Betonová zahrada
Ian McEwan
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/469687/bmid_betonova-zahrada-DB0-469687.jpg
4
1937
1937
Čtyři nedospělí sourozenci se po smrti rodičů rozhodnou žít sami a po svém v rodinném domě uprostřed takřka opuštěné příměstské zástavby. Čas peskování a výchovných opatření vystřídala volnost, místo svazujících povinností je teď důležitější hra – hra na dospělé. Proslulý román Iana McEwana byl sice poprvé uveřejněn již roku 1978, od té doby však neztratil nic ze své zvláštní, „nemorální“ naléhavosti.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2020
,
Odeon
Originální název:
The Cement Garden, 1978
více info...
Přidat komentář
Je to zvláštní, ale po dočtení knihy jsem měla pocit, že autor mnou obratně manipuluje, abych v úžasu zhodnotila tuto knihu jako skvělou. Což se ale nestalo, neboť jsem si zachovala zdravý odstup.
Když pominu prvoplánovou obálku knihy, která už sama o sobě může přitáhnout dost čtenářů, autor volil všechny zbraně vedoucí k úspěchu. Krátký rozsah, jednoduchý jazyk, dráždivou sexualitu. A předpřipravené vysvětlení, proč byli sourozenci v takřka nulovém kontaktu s vnějším světem.
Autor má bezesporu vypravěčský talent a hlavní zápletka knihy měla velký potenciál. Příběh sourozenců a jejich lehce šokující, ale logické vyřešení problému s mrtvou matkou mě zaujal. To, kam příběh směřoval a jak byl obalen, už mě tak nenadchlo. A postava Dereka byla pro mě dost neuvěřitelná.
Krátký příběh jedné "zvláštní" rodiny, která má svá tajemství. Kolik takových rodin může skrytě žít kolem nás a proč je to tak šokujíci ? Určitě stojí za to, si tuto knížku přečíst. Vzbuzuje emoce a zamyšlení.....
Šokující? Zvrácené? Úchylné? V dnešní době? V roce 1978, kdy kniha vyšla poprvé tak určitě šokující byla, ale dnes už rozhodně ne. Příběh je to nevšední, poměrně krátký, ale s velmi povedeným závěrem.
Naše první setkání - coby autora a čtenáře - Na Chesilské pláži nebylo zrovna vydařené.I proto jsem k Betonové zahradě Iana McEwana přistupovala lehce naježená a s kriticky nakrčeným čelem. Jenže příslib puntiku do Čtenářské výzvy byl příliš lákavý, obzvlášť když šlo o pouhých sto stran útlého formátu...
Ač 40 let starý (ehm, vlastně mladý, vzhledem k mému roku narození) román, líbil se mi mnohem více než akutálnější Chesilská pláž. Více jsem to autorovi věřila, byl tehdy ještě takový "svůj". Vcelku chápu, že v době svého prvního vydání mohl vzbudit pozdvižení, znechucení či šokovat, ovšem nerozumím, proč by tyto emoce měl vzbuzovat i v současných čtenářích. Nemyslím si, že by tohle dílo bylo nějak zvrácené či úchylné či šokující, v době kdy se knižní trh hemží detektivkami a thrillery plnými rozřezaných mrtvol a brutálními sadistickými druhy vražd, je tohle jen slabý čajíček z třetího luhování téhož pytlíku Jemči.
Stejně jako u Chesilské pláže píše McEwan studeně, odtažitě a tak podrobně, až vám to jde na nervy, ale vztahy mezi hlavními postavami jsou tentokrát mnohem hlubší, propracovanější, uvěřitelnější. A bez moralizování a kazatelsky zdviženého prstu na konci, což je fajn.
Pokud si ovšem chcete čtení alespoň trochu užít, nečtěte předem anotaci. Myslím, že by mohla být nominována na cenu za co nejkratší zhuštění obsahu stostránkového díla se všemi podstatnými zvraty.
Je to zvrácené? Je
Úchylné? Možná trochu
Přečetla bych si to znovu? Rozhodně
Tahle kniha Vás buď pohltí, nebo odradí od dalších autorových knih. Úmrtí rodičů, zabetonování jednoho z nich ve sklepě, intimní láska mezi sourozenci a vlastní svět dětí schovaných před světem...vše je psáno tak přirozeně, že Vám z toho jde hlava kolem.
Odporné a mrazivé, ale pořád velmi čtivé a zajímavé.
Jen tam občas byly velké skoky z jedné scény do druhé, nerozuměla jsem postavám, proč co dělají, všichni byli takoví chladní. Alespoň Derek mě trochu vracel do reality.
Nejpůsobivější pro mě při čtení byla skutečnost, jak se každá z postav nezadržitelně mění, doslova, v to, k čemu směřovala. Měla být tahle symbolika poselstvím příběhu? Nebo tam žádné poselství být nemělo, ale nakonec tam je, protože i tohle je jakási zákonitost, velmi podobná té výše zmíněné?
Za sebe nemohu doporučit. Chyběl mi nějaký rámec, kniha nebyla soudržná. Nebyly mi vůbec jasné pohnutky postav, nechápala jsem, proč dělají to, co dělají. Téma incestu, otevřená sexualita, pocit zkázy a rozkladu do sebe nějak nezapadaly a byly jen pohozené bez ladu a skladu.
Četla jsem už dvakrát.. pokaždé jsem byla po přečtení v šoku, v zaskočení a tak nějak neměla slov. Proč jsem se k této knize vůbec vracela? Čím mě tak učarovala? Řekla bych tím, jak dopodrobna je popsaný každý detail v životech této podivné rodiny, celou dobu máte pocit že tam jste s nimi a celý příběh se vás také týká.
Podle mě tato kniha právě má plnit tento účel. Šokovat. Za mě skvělá kniha
tak tohle bylo opravdu zvláštní a neobyčejné čtení... ještě teď mě při vyslovení "betonová zahrada" přejede maličko mráz po zádech...
Tak fajn, Betonové zahradě asi udělím cenu za nejpodivnější přečtenou knihu, minimálně letos. Máma mi říkala, že na tom byla s tátou v divadle a že neodešli jen proto, že to nemělo přestávku. Jako kdyby to bylo o sto stránek delší, asi bych taky měla problém pokračovat ve čtení, ale takhle to byl rychlý a vlastně docela zajímavý vhled. Myslela jsem na Freuda a snažila se nevnímat Jackovu odpornost. Bylo to tak perverzní, až mi to vlastně připadalo zajímavé. Na rozdíl od Lady Fuckingham tu nešlo jen o sex, to bylo vlastně to poslední. A přesto to bylo tak zvláštně surrealistické a živočišné. No, příště už snad budu číst zase nějakou normální knížku. :D
Fúha....!!!!
Kontroverzné, šokujúce, morbídne, nemorálne, bez akýchkoľvek predsudkov. Aj takto možno charakterizovať toto minidielko.
Príbeh jednej podivínskej rodiny prerozprávaný z pohľadu pubertálneho chalana, ktorý je zmätený nielen životom, ale aj svojou prebúdzajúcou sa sexualituou.
Pod hrubým "nánosom špiny a smradu" Betónová záhrada ukrýva jedno silné posolstvo o tom, čo všetko môže spôsobiť dlhoročná týrania a agresivita v rodine.
Cítila som sa ako ich piaty súrodenec. Bola som opustená a melanchólia bola všade. Po dočítaní som mala pocit že už viac neexistujú ani jeden z nich že proste zmyzli len ja som ostala tu.
Na této rodině by se psycholog vyřádil... Rodina žijící sama pro sebe, nemají další příbuzné, nechodí k nim žádné návštěvy, děti už za života rodičů jsou zvyklé bavit se a hrát si většinou jen mezi sebou... Navíc dům stojící o samotě a doba prázdnin... Děj po smrti rodičů je extrém ve všech směrech, včetně určité morbidnosti.
Kniha je kontroverzní a vyvolá spoustu pocitů - od lítosti přes údiv až po znechucení. Zanechá tak silný dojem, že na ni jen tak nezapomeneme.
Přečtení jedním dechem, zvláštní,ale zároveň čtivé...i když to není kniha pro každého
Ve vší své zvláštnosti se kniha dotýká několika tabuizovaných témat, které vás zahalí smradem a páteří vám projede pocit mravenčení. Možná budete i znechuceni. Mimo tyto krajně znepokojující věci se střetáváme i se zajímavou psychologií postav včetně jejich vývoje, který se rovněž může zdát lehce na hraně normálna.
Jde o setkání s umělcem v počátku jeho kariéry a na stylu psaní to lze poznat, čímž této knize rozhodně nechci ubírat na kvalitě. Jedná se o nádhernou ilustraci toho, jak moc se dokáže spisovatel ve svém řemesle zdokonalit. Když Betonovou zahradu porovnáte s Pokáním nebo Na Chesilské pláži, skoro byste podle způsobu psaní nepoznali, že se jedná o stejného autora.
Štítky knihy
zfilmováno anglická literatura sourozenci psychologické romány incest děti s výchovnými problémyAutorovy další knížky
| 2008 |  Pokání |
| 2007 |  Na Chesilské pláži |
| 2015 | Myslete na děti! |
| 2020 | Betonová zahrada |
| 2021 | Stroje jako já |
Za mne velmi zvláštní kniha. Vyvolala ve mne rozporuplné emoce.