Barunka
Antonín Zápotocký
Vyprávění pro děti o starých časech a životě chudého lidu.
Přidat komentář
Půvabné, milé povídání, které jsem četla kolem 10-12 let a nedávno četla vnučce a musím potvrdit to, že i jí se to moc líbilo. Pro dětskou dušičku- skvělá literatura. Panenky z polínek, tehdejší zvyky , masopust- milé vzpomínání, co zahřeje na dušičce nejen malé , ale i dospělé.
Krásná kniha mého dětství. Tehdy mi bylo úplně jedno,že ji napsal "ten" Zápotocký a vlastně je mi to pořád jedno.
Nádherná knížka, několik desetiletí jsem ji měla v knihovně a nikdy nečetla. Už se těším, až vnuci trochu povyrostou a tuhle knížku jim budu číst, aby věděli, jak to dřív chodilo. Nejvíce jsem si vychutnala kapitolu o draní peří, to se mi vrátily všechny vzpomínky, jak to probíhalo u nás - i u nás se vyprávělo a pojídaly se koblížky a pil se čaj s rumem. A já si touto knížkou splnila i ČV 2018, jelikož mezi řádky je zmínka o kronice F. L. Věk. Moc doporučuji, kdo si chce zavzpomínat na doby minulé!
Barunka jsem četla své dceři před spaním. Celá kniha byla suprová. Popisuje svou dobu krásně a bezstarostě z dětského pohledu. Děti, které tráví volný čas spolu venku a vyhrají si s maličkostmi, dnes nereálné. Konec mě však dostal téměř do deprese a moc mi bylo Barunky líto. V 6-ti letech konec dětství a už jenom tvrdá práce. Ach jo... Knuhu doporučuji
jako dítě jsem ji milovala; v té době jsem netušila, kdo byl Zápotocký, a žádnou "politiku" (sociální téma, chudé dětství apod.) jsem v tom neviděla; byl to prostě půvabná příběh o dvou sourozencích a jejich životě na vesnici, krásně popsaná roční období;
Při četbě knihy nás opravdu hladí časy dávno minulé přesně tak, jak je naznačeno v ostatních komentářích. Dojde na panenky z polínek, přeskakování ohníčků, pečení brambor a zasněžené Vánoce s rozkrojenými jablíčky. Dědečkovo vypravování navíc krásně oživují možná dnes už trochu pozapomenuté dětské písničky a říkanky. Ale ze zažloutlých stránek na nás bohužel docela často zlověstně blýskají i časy ne až tak dávno minulé: „Umět z pazourku vykřesat jiskru, troud tou jiskrou zapálit a jeho pomocí ohníček rozdělat, to už bylo opravdové umění. Pepík takovým umělcem byl. Proto si ho děti vážily, i když jim nikdy nic dobrého neudělal. Pepík také dělal se svým uměním drahocenný a dovedl ho ve svůj prospěch využívat. Měl rozhodně kapitalistické sklony.“ Kniha na mne působila jako hodně obskurní koláž filmových týdeníků 50. let a úryvků z Babičky. PS: A takřka poslední věta knihy taky stojí za to...
Polienko namiesto bábiky - to mi tiež utkvelo v pamäti. Napriek chudobe mali deti viac zážitkov a myslím, že lepšie vzťahy.
Krásné vyprávění o starých časech, kdy například svícení svíčkami bylo drahé, svítilo se olejovými lampičkami a také jen loučí, držela se černá hodinka, vyprávěli příběhy a pohádky, dralo se peří, lidé těžce dřeli, všude chodili pěšky, holčičky si místo panenek hráli s polínky dřeva a na ně si šili šatičky a kluci si na jaře otloukali píšťalky. Hezké připomenutí doby, kdy přes tu všechnu bídu a nouzi k sobě měli lidi tak nějak blíž, navzájem si pomáhali a dělili i o to málo, co měli..
Pro mne je to vzpomínka na dětství, kdy jsem knihu četla. Pokud si dobře vzpomínám, byla to i povinná četba. Pro mne to bylo seznámení s dobou, kterou jsem nezažila. Tenkrát se mi kniha líbila.
Nejvíc si pamatuji scénu se špalíčkem dřeva namísto panenky- ten mě dostával už jako malou holku.
Autorovy další knížky
1971 | Barunka |
1986 | Rudá záře nad Kladnem |
1986 | Vstanou noví bojovníci |
1960 | Rozbřesk |
1986 | Bouřlivý rok 1905 |
Knížka mého dětství. Záviděla jsem Barunce pasení housat a dětské hry. povídačky při draní peří a smála se, když Pepíka poprskal omastek.