Babička
Božena Němcová
Nejznámější próza Boženy Němcové vyšla poprvé v roce 1855 a dosud byla publikována ve více než třech stovkách českých vydání a v mnoha zahraničních překladech. Toto vydání vyšlo poprvé před jedenácti lety a je textově identické s tím, jež v roce 1953 pro Knihovnu klasiků Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění připravili jako 5. svazek Spisů Boženy Němcové editoři Bohuslav Havránek, Rudolf Havel a Rudolf Skřeček. Na šestačtyřiceti stranách barevných ilustrací a v desítkách černobílých kreseb tyto Obrazy z venkovského života, jak zní podtitul Babičky, „vymaloval a nakreslil“ výtvarník Martin Velíšek. (méně textu)... celý text
Přidat komentář
Musím se přiznat, že v mládí mě Babička moc nechytla. O něco později mi pomohlo krásné a skvěle herecky obsazené televizní zpracování tohoto nejznámějšího díla Boženy Němcové . Teprve potom, když jsem znala její obsah, jsem se pustila do čtení. A letos jsem se k četbě po předlouhé době vrátila. Připomnělo mi ji 200. výročí narození její autorky Boženy Němcové, které televize připomíná krásnými dokumentárními vzpomínkami a jistě ještě bude připomínat. Uvědomila jsem si také mimo jiné, že dnes ti, kteří jsou ve věku Barunčiny babičky, jsou stále v plném pracovním nasazení a ještě několik dlouhých let budou. Ale musela jsem si uvědomit, že je to dílo, které pochází z 19. století. a dnes v 21. století je život v mnoha ohledech prostě jiný (v tom kladném, ale i v tom záporném slova smyslu) a nedá se to srovnávat. Babička je prostě klasika.
Babička, klasika všech klasik, se mi upřímně řečeno příliš nelíbila, nebudu se přetvařovat. Spíše černobílé postavy, poučující, moudrá a takřka bezchybná babička mi nejmilejší nebyla a když už se mi nějaké příběhy nebo situace v knize líbily, byly to jen střípky. Určitě je silný příběh Viktorky, líbila se mi i vsuvka s kněžnou a schovankou, celkově mi to ale nechytlo. Pokoušela jsem se číst v mládí několikrát, nikdy jsem to nedala celé, jen na přeskáčku, pak jsem to vzdala a už se k Babičce asi nevrátím, i když teď bych jí možná viděla jinýma očima. Základ románu znám, filmy jsem viděla (ty jsou celkem dobré) i když knihu asi nikdy pečlivě nepřečtu.
Povídky Němcové jsou O.K., některé skvělé, pohádky nádherné, V zámku a podzámčí taky beru, ale Babička, klasika všech klasik, mi prostě za srdce nechytla.
Ke knize Babička musí člověk dorůst, aby náležitě ocenil krásu příběhu a moudrost, kterou Babička oplývá.
Tak silny pribeh! To je snad nejkrasnejsi klasika jakou jsem kdy cetla! Clovek to tak proziva, jako by na starem Belidle sam byl. Moc se mi libi pokora a ucta ke vsemu, co bylo popsano a strasne me ranil konec. Cela kniha je fantasticka a rada si ji prectu jeste nekolikrat! Clovek by se mel ucit starym mravum a hlavne te pokore. Uzasna kniha, uzasna!!!
Další z těch velkých klasik, které se řadí jako povinné k přečtení. Po dvou pokusech, kdy jsem se snažila začíst, jsem se rozhodla, že i v tomto případě přistoupím k audioknize (ač se jim spíš vyhýbám). Nedařilo se mi začíst, nemohla jsem si zvyknout na její jazyk. Co se ale příběhu týče, působil na mě příběh babičky velmi pohádkově, ač se v příběhu objevovaly i životní strasti, né jen radosti a jedná se o určité zachycení téže doby. Česká krajina, zvyky i dobrá povaha babiččina je povedeně vykreslena.
K babičce jsem se vrátila teď v době adventu, pozastavení a vzpomínkami na naše blízké, mou milovanou babičku, která mi do života hodně dala a její oblíbená autorka Božena Němcová mě díky ní provázela celou dobu babiččina života. K této knize se ráda vracím a zrovna mě potěšilo, že je vysílána i v TV.
"Dívaly se, jak vlny po splavu prudce dolů stékají, vzůru se vyhoupnuvše, v milióny kapek roztřískány nazpět padají, ještě jednou v pěnivém kotli se převalí a teprv spoje v proudu jednom tiše dále plynou."
Našel jsem takovéto obrazy v próze, jedny z nejkrásnějších v české literatuře, stejně jako téměř dětinsky působící pasáže, které lze bez lítosti přeskočit.
Knihu jsem doteď nečetl a ani o autorce jsem nic kloudného nevěděl, kromě toho, že je to "národní spisovatelka". Okamžitý první dojem po přečtení byl, že je to umně skrytá obžaloba marnivého života tehdejší šlechty (viz výborná pointa na závěr: "Šťastná to žena!") napsaná tak, aby prošla tvrdou Matternichovskou cenzurou. Po přečení životopisu Boženy Němcové ale už vím, že to tak není. Je to její návrat do dětství. Do jediného času jejího života, který byl opravdu živý, a který měl smysl. Napsala to a mohla to napsat až když se její sny proměnily ve ztracenou iluzi, když před sebou neviděla nic než bídu a stáří. Držela se ve vzpomínkách toho nejkrásnějšího, co prožila, vše navíc opatřila kouskem dobra a radosti a tak si stvořila svůj ideál, který k lidem promlouvá i po tolika letech, jelikož jim pomáhá najít přesně to, co jednou prožil každý, ale pak to jaksi poztrácel po cestě.
Jakákoli próza, která nemůže zachycovat skutečnost, je slabá. Co je ale na Babičce tak zajimavé je, že ačkoli zapadá do této definice, je to s ní jinak. To proto, že kniha zachycuje skutečnost Boženy Němcové. Zachycuje ji tak, jak ji ne snad vnímala, ale spíš uvěřila v pozdějších letech svého života, kdy už jí nezbývala naděje na cokoli. Proto i vrchnost, která tehdy vyžadovala robotu od poddaných a posílala je na čtrnáctiletou vojenskou službu, lze popsat jako moudrou, šlechetnou a spravedlivou. Proto i soužití lidí mluvících dvěma různými jazyky lze vykreslit jako idylické a jejich domluvu, ačkoli si navzájem příliš nerozumějí, jako srdečnou. Ne proto, že by to byla pravda, ale proto, že je to tak lepší. Proto, že v nejtěžších časech je člověku potřeba právě jen to dobré, i kdyby to celá pravda třeba nebyla. Z toho vzniká jakási alternativní skutečnost, která zapůsobí stejně mocně, jako ta opravdová, o které je zakázáno psát. Přesně tak, jak vzniká pohádka.
Dal bych knize 70%. Beru v potaz dobu a okolnosti, za kterých vznikla. Zaslouží si být klasikou a patřit k naší kulturní identitě.
Babička mě provází "dávno, dávno tomu". První milovaná Babička s Kašparovými kresbami je již značně opotřebovaná, druhá s Burianovými kresbami je podstatně novější, ale též velmi působivá a ejhle, tento týden se mi pod ruku dostala Babička převedená do současné češtiny s ilustracemi pana Huptycha, tak se do ní pustím opět. Uvidíme zda vyhraje nová čeština či nostalgie.
Základním předpokladem k přečtení Babičky je, aby čtenář nebyl do četby nikým nucen. Já ji přečetla poprvé v 8 letech, kdy mi ji ještě nikdo nevnucoval, a podruhé ve 30, kdy už mi ji taky nikdo nenutil. Mezitím jsem se obrozenecké literatuře snažila vyhýbat jak čert kříži a na milost vzala leda tak Babičku vulgaris. Nicméně dílo je to úžasné - jako osmiletá i jako třicetiletá jsem byla Babičkou naprosto fascinovaná, i když pokaždé jinak. Audio verzi namluvila Eva Holubová, která v rozhovoru řekla, že v nahrávací kabině plakala - text je opravdu krásný a dojemný a Němcová se dokáže mistrně dotknout lidské duše. Ale pokud čte člověk Babičku z donucení a na sílu, je to naprosté mrhání časem.
Jeden z pokladů české literární klasiky, u kterého se ale vyhnu hodnocení, protože by nebylo z mé strany objektivní. Dosud si totiž pamatuji (a to již téměř 60 let) naši češtinářku a její snahu, jak v nás svým nadšeným hodnocením a nucením k rozborům každé kapitoly vyvolat spíše nechuť k četbě této knihy.
Božena Němcová, co více říci? Tato kniha se čte v každém věku prostě jinak, pokaždé si z ní něco vezmete, pokaždé prožíváte s hrdiny jejich život jinak, pokaždé v ní vidíte něco ze své osobní minulosti a něco do své budoucnosti, a to je poklad....
Babičku jsem začala číst v 9 letech, jenomže mi dělala problém četba textu, a tak jsem ji odložila. Znovu jsem se k ní vrátila v 14, ale bylo to stejné. A teď ve 21 letech jsem rozhodla překonat se a pustila si ji jako audioknihu. Hned jsem se zaposlouchala a začala mě bavit.
Je to taková klasika, ale znám spoustu lidí, kteří měli problém též s její četbou.
Dlouho jsem se téhle klasice bránila, ale nakonec jsem zjistila, že to byla chyba. Knížka je čtivá a některé příběhy v ní jsou opravdu zajímavé. Pro povinnou četbu je ideální.
Zvláštní je, že k této knize se lidé vraceli především v dobách, kdy bylo mizerně. Třeba za války. V časech prosperity a "kultu mládí" Babička nudí. Ale když přijde nějaká krize, a je jedno, zda osobní či společenská, tak tuhle knížku berou čtenáři znovu a znovu do rukou, nebo se už po xté podívají na film.
Mám pro to vysvětlení. Babička nám totiž podobně jako samotné Boženě Němcové poskytuje útěchu. Hodná, laskavá, přející a milující žena, která má pro své okolí jen lásku, pochopení a pomocnou ruku. Někteří z nás mají štěstí a právě taková je ta jejich babička, mnozí ale ne. Odešla nebo ji vůbec nepoznali. Ale ať tak nebo tak, něco v nás z ní vždy bylo a stále přetrvává.
Myslím, že každý z nás by si takovou babičku, jako o ní píše Božena Němcová, přál. A je jedno, kolik nám je let. Když na konci knihy babička umírá, je to, jako by nám umřel někdo blízký. Proto si myslím, že tato kniha trvale patří do zlatého fondu toho nejlepšího, co bylo u nás kdy napsáno.
Je to klasika. Každému to zní trošku jinak. Někdo klasiku zbožňuje, jiný čte z donucení v povinné četbě. Četla jsem ji ve čtrnácti a prokousávala jsem se horko těžko. Ale tenkrát jsem si řekla, že Babičku prostě přečtu, abych si ji odškrtla.
Jediné na co si vždycky vzpomenu ve spojitosti s Babičkou je neskutečně krásně popsaný románek bláznivé Viktorky. Ten mě opravdu dostal do kolen.
Jinak si myslím, že asi není potřeba, aby se děti nutily ke čtení zrovna takovéhle klasiky. Já vím, je to už tak dlouho zažité, ale když si vezmu, jak jsem s tím místy bojovala... raději ať si najdou něco co je baví.
Štítky knihy
19. století zfilmováno příroda venkov babička laskavost Náchodsko život na vesnici lidové zvyky láska z dětství klasická literatura
Autorovy další knížky
| 1958 |  V zámku a v podzámčí |
| 1942 | Divá Bára |
| 2021 | Babička |
| 2002 |  Povídky |
| 1988 | Velká kniha pohádek |
Jedna z nejkrásnějších knih české literatury, která by měla určitě být v každé knihovně. Upřímně mě udivuje, že má tady na DK hodnocení jen v této výši... je to nesmrtelná klasika, která mě provází už od dětství a v mém srdci má trvalé místo.