Básně
François Villon
Výbor z díla francouzského básníka poloviny 15. století, známého svým nespoutaným a nekonvenčním životem. Jeho verše jsou soustředěny do několika tematických okruhů - píše šprýmové odkazy, úvahy o umírání, básně proti pomlouvačům, jindy zase líčí pomíjivost lásky, krásy a slávy. Často ve svých verších dává na odiv svou tělesnou i duševní bídu. Uspořádání tohoto výboru se snaží alespoň o přibližnou chronologii podle dostupných faktů z básníkova života. Reprodukovány dřevoryty z prvního vyd. z r. 1489.... celý text
Přidat komentář
Kníže, každý, kdo to čte, nechť ví:
nic neznám, ač mám o všem vědomí.
Miluji Villona, od mých 15 let, kdy jsem k němu našla cestu ho miluji...jeho rovnost v komunikaci, každému řekl , co si myslel- tak, jak to cítil, nic nehrál....
Návrat ke krásné, nadčasové a zcela moderní knize. Chudák František, pro takového svobodomyslného ducha nebyla ani začínající renesance dosti renesanční.
"Směji se v pláči, doufám v zoufání."
Středověká literatura, kterou čtou dnešní čtenáři, a to ještě dobrovolně a v hojném počtu. Co je špatně?
Poprvé jsem se s Villonem seznámila na střední, recitovala jsem myslím tenkrát někde jeho "Já u pramene jsem a žízní hynu...ztracen v krajině, kde mám svou domovinu..." Jak mi ty verše tenkrát rezonovaly v duši! A po několika letech se stále nic nezměnilo, Villon je prostě zázrak mezi středověkou kurtoázní poezií, která opěvuje dokonalost absolutně nedokonalé dámy, a ještě ke všemu vdané a nedostupné. Jakoby.
Villon na tohle všechno kašle, jaká nedostupnost, jaké skrupule, život je o rozkoších, láska je rozkoš, i když umí potrápit, smrt je všudypřítomná a nic netrvá věčně. Tak je potřeba si života užívat, dokud člověk může. Když může, tak musí... :). A kdo tvrdí opak, tak je na hlavu...podle Villona. Jak přímočarý pohled na svět, jak správný a pokrokový, a přesně proto to pořád čteme, a ještě se nám to líbí, protože to jsou témata, která jsou pořád živá, nehledě na to, jestli lidé umírají ve 30 nebo 90.
“Nechť se to hejskům jinak zdá:
je pomíjivý tento svět
a smrt nás všecky v hrsti má.
Tím utěšuj se chudý kmet,
jenž hýřil za svých mladých let
a popíjel a žertoval
a na nějž směšno pohledět,
kdyby i v stáří žil tak dál.”
Balady a básně prokletého básníka Villona v překladu Otokara Fischera zobrazují jeho zhýralý život a to je mi vlastně sympatické. Lehce se čtou, čtenáře snadno přenesou do Paříže 15.století do společnosti dobrodruhů, pijanů, nevěstek a bezstarostných dětí. Jo, moc pěkný.
Díky překladu jsou básně snadno uchopitelné i pro dnešní čtenáře. V některých básních se setkáme s vznešenou lyrikou, Villon často odkazuje na biblická témata nebo si pro pojmy zabrousí do antiky. V téhle poloze mi je Villon celkem i sympatický. Protipólem jsou pak básně odrážející jeho život na pařížské periferii, mezi tuláky, žebráky, zloději, pijany a nevěstkami, přičemž pro peprné výrazivo nechodí daleko. Z historického hlediska jde o poměrně výjimečný záznam života spodiny ve středověku. Nicméně některé básně jsou na můj vkus síla :-) Villon měl při psaní svých testamentů a epitafů patřičně nahnáno, dopouštěl se krádeží a obviněn byl i z vraždy. Smrti na popravišti unikl díky amnestii. Na to, jaký vedl život, ho ruka spravedlnosti docela šetřila. Závěr života prožil v bídě, hladu, což ve svých básních často reflektuje. Tady mně osobně vadí jeho kňourání a spílání kdekomu, k tomu stavu se dopracoval sám (což ostatně v jiných básních přiznává). Jinak je z textů patrná taková zahořklost, cynismus, sarkasmus, jindy zas ironie, občas humor.
Některé básně se mi líbily více, jiné méně. Ale protimluvy jsem si opravdu užila. Vůbec bych netipovala, že se jedná o básně z 15. století. Básně jsem četla v moc pěkném překladu od Otokara Fischera.
V Čechách se pěje "Kdoš sú boží bojovníci" a ve Francii Francoa Villon provokuje svými nespoutanými verši všechny, kterým vadí jeho svérázně bujarý život na dně společnosti.
Obraz z historie, první ve své době a už s tak mistrovskou rétorikou.
Autorovi verše chrlí obvinění z kobky na svět zkažený a nelítostný. Jeho krédo "žít jak se jen dá" jej ničí a myšlenky na neutěšený konec je v básních drásán na kost.
Citace:" Tím, že jsem podal supliku,
já prostě spoleh na předtuchu.
Když notáři, co sedí v suchu,
"Pověsit!" vyřkli, splaskla pýcha,
a když jsem se už houpal v duchu,
tak co? že měl jsem zůstat zticha? "
Jako jeho verše zobrazovaly pohrdání a provokaci v seriálu " 30 případů m. Z." , tak by se daly použít i dnes, ale jiné, (bonzácká politika , ničící vztahy), (Balada o jazycích klevetníků).Něco tak drsného v lektvaru na jazyky klevetníků by snad ani satanáš nevymyslel. (Ti potrefení by si tu představu měli zažít - trochu děsu neuškodí.)
Síla, živé verše, jako život sám.
Překladatelský mistrovský tah. *****
Poezii moc nemusím, ale tohle se četlo samo a člověk se musel chvílemi i uchechtnout nad tím, jaký byl Villon asi vejlupek.
Některé Willonovi básně byly velmi zajímavé a některé se mi líbily méně. Některé jsem si užila, jiné mě nezaujaly. Nejlepší byla Balada ze soutěže v Blois. Balada plná oxymóronů.
V některých jsem se našla...
Srdečně přijat, každým odmítán.
Nic neznám, ač mám o všem vědomí.
Jsem stranický, jsem zastánce všech stran.
...bohužel.
Kniha se mi líbila, nicméně jsem asi před půl rokem četla Velký a Malý testament od Villona, takže to pro mě bylo takové opakování, a kdybych si měla vybrat, rozhodně si přečtu raději testamenty.
Miluju Villona už desítky let :-) . Tahle kniha se už v mém poměrně útlém věku přestěhovala z rodinné knihovny do mé knihovničky, kde se zabydlela vedle Karafiátových Broučků, Bajek a nebajek pana Kiplinga a dalších knih přiměřených i nepřiměřených mému věku (kdo tu přiměřenost posoudí?). Kdysi dávno byla zhudebněna balada protikladů - nevím už kdo ji zpíval a chtěla jsem teď na youtube vyhledat. Sice jsem nenašla, ale našla jsem něco lepšího - Karel Kryl recitoval Villona a záznam světu po něm zůstal. Možná si teď někteří klepete na čelo, že mi to uniklo a je to pro mě objev, v tom případě se kaju, ale třeba jestli uniklo i někomu dalšímu, nepřiznala jsem se tu ke své ignoraci darmo :-) . Nakonec jsem s trochou trpělivosti našla i to hledané https://www.youtube.com/watch?v=aCm8xiidMHc :-) . To nehledané, je ale lepší
Jelikož jsem byl právě obdarován čtečkou, tak jsem si postahoval knih vícero. Básně hlavně kvůli výzvě, protože co jsem vylezl ze školy, nečetl jsem ani jedinou. Dnes jsem přečetl tři (ještě od Gellnera a Jirouse) a tahle se mi líbila jednoznačně nejvíc.
Nebudu hodnotit hvězdičkami, protože na poezii moc nejsem, to se přiznám. Ovšem musím uznat, že některé básně byly povedené.
Když už číst básně,proč nesáhnout po dílku od Villona.Inteligetní ,nadčasová kritika společnosti.I když nebýt čtenářské výzvy tak bych se k tomu asi nedostala.
Villon, student, básník, zloděj, vrah, trestanec, milenec, to vše byl. Nikdo neví jak a kde skončil svoji životní pouť. Vzdělaný darebák a opilec, který napsal nádherné básně. Milovník života i žen, tulák a i moralista, blázen i myslitel. Člověk s velkým srdcem a prázdnou kapsou. Tepal nepravosti a pokrytectví a sám se jich dopouštěl. Rozvířil vody, urazil kde koho z tehdejších mocných, církevní potentáty nevyjímaje a odešel bez rozloučení.
Buď s bohem Františku Villone, ať už Tvé kosti leží kdekoli.
Čtyřverší napsal Villon v pařížském vězení, odsouzen k smrti oběšením
"Františku, už tě nepotěší,
že Francouz jsi a ze vsi zdejší;
teď na krk oprátku ti věší;
ať pozná, oč je zadek těžší."
Tuhle krátkou mám z jeho balad nejraději, protože o něm vypovídá víc než sáhodlouhé rozbory a referáty.
Byl to rebel a optimista lehké mysli, s vytříbeným citem pro černý humor!
Štítky knihy
smrt 15. století francouzská literatura výbor z díla středověká literatura poezie středověká poezie
Autorovy další knížky
| 1985 |  Velká závěť |
| 2009 | Básně |
| 2010 | Malý a Velký testament |
| 2009 | Já u pramene jsem a žízní hynu |
| 1964 | Já, François Villon |
Do Vilona jsem se zamilovala na první dobrou.
"Já u pramene jsem a žízní hynu,
horký jak oheň, zuby drkotám,"
Tuhle baladu jsem se dobrovolně naučila zpaměti, a často si ji v autě při cestě do práce recituju.