší té elektroniky úplně jiný život, více spjatý s přírodou, Bohem a lidmi samotnými. Na druhou stranu 14 let dlouhá vojna žádná idylka jistě nebyla...
Pamatuju jak jsem ve 4 třídě třídní odevzdala čtenářský deník a ona si mě o den později vzala stranou s tím, že mi nevěří, že jsem babičku četla a dala menší slovní test jestli jsem četla, po tom co zjistila, že jsem ji opravdu četla se tvářila úplně udiveně, výraz nikdy nezapomenu :D
Jsem ráda, že jsem si , díky výzvě mohla přečíst i Babičku. Tenhle příběh mám velice ráda. Miluju filmové zpracování , obě verze, černobílou i barevnou a vždycky obrečím , když babička umírá.....takže teď o svátcích jsem si přečetla znova i knížku....
Babička je klasika, ale na základní školy nepatří, nesouhlasím s tím, že každý Čech ji musí nutně přečíst, ale každý, kdo tak udělá, bude nesmírně obohacen. Vřele doporučuji novou audioverzi namluvenou Magdalénou Borovou, velmi příjemný poslech.
Vlastním Babičku vydanou v roce 1957, tu s ilustracemi Adolfa Kašpara. Přečetla jsem ji už několikrát, viděla jsem dva filmy, byla jsem na trochu obskurní Babičce v Brně na Provázku a teď mám Babičku vydanou letos v Odeonu. A jsem vděčná.
Stejně jako nedávno Kytice, nyní i Babička je vydána v krásném novém šatě s obálkou a úžasnými ilustracemi Míly Fürstové. Zakoupila jsem opět vydání s vloženým grafickým listem (Viktorka) a nemůžu se vynadívat...
Mám radost, jsem pyšná a chlubím se. Myslím, že Odeon dělá skvělou práci a že pro ilustrování klasických českých děl vybral výtečně. Míla Fürstová si dává záležet a jak Kytici, tak Babičce její něžné obrázky moc a moc sluší. I proto jsem svoje původní hodnocení změnila a dávám této překrásné knize plný počet.
Babička je klasika, ke které jsem se dostala až v dospělém věku. Zkoušela jsem jí číst už jako dítě, ale nedočetla jsem. Letos je to pro mě symbolické, tuto knihu jsem zdědila po babičce, která letos zemřela a tak jsem cítila, že jí musím přečíst. A musím říci, že mě to mile převkapilo. Zezačátku jsem si musela zvyknout na starou češtinu. Je to krásný, idylický příběh a v této době je to pohlazení po duši. Konec je smutný, nikoli však nečekaný a hlavně všem známý.
Nádherné. Babička mě provází téměř celým životem. Teď mluvím i o knize nadčasové Boženy Němcové, ale i o své skutečné babičce.
Babičku jsem četla poprvé na základní škole a pamatuju si, že jsem se k této tenkrát povinné četbě musela nutit a rozhodně si ji neužívala. Až teď, když jsem držela v rukou krásné voňavé vydání z toku 1935 po mojí babičce, jsem tuhle českou klasiku dokázala ocenit i si ji vychutnat. Babička je opravdu krásně napsaná, ale nedala se číst rychle, naopak. Ale právě to zpomalení a napojení se na tehdejší životní styl na mě působilo zvláštně uklidňujícně a pohodové.
Nikdy by mě nenapadlo, že se pustím do Babičky a už vůbec ne, že se mi bude tak líbit. Na poněkud archaický jazyk jsem si zvykla po pár stránkách a pak už jsem si jen užívala klidné tempo vyprávění o idylickém životě na venkově. Nehledejte v tom reportáž o skutečných dobových poměrech, ale spíše vesnickou pohádku, kde jsou spolu všichni zadobře.
Jazyk Boženy Němcové je etalon české literatury.
Škoda jejího krátkého života, bůhví o co jsme přišli. Zcela právem je tato kniha národní poklad.
Uvědomila jsem si, jak špatně zvolena vynucená povinná četba dokáže v mysli mladého člověka zdegradovat krásnou knihu. Od základní školy chronicky známá Babička Boženy Němcové se mi dlouhou dobu jevila jako něco, co je sice česká klasika, ale je to trapné, archaické a je třeba si to přečíst pouze pro splnění jakési všeobecné vzdělanosti a učinit si tak čárku.
Dnes, při čtení s odstupem nějakých třiceti let, vnímám knihu zcela jinak - až nyní v ní dokáži najít tolik životní moudrosti a obohacení pro duši.
Babičku jsem četla do výzvy,,ale stejně jsem si chtěla něco přečíst po shlednutí miniserie Božena,která je skvělá...Babička se mě líbila,je to poklad v knihovně,,,,
Byla jsem velmi překvapená, že se mi kniha doopravdy líbila. Je to psané s takovou láskou, a to nejen k babičce, ale také k tomu kraji a k době. Nic není jen černobílé, ale to to dělá krásné. Ale určitě kniha není pro všechny.
Tak jsem se pustil do Babičky, kdysi jsem na povinnou četbu kašlal. Teď hodnotím slabě dvě hvězdy, začátek celkem dobrý, ale pak už jsem se do četby jenom nutil. Nevím, zda bych to tehdy přečetl v rámci povinné četby, celkem nuda.
Štítky knihy
19. století zfilmováno příroda venkov babička laskavost Náchodsko život na vesnici lidové zvyky láska z dětství klasická literatura
Autorovy další knížky
1958 | V zámku a v podzámčí |
1942 | Divá Bára |
2021 | Babička |
2002 | Povídky |
1988 | Velká kniha pohádek |
Ve škole jsem Boženu Němcovou vysloveně nenáviděl. Babička mě sice v knižní podobě minula (dívali jsme se ve třídě na film a paní učitelce to naštěstí stačilo) , ale Divá Bára ne. Čtení této povídky v oněch asi třinácti letech bylo doslova utrpení.
Nyní jsem se k výročí autorčiny smrti ke čtení jejího díla vrátil a pokusím se přidat pár postřehů, které mě při jeho čtení napadly.
1. Božena Němcová bezesporu byla dobrou spisovatelkou. Její popisy venkovské krajiny a zvyků jsou opravdu nádherné. Babička rozhodně není žádný literární odpad.
2. Je otázkou, zda by si kniha nezasloužila moderní převyprávění. O třetinu zkrátit, nahradit z dnešního pohledu sprostá slova, dát tomu trochu švihu. Originální dílo by samozřejmě zůstalo, zmodernizovaná verze by se ale dětem lépe četla. Nebyl by to koneckonců první případ - viz třeba Robinson Crusoe.
3. Knihu beru jako jakousi autorčinu psychoterapii, kdy v těžkých časech nostalgicky (a opravdu hodně přibarveně) vzpomínala na své dětství. Na dnešek je to příliš jednorozměrné a babička působí až jako svatá postava. V tom ale není Božena Němcová sama. Devatenácté století takto schématické prostě bylo. Příliš pozitivní vykreslení kladných postav mi třeba velmi znepříjemnuje čtení některých románů Julese Verna.