Babička
Božena Němcová
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/469891/bmid_babicka-hs2-469891.jpg
4
4129
4129
Nejznámější prózu Boženy Němcové jistě netřeba blíže představovat – patří k nejčtenějším českým knihám. Poprvé vyšla v roce 1855 a od té doby byla publikována ve více než třech stovkách českých vydání a v mnoha zahraničních překladech. Své vzpomínky na dětství, prožité v ratibořickém údolí s babičkou Magdalénou Novotnou, autorka přetavila do částečně idealizované, ale přesto realistické podoby.... celý text
Přidat komentář
Bohužel, většina knihy je jen zdlouhavý popis všedních dní rodiny na stavení. A všedních bohužel doslova a do písmene. Všechny postavy jsou zde hrozně idealizovány, mluví jak roboti. Prakticky k žádné postavě si tudíž nezískáte vztah či sympatie.
V knížce jsou ale i dobré pasáže. Jedná se o poslední kapitolu, která byla skvěle napsaná. V knize mě bavily pasáže o minulosti babičky a dějová linka Viktorky.
S Babičkou jsme se míjeli dlouho. A jsem rád, že se naše cesty nakonec setkaly. Babička je na jednu stranu hrozně krásně napsaný román, který se (snad až na jednu dvě kapitoly) strašně krásně čte. Mám moc rád příběh Viktorky, je sympaticky atmosféricky temný, až skoro horrorový. Na druhou stranu je příběh nejednou místy neskutečně idealistický a samotná postava Babičky mi ve své (křesťanské) pověrčivosti a neustálým oháněním se různými pranostikami a až předsudečnými pohledy a zvyky (tohle nedělej, protože..., když se udělá tohle, musí se udělat tohle, protože...) přišla až nesympatická.
Já vím, že je to Němcová a je to povinná četba a asi něco do sebe má, ale .... Bože nudnější knížku jsem snad nikdy nečetla.
Toto byla četba, kterou jsem už hodně dlouho odkládala ... nejspíš jsem si myslela, že se to bude špatně číst (že to bude napsáno ve staré češtině) ... ale mýlila jsem se ... bylo to psáno srozumitelně a popisně ... prostě něco na způsob dnešní četby ... takže jsem moc ráda, že díky výzvě jsem se dostala i k nějaké té povinné četbě ze školy ...
Je to kniha, která i po mnoha letech, kdy se k ní člověk vrací, pohladí po duši.
,,Milujte tedy i vy českou zem co matku svoji nade všecko, pracujte pro ni jako hodné děti a proroctví, jehož se bojíte, se nevyplní." (s. 122)
,,Těžko získat takové lidi, avšak láska lásku rodí. Mně přichází to s lidmi jako s těmi bylinkami." (s. 191)
,,Šťastná to žena!" (s. 210)
Ano, jak pravila paní kněžna, opravdu si myslím, že babička byla tou nejšťastnější a Bohu nejoddanější osobou. Její moudrost byla zřejmá, pro ostatní by hora snesla, pro českou zemi by se upracovala a nejraději by každičkého v okolí učinila šťastným. Babička, pro mě již legendární postava, na kterou budu vždy s úsměvem vzpomínat!
Božena Němcová, v mnohém připomínající babiččinu oddanou vnučku Barunku, vytvořila nádherné dílo, jež připomíná staré zvyky a tradice, sleduje proměny ročního období a zachycuje široké spektrum postav, které znázorňuje jednotlivé typy lidí, jež babička trefně připodobňuje k bylinkám.
Jsem vděčná, že jsem měla tu čest poznat jeden z pokladů české literatury a nahlédnout do dob minulých, kdy se ještě posílaly listy a spávalo na peci.
Buď zdráva, babičko!
Ano, občas trochu rozvláčné. Ale z příběhu bláznivé Viktorky mi běhal mráz po zádech a samotný závěr románu mne velmi dojal, což je u skoro sto sedmdesát let starého textu úctyhodný výkon.
Nádherný týden se 170 let starou Babičkou. V nezměněném vydání to není lehké čtení, už vůbec ne pro děti. Babičku čtenář nejlépe ocení až se znalostí životního osudu Němcové, časů, kdy dílo vznikalo a poměrů, ve kterých dokázala něco tak výjimečného. Nádherný popis života na venkově té doby. Kolik přísloví se nám zachovalo díky Boženě Němcové? Lidové zvyky, víra, pověrčivost a nad tím vším láska.
"Aby ti dal Pánbůh štěstí a požehnal vás oba, abyste ke cti a chvále boží živi byli a světu prospívali"
Kdo by neznal příběh Boženy Němcové "Babička". Příběh dobra, moudra, lásky, lidových zvyků a života na vesnici v jednotlivých období roku. Kdo by neznal příběh Viktorky, která se pomátla z nešťastné lásky a žila kdesi v lesích. Prostě příběh, který nikdy neomrzí.
Na tuto knížku musí nejspíš člověk dozrát. Ve třetí třídě, kdy to byla povinná četba, jsem ji nedokázala ocenit a odložila jsem ji po pár stránkách. Je to pochopitelné. Dítě tohoto věku chce dobrodružstí, ne poetiku. Teď o cca 40 let později mě naprosto uchvátila a byla jsem z ní nadšená.
Jsem asi nějaká divná, ale mě tento národní poklad nijak moc nenadchl. Přečteno jenom jednou. Víc už se mi líbila třeba Divá Bára.
Krásná knížka, navzdory tomu, že patří mezi nejčastěji nedočtené knihy, mně se četla jako po másle. Určitě se k ní někdy vrátím.
Jako malá, jsem měla problém ji přečít, proto jsem ji nedočetla. Hrozně jsem chtěla, ale nešlo to. Jako starší, ji mám přečtenou. Je tam hodně moudra a charakteristiky. Klasika je klasika a mam knihu ráda. Přece jen ale se mi film líbí víc.
Vím že je kniha známá. Ale to hned neznamená, že se musí líbit každýmu. Mě se kniha nelíbila ale úplně se mi nepříčila
Coby dítě jsem Babičku vůbec nezvládl přečíst a jako starý kořen po letech nacházím pro svou tehdejší čtenářskou neschopnost plné pochopení. Obsah Babičky má charakter jakéhosi psaní o moudrosti, lásce a dobrotě. Školní děti, které uvedený materiál dokáží vstřebat v rámci povinné četby, si promítám tak, že se snad od samého narození profilují jako totální čtenářští vášnivci nebo disponují intelektovou či zralostní abnormalitou. Děti tuctové, mezi něž jsem sám patřil, dle mého mínění takové dílo nemůže zaujmout, jelikož láskyplně vedené malé dítě pokládá dobrotu, moudrost a obdobné hodnoty za holou samozřejmost. Tudíž se rozhodně nenadchne čtením o tom, jak mírně, vlídně a mile babička vždycky s lidmi hovoří, jak znale jim vždy poradí se zaujímáním postojů k věcem a k bližním. Dítěti se řešený text jeví jako velmi nezáživný (za jedinou dějeplnější pasáž platí myslivcovo vyprávění Viktorčina příběhu), přičemž o částech, které vykazují povahu metodického semináře na téma venkovských obyčejů v předminulém století, ani nemluvě.
O to více jsem si však četbu vychutnal jako dospělec. Vždycky mne tolik těší představovat si, jak spolu lidé srozumitelně mluví, chovají se k sobě s pochopením, laskavostí, s trpělivostí a mírností. Krásně se mi četlo – teď, když už znám cenu dobroty, moudrosti a lásky… Přes řeči soudobých čtenářů o tom, co všechno autorka v textu „idealizuje“, mi spousta prvků připadala úctyhodně autentická a napadlo mě, jak Božena Němcová píše krásně. O jakou jde nádheru, když si dnes můžeme s plným jazykovým porozuměním číst něco, co naše slavná předkyně vytvořila před 166 lety. Sice mne u hlavní postavy trochu mrzela neústupnost od hluboce zakořeněných nesmyslných přesvědčení (např. babička považovala za nemoudré psát listy blízkým, vždyť se mohou ocitnout v nepovolaných rukou, nebo paní kněžně tvrdila, jak chuťově příjemné pokrmy jsou k ničemu, poněvadž nedodají lidem sílu, a jedině pro ni by člověk měl cokoli jíst…). Nicméně to mi radost nezkazilo, neboť i omyly patří ke skutečným lidem a nesmiřitelnost principů ke stáří, čili tohle jsem shledal dalším prvkem autentičnosti. A kdybych snad měl některé idealizační atributy připustit, rozhodně je nevnímám jako důsledek autorčiny naivity, ale jakožto projev jejího tvůrčího pojetí. Chtěla to napsat právě tak, aby svému čtenáři navodila potěšení, jelikož krutostmi v reálu svého dospělého života trpěla natolik, že si to málokdo z dnešních ucabenců může (byť jen matně) promítnout. V mém případě svou snahu naplnila.. Velice rád jsem o lásce, nepovýšené moudrosti a úctě vůči tradicím četl v době, kdy se páchá násilné strhávání více než stoletých pomníků, černění Kristových soch, filmy konkrétních obsahů se znovu ukládají do trezorů, a kdy spousta lidí dělá, že žije pravdou a láskou, ale vesměs nelze vyjádřit žalostnost jejich arogance a hluchoty, s níž se takoví chovají k těm, kteří s nimi názorově nesouzní.
Krásný příběh o hodné babičce, Barunce, kněžně a Hortenzii. Viktorka na splavu mě vždy trochu děsila. Čteno na ZŠ jako povinná četba. Už jako malé se mi tato klasika líbila. Od té doby jsem ji četla ještě dvakrát. Konec je velice dojemný až trochu skličující.
Probírám se obrázky dávných vydání Babičky a rázem se objevila VZPOMÍNKA. Je mi asi devět let, jsem nemocná, ležím a už opravdu nemám co číst. Z nouze vytáhnu z rodičovské knihovny Babičku (rok vydání 1940) a čtu. Nelíbí se mi, ale nečíst se mi nelíbí více. Tyrl! Co je to za pitomé jméno! Tolik dětí a všichni se mají rádi! To jen já s bráchou se stále zlobíme a bijeme? Ale pak najednou je tam kněžna a návštěva na zámku. Jak v pohádce. A co teprve Viktorka u splavu a uhrančivé oči! Do těch bych se také zakoukala, na ty věřím. No dočetla jsem, vyléčila jsem se, ale vzpomínka přetrvala přes šedesát let. Nebyla jsem Babičkou nadšená. Stejně jako pak mé děti při povinné četbě. Ale určité kouzlo ta kniha má, když vzpomínka na ni je věčná.
Štítky knihy
19. století zfilmováno příroda venkov babička laskavost Náchodsko život na vesnici lidové zvyky láska z dětství klasická literatura
Autorovy další knížky
| 1958 |  V zámku a v podzámčí |
| 1942 | Divá Bára |
| 2021 | Babička |
| 2002 | Povídky |
| 1988 |  Velká kniha pohádek |
Krásná kniha, poukazující na rodinné tradice a potřeba jejího udržování. Zároveň jsou zde podtrženy mezilidské vztahy a nezkaženost venkovského života.