Belasí ludia
Pavel Bagrjak
Co znamenají časté únosy dětí? „Zvláštní nabídka dětského kadeřnictví: Zhotovíme panenku podle Vašeho dítěte!“ Co našel komisař Hard na Ostrově starých mládenců?
Přidat komentář
Kdysi jsem si ji koupila na cestu do vlaku - nic jiného v trafice neměli. Z toho, co se dělo pod kopulí, jsem měla noční můry. Jinak na to, že šlo o sovětskou sci-fi -film, to docela šlo.
Přišlo mi to na podobné úrovni jako "šestákové" detektivky, akorát navíc sci-fi. Čekala jsem něco děsivějšího a jsem ráda, že to nakonec bylo sci-fi a ne horror. Znovu už bych knihu nečetla, když znám rozuzlení a vím, že má příběh otevřený konec, ale ani mě nijak neurazila.
Nemám ráda sci-fi..........přečetla jsem v rámci Čtenářské výzvy, nicméně mě mile překvapilo, že byla psána jako detektivka.........jen mě mrzelo, že unesené děti, které byly vypátrané, nebylo možné vrátit.............prostě sci-fi. Ze tří knih tohoto žánru pro mě nejlepší.
Někdy v pubertálním věku jsem v televizi viděla inscenaci Únosy bez výkupného s Josefem Somrem v hlavní roli a pamatuju se, jak děsivě to na mě zapůsobilo. Je to jedna z mála předrevolučních televizních inscenací, na které vzpomínám dodnes. Nikdy od té doby jsem ji neviděla. Tak se mi po mnoha letech dostala do ruky aspoň předloha a čekala jsem, co to se mnou udělá v tomto věku.
...a jo. Ne, že by to byla nějaká naprostá bomba, ale ta zápletka, která začíná jako obyčejný kriminální příběh a končí jako scifi, se mi líbila i dnes. Nebudu hodnotit a kritizovat jazyk a styl psaní, protože respektuju dobu, kdy vznikla - pravda je některé popisy a výroky ohledně moderních technologií a vůbec vědy zní z dnešního pohledu až komicky, ale od toho jsem se dokázala oprostit. Prostě jsem vnímala jen ten samotný příběh a tu hrůzu, co kdyby to bylo reálné (...a nebude někdy?)
Při popisu toho, co se dělo pod kopulí, mě fakt mrazilo, okamžitě se mi živě vybavily ty děsivé modré bytosti, jak jsem je vnímala tenkrát z televize.
Hvězdičku srážím za nepříliš povedený konec, ale jinak na mě ten příběh i po těch skoro 40-ti letech parádně zafungoval.
To byla ale blbost. Komisař Hard pátrá po unesených dětech, najde je, zjistí, kdo je únosce, ale protože ten je vysoce postavený, tak se mu nic nestane a unesené děti zůstávají i nadále unesené. A je konec. Za takový příběh by měl autor dostat tak 500 hodin nucených prací, aby ho přešel ten blbý nápad být spisovatelem.
Celou dobu jsem si myslela, že čtu detektivku pro děti. Také mi vadil "zastaralý" způsob psaní, dialogy mezi postavami, názvy podniků, novin a hotelů. Ke konci se dostavila i sci-fi zápletka.
Knihu jsem přečetla, ale nevím co dál k ní napsat. Možná kdybych ji objevila dřív. V době kdy byla napsána určitě měla co říct.
Modří lidé Pavla Bagrjaka jsou pravověrnou sci-fi detektivkou, která si jde rozhodně a nekompromisně za svým. Na začátku je ztracená senátorská dcera Uta Dobbsová, jejíž zmizení zapojí celý vládní aparát do pátrání po únoscích, kteří v tomto konkrétním případě vlastně ani neexistují. Nicméně to, že Uta Dobbsová nebyla unesena, ještě neznamená, že se děti v poslední době až podezřele často neztrácejí. Komisař Hard vyráží po stopě, která ho zavede až k modrým lidem. Vyprávění má spád i onu špetku tajemna a záhady, která udržuje vzedmutou hladinu čtenářova zájmu o děj. Nezabředává do podrobností, ale osvěžuje lehkou varietní komikou. Pohříchu však příběh postupem času ztrácí dech, a tak místo oslnivého gradujícího finále, tu máme trochu usmolenou a rozpačitou patovou situaci, která nepřináší žádné východisko ani rozřešení. Závěr je skutečně nejslabším článkem jinak povedené skládačky. Nebýt jeho, dost možná bych Modré lidi zařadil mezi doporučené knihy.
Asi tak do půlky knihy jsem měla pocit, že čtu detektivku, víc se tam řešilo a pátralo po únoscích. Jakmile komisař Hard se svými kolegy odletěli na ostrov Mládenců, děj začal být pro mě postupně napínavější. Nejvíce jsem se bavila od okamžiku, kdy hrdinové dobývali "zónu", tam došlo k největšímu zvratu, odhalení a vysvětlení celého únosu dětí. Velice mě to překvapilo a od tohoto okamžiku jsem uznala, že se jedná o žánr sci-fi.
Kniha je velmi čtivá. Co mě, ale zklamalo byl "upovídaný" konec. Čekala jsem také popis onoho procesu "přestavby". Kniha příjemně překvapila.
Tak dávno jsem to četl, a přece někde hluboko ve mě zůstal kus tísnivého pocitu, z únosů dětí a hlavně z „nenávratnosti procesu.“ Moc to nevylepšilo ani rozuzlení, pojaté jako kosmický happyend a vítězství vědy ve službách pokroku nad právy jednotlivce. Zástupy dětí s úplně modrou pokožkou, stojících strnule na místě a mechanicky žvýkajících nějaké papírové pásky... ty mě ještě dlouho strašily ze spaní. Sice už v dalším sále, pod kupolí, si jiné modré děti vesele hrály a učily se, pod dozorem vědců ve skafandrech. Ale i tak, brrr! Zase husí kůže. Asi si to budu muset sehnat a znovu přečíst, abych konečně svou noční můru z dětství zahnal. Nebo oživil, kdo ví?
Tato kniha, přestože mě v podstatě dostala zpět ke čtení, zpětně nebyla velký zázrak. Průměrná kniha s průměrnými postavami, průměrným prostředím a poměrně zajímavým rozuzlením. Nic, nad čím bych po přečtení nějak dlouho přemýšlel.