Bezcitnost
Martyna Bunda
Kniha Bezcitnost je věnována mámě, sestře, dcerám, našim babičkám, tetičkám a přítelkyním. Směle si ji však mohou přečíst i muži. Máme-li v případě prozaického debutu Martyny Bundy hovořit o ženské literatuře, jde o literaturu syrovou, nesnivou, nemagickou, neupravenou, drsnou, pravdivou a namnoze lidskou. Jde o lakonicky úsečný text, v němž není ani slovo navíc. Autorčin debut lze přirovnat k tematice knih Olgy Tokarczukové, chybí mu však jakýkoli mysticismus. Charakterizuje ho především střet starých vesnických pořádků s městským světem, stejně jako druhé světové války s poválečnou dobou v podobě nového lidového Polska. Kniha pojednává o životě stárnoucí Rozely a jejích tří dcer – Gerty, Trudy a Ildy; každá z nich trpí jistým druhem „bezcitnosti“ a každá z nich má také určitou vnitřní stopku, která hranice oné bezcitnosti reguluje. Bezcitnost není jen dobře napsaná sága o ženách z oblasti Kašub. Je to příběh o těžkých poválečných časech, o venkovských tradicích a rituálech, o nalezení svého místa ve světě, o budování vlastní identity a konečně o štěstí. Dechberoucí ženská sága z poválečného Polska. Vydání knihy podpořil Polský knižní institut.... celý text
Přidat komentář
Obával jsem se, že autorka si vybrala toto literárně atraktivní období moderní historie kvůli tomu, aby ve svém díle obsáhla "všechno". Válka, nenávist vůči Němcům, posttraumatický syndrom, nástup komunismu a s ním spojené restrikce, všudypřítomná tvrdost vesnického života a nespravedlivé postavení ženského pohlaví. Všechny tyto body vlastně Bunda ve své rodinné kronice splňuje. Díky bohu ale nikdy nejde přes pomyslnou čáru, která pro mě v tomto případě znamená vyumělkované tlačení na pilu a ždímání emocí, což je jedna z věcí, kterou autorům nikdy nejsem schopen odpustit. V Bezcitnosti naštěstí moc prvků k odpouštění nefiguruje. Bunda popisuje bestiální znásilnění a adrenalinový úprk z válkou zužovaného Německa stejným jazykem jako chov pávů či výstavbu koupelny. Stroze, věcně, bez patosu. Občas mi tímto uchopením literární formy připomněla Agotu Kristof, kterou mám za její Trilogii moc rád.
I před nastíněné kulisy, které bez pochyby zasahují do života čtyř ústředních žen, se kniha soustředí hlavně na jejich vnitřní pochody, na problémy týkající se jedince a které by se do určité míry mohly odehrávat i v jiné době, byť by byly posouvány jinými okolnostmi.
A právě v této rovině se autorce v 9 situací z 10 dařilo udržet mě na své vlně. Bezcitnost je dílo plné nešťastného manželského soužití, smiřování se s vlastním životem, vzdávání se ambicí a aby té temnoty nebylo příliš mnoho, je tu přítomno také spoustu veselých historek o prasečím prcání, slepičích obsesích a k tomu je tu jeden motocyklový závod, u kterého jsem byl díky jeho nereálnosti na chvíli vytržen ze striktního tempa.
Závěr dokurví co může a mně se pak stala docela hezká věc, která utvrzuje kvality díla. Po dočtení poslední stránky jsem cítil neodbytnou touhu prožít s postavami alespoň ještě jedno jaro.
Výborná a u nás bohužel málo známá kniha, která předčila mé očekávání. Rodinná sága o matce a třech dcerách, ve které nejsou muži jenom pouhými figurkami, ale plnohodnotnými postavami. Drsné vyprávění o zaostalém venkovském životě, o válečných hrůzách i o nástupu komunismu v Polsku. Nechybí ani humor. Některé situace mi přišly až "hrabalovské". Po počátečním váhání mě děj knihy úplně vtáhl a já prožívala příběh tak, jako už dávno ne.
Bezcitnost. Nebo naopak citlivost zabalená ve skořápce chladu, tvrdosti a lhostejnosti.
Malá polská vesnice v poválečném období, jeden dům a čtyři ženy, z nichž každá nese své vlastní břímě. Bezcitnost jako způsob přežití.
Niektoré knihy dostávajú na sociálnych sieťach oveľa väčší priestor ako si to zaslúžia. Platí to aj naopak. Táto by si jej napríklad zaslúžila oveľa oveľa viac.
Rozprávanie Rozely a jej troch dcér nie je žiadnou romantickou zlátaninou, príbeh sa odohráva na pozadí povojnového Poľska a nesie v sebe veľa surového a drsného, no predovšetkým ľudského a pravdivého.
Většinu četby jsem byla spokojená. Trochu mi vadily eroticky laděné pasáže, na druhou stranu ale právě i to k syrovému stylu autorky patří. Bezcitná sice byla podle mašle na pohřebním věnci jen jedna, když se člověk nad celým příběhem ale zamyslí, dojde vlastně k tomu, že bezcitní byli všichni. Bez výjimky.
Trochu taková Mornštajnová, jen mnohem syrovější a asi i surovější. Za mě dobrý.
Příběh matky a jejích tří dcer, které se snaží co nejlépe žít na kašubském venkově v době poválečné a dále. Příběh místy hořký, místy smutný, místy nadějný, místy dokonce veselý. Vypráví o silných ženách, kterým možná ani nezbývalo nic jiného, než prát se o svoje místo na slunci. Rozela, která po smrti manžela, dělala vše proto, aby její dcery do vlastního života vstoupily co nejlépe. Rozumná Gerta, která byla vždy připravená zachránit kohokoli z rodiny, ale která nakonec uměla říct dost. Hledající Truda, které bychom možná titulní bezcitnost přisoudili nejjednoznačněji, ale zároveň nám jí mohlo být nejvíc líto. Divoká Ilsa, která se nakonec vydá úplně jinou cestou, než by čtenář čekal. Všechny čtyři uměly přirůst k srdci. A zajímaví byli i všichni muži procházející jejich životem. Poválečné Polsko i s jeho politickými proměnami v letech padesátých, které se této rodiny nakonec netýkají jen okrajově. Ilsa brázdící přímořské lesy na motorce, Gerta tvořící hnědé ubrusy a svíčky, kterými živí celou rodinu včetne matky a sester, Truda, která má talent na čísla a Rozela, která svýma rukama postavila dům. Zaryjí se v hlavě. Stejně tak jako prasata s ofinkou. 4 a půl.
Román z poválečného Polska, který budete mít dlouho v paměti.Příběh tří sester,jejich matky a dalších zajímavých postav.Ač nelehká doba, kolikrát jsem se smál co ty ženy prožívaly.Napsáno opravdu syrově a bez obalu.Velmi povedená kniha.
Bezcitnost je příběhem života čtyř žen a jejich malého světa, točícího se kolem domu, do kterého čas od času zasáhne svět vnější a pokaždé něco naruší či „rozbije“. Příběh o jejich solidaritě navzdory okolnostem či rozepřím, o jejich lásce i neschopnosti lásky, odcházení a návratech.
Mám tyto drsnější ženské ságy ráda. No…drsnější, jak se to vezme, že. Život holt není procházka rozkvetlou zahradou za jasného letního dne.
Mysticismus Tokarczukové možná přítomen není, jak praví anotace, ale lehké náznaky magična jsem registrovala.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) Polsko polská literatura 50. léta 20. století komunismus rodinné vztahy vesnice ságy matky a dcery
Autorovy další knížky
2019 | Bezcitnost |
2021 | Modrá kočka |
2019 | Nástup Východu?: Eseje |
2024 | Podvlčí |
Příběh pádí vpřed jako prasata s ofinkou k jezeru, je to kruté a současně plné něžných detailů. Jedna z knih, co se čtou tak dobře, že jsou na dva nádechy.