Babička
Božena Němcová
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/375967/bmid_babicka-2Xo-375967.jpg
4
4139
4139
Božena Němcová: Babička - obrazy z venkovského života. Rok 1924, 5. vydání.
Přidat komentář
Krásný příběh o hodné babičce, Barunce, kněžně a Hortenzii. Viktorka na splavu mě vždy trochu děsila. Čteno na ZŠ jako povinná četba. Už jako malé se mi tato klasika líbila. Od té doby jsem ji četla ještě dvakrát. Konec je velice dojemný až trochu skličující.
Probírám se obrázky dávných vydání Babičky a rázem se objevila VZPOMÍNKA. Je mi asi devět let, jsem nemocná, ležím a už opravdu nemám co číst. Z nouze vytáhnu z rodičovské knihovny Babičku (rok vydání 1940) a čtu. Nelíbí se mi, ale nečíst se mi nelíbí více. Tyrl! Co je to za pitomé jméno! Tolik dětí a všichni se mají rádi! To jen já s bráchou se stále zlobíme a bijeme? Ale pak najednou je tam kněžna a návštěva na zámku. Jak v pohádce. A co teprve Viktorka u splavu a uhrančivé oči! Do těch bych se také zakoukala, na ty věřím. No dočetla jsem, vyléčila jsem se, ale vzpomínka přetrvala přes šedesát let. Nebyla jsem Babičkou nadšená. Stejně jako pak mé děti při povinné četbě. Ale určité kouzlo ta kniha má, když vzpomínka na ni je věčná.
Já jsem s knihou nikdy problém neměla. Moc se mi líbila a to, co jsem nechápala na ZŠ při jejím čtením, jsem pochopila po opětovném přečtením v dospělém věku (a ne jednom). Kdo by nechtěl prožívat dětství na Starém bělidle s takovou babičkou. Konec mě vždy dojal.
Nevím co proti té knize všichni mají.Vždyť je krásná.Škoda ,že se u babičky některé věci neodehráli asi doopravdy.Za den jsem měl sto stran.Viktorka asi prava nebyla.Spíš to Němcová do knihy vložila.Pravá Viktorka byla na Náchodsku a byla dost stará a měla podobný příběh.Když jsem byl malý měl jsem z ní strach, ale ještě vůbec více se bojím toho , že to Němcové možná nebyla babička jen ji dostala od malíře španělského na výchovu*****.
Nevím, kolikrát jsem už tuto knihu přečetl, ale čím jsem starší, tím více mě baví. Krásná pohádka. Ale vzpomínám si, že jako školák jsem měl problém ji dočíst. Do některých knih by se nemělo nutit, prostě si k nim čtenář musí nalézt cestičku sám. A myslím, že zrovna toto je ten případ.
Babičku buď milujete, anebo nesnášíte, ale neexistuje nic mezi tím. Když jsem byla menší, milovala jsem ji, protože mi Babička připomínala moji vlastní babičku. Dneska ale, pokud se nad tím zamyslím, že by se mi někdo nastěhoval do domácnosti a všechno by muselo být podle něj... Samozřejmě je to čtivá kniha a jsou tam super postavy, jako například Viktorka. To ale nic nemění na tom, že mě některé části iritují a u jiných brečím. Jo, to je to kouzlo dobrých knih.
Knihu nemohu hodnotit. S dílem jsem se seznámila na ZŠ a z donucení přečetla. Výsledek? Mínusový, navíc kniha, kterou jsem měla doma byla bez obrázků s malými písmenky. Několikrát jsem se k ní vrátila, časem se zlepšil můj vztah k ní, začala jsem ji mít ráda, ale za nejlepší dílo BN považuji něco jiného.
Nikdy jsem se nechtěla do Babičky pouštět,ale bylo to to nejlepší,co jsem za poslední rok ve svém čtenářském životě udělala.
Já četla toto vydání z r.1941, které jsem zdědila po své babičce. Předčítala mi z ní když jsem byla malá a později jsem si ji četla sama. Byly to krásné vzpomínkové chvíle.
S príjemnou dávkou nostalgie, citlivo a s nehou spracované realistické poviedky, ktoré sú zároveň spomienkami na autorkinu babičku. Ide o sondu do života na vidieku spred rokov, oslavu prírody, detailný popis zvykov (sviatky, rodinné udalosti, svadba, pohreb...), myslenia a správania sa ľudí žijúcich pospolu, v dobrom i zlom. Silný príbeh Viktorky sa strieda s osudom Kristly a Mílu, sledujeme múdru pani kňažnú s Hortenziou, rast Barunky, Adelky a chlapcov, dozvedáme sa o intenzívnych zážitkoch horárov a vnímame život na gazdovstve so zvieratkami v každom ročnom období. A babička ako tmel medzi tým všetkým, ako bytosť, na ktorú sa všetci s dôverou obracajú, ktorá vie poradiť, vysvetliť a pomôcť, ktorá, hoc neštudovaná, cíti a intuitívne vie, čo, prečo a ako funguje, a vo viere v seba a Boha nachádza silu reagovať v každej (neraz i neľahkej) životnej situácii, nevzdať sa a s pokorou a múdrosťou vnímať prirodzenosť plynulého toku života.
Jediné, čo mi na tomto príjemne plynúcom a dobre sa čítajúcom klasickom diele chýbalo (a to ukrutne), boli pôvodné slovanské zvyky (hoci zopár, ale už pozmenených, sa tam našlo) namiesto tých nepôvodných - cirkevných.
Avšak viera v dobrého človeka, ľudskú solidárnosť, nepoddajný optimizmus, etické hodnoty, národný a vlastenecký ideál, ako aj rozprávačský štýl pani autorky - to sú prvky, ktoré činia z tejto knihy klenot.
Notoricky známá a klasická kniha od Boženy Němcové, vzpomínky na mládí na svou babičku, která k nim přijela do Staré Bělidlo dožít svůj život. Pomáhá vychovávat děti a předávat jim své zkušenosti a moudrost, díky které si jí oblíbí i místní kněžna. Kniha je zajímavá hlavně z poznání tehdejšího života místních lidí na vsi, jejich charakterů a chování v tehdejší době. Dobře je zde vylíčen osud "bláznivé" Viktorky. Celkově se kniha četla velmi dobře
Česká klasika. Postava Babičky je sice extrémně zidealizovaná, ale i tak je kniha velmi dobře napsaná a příběh je poměrně zajímavý. Pro poznání české kultury je tato kniha nutná k přečtění.
Úžasná kniha. Výborně napsaná, sice se nehodí do základních škol, ale na střední ano. Člověk si u ní pobrečí (hlavně na konci) a možná se i naučí trochu o životu na venkově babiček/prababiček
Jsem si jist, že vzhledem k tomu, že je kniha považována za klenot české literatury, určitě své příznivce má. Já jsem ji však musel v půlce utnout, protože mě absolutně nebavila. Inu, 100 lidí, 100 chutí.
Štítky knihy
19. století zfilmováno příroda venkov babička laskavost Náchodsko život na vesnici lidové zvyky láska z dětství klasická literatura
Autorovy další knížky
| 1958 |  V zámku a v podzámčí |
| 1942 | Divá Bára |
| 2021 | Babička |
| 2002 | Povídky |
| 1988 |  Velká kniha pohádek |
Coby dítě jsem Babičku vůbec nezvládl přečíst a jako starý kořen po letech nacházím pro svou tehdejší čtenářskou neschopnost plné pochopení. Obsah Babičky má charakter jakéhosi psaní o moudrosti, lásce a dobrotě. Školní děti, které uvedený materiál dokáží vstřebat v rámci povinné četby, si promítám tak, že se snad od samého narození profilují jako totální čtenářští vášnivci nebo disponují intelektovou či zralostní abnormalitou. Děti tuctové, mezi něž jsem sám patřil, dle mého mínění takové dílo nemůže zaujmout, jelikož láskyplně vedené malé dítě pokládá dobrotu, moudrost a obdobné hodnoty za holou samozřejmost. Tudíž se rozhodně nenadchne čtením o tom, jak mírně, vlídně a mile babička vždycky s lidmi hovoří, jak znale jim vždy poradí se zaujímáním postojů k věcem a k bližním. Dítěti se řešený text jeví jako velmi nezáživný (za jedinou dějeplnější pasáž platí myslivcovo vyprávění Viktorčina příběhu), přičemž o částech, které vykazují povahu metodického semináře na téma venkovských obyčejů v předminulém století, ani nemluvě.
O to více jsem si však četbu vychutnal jako dospělec. Vždycky mne tolik těší představovat si, jak spolu lidé srozumitelně mluví, chovají se k sobě s pochopením, laskavostí, s trpělivostí a mírností. Krásně se mi četlo – teď, když už znám cenu dobroty, moudrosti a lásky… Přes řeči soudobých čtenářů o tom, co všechno autorka v textu „idealizuje“, mi spousta prvků připadala úctyhodně autentická a napadlo mě, jak Božena Němcová píše krásně. O jakou jde nádheru, když si dnes můžeme s plným jazykovým porozuměním číst něco, co naše slavná předkyně vytvořila před 166 lety. Sice mne u hlavní postavy trochu mrzela neústupnost od hluboce zakořeněných nesmyslných přesvědčení (např. babička považovala za nemoudré psát listy blízkým, vždyť se mohou ocitnout v nepovolaných rukou, nebo paní kněžně tvrdila, jak chuťově příjemné pokrmy jsou k ničemu, poněvadž nedodají lidem sílu, a jedině pro ni by člověk měl cokoli jíst…). Nicméně to mi radost nezkazilo, neboť i omyly patří ke skutečným lidem a nesmiřitelnost principů ke stáří, čili tohle jsem shledal dalším prvkem autentičnosti. A kdybych snad měl některé idealizační atributy připustit, rozhodně je nevnímám jako důsledek autorčiny naivity, ale jakožto projev jejího tvůrčího pojetí. Chtěla to napsat právě tak, aby svému čtenáři navodila potěšení, jelikož krutostmi v reálu svého dospělého života trpěla natolik, že si to málokdo z dnešních ucabenců může (byť jen matně) promítnout. V mém případě svou snahu naplnila.. Velice rád jsem o lásce, nepovýšené moudrosti a úctě vůči tradicím četl v době, kdy se páchá násilné strhávání více než stoletých pomníků, černění Kristových soch, filmy konkrétních obsahů se znovu ukládají do trezorů, a kdy spousta lidí dělá, že žije pravdou a láskou, ale vesměs nelze vyjádřit žalostnost jejich arogance a hluchoty, s níž se takoví chovají k těm, kteří s nimi názorově nesouzní.