Babička
Irena Obermannová
Knížka o stárnutí, mládnutí a sexu. Nová Irenina kniha je jejím návratem k „původní Obermannové, “autorce bestseleru Deník šílené manželky, který byl také zfilmován. Ve svém novém románu se tak navrací k tomu, v čem je nejsilnější - ke sdílení silných ženských emocí, tabuizované pocity nevyjímaje a hlásí se i k odkazu Boženy Němcové, jak dává tušit už sám název. Xénie se stala babičkou. S tímto novým stavem se vypořádává po svém. Podobně jako se vztahem ke své vitální matce, aniž by si uvědomovala, že i energická maminka jednou umře. Stane se a Xénie má hluboký žal. Jako by toho nebylo málo, kdosi jí ukradne urnu s matčiným popelem. Při svém pátrání po urně se Xénie postupně dozvídá o své matce stále překvapivější věci. A také o sobě. Narazí na rodinné tajemství, o kterém neměla ani ponětí a když se má rozjet do světa, aby našla své předky, vypukne celosvětová pandemie. Xénie se místo do ciziny přesune na venkov do polorozbořeného domu, pěstuje byliny, zpívá a navzdory karanténě poznává muže, který jí je tak blízký, že nedodržují dvoumetrové rozestupy. A Xénie zhulena diviznou se nepřestává divit, když probudí své skutečné já. Nakonec i tu urnu najde, i když úplně jinde, než by ji kdy napadlo.... celý text
Přidat komentář
Pro mě fajn čtení, protože právě procházím stejnou životní etapou a řeším až neuvěřitelně podobné věci. Jen tu chalupu nemám...
„Jak se máte¬?“
„No nic moc.“
„Vaše máma se měla zásadně dobře. Naučila jsem se to od ní. A víte, jak to dokázala? Uměla žít ze snu.“
Že nevíte, jak na to? V téhle knížce zjistíte, že Aňutin recept není nijak složitý, je vlastně úplně prostý, zjisti, co tě činí šťastným a sni o tom … a pak si jdi za svým snem!
Po hodně dlouhé době jsem se vrátila k paní Obermannové, abych zjistila, že se (KONEČNĚ) vrátila k tomu, v čem je dobrá, zase (KONEČNĚ) píše tak, jak si ji pamatuji z Deníku šílené manželky a Divnovlásek, (KONEČNĚ) zdá se, opustila tu zvláštní osobní sebeprezentaci, která mě od ní na dlouhou dobu odradila. Až se objevila Babička, která mě zaujala na první pohled i na ten druhý, když jsem knížku otevřela, a tak jsem se pustila do čtení. A dobře jsem udělala!
„Tak při látání
Všech svých běsů
Klaním se, klaním
Všemu, co neunesu.“
Zdá se, že autorka šla do sebe, každopádně, začetla jsem se rychle, do s laskavostí a jakousi noblesou pojatého (hodně autobiograficky laděného) příběhu Xénie (kdo zná předchozí knížky, tak dobře známého autorčina alter-ega).
Xénie už je babička!
A tak už ví … že se celý svůj život potácí mezi dvěma protipóly.
A taky už dobře ví … že si stále stejně nemůže pomoct – a dělá to znovu a znovu – zkouší šlápnout bosou nohou do toho vosího hnízda!
Její obranou je dost hořký a pořádně černý humor,
jenže ho dost často obrací právě proti sobě!
Naštěstí, ve své podstatě v dost banálním textu, jakoby mimochodem, občas najdete skryté poklady – vloudí se do něj myšlenky, které stojí za to, abyste o nich přemýšleli, objeví se postřehy, které stojí za to, abyste si jich všimli.
Navíc, Xénie je opravdu docela vtipná, spíš sebeironická, ale taky se /skoro jakoby záměrně/ staví do role sebelitující se naivky, kterou nikdo nechápe, každý s ní manipuluje, a tak jí vlastně všichni dost ubližují … škoda, že to zní víc ufňukaně než ironicky.
To ale není všechno, co se dá o Xénii říct, ona je totiž taky, a především …
Otevřená!
Opravdová!
Chytrá!
Cynická až jízlivá!
Je děsná!
Je zajímavá!
Ale určitě ne sympatická!
„Zatoulaný andělíčku,
Kde vězíš?“
Těžko se v ní vyznat, v těch překvapivých reakcích, když zajímavě (a to mě nejvíc bavilo) vypráví a hledá, střípky z matčina života, a pak bác, a přijde ufňukaná sebeobhajoba.
Autorka několikrát v rozhovorech popřela, že by její knižní příběhy byly něco, jako terapeutické psaní, jenže já jí to tak úplně nevěřím, z těchto řádků prostě na mě křičí … touha … zjistit, co jí dělá šťastnou!
Jak žít, i když už nečekáte zázraky, jak žít v tom našem, pěkně tlusťoučkém, blahobytném světě, který je poslední dobou pěkně nahranej, protože nějak přestávají platit známé vzorce.
A tak Xénie povídá a povídá, přemýšlí a přitom se na všechny kolem stále usmívá – jako přijatý obranný a ochranný mechanismus, který zdá se, dost často funguje – a babičky o tom ví své …
„založila bych tu babiččinu zahrádku, taková zahrádka má svoji filozofii, myslím, že se vám v ní bude líbit, myslím, že s vámi bude ladit …“
…
„je to totiž takové místo, co je celé zdánlivě zarostlé a zanedbané, co nejvíc kytek a bylin, které všechny rostou přes sebe bez ladu a skladu, ale přitom útulně a mile“
… a víte co, z takové zahrádky vyzařuje jen dobrá energie …
… vidím tu meduňku, pažitku, oregano, … a taky mátu, rozmarýn, cibuli, petržel, mateřídoušku a levanduli, a taky jahody, rajčata a kopretiny … a tady v rohu, růže …
„pro ten čas, který své růži věnuješ, je ta tvá růže tak důležitá“ !
PS: dala jsem původně 3*, ale při psaní komentáře jsem ještě jednu přidala ... za ten návrat ... a tu babičkovskou, skvěle zvládnutou roli :-).
Babička , ale ne od Němcové.
Přečetla jsem pár stránek a nějak mi to nejde ... Maminka nám odešla v r. 2013 v požehnaném věku 93 let a chybí stále ... Asi jsem moc stará a číst o umírání mě nebaví, vím že jsem na řadě, také se bojím při vystupování z vany ... . Poznámky z blázince a LSD ... , to opravdu není nic pro mne. Zatím knihu odkládám, ale pokusím se k ní ještě vrátit.
Kniha mě mile překvapila. Autorce se podařilo mluvit o stárnutí i o tématech, které s ním souvisí, s nadhledem, vtipem a určitou sebereflexí. To jsem velmi ocenila, protože stárnout se musí umět, a není to v dnešní době, která je orientována především na mladé a úspěšné, vůbec jednoduché. Ale jde to, pokud máte stále o něco zájem, neberete se příliš vážně a dokážete se zamyslet nad tím, co je opravdu důležité. Zaujalo mě také pátrání po minulosti maminky, o které se vypravěčka příběhu dovídá stále překvapivější věci. Knihu tedy určitě doporučuji, a věřím, že vám v tomto nevlídném čase zvedne náladu, a některým asi i "mandle". Tak si to užijte...
Jak stárnou s grácií.. Milovat hlavně sebe a “srát na děti “ ,srovnat se se smrtí matky.
Hlavní poselství knihy, která asi není pro každého, ale mě velmi sedla.
Jako celek se mi to líbilo, občas vyprávění trochu zmatečné, stejně jako hrdinka sama. Byly pasáže, které mě oslovily hodně, jiné zase málo, vplétání politiky do děje v závěru knihy mi trochu vadilo. Nicméně, jako zamyšlení nad stářím a stárnutím, úvahy ženy v tomto věku se mi kniha líbila.
Paní Obermannová má svůj styl psaní a člověk jim musím přijít na chuť. Četla jsem od ní pouze několik posledních knih a vždy se mi líbily. Babička za mě SUPER !!! Je jiná, nekonveční, přesně vystihuje covidovou dobu a vztahy v rodině a pocity taky přesně... Já jsem nadšená. Knihu jsem měla zapůjčenou, ale asi si pořídím vlastní, líbila se mi moc!
První knížka, kterou jsem od Ireny Obermannové dočetla... Pokoušela jsem se autorčiny knihy číst před mnoha lety, ale vždycky je odložila, teď jsem tedy dočetla, ovšem ani tak se její nadšenou čtenářkou asi nestanu...
Mám pořád stejný problém: hrdinky Obermannové (se silnými autobiografickými rysy) mi vůbec nejsou blízké a sympatické, moc se nedokážu ztotožnit s jejich přecitlivělostí až hysterií, s jejich chaotičností, rozevlátostí až nezodpovědností, sobectvím (co je ještě sebeláska a co už bezohledné sobectví?), sebelítostí až bolestínstvím...
V téhle knížce byly střípky, které mě oslovovaly, například příběh matky hrdinky Xénie nebo popis pocitů žen kolem šedesátky, bylo tu ale mnoho klišé (městská žena je okouzlena přírodou a je nadšena životem na venkově, budováním zahrady a sběrem bylin), zpracování bylo také takové průměrné (od autorky, která má za sebou přes dvacet knih, bych čekala vybroušenější styl) a některé věci mě vyloženě štvaly: Xénie se docela jasně vyhrazuje vůči mužům, že už je v životě nepotřebuje, ale pak si od jednoho půjčí jen tak mimochodem půl milionu, aby mohla spravit chalupu podle svých představ: kde je tedy ta ženská hrdost, že všechno bez mužů zvládne?
Hodnocení: 3 ⭐ z 5 ⭐
Napsáno hezky, ačkoliv občas mi autorka přišla otravná a lehce důležitá. Soužití s ní by nemuselo být úplně snadné :)
Celá kniha mě ale baví popisem covidové doby a vystihnutím myšlenek, které napadaly nás všechny. V nynější již o něco klidnější době okolo covidu to byl zajímavý flashback.
Téma smrti a ztráty milované osoby v podobě maminky bylo podáno velice lidsky a něco takového tady svým způsobem chybělo. Bolest a vyrovnání se s novou dosud neznámou situací, ponechání si těch především hezkých vzpomínek a smíření s tím, co třeba nebylo vždy dokonalé. Všechno velmi ze života a jak už psala spousta lidí, i u nás doma to bylo dost podobné. 4/5 pouze za závěr, který byl slabší. Ale ať autorka pokračuje v novém svěžím směru.
Paní Obermannová dozrála. Moc pěkné počtení. Těším se na další knížky.
Obecně se mi od ní vždycky líbily více částečně autobiografické věci než fikce.
Je to taková autorčina zpověď psaná s nadhledem. Nebojí se popisovat stárnutí ženy, babičkovství, ale nefňuká, naopak dodává sílu. Líbilo se mi to.
Str.18 "Co se to stalo? Ještě nikdy nebyla na světě bez mámy. Co si má počít?"
Za tyhle tři věty a za obálku čtyři hvězdy.
Kniha mě zklamala,čekala jsem víc. Přestože jsem ve stejné věkové kategorii a téma vztah s matkou,její ztráta,stárnutí,dcery a některé pasáže se mi opravdu líbily,ale zbytek byl pro mne nudný.
Já nejsem sice - sátiletá, ale trochu si dovedu představit, čím asi žena pak prochází. Líbil se mi nadhled, s kterým je kniha psána, vztah k babičce a také optimismus, který v knize občas zajiskří.
Krásná knížka, kde se paní Obermannová obrací sama k sobě. Je o ženě, která má pocit, že její život je už za zenitem, protože - sátileté ženy už nikdo nechce, nikoho nezajímají, ale ony mají stále spoustu energie, chuti do života, chuti vymýšlet, budovat a tvořit.
Je to kniha o životě a smrti, o veliké lásce k mamince, kterou si více uvědomujeme až po její smrti, kniha plná ženských emocí popisovaných bez servítků, o báječném sexu v tzv. druhé polovině života, o vztahu k dětem a vnoučatů, kde s ní naprosto souzním. Poslední část se odehrává také v době covidové
Pro mě je to jedna z nejlepších knih s tématikou ženského stárnutí. Chvilku je úsměvná, chvilku dojemná, napsaná velice čtivě, upřímně a lidsky.
str.96: "Člověk má být dobrý bez nároku na odměnu. Prostě jen tak. Aby se nepozvracel."
"Jsou knihy, které by měl mít člověk zakázáno číst příliš brzy. Pak se s nimi mine nebo se ho nedotknou" (Guenassia)
Já jsem knihou nadšená, jsem si jistá, že se k ní ještě někdy vrátím.
Tak to se mi tedy líbilo moc. Pohled na život přes generace. Užívání si každé minutky,dozrání k tomu,co je vlastně v životě to podstatné. Úplně jsem si představila tu chalupu a covidovou izolaci a veškeré šílenosti kolem....
Štítky knihy
ženy matky a dcery stárnutí rodinná tajemství
Autorovy další knížky
| 2011 |  Tajná kniha |
| 2021 |  Babička |
| 2004 | Deník šílené manželky |
| 2004 |  Matky to chtěj taky |
| 2017 | Dobré duše |
Hezká kniha. Paní Irena dokáže popsat pocity a situace, jako by se děly vám.
Za mně asi nejlepší kniha autorky, její další kniha s "Babičkou" mi nemůže uniknout.