Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/533176/bmid_bezbarvy-cukuru-tazaki-a-jeho-leta--65df8158db0a5.jpg
4
1155
1155
Kdo chce mít budoucnost, musí pochopit minulost. Cukuru Tazaki sám sobě odjakživa připadá trochu neslaný nemastný. Nemůže zapomenout na dobu na střední škole, kdy mu pocit výjimečnosti dodávala čtveřice osobitých přátel, z nichž každý měl přímení, které obsahovalo nějakou barvu. Po příchodu na univerzitu ho však skupinka bez vysvětlení vyloučila ze svého středu. Až po mnoha letech si v dospělosti díky své nové známosti uvědomí, jak moc ho tahle událost poznamenala. Sara s ním odmítne navázat intimnější vztah, dokud v sobě Cukuru nevyřeší staré rány a nejistoty. A tak se vydává na cestu za objasněním záhady, co se tenkrát vlastně stalo…... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2017
,
OneHotBook
Originální název:
Šikisai wo motanai Tazaki Cukuru to, kare no džunrei no toši / 色彩を持たない多崎つくると、彼の巡礼の年, 2013
Interpreti: Martin Myšička
více info...
Přidat komentář
Když pominu ten šílený název, bylo to opět skvělé. Je záhadou, jak mě Murakami vždy dokáže zasáhnout do duše. Trochu nostalgický, trochu tajuplný, ale především hluboký lidský příběh. A vůbec ne bezbarvý. Škoda jen, že některé myšlenky zůstaly nedokončeny.
Cukuru Tazaki je jeden z pětičlené party kamarádů. Jednoho dne se však zbylí čtyři s ním přestanou bavit. Přetrhají veškeré vazby. To Tazaki nese velmi špatně a i po 16-ti letech ho to trápí. Začne jeho putování.
Velmi zajímavý příběh o přátelství, sobě samém a osamění. Murakami je skvělý vypravěč. Kniha na mě působí velmi propracovaně, volí zajímavá slova a hraje si s jazykem. Mě osobně kniha moc neoslovila. Byla první od daného spisovatele. Možná jsem ještě k této literatuře nedospěla. Možná v budoucnu zkusit jinou a uvidíme.
První kniha od Murakamiho, co jsem četl byla 1Q84. Ta byla skvělá - děj, příběh, fantasy, erotika... Tohle ale skvělé není - prostě výsek ze života Japonce, který měl pár přátel, co s ním přátelit přestali, a on je po letech vyhledá, aby zjistil proč. Jako by se autor snažil zařadit prvky tajemna, ale jejich vysvětlení žádné, jen smyšlenky.
Brilantní.
Opět skvělá práce s jazykem, každý dialog má smysl, hloubku a posouvá děj dál.
Jedna z nejlepších od Murakamiho.
Knížka mi sedla celkem hodně a líbila se mi možná i víc jak Norské dřevo. Možná i tím, že nebyla moc překombinovaná a děj byl relativně jednoduchý, což mi teď vyhovovalo. Jen mě asi mrzí příliš otevřený konec, ale tak to už tak v Murakamiho knížkách asi bývá... Možná je to dobře, že si každý může představit něco jiného...
Třetí pokus s Murakamim, po nadprůměrném Norském dřevu a solidnímu Sputniku, má láska přichází Bezbarvý Cukuru Tazaki, jenž už v názvu naznačuje nudu a rozvleklost celé knihy. Pokud pominu otevřený konec, tak se člověk dočká hlavně popisu každodenních stereotypů japonského obyvatelstva - několikrát. Celkově popisy v knize dominují a zastiňují jinak vcelku zajímavý nápad celé knihy. Další knihu od Murakamiho si dobře rozmyslím.
Jednoduše skvělé. Úžasný příběh k zamyšlení, zajímavá zápletka, velmi čtivé. Je to prostě Murakami. Ti kdo ho milují si knihu rozhodně užijí. Ti co mají raději jednodušší odpočinkovou literaturu se v některých pasážích mohou ztrácet. Z mého pohledu je Murakami prostě geniální, nadčasový autor. Užívám si jeho knihy, tohle za to prostě stojí...:-)
Bezbarvý Cukuru ve mně zanechal opravdu hluboký dojem a jsem ráda, že zrovna přes něj jsem si našla cestu k Murakamimu. Ano, postavy jsou ploché, nikdo není výrazný, nikoho si neoblíbíte, s nikým se nebudete moci ztotožnit - ale to přesně byl účel knihy - zobrazit "prázdnou" japonskou společnost a generaci. Cukuru mi dal spoustu zajímavých myšlenek, ke kterým se budu ráda vracet. Nenudila jsem se ani jednou a během tří dnů jsem měla dočteno. Konec je víc otevřený než jsem čekala, ale v tomto případě to neberu za negativní prvek.
,,Minulost už nezměníme, ale můžeme změnit její vliv na naši současnost a budoucnost."
Čím více knih od tohoto spisovatele čtu, tím více si ho zamilovávám. Skoro tří set stránkovou knihu jsem přečetla během pěti dní, nemohla jsem se od ní odtrhnout.
Smýšlení japonského lidu ve stylu "hlavně nevyčnívat a být jako všichni ostatní, i když mi to třeba tak úplně nevyhovuje" bohužel není problémem jen v Japonsku, ale čím dál častěji i v zemích ostatních. Utváření navenek dokonalých kolektivů, které jsou však uvnitř prázdné a neuspokojivé.
Další věcí, u které se však nemohu rozhodnout, zda mě baví nebo naopak pěkně vytáčí, je neukončený děj. Je na každém z nás, aby si spoustu nedořešených věcí v knize sám domyslel, přemýšlel nad nimi.
Vyskytují se zde také prvky magického realismu, hranice mezi snem a realitou je někdy tak tenká, že člověk neví, co je vlastně skutečnost. Ale i to mě v Murakamiho knihách baví, příběhy tím získávají nezaměnitelnou atmosféru a člověk se od nich nemůže odtrhnout.
Knížce jsem nedala pět hvězdiček z důvodu otevřeného konce. Jindy mi to u Murakamiho knih nevadí, ale v tomto případě ano. Jinak pro fanoušky Murakamiho přečtení tohoto románu určitě doporučuji.
Mám nutkání zeptat se, co tohle vlastně bylo? Ten slavný Murakami to byl.
Jako první podotknu, že Cukuru může mít v kontextu japonské kultury pro tamní lidi mnohem hlubší význam a že můj pohled na tohle dílo je čistě západní a tedy nemůžu některé odkazy na stav japonské společnosti zcela docenit, budu tedy komentovat zejména kompozici textu.
Nicméně, v průběhu čtení jsem prošla následujícími fázemi: znuděním, zklamáním, znechucením a opětovným znuděním a ačkoliv jsem nakonec knihu přečetla běhěm nějakých šesti hodin v kuse, bylo to jen proto, že jsem se tak silně přemáhala, abych ji neodložila, že jsem neměla odvahu protahovat četbu do dalšího dne, aby mě snad přes noc odvaha neopustila.
Ráda bych mluvila o Murakamiho stylu, který je mi nesympatický. Rozčilovaly mě otřepané fráze a klišé, všechny bez nápadu a předvídatelné, stejně jako zbytečné dovětky typu „nebo si to alespoň myslel.“ Možná, že některé z těchto problémů jsou chybou překladu, nicméně mnohé věty mi připadaly neohrabané, stejně jako opakování expresivního „širokánský“ a nepochopitelné, v textu nepatřičně působící postpozice přídavných jmen. Stejně hovorově psaný jako dialogy postav byl i samotný děj, nahrazování slova „který“ výrazem „co“ a neustálé používání zájmen typu „tohleto“ kontrastovalo s jindy užitými odbornými termíny. Výsledkem byl text který mi důvěrně připomínal literární pokusy na gymnáziu, kdy studenti v dobré víře dávají dohromady jejich slovník s knižními výrazy a občas kromě četných závorek použijí přirovnání typu „zoubky jako perličky.“
Co se pak kompozice textu týče, Murakami se často opakoval, a to nejen tím, že například při každé příležitosti znovu upřesňoval, že album obsahovalo tři vinylové desky, ale také tak, že s odstupem shrnoval, co právě vyplynulo z rozhovorů postav. Knížce, kde se toho vcelku moc neděje, to na čtivosti zrovna nepřidává.
Co se děje týče, Cukuru Tazaki se po letech na popud své nové přítelkyně, které se zdá, že jim to v posteli neklape jak by mělo, rozhodne zjistit, proč ho před šestnácti lety vykopli z okruhu jeho přátel, kvůli čemuž se stále cítí ublížený. My se tak dozvídáme o jeho minulosti, o tom, jak ho tato událost poznamenala a o jeho nedůvěře k lidem jako takovým od té doby. Cukuru pak postupně navštíví všechny bývalé přátele, pozná, jak žijí dnes, a dozví se, co se tenkrát opravdu stalo.
-------------------------------spoiler---------------------------------
Sám tento nápad není špatný, Murakami se drží ověřeného mustru a čtenáře udržuje v lehkém napětí. Líbila se mi postava o dva roky mladšího Haida, intelektuála s abstraktím myšlením, který se stal Cukuruovi jediným přítelem v době vysokoškolských studií, vedl s ním dlouhé rozhovory a poslouchal vážnou hudbu, ač ho nakonec opustil. Právě v této části knihy ale autor přichází s detailním popsáním Cukuruových erotických snů, přičemž zrovna nešetří slovem „stříkat“. Krátce po tom se ukáže, že Cukuru pátrá po své minulosti v podstatě proto, že má problémy s erekcí, a od tohoto motivu autor už neupustí.
Murakami do děje dokonce zakomponovává fantastický příběh, který Cukuruovi vypravuje právě Haida, příběh o svém otci, který se setkal s klavírním virtuosem, který měl podivnou schopnost vidět „barvy“ lidí, již vyměnil za jistotu blízké smrti. Tento příběh není jediným, co se do konce knihy nevysvětlí.
Vždyť se ani nedozvídáme, jestli Cukuruovi, budovateli železničních stanic, dá jeho přítelkyně nakonec přednost před starším milencem, mělo tedy jeho putování nakonec nějaký smysl?
Opět velmi příjemné čtení. Někde v začátku knihy mi styl dialogů začala připadat trochu moc podle Murakamiho šablony, ale nedlouho potom už mě dokázal upoutat spád úvah a děje a přestalo to působit rušivě.
Pocit odcizení, niterné úvahy, pátrání po sobě samém. Murakami na mě čím dál víc působí jako novodobý existenciální autor pro 21. století.
Také to byla moje první kniha od pana Murakamiho a moc se mi to líbilo... celý ten příběh působí velmi křehce a oduševněle, líbí se mi niterné popisování pocitů, dalo by se říct až rozpitvávání, převracení tam a zase zpátky, pak zase sestavování, takže čtenář přesně ví, proč hlavní postava zareagovala a řekla, to co řekla a jak se v té konkrétní situaci cítí.... je to kniha o přátelství, lásce, ale i o tom, jak ubíhající čas změní pohled člověka na určité věci, také o tom, jak velký rozdíl je mezi tím, jak člověk působí navenek na ostatní lidi a tím, jak se cítí sám uvnitř... určitě to nebyla poslední kniha, kterou jsem si od Haruki Murakamiho přečetla!
Skvělá kniha. Můj první dočtený Murakami a rozhodně dobrá volba. V doslovu se sice píše, že pocit bezbarvosti a prázdnoty je typicky japonský, ale v mnoha ohledech je to podle mého kniha, která popisuje situaci velké části současných třicátníků kdekoliv po světě.
Arigato Gozaimasu, pane Murakami.
Hluboká kniha o jednom z milionu, o jednom zdánlivě bezbarvém uprostřed osamělého davu. A komu vadí otevřené konce, ať radši tohoto autora vynechá. Murakami v příběhu dává spostu indicií a nápověd, ty úvahové pasáže (které některým připadají zdlouhavé) ukazují způsob Cukuruova myšlení, a pokud toto nedokážete vnímat, nepoberete ani zakončení knihy.
Mám rád nejasné príbehy, otvorené konce aj Murakamiho štýl a reálie, kam svoje príbehy zasadzuje. A toto všetko som v Tazakiho putovaní našiel. Avšak... ten príbeh bol až príliš nejasný a koniec príliš otvorený. Mám pocit, ako by som mal v ruke chutne vyzerajúci koláč, na ktorý sa moc moc teším, ale ukáže sa, že koláč je z piesku a nakoniec sa mi odsype pomedzi prsty z ruky preč...
Knihu jsem poslouchala jako audio knihu. Ač je to Murakami, nějak jsem od této knihy nic nečekala, sama ani nevím proč, možná kvůli tomu dlouhému názvu, nevím. Ale překvapila mě hrozně moc a mile. Byla odrazem toho, co jsem právě potřebovala slyšet. Některé kapitoly byly plné skvělých myšlenkových pochodů. Především se mi líbilo přemýšlení o Heidovi (nevím, jak se to píše) a příběhu jeho otce byl také kouzelný. V této knize je spoustu, ostatně jako ve většině Murakamiho knihách. Jsem příjemně překvapena.
Myslím, že každý by se měl pokusit vyřešit si své nedořešené problémy z minulosti. Možná by byl svět o něco víc čistější.
“Jedným z cieľov bola samotná jej existencia, pretrvanie.”
“Asi.”
Sara silno prižmúrila oči a povedala: “Tak ako vesmír.”
Mienil to povedať obyčajne, rozvážne, ale aj jemu samému znel vlastný hlas cudzo, akoby patril komusi neznámemu, Jeho vlastný hlas znel ako hlas niekoho, kto žije na veľmi vzdialenom mieste, a s kým sa ešte nikdy nestretol (a ani sa nestretne), ako hlas niekoho úplne cudzieho.
“Na rozdiel od teba netuším, čo konkrétne by som chcel robiť. Najradšej by som o veciach čo najviac rozmýšľal. Len tak, slobodne by som rozvíjal svoje myšlienky. To je všetko. No keď sa nad tým človek zamyslí, rozjímanie je možno niečo ako vytváranie vákua.”
Štítky knihy
přátelství Japonsko japonská literatura psychologické romány samota melancholie hledáni sebe sama
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Pokaždé, když delší dobu nečtu Murakamiho, začne mi po něm být smutno. Pak otevřu další jeho knihu a zaplaví mě radost ze shledání a zároveň melancholie, kterou jsou jeho knihy protknuty. A tak je mi smutno zas...ale tak nějak hezky :)
A ještě tohle:
Mnoho lidí tvrdí, že Murakamiho postavy jsou slaboši...ne, nejsou to slaboši. Naopak z nich čiší vnitřní klid, který však ony samy nevidí.