Bábkar
Jostein Gaarder
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/440279/bmid_babkar-32x-440279.jpg
3
181
181
Dojemný aj provokatívny román od autora svetového bestselleru Sofiin svet. Učiteľ lingvistiky Jakop žije veľmi osamelo. Po ľudskom kontakte túži natoľko, že chodí na pohreby cudzích ľudí a na smútočných hostinách sa púšťa do reči s pozostalými. Za pochodu si vymýšľa originálne príbehy, ktoré ho spájajú so zosnulým, a keďže je mimoriadne sčítaný a jazykovo zdatný, získava si nimi pozornosť hostí. Napriek tomu sa mu nedarí nikam zapadnúť, naopak, začína vzbudzovať podozrenie a postupne sa do svojich výmyslov zamotáva čoraz viac. Ešteže ho zakaždým doma čaká jeho inteligentný priateľ Pelle. No ani on nie je skutočná živá bytosť...... celý text
Přidat komentář
Knihu bohužel odkládám nedočtenou. Četla se rychle, ale to je tak jediné plus. Možná v 17 letech ještě nechápu její význam, či jsem bohužel brzy přišla na to, že v ní žádný není. Je mi líto, nebaví mě natolik, abych ji dočetla s to se mi stává málokdy.
U každé dočtené knížky dokážu říct jak na mě zapůsobila, někdy jedním slovem a někdy mnoha větami ať už v pozitivním či negativním smyslu. U téhle knížky nedokážu říct NIC. Netuším o čem byla a dočetla jsem ji jen proto, že mi ji daroval někdo hodně blízký a záleželo mu na tom. Netvrdím, že je špatná, jen tématicky a stylem psaní vůbec nebyla pro mě.
Gaardera mám jako spisovatele moc ráda, ale tahle kniha pro mě byla zklamáním. Prostě jsem se do ní nemohla začíst. Některé pasáže byli tak zdlouhavé, že jsem je přeskakovala a bohužel musím přiznat, že jsem jí nestihla ani dočíst.
Knihy Gaardera se mi líbí moc, ale tahle mě nezaujala a dočetla jsem ji jen z úcty ke spisovatelovi.
Mně se knížka líbila moc. Hluboce lidská a plná podnětů k přemýšlení. Etymologie a filologie jsou moje další koníčky a o to víc jsem si to užívala. Myslím, že se ke knížce ještě někdy vrátím.
Zvláštní kniha, že začátku a jsem měla problém se začít, prvních 80 stran bylo nutné přelouskat, ale pak nabral příběh spád. Z hlavní postavy byla cítit až hmatatelná samota a donutí to člověka zamyslet se, jak si takový člověk musí ve světě připadat opuštěný. Zároveň mě bavily popisy původu slov mimo jiné i autorova jména. Celkově mě kniha přišla slabší oproti předchozím.
Velice zvláštní kniha. Dopis, přitom v podstatě sbírka povídek se stejným hlavním hrdinou, s několika dějovými zvraty a překvapivým závěrem.
Trochu na překážku mi byly jenom poněkud nudné popisy rodinných a příbuzenských vztahů jednotlivých postav, ale to je možná dané tím, že stejné věci mě matou i v reálném životě.
Chápu taky, že někoho mohou dráždit i lingvistické a etymologické pasáže, ale přes to všechno jde o vysoce nadprůměrnou literaturu.
Dala jsem knize šanci (100 stran) a musela jsem ji odložit. Možná jen ke mně přišla ve špatnou dobu, ale nelíbilo se mi na ní snad vůbec nic. Děj neměl žádný spád, prakticky nedocházelo k žádnému posunu (jak "akčnímu", tak myšlenkovému) a mě vlastně vůbec nezajímalo s kým se náš podivný hlavní hrdina scházel na pohřbech. Prostě NE!!! Mnohem lepší se mi zdá kniha Dívka s pomeranči.
NEČTĚTE ANOTACI! Jsem si teda skoro jistá tím, že člověk, který se začal prokousávat komentáři už ji přečetl, ale přece jen, kdyby se mezi vámi našla výjimka ... Hned vysvětlím proč.
Jsem z téhle knihy naprosto unešená. Musím uznat, že prokousat se prvními sto stranami bylo těžké a lingvistické odbočky mě nebavily a nakonec jsem je začala přeskakovat. Ale ten příběh ... právě proto, že jsem si anotaci přečetla ve chvíli, kdy jsem byla skoro za polovinou knihy, čekalo mě překvapení, které už vám vyzradí ona nešťastná anotace. A tak jsem si to dokázala daleko více užít.
Řekla bych, že tato kniha by mohla být jedním z nejkouzelnějších příběhů o osamělosti. Bohužel za prvních sto stran a etymologické vsuvky musím hvězdičku ubrat. Každopádně se už moc těším, až začnu číst Sofiin svět. :)
Miluju knihy J.Gaardera a tato kniha mě v tom jen utvrdila.Žádný veselý příběh,ale vyprávění,které člověka (zvláště osamělého) zasáhne.Samota byla v příběhu téměř hmatatelná.
Loutkář je od začátku nekompaktní, vyprávění je krkolomné a postavu, ke které si lze najít nějaký vztah, aby čtenář pohledal. Etymologické vsuvky jsou v knize k uzoufání nudné a podezřívám autora, že se zkrátka rozhodl se svým koníčkem oblažit své čtenáře a okolo toho vystavěl příběh. Loutkář je popisován jako dojemný a provokativní román. Mně dojemný nepřipadl, a provokativní už vůbec ne. Od začátku jsem měla problém se začíst, protože děj neustále přeskakoval od jednoho pohřbu ke druhému, přičemž bylo od začátku jasné, že žádná z historek není pravdivá.
Mám velmi ráda Tajemství karet a na Loutkáře jsem se těšila, ale nemohu sdílet nadšené recenze. Kniha mě neoslovila, nudila jsem se u ní a nezanechala ve mně vůbec nic. Příběhy v příběhu nejsou uvěřitelné (např. román na stěnách napsaný rtěnkou) a i ty vymyšlené jsou idealisticky přetažené. Pro mnohé bude Loutkář velkým jinotajem, ale pro mě zkrátka ne zrovna podařeným románem.
Nemohu knize upřít originalitu,ale Jakop a jeho příběh mě neoslovil. Ne že by to bylo vyloženě špatné,ale mě to jednoduše nebavilo. Pasáže zkoumající původ a vývoj slov pro mě byly nicneříkající,měla jsem celkově problém knihu dočíst. Nebo jsem to jen možná všechno nepochopila...
Všem doporučuji: Přečkejte prvních sto stran, které vás budou uvádět ve zmatek. Ten příběh za to stojí!
Gaardnerův loutkař se pravděpodobně nestane nejprodávanějším bestselerem, jehož vzestup by měl přímo raketovou dráhu a pokud o něm nevíte, jste vyčleněni ze všech veřejných povrchních debat.
Právě naopak, je to kniha, do které se musíte pomalu zahloubat, proplétat se příběhem, který nám předestírá, a vy se v něm topíte a tápete… pokud ale vydržíte, objevíte nekonečnou hloubku, díky níž pochopíte nejen pravou podstatu příběhu, ale dokonce vám prozradí mnoho o vás samých prostřednictvím příběhu jednoho osamělého starého muže, který zoufale touží po lásce.
Gaardnerův loutkař je knihou, na kterou nikdy nezapomenete.
Vzato kolem a kolem velmi smutná kniha a samotě a touze někam patřit, byť jen na pár hodin. Celé mi to přišlo lehce Irvingovské a to se mi na tom líbilo asi nejvíce.
Dosud jsem se, co se komentářů týče, držela zpátky. Nejsem totiž žádný znalec. Ale že jsem člověk, který se stejně tak jako Gaarderův Loutkář často cítí jako osamělý outseider, překročím svůj vlastní stín a něco vám o něm povím.
Milovníky příběhů, které mají spád, nenadchne. Není bystřinou, která by byla s každou další větou dravější a dravější, je poklidnou, majestátní řekou, jejíž hlubiny a proud dokážou pohltit. Otevřete jej, přečtete první stránku, druhou stránku, třetí, čtvrtou a u sté si řeknete „Aha, už tomu začínám rozmět.“ Čte dál, abyste se dozvěděli i to ostatní a … ouha, nic z toho, čemu jste už rozuměli neplatí. Zato vám ale dochází, že to, co se vám na první přečtení zdálo skoro až neučelné či zbytečné, vůbec neučelné nebylo, dochází vám, že to, aby vám to došlo až ex post bylo autorovým záměrem.
Zkrátka a dobře, jde o mistrně promyšlený příběh, který mimo jiné nabízí sondu do toho, jak neblahý dopad na nás může mít skutečnost, že nám nebylo dopřáno luxusu vyrůstat a žít v kruhu (milující) rodiny.
Ale teď už k tomu jinému … Toho, co mě v Loutkáři oslovilo, bylo moc a moc, ale hned po jeho, tj. Jakobově, příběhu mě nejvíc zaujal jeho jazyk. Takovýchto randez-vous s češtinou bych uvítala více ;-).
Prvních sto stran jsem si říkala: co jsem si to zase vybrala ke čtení. A pak přišlo to překvapení. Skvělá kniha!
Zde si vypůjčím slova pod anotací rovnou z přebalu knihy, protože ta ji dokonale vystihují: "Loutkář je originální román o osamělosti a hledání vlastního místa ve světě, o mnohdy složitých cestách, jež vedou od jednoho člověka k druhému, ale především o tom, jak důležitou roli přitom může hrát sám jazyk a vypravování." -- Knihu jsem přečetl za jedno odpoledne a mé rádoby lingvistické srdíčko plesá - etymologické vsuvky jsem si moc vychutnával. Nemám co víc dodat, přečtěte si to taky.
Štítky knihy
norská literatura jazykověda, lingvistika pohřby
Autorovy další knížky
| 2002 |  Sofiin svět |
| 2004 | Dívka s pomeranči |
| 2002 | Kouzelný kalendář |
| 1999 | Jako v zrcadle, jen v hádance |
| 2017 |  Loutkář |
Z Gaarderových knih pro dospělé je určitě jedna z těch slabších. Neskrývá přiliš podnětů pro filozofické zamyšlení a v lecčem je direktivní stejně jako proslovy hlavního hrdiny o původu slov. Konec je sice nakonec překvapivý, stejně jako u Principálovy dcery, ale už u něj nezůstává čtenáři rozum stát.