Barunka
Antonín Zápotocký
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/295833/bmid_barunka-SsG-295833.jpg
4
122
122
Zápotocký byl inspirován nalezenými zápisky své matky – z toho vznikl nejrozsáhlejší a tvarově nejtradičnější román Rozbřesk. Vytvořil v něm především dvě výrazné ženské postavy z vlastní rodiny: činorodou babičku a mírnou matku, současně zdůraznil domácí zdroje českého socialistického hnutí. První kapitolu Rozbřesku o raném dětství své matky posléze přepracoval v samostatnou knížku - Barunka.... celý text
Přidat komentář
Překvapilo mě, že ač měla knížka ideologický podtext poplatný době, velmi šetrně, takřka něžně a neposměšně v ní komunistický autor píše o náboženských tradicích. Co se protlačování politické ideologie do dětské knihy týče, probíhá ta masáž podobně i dnes (tak jak píše níže Gabra03), jen to ideologické téma se změnilo... Oceňuji velmi pěkný a poučný popis života na vesnici v 19. století.
Mám pořádně rozporuplné pocity ohledně této knížky. Na jednu stranu je to krásná a milá knížka o hodné Barunce a zlém bráškovi, kde autor vylíčil vesnický život té doby, zvyky, tradice, říkánky a písničky (nejednou mi vyloudily úsměv na tváři a vzpomněla se mi má dětská léta :-)) a na stranu druhou je tam vidět tak silný politický podtext, že to až pěkné není. To tohoto nemohli ušetřit alespoň dětské knihy? Ach jo!
Asi první knížka, kterou jsem si kdy v životě skutečně sama přečetla.
Ano, je to jistě silně tendenční, ale co na tom! Bylo mi to jedno tehdy, je mi to jedno dnes. Na půvabu této knížky se tím pro mě nic nemění.
Dnešní děti mají pokojíky plné hraček a další jistě dostanou za pár týdnů na Vánoce. Většina z těchto hraček je brzo omrzí - tedy až na to jedno otřískané autíčko, nebo na tu jednu panenku, co je nemáme srdce vyhodit i v době, kdy už jsme dávno dospělí...
Malou holčičku, která nadevšechno milovala svoje panenky, vyřezané z polínka, si pamatuji celý život. A určitě nejen já.
Milovala jsem tuto knížku, záviděla Barunce, spílala Pepíkovi. Své babičce každý rok opakuji: "Každá babička stará je veselejší zjara..."
Nádherná knížka, vyprávění, i ilustrace. Nevím zda je od Antonína Zápotockého něco od četla, ale tenhle příběh se mě velice líbil.
Vrátila jsem se ke knize po mnoha letech - tak trochu i díky letošnímu nostalgickému velikonočnímu vzpomínání... Protože jsem knihovnicí dětského oddělení, byly Velikonoce, tak prvoplánově jsem si chtěla přečíst kapitoly o jaru a přípravách na Velikonoce, ale nakonec jsem zhltla opět celou knížku. Hezky se četla i po těch letech. Je tam pár ideologických momentů, poplatných době, kdy byla napsaná, ale ruku na srdce - vidím v těch ideologických momentech i mnoho paralel s dnešní dobou. Vy ne?
Tu knížku jsem dostala ve druhé třídě, kdy jsem netušila, kdo to byl Zápotocký a co měl na svědomí. Byla velmi hezky ilustrovaná a příběhy vesnické dívky Barunky se četly celkem dobře. Dodnes si vzpomínám, jak pretvorila dvě polinka v panenky Lenorku a Smudlu, bratr Pepík se jí kvůli tomu poskleboval a nakonec ji ta polinka spálil.
Vzpomínám si, že v dětství jsem touto knížkou spíš listovala kvůli krásným Alšovým obrázkům a četla opakovaně jen kapitolu o panenkách. Dneska jsem si při čtení o tradicích a zvycích připomněla vypravovaní své babičky.
O tom, kdo knihu napsal, jsem se dozvěděla až po letech, ale s touto knížkou jsem vyrůstala, takže si ji pamatuju mlhavě, ale jako velmi vlídné vzpomínky na dětství. Měli jsme doma dvě a jedna mě zlobila tím, že kapitoly byly napsané krásnou kurzívou, kterou jsem v tom věku ještě neuměla přečíst :D
Knížku jsem měla po své mamce a od dětství jsem ji milovala. Krásné vyprávění o dětech prožívající své chudé a i smutné dětství, ale i radosti, které dětství přináší a dítě si nepřipouští hrozby všedních dní, jako dospělí. I když neměli ustláno na růžích, snažili se z toho mála co měli vytěžit alespoň střípek něčeho pěkného a radovali se i z maličkosti, která dnešnímu dítěti přijde směšná. Bylo mi líto hodné Barunky, kterou trápil občas i surově bratr Pepík. Ale i jemu se po čase rozsvítilo v hlavě a začal se s sestře chovat tak, jak se patří.
Jako dítě jsem ji milovala, prožívala jsem s ní naschvály jejího bratra Pepíka, Velikonoce. Člověk v knize v nějakých devíti letech neviděl nic špatného, žádnou ideologii. Navic krásně ilustrovaná.
Ve své době velmi populární kniha. Vždyť ji napsal náš PRESIDENT. Ale já ji četla s nechutí, i když jsem se cítila jak ta hodná Barunka a měla také zlobivého bráchu Pepka. Vždy jsem si totiž vybavila ten národní smutek, hrůzu pro mou dětskou dušičku, když den po mých nádherných sedmých narozeninách všude visely černé prapory, v rádiu hrála jen smuteční hudba a vysílali projevy.Má veselá první třída se stejně jako celá škola stala tichou a vážnou budovou, obklopenou žalem. Stávalo se mi pak často, stejně jak u Barunky, že náhodné okolnosti způsobily moji nechuť k dílu a nespravedlivě ovlivnily i můj dojem z díla.
Veliké překvapení, o které bych sama asi nikdy nezavadila, ale bylo mi doporuceno. Nečekala bych, že mě kniha bude tolik bavit a že se v ní dozvím tolik pěkného a zároveň i trochu smutného ze dřívějšího života. Prosím, ať se lidé občas zamyslí, v jakem nadbytku a blahobytu žijeme a jsou trochu pokorní a vděční.....
Kniha ve které dědeček vypráví vnoučatům při černé hodince příhody z dětství své maminky Barunky a dává v protiklad tehdejší chudý život a nynější bohatství socialismu. Seznámíte se zde s vysvětlením pojmů vykořisťovatel, kapitalista, že na vánoce nenosí dárky Ježíšek protože, žádný není, ale děda Mráz, že dodržování náboženských tradic vycházelo jen z neznalosti tehdejších prostých lidí a dědění starých zvyklostí, které jsou v knize zastoupeny maloveskými babičkami. Děti v tom viděly záminku pro hry a zábavu. Hlavní postava Barunka, je popisována jako hodná nezávistivá holčička, která by se o všechno zdarma rozdělila (komunistka) protikladem je její bratr Pepík, vychytralý lhář, zloděj, ubližující Barunce, který si za všechno nechá platit (kapitalista). Zajímavý je na této knize popis života dětí z doby Barunčina dětství, hraní na pastvě, topení smrti, Velikonoce, Vánoce, sběr malin, hraní s polínky představujícími panenky, draní peří... Kniha končí tím, že se ze šestileté Barunky stává švadlenka aby pomáhala mamince vydělávat.
Nalezena na Šumavě u rodičů v knihovně. Zaujal mne název Barunka. Také doma jednu máme:-) Knížka je bez papírové obálky, má ušpiněné desky, ale uvnitř skrývá učiněný poklad. Barunka je jediná dětská knížka, kterou jsem začala číst dceři (4 roky) a po večerech si ji pak dopředu četla sama.
„Každá babička stará
je veselejší z jara,
vezme si stoličku,
sedne na sluníčku,
myslí – kéž bych byla mladší –
ó, jak bych byla radši.“ (s. 44)
Příběh milounké Barunky, jejího nezvedeného bratra Pepíka, jejich rodičů, kteří pracují od slunka do slunka a stejně jsou chudí jako kostelní myši, kozy Bělky a dalších nás zavedl do malé pošumavské vesničky Malovesky na Klatovsku. Zážitky dětských hrdinů se mi líbily moc, ale ještě víc mě bavily nejrůznější zvyky a tradice, dětské hry, říkadla, písničky a „obyčejné“ praktiky, které obyvatelé pošumavských chaloupek každoročně dělají, když se např. připravují na zimu. V tomhle ohledu je kniha nedocenitelná. Takhle krásně detailně popsané dětské hry jsem v žádné jiné beletristické knize nezaznamenala. Z fleku bych si je mohla s Barunkou a Pepíkem zahrát. Velká pozornost je věnovaná předvelikonočnímu období. Smrtná neděle s topením Smrtky, Květná neděle a svěcení kočiček a jejich pojídání jako ochrana před bolením v krku, pašijový týden s ledovou ranní koupelí a ochrannými opatřeními proti čarodějnicím („Kde je čistota a pořádek, tam zlé čarodějnice přístup nemají a dobytku neškodí.“, s. 50 – u nás by se čarodějnice vyřádily:-)), „líbání“ božího hrobu, atd. Dozvěděla jsem se, co znamená vzít sukně „do kočáru“, získala jsem návod na výrobu oveček do betlému a letos na sv. Barboru místo třešňových větviček vyrazím na trnkové:-)
Knížka adekvátně zachycuje, jak to dřív fungovalo v chudých rodinách. O mladší sourozence se starají starší, děti mají na starosti drobné úkoly jako pasení housat a koz a přitom si spolu hodně vyhrají. Nesmí chybět ani pečení brambor a kouření dýmky z brambor a rákosí. (Můj taťka prý dýmku vyráběl z kaštanů a bršlice kozí nohy nebo nějaké podobné miříkovité rostliny. Necpal ji bramborovou natí, ale suchým listím.) Nepotřebují hračky, stačí fantazie a panenky jsou na světě. … Hodně jsem popisované zvyky konzultovala s mojí babičkou. Prý se o Velikonocích brouzdali rosou (obdoba ledové koupele). Kočičky nejedli, ale zapichovali 3 proutky na pole. Tohle si pamatuji i já z dětství:-) Zkrátka z etnografického hlediska mě kniha uspokojila na 100 %.
Čtivost narušují časté dědečkovy (vypravěčovy) vsuvky. Ale i ony jsou v jistém smyslu cenné. Obsahují autorům pohled na nejrůznější pohanské tradice a zvyky a vlastně celkem zdařile vystihují smýšlení komunistů. Takže dětští čtenáři nejsou ušetřeni např. tématu vykořisťování a znárodnění. V rámci těchto vsuvek autor ve skutečnosti velmi umně vysvětluje spoustu věcí (např. černá hodinka nebo čamrda). Škoda jen toho ideologického balastu, který nedokážou děti odfiltrovat. Naší Barunce při předčítání nějaké pasáže vynechávám, aby neztratila o knihu zájem:-)
Barunka se ptala, zda knížku musíme vrátit na Šumavu, prý by si jí chtěla nechat až do konce života:-) Za mě velké doporučení těm, kteří se chtějí na chvíli ocitnout v dřívějších dobách v malé pošumavské vesničce a nevadí jim, že na ně „občas“ vyrukuje autor se svými ideologickými moudry. Faktem zůstává, že A. Zápotocký psát umí.
Krásná kniha, ale vadil mi její až příliš odporný brácha, dá se říci až haj*l.
Bití, posměšky, podvody, lži ohledně Barunky tu knihu jen kazily.
Mělo to být dobové, ale ne o násilí vůči své sestře a potěšení z něj.
Určitě by mělo děcko číst o bití sestry prutem až měla pruhy a modřiny, hraní si tak, až jí mlátil při říkance hlavou o zem nebo jiný záměrný odpornosti, kterým nikdo neučinil přítrž, protože on byl "nadaný student", takže mu rodiče nadržovali....?
Asi něco jako Malý Bobeš - mělo to být pro děti a je o alkoholu, bití děcek a politice.
I přesto je to cenná kniha i po letech.
Knižku mi s hromadou dalších starších knih přinesl čtenář do knihovny. Já si ji vzala s radostí domů. Vybavila se mi hodina českého jazyka s naší vlídnou učitelkou , která se nám snažila vštěpit lásku k literatuře. Tato knížka pro mě není nijak politicky závadná, nacházím v ní laskavého dědečka a zvídavé děti, nádherné ilustrace a kus vzpomínek na dětství. Panenky z polínka dodnes nacházím.
Knížka podle mě výborně seznamuje s životem dětí tehdejší doby a pokládám ji za velmi užitečnou. Skutečnost, že jsou tam zdůrazněné odlišné vlastnosti bratra Pepíka a jsou kritizovány jako sobecké, to je také určitý doklad doby a k tomu vyprávění to zkrátka patří. Tak jako tak se k Barunce hodí společné čtení dětí s rodiči, a tak se to vše může náležitě probrat. A stejně jako u jiných knížek ilustrovaných Miladou Marešovou jsem vděčná i za líbivé, a přitom vkusné obrázky.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1971 |  Barunka |
| 1986 |  Rudá záře nad Kladnem |
| 1986 | Vstanou noví bojovníci |
| 1960 | Rozbřesk |
| 1986 | Bouřlivý rok 1905 |
Přečíst si tuto knížku zase po létech byl balzám pro moji duši,a ilustrace od Karla Součka mě taky potěšily.