Betonová zahrada
Ian McEwan
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/31277/bmid_betonova-zahrada-1ZR-31277.jpg
4
1935
1935
Proslulý román Iana McEwana Betonová zahrada byl sice poprvé uveřejněn již roku 1978, od té doby však nic neztratil ze své zvláštní, řeklo by se "nemorální" naléhavosti. Svědčí o tom nejenom stejnojmenný film Andrewa Birkina natočený v roce 1993, ale především neutuchající čtenářská obliba, kterou si tento temný příběh získal. Tematizace sexu a násilí, záliba v překračování společenských tabu, současně však i precizní styl a rozumově chladný odstup - to vše autorovi vyneslo přídomek "básník perverze". Ovšem McEwanovým záměrem není samoúčelné pitvání odvrácené strany lidské duše. Jde mu o to postihnout - třeba i v ironické nadsázce, která se leckomu může zdát děsivá - některé z příznaků našeho moderního, složitého světa. Čtyři nedospělí sourozenci se po smrti rodičů rozhodnou žít sami a po svém v rodinném domě uprostřed takřka opuštěné příměstské zástavby. Čas peskování a výchovných opatření vystřídala volnost, místo svazujících povinností je teď důležitější hra. Hra na dospělé. Jak dlouho se dětem podaří svou nezávislost před okolím uhájit? A jakou roli sehraje v jejich mrazivém dobrodružství incest? Vydavatel: Euromedia Group - Praha... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2005 , NLN - Nakladatelství Lidové novinyOriginální název:
The Cement Garden, 1978
více info...
Přidat komentář
Velice chladně a stručně napsaná kniha... Přesně to co jsem očekávala a dostala.
Minulý rok vyšlo v Odeonu nové vydání Betonové zahrady a Ježíšek mi ji koupil do knihovny.
I když jsem knížku četla asi před 10 lety, dala jsem si ji teď znovu. Pamatuji se, že mě bavilo, jak byla kniha jiná, bezprostřední, syrová, morbidní, ale zároveň opravdová. A stejné pocity jsem měla při čtení i teď v roce 2021. Na jednu stranu se člověku nechce věřit tomu všemu, co se v knize děje, ale po chvilce přemýšlení dojdete k tomu, že vyústění knihy v něco možná zpočátku nepředstavitelného, je vlastně logické. Čtyři děti ponechané napospas samy sobě, kam až tohle může vést?
V některých chvílích jsem byla šokovaná tím, jak lehce a bezprostředně McEvan popisuje takové ty divné momenty, při kterých si člověk říká, že tohle už je přes čáru. Ale není. Příběh graduje přesně tak, jak má. Jakékoli jiné zakončení by bylo moc banální. Pro čtení téhle útlé knihy po celou dobu vnímáte, že se tam k něčemu schyluje a na konci pak zůstanete zírat s otevřenou pusou.
Kniha, která už dopředu mnohé šokuje svou morbidností a odpudivou obrazností. Ale bohužel právě díky tomu zaniká to podstatné, to, co je skryté pod povrchem. Protože stejně jako se podivný zápach plíživě šíří domem, šíří se příběhem neodbytný pocit, že v tom dusném letním lenivém odpoledni musí dojít k něčemu, co je sice nepatřičné, ale ve svém důsledku logickým vyústěním křehkosti a zmatenosti dospívající duše.
Já a Odeonky! Ian McEwan je autor, který mi doposud svou tvorbou hodně sedl... Jeho knihy pro mě mají vždy nějakou přidanou hodnotu... Betonovou zahradu mi někteří doporučovali a jiní mi psali, že ji ani nedočetli, že byla hodně naturalistická... Ano, měli pravdu, ale já už četla knihy, které mi nedělaly více dobře v případě tohoto příběhu, bylo aspoň trošku pochopitelné, proč se to všechno dělo... Já jsem z knihy mile překvapená a rozhodně ji mohu doporučit!
Knížka, která je svou délkou tak na jeden večer. Téma je poměrně morbidní, ale ne zcela nepravděpodobné. Ostatně, v dnešní mediální době se občas podobné příběhy stávají reálně - kvůli penzi apod. Zoufalé situace vedou lidi k zoufalým krokům, a představa rozdělení dětí do dětských domovů nebo k adopci je situace, která by je mohla k něčemu podobnému vést. Jednotlivé postavy jsou vykresleny brilantně, se všemi jejich nenormálnostmi. Především Tom je postava, u které je otázkou kde je hranice mezi "zvláštností" a "nenormálností". Osobně se mi nelíbilo zakončení příběhu incestem, přišlo mně celkem zbytečné. Ději nic nepřinášelo, nic neozřejmovalo. Ale jestli bylo záměrem autora čtenáře šokovat, tak se mu to podařilo. Nicméně, i přes tuhle výhradu se příběh čte dobře, jazyk je srozumitelný a příběh graduje od prostého povídání až po náročnou psychologickou studii charakteru.
Ze začátku mě to chytlo, pak jsem knihu na chvíli odložil, ale nedalo mi to, byl jsem zvědav jak to dopadne. Ale neslo jen o děj, ale i psaní, styl, autora... Zkratka zklamán jsem nebyl, autor zůstává stále mým oblíbeným a mnou zas objevovaným...
Divná kniha. Přestože téma bylo hodně zajímavé, tak mě kniha nudila. Znepokojující na této knize je, že mi na konci už zase tak divná nepřipadala...
Pátrala jsem (neúspěšně) po knize Beton od T. Bernharda a při tom jsem si vzpomněla na knihu Betonová zahrada od I. McEwana:-) Hned jsem se do ní začetla a ve čtení pokračovala i přes nepříjemnou bolest hlavy. A zjistila jsem, že se mi proměnil (zlo)zvyk, jenž provádím při čtení pasáží, které mne úplně vtáhnou do příběhu.
„Náš táta neumřel mou vinou, někdy mě ale přepadne pocit, že jsem mu k tomu dopomohl. A neumřít ve chvíli, kdy došlo k obratu v mém fyzickém dospívání, jevila by se jeho smrt ve srovnání s tím, co následovalo, bezvýznamná. Týden potom, co umřel, jsem o něm mluvil se sestrama, a Sue opravdu brečela, když ho saniťáci zabalili do jasně červené plachty a odnášeli pryč. Byl to popudlivý sušinka, s prožloutlýma rukama a obličejem, který nenechal nikoho na pokoji. Jak to bylo s jeho smrtí, uvádím tady jen proto, abych vysvětlil, jak jsem se sestrama přišel k takovému množství cementu."
Čtyři sourozenci mi dělali společnost po dva dny. Prožívala jsem s nimi nepředstavitelné a pořád jsem si kladla otázku „Do jaké míry je poznamenala smrt rodičů?“. Betonová zahrada pro mne nebyla až tak šokující, ani vyloženě morbidní a ani plná odpudivé obraznosti, jak je avizováno na obálce. Je to přece už nějaká doba, co byla poprvé vydána (1978), tak myslím, že dnešního čtenáře zvyklého v literatuře (a nejen v ní) na kdeco, už tolik šokovat nebude. Byla pro mne však neodolatelně čtivá a přitažlivá. Autor působí na všechny smysly, daří se mu i ten nejobyčejnější detail přiblížit tak, že jsem měla pocit, že to zažívám na vlastní kůži. Co se týče popisu dospívání a s ním spojené sexuality, tak tady je I. McEwan vyloženě doma. Píše otevřeně, sice minimalisticky, přesto velmi eroticky. A nebojí se překročit hranici a nabourat společensky přijatelný pohled třeba na sourozenecký vztah. Mou pozornost nejvíc přitahovalo chování Toma, nejmenšího ze sourozenců. Celkově bylo zajímavé sledovat, jak se každý ze sourozenců vyrovnává po svém s faktem, že jsou najednou odkázaní sami na sebe. Matka, přestože přítomně nepřítomná a nepřítomně přítomná, je, jak se ukazuje tou nejdůležitější osobou v životě dítěte. A konec? S tím jsem naprosto spokojená. Ale klidně bych četla dál.
Mé první setkání s autorem. Napsal toho hodně, tak se určitě nejedná o setkání poslední:-) Betonovou zahradu určitě doporučuji, ale ne prudérním osobám:-)
Zvláštní knížka s úmyslně divnými hlavními postavami. Starší sourozenci mě štvali, tím, jak zacházeli se svojí svobodou, jak odmítli odpovědnost, jak zacházeli s nejmladším bratrem, s ostatními lidmi. Při čtení jsem cítila znechucení, vztek i soucit nad tím, že ve zranitelném věku ztratili rodiče, řád, autoritu, vedení, mateřskou péči a lásku. Zvláštní pesimistická knížka, zvláštní až úchylné charaktery, no, docela jsem se těšila, až jí budu mít za sebou.
Poslechnuto a uf, byla to síla. Bylo to temné, zvláštní, syrové a skvěle zpracované.
Lidi, tohle je ale velká pecka!
To má napětí jaxviňa! Musím přiznat, že jsem výjevy jednotlivých postav vnímal velice osobně, jelikož autorův závěrečný výkres charakterů je více než intenzivní. Precizně zvládnutý jazyk, precizně zvládnutá psychologie postav. Autor nepotřeboval děj. On potřeboval jen situaci. Silnou situaci, která osloví čtenáře. Tak jako mě. Fakt dobrý.
Ve spoustě komentářů se objevuje názor, že kdyby kniha byla byť o stránku delší, tak ji nedočtou.
Mě naopak mrzí, že nebyla obsáhlejší. Námět je velice temný, absurdní a vlastně hodně zajímavý. Dalo by se z toho ještě hodně co vytěžit.
I tak jsme ale mohli nahlédnout do psychologie dospívajících dětí, kterým nikdo pořádně nevysvětlil, jak to v reálném světě chodí, a tak si vytvořily svůj vlastní. Dokonce I přes to, že kniha neobsahuje moc popisů okolního prostředí, jsme si dokázali živě představit ten hnus, ucítit ten hnilobný pach ze sklepa a utřít si pot z čela, který se nám tam nahrnul kvůli nesnesitelnému teplému počasí.
Miluju od McEwana Pokání, tak jsem si řekla, že nastal ten pravý čas přečíst si i Betonovou zahradu. Ač se určitě jedná o silný příběh, byla jsem z celé knihy trochu zklamaná a rozčarovaná ... čekala jsem od toho bohužel víc ‼️ Jednotlivé recenze, i když byly negativního charakteru, slibovaly syrový příběh, kde nechybí ani tabuizované téma jako incest - k tomu se autor dostane až úplně v samém závěru knihy a rozhodně se nejedná o nějak drasticky napsanou scénu, jak hlásají někteří recenzenti!! Chápu, že kniha byla napsána v 70. letech minulého století a v některých lidech tak mohla vyvolat pestrou škálu emocí, ale dneska, když se rozhlédneme okolo sebe nebo si jenom zapneme zprávy vidíme daleko horší obrazy a výjevy ... Jak už jsem ale zmiňovala, kniha rozhodně není nijak špatná, jenom jsem od ní prostě očekávala něco jiného. Hlavní postava Jack mi trochu připomněl Bena (taky nepochopený podivín, který nezapadá) z knihy Temné kouty od G. Flynn, mimochodem tahle kniha byla mnohem temnější, než celá Betonová zahrada. Co se týká samotného incestu mezi sourozenci jako tabu, tak ani tady mě autor úplně nedokázal vykolejit (pochopte, mám ráda Borgie, takže asi tak :D ). Konec knihy byl ustřižený a já úplně nežeru ty konce typu domysli si sám ;)
Šokující příběh, který u mnohých vyvolá různé pocity. Od lítosti až po znechucení. Jako taková jednohubka to bylo fajn, mít kniha víc stran, asi bych tak nadšená nebyla.
Já jsem asi už otrlá, protože mě to nijak zvlášť nešokovalo, i když chápu, že v době vydání, to šokující být mohlo. Ale člověk už slyšel tolik příběhů, nejen z knih, ale i ve skutečnosti, že už se ničemu nediví. Jinak knihu řadím k průměru.
Podobně přeceňovaná slátanina jako např. Salingerovo Kdo chytá v žitě. Ještěže je to jen pár stran.. Z toho příběhu se dalo vymáčknout mnohem víc, pardon, nebo aspoň něco, protože ten námět není špatný (samy děcka, matka v betonu, jedno léto..). Jinak co se anotace týče, knihu o incestu si představuji jinak. Pro mě to byla ztráta času, se přiznám. To snad raději alkohol než tuhle knihu.
Jsem z toho celého v rozpacích. Narozdíl od většiny ve mně kniha moc emocí neprobudila, moje hlavní emoce byla nepochopení. Jak se tohle může někomu zrodit v hlavě, jak to může vydat ( tím netvrdím, ze autor píše špatně - píše brilantně, ale o tom to není). Ono poselství by se dle mého interpretovalo lépe na jiných příbězích. Jsem ráda, ze je kniha tak krátká. Že jsem ji mohla odložit a přestat na ni myslet.
Velmi zvláštní čtení. Četlo se to rychle, je to celkem krátké.
Možná jen nejsem literárně tak vyspělý čtenář, ale nedocením na plno tuto knihu/povídku. Nemám chuť se podívat na její zfilmování a nerozumím, za to je tak oceňovaná.
Štítky knihy
zfilmováno anglická literatura sourozenci psychologické romány incest děti s výchovnými problémyAutorovy další knížky
| 2008 |  Pokání |
| 2007 |  Na Chesilské pláži |
| 2015 | Myslete na děti! |
| 2020 | Betonová zahrada |
| 2021 | Stroje jako já |
Veľmi zvláštna kniha, neviem čo si o nej mám myslieť. Čítala sa celkom rýchlo, ale určite nebude z tých, ktoré si zapamätám alebo ktorá mala na mňa wau efekt... Možno sa ešte k autorovi niekedy vrátim...