Babička
Božena Němcová
Božena Němcová: Babička. Rok 1926, II. vydání, formát cca 17 x 12,5 cm. Upravil: Dr. Q. M. Vyskočil. Edice: Drahokamy z děl Boženy Němcové.
Přidat komentář
Kniha má rozhodně své kouzlo, které jsem měl tu radost poodhalit.
Některé části se četly samy, nutily mě hltat každé slovo, každé písmeno. Povětšinou to byly ty, ve kterých uháněl děj kupředu, ať už v příběhu z vypravování nebo v samotném životu na Starém Bělidle. Kolikrát se mi i draly slzy do očí. Zato se pak některé více popisnější části vlekly. Tempo knihy pro mě bylo tím pádem poněkud kolísavé.
Ovšem z některých popisných části jsem měl vysloveně radost. Mohl jsem nahlédnout na téměř zapomenuté zvyky, pod pokličku myšlení ze starých časů. Zajímalo by mě, jak kniha působila na dobového čtenáře, mě v tomto ohledu rozhodně potěšila.
Dílo babička se mi velmi líbilo, nemůžu však zastírat, že jsem měla raději audioknihu, než knihu samotnou, ačkoliv se mi čtení knihy velmi líbilo, dílo babička se mi zdá poněkud rozvláčnější s mnoho popisy a preferovala jsem, když mi “byla předčítána“.
Není to sice nic světoborného,ale buďme vlastenci. Tohle by si měl alespoň jednou každý přečíst :)
Poprvé jsem Babičku četla jako osmiletá. A od té doby se k ní pravidelně vracím dodnes, ať již k té či oné kapitole. Není to kniha s příběhem. Podtitul je koneckonců "Obrazy z venkovského života" a přesně tak je nutné se k Babičce chovat. Čtenář prochází galerií vzpomínek a tak jako se skutečným obrazem je třeba i ten vykreslený slovy hlavně vnímat srdcem.
Kniha se mi moc líbila. Zasvětila mně do života na venkově kdysi. Němcová popisuje v knize různé zvyky, a jak babička vnímala novou generaci a celkově všechno. Rozhodně se mi kniha líbila. Určitě se k ní vrátím :)
Mám doma ještě historický výtisk po moji babičce z roku 1888 a nikdy mě ta kniha nenadchla. Možná proto, že nás ji nutili ve škole číst a pořád nám ji předkládali jako veledilo. I když oproti hrůzam, co dnes vychází, to bylo hezky napsané a mělo to myšlenku.
Další moje oblíbená.Miluju ji také zfilmovanou černobílou.Ať je mi kolik chce let,brečím na jejím konci pokaždé.
K Babičce se vždycky ráda vracím a nechám se unášet do minulosti. I když idealizované. Ale kdo z nás si minulost neidealizuje? Byť jen svoji vlastní?
Mé největší čtenářské překvapení! Na základní škole jsem se zařekla, že ji číst nebudu. Taková všemi omílaná "lidovka". Na střední jsem byla ještě zatvrzelejší. Na vejšce na literatuře jsem si nakonec řekla, že by byla ostuda vystudovat literaturu a neudělat si vlastní názor. A jaké bylo moje překvapení, když jsem knihu přečetla jedním dechem a ještě si u ní ne poplakala, ale pobrečela. Je to neuvěřitelný "mástrpís", který bohužel nenajde často čtenáře jen pro tu obrovskou propagandu. K téhle knize se vrátím a budu mít pocit, že se vracím někam, kde to znám, že se vracím ke SVÉ babičce, protože takhle kniha umí vrátit do dětství a umí vytvořit vztahové pouto. Má místo v mém srdci.
Já tomu prostě nerozumím, jako by to bylo tatarsky. Trvalo mi strašně dlouho, než jsem knihu přečetla a ani nevím o čem to bylo. Filmové zpracování se mi docela i líbí a kniha určitě není špatná, ale nebaví mě pořád hledat, co znamená to a to slovo.
Babičku nepřestanu nikdy mít ráda, už jenom proto, že mi připomíná mojí vlastní babičku, narozenou v malé jihočeské chaloupce v roce 1889. Tolik jsou si podobné!
A když vidím filmová zpracování, vždy mě to dojme. Nestydím se za to.
Když jsem ji četla v 11 letech, tak jsem nezvládla dočíst posledních 20 stran, proto jsem nebyla nadšená, když jsem ji měla v kánonu povinné četby na VŠ, ale dala jsem se do toho se zodpovědností a knihu dočetla a musím říct, že se mi místy líbila a konec mě dokonce i dojal!
Idealizované, venkovské dílo. Každý ví, že Babička je vysněný příbeh Boženy Němcové a určitě nejen její. Vše je úžasné, dokonalé, vše se v dobré obrátí, Babička dokáže každému poradit, pomoci, nebýt jí, tak by ve vesnici asi nic nefungoval. S Babičkou se dokáže čtenář přenést do toho úžasného a zidealizovaného světa. A to je presně to, co dělá Babičku Babičkou.
Ke knize se vracím každé dva roky. Zvedne mi náladu, vytvoří mi úsměv na obličeji a pomůže zapomenout na každodenní masáž negativních zpráv, která nám media podsouvají 24h denně.
Miluji Ratibořice a kraj, kde se příběh odehrává. Rád se tam vracím.
Babičku jsem ve svém životě četla celkem třikrát.
Poprvé pasivně v mých pěti letech, kdy nám ji četla maminkla před spaním. Strašně jsem tenkrát chtěla ochutnat pečené veverky, zaznamenala jsem, že na konci knihy babička umřela a byla jsem ráda, že to není moje babička. A ještě jsem zaznamenala, že kniha končí slovy: ,,Šťastná to žena!" Mimochodem, toto si pamatuji dodnes.
Podruhé jsem ji četla ve svých jedenácti letech jako povinnou četbu. Okouzlil mě příběh Viktorky a toužila jsem po škapulíři. Kluci z naší třídy zase na sebe chvilku pokřikovali:,,Sultáne!" ,,Tyrle!" A zažilo se u nás rčení: ,,To je radosti na Starém Bělidle!" a ,,Dobrá hospodyňka i přes plot pro pírko skočí".
Potřetí jsem knihu četla společně se svojí dcerou. To když mě poprosila, jestli bych jí s povinnou četbou nepomohla. Šťastná to žena jsem byla já, že jsem dočetla. Dcera nedočetla, ale prostřednictvím mě věděla o všech detailech knihy, takže ve škole sklidila úspěch. Dodatečně se omlouvám její češtinářce :-). A co zaujalo při třetím čtení mě? Každá žena, které umřelo dítě, by neměla konzumovat jahody před svatým Jánem.
O této knize říkají, že je národní poklad a protože já jsem patriot, nemohu zde rozebírat moje pocity. Nejsem ani odborník na povinnou literaturu ve školách, ale já již tuto knihu nikdy číst nebudu.
Omlouvám se vám, paní Boženo Němcová. A děkuji vám za pohádky. Na druhou stranu příběh babičky a potažmo tak trochu váš si budu pamatovat stále, ale nevím, zda bych četla bez přinucení. Opravdu nevím...
Jedinečná kniha, kterou by si měl přečíst každý Čech. Učí nás, co jsou to skutečné hodnoty. Například úcta ke starým lidem dnes není v módě. Někomu vadí, že kniha nemá děj - to je ale nepochopení funkce literatury. Dětem by na knize možná bylo divné, proč tam nikdo nemá mobil, nehraje hry, nesedí u počítače mnoho hodin denně.
Život za Boženy Němcové byl jistě velmi těžký, ale opravdový. Lidé k sobě měli blíž, nepěstoval se individualismus jako dnes.
Nechávám na každém posoudit, jaký život je správnější.
Nuž, hleďte, vy, co této knize dáváte odpad a posíláte ji do pekel, vy, kteří jí vyháníte ze školy, kteří láte Boženě Němcové, za to že toto dílo napsala a házíte ho zpátky, do propadliště dějin! Hleďte vy všichni, (slovy Michaila Bulgakova: "Čtenáři, za mnou."), já Babičku přečetl. A líbila se mi.
Ano, uznávám, že, tato povídka ve své podstat nemá děj a jde jen o popis toho, co se událo na malém venkovském stavení, za dobu co tam bydlela babička. Ale, jaký je to popis. Kdo z vás by nechtěl, alespoň v koutku duše, v malinké skulince, babičku, o jaké Božena Němcová psala? Hodnou, mírnou, laskavou a chápající. Vyčítáte jí, že dětem vše zakazovala a do všeho se pletla. Vaše babičky to nedělají?
Babička je symbol. Nejen českého venkova, ale i rodiny a nad vším bdící dobré stařenky. Tím končím svou obhajobu.
Štítky knihy
19. století zfilmováno příroda venkov babička laskavost Náchodsko život na vesnici lidové zvyky láska z dětství klasická literatura
Autorovy další knížky
1958 | V zámku a v podzámčí |
1942 | Divá Bára |
2021 | Babička |
2002 | Povídky |
1988 | Velká kniha pohádek |
Pokud si vyberu Babičku jako maturitní otázku, vadit mi to určitě nebude, ale přísahám bohu, že víckrát už jí číst nebudu.
Nevím, čím to bylo. Mám ráda tyhle nadčasové příběhy, ale tahle kniha mi prostě nesedla. Možná to je i tím, že babička mi sama o sobě vůbec nepřijde sympatická.
Na film se ještě dívat dalo, ale kniha... Asi jsem čekala něco jiného.