Big Sur
Jack Kerouac
Autobiografická novela, ve které se Kerouac vyrovnává s vlastním mýtem, mýtem věrozvěsta svobodného života „na cestě“. Big Sur napsal už jako slavný autor pociťující příchod středního věku, ohlížející se zpět a s trpkostí bilancující svou životní cestu. Text je kronikou pobytu ve Ferlinghettiho chatě na břehu moře, kde se Kerouac snaží o samotě vystřízlivět, sebrat se a dobrat se sama sebe. Nedokáže však uniknout opakujícím se vizím zániku a zapadá znovu do zajetých kolejí opileckého života s přáteli, kteří ho bezděky rozptylují a nedovolují mu dokončit, co si předsevzal. Mimořádně temná kniha, kterou uzavírá obraz smíření, možná více chtěného než prožitého.... celý text
Přidat komentář
"Protože nakonec tenhle nešťastnej mladej kluk fakt věří, že na celý tý beatnický věci je něco vznešeného a ideálního a já, podle novin, mám bejt jako Král beatníků, ale já jsem zároveň unavenej a otrávenej z celýho toho nekonečnýho entusiasmu novejch mladejch, který se mě snažej poznat a nalejt do mě celý jejich životy, a já bych měl skákat nahoru a dolů a říkat ano, ano, to je ono, ale já už dál takhle nemůžu."
Ten nešťastnej mladej kluk jsem i já a Kerouacovo předchozí díla byla jako modla mojí dobrodružný duše, jako únik do života, kterej nikdy žít nebudu ale v určitým směru obdivuju i závidím. Big Sur tuhle mou idealizovanou představu vzal a roztrhal na tisíc malejch kousků, který pak ještě prohnal trávícím traktem krávy se všema jejíma žaludkama. Můj pohled na Jacka se tím nadobro změnil, ztemněl. Je mi ho teď vlastně strašně moc líto. Jeho styl psaní je spíš proudem myšlenek než souvislého vypravování, je těžký se v jeho knížkách orientovat a všechno pochopit a Big Sur byl určitě nejtěžším z doposud čtených, prostě to někdy vůbec nedávalo sakra žádnej smysl. Co, jak jsem tu už asi i zmiňovala, na Kerouacovi obdivuju snad nejvíc je jeho vnímavost. Vnímání hor, potoků, zvířat i lidí a jejich následný popisy jsou od něj skvostem, a to hlavně díky bezprostřednosti kterou popisuje, máš pak pocit, jako bys ty věci sám viděl. V Big Suru to bylo hořkosladký, protože ta vnímavost a popisy, který mě tak těšívalo číst tu byly, ale byly zastřený jeho stavem mysli, paranoiou, alkoholem a melancholií. Asi jsem pořád ten kluk, co chce vidět Krále beatníků a nechce si připustit tu zlomenou osamocenou duši.
https://imgur.com/B1sSwRl
Tohle je stoprocentně nejlepší kniha Jacka Kerouaka. Protože je nejupřímnější. Je to vlastně zpověď autora v tvůrčí krizi a zároveň jeho závěť. Trochu smutný je, že na to, abyste tuhle knihu dokázali ocenit do nejmenších souvislostí, musíte se prokousat nejen autorovým stěžejním dílem Na cestě, ale i několika dalšími knihami nebo alespoň povídkami, které jsou vychvalováním a přibarvováním bláznivého života beatniků. Tohle napsal člověk, který ještě ve čtyřiceti bydlí u mámy a ke svejm dětem se nezná.
"–Chtěl by zabořit hlavu do dlaní a kvílet o milost a ví, že žádná není – Nejenom proto že si ji nezaslouží ale že žádná taková věc neexistuje – Protože když vzhlédne k modrému nebi není tam nic jenom širokej škleb prázdnoty –" Kým Na ceste bolo pomyselným leskom beatnického života, Big Sur je jeho biedou a dokonalým náprotivkom. Jack síce zomrel až v roku 1969, umierať však začal omnoho skôr. Big Sur je miestami desivým svedectvom jeho neodvratiteľného duševného rozpadu, s ktorým autor drvivú väčšinu tohto autobiografického diela neúspešne bojuje. Hľadanie vnútorného pokoja, útek pred nástrahami veľkomesta a snaha o dosiahnutie katarzie na odľahlej chatke v Big Sur postupne prechádzajú v delirický návrat do zabehnutého hektického života vyčerpaného bítnika balansujúceho na pokraji šialenstva. Nádych hravosti a zvedavosti, ktoré boli preňho tak v typické v jeho najslávnejšom diele Na ceste sú nenávratne preč. Ostala len prázdnota a pocit zmaru zo všetkého a všetkých, predovšetkým však zo seba. Zrádnym pomocníkom pri "úteku" pred slávou, pozornosťou, ale hlavne pred nutnosťou konfrontovať smutnú realitu je alkohol, ktorý však zároveň Jacka nenávratne sťahuje na duševné dno. Vnútorné monológy, z ktorých kniha z veľkej časti pozostáva sú smutné a fascinujúce zároveň. Big Sur nie je ľahké čítanie, no práve v tom tkvie jeho tragická krása.
Někde Na cestě jsem hledal krále beatníků. Bylo mi sedmnáct, otáčel jsem stránky a nechápal nic. Našel jsem jen nějaký chvástání, stopování a jazz. Možná bych se tam měl vrátit. Teď o více než dekádu později. Teď, když jsem našel krále beatníků rozloženýho na malý kousky.
Jack obnažil svou duši a představil ji čtenáři. Dřív, než se utopí v chlastu.
Jack otevřel bránu svýho soukromýho pekla a provedl jím čtenáře. Dřív, než v něm nadobro shoří.
Mám pocit, že právě tady mu konečně rozumím. A to mě neskonale děsí.
Jak vypadá Kerouacovo osobní peklo na zemi? Jak moc za to všechno může sláva, alkohol, přátelé? Zdánlivě neohraničeným a nekončícím proudem Kerouacových myšlenek jsem se dostala k hlubšímu pochopení blížícího se konce jeho zběsilého života. Povinná četba pro všechny obdivovatele beatníků.
Soumrak kdysi skvělého spisovatele, který neodolal láhvi alkoholu. Ale každého život nějak sejme... Jistě, jsou tam ještě záblesky jeho jedinečného stylu, ale je to jako jako když sedíte na palubě padajícího letadla a máte se kochat výhledem na krajinu. Big Sur je skvělé místo, na které bych se chtěl podívat!
Kerouac je prostě Kerouac. Žádné literární složitosti. Jen pravda a to někdy velmi syrově podaná.
Nečtěte komentáře, které stejně o ničem nehovoří.
Přečtěte si Big Sur a pak suďte.
Skvělá! U mě zcela předčila Na cestě, i přestože ta je skvělá taktéž. Ale Big Sur mě pohltil, najednou jsem byla přímo tam, stála a koukala na oceán ... když se mi loni poštěstilo a já se vydala do US, bylo to první místo na seznamu, které jsem chtěla vidět ... a tak se stalo, že jsem tam stála opravdu, ne jen při čtení ... najednou jsem pochopila vše, co se nejprve zdálo nepochopitelné ...
Když si vzpomenu na Kerouaca, toho Duluoze v prošlapaných teniskách, které hlupák právě v tomto díle vyměnil za nové botky, a sedral si paty když stopoval u silnice ze samoty Big Sur do světel San Francisca
Když si vzpomenu na Kerouaca a jeho tričko, které s vykřičníkem našel na smeťáku a jak bylo pohodlné
Na sráz u cesty, kotlinu pod mostem a vrak auta, auta, které spadlo ze silnice v obrovské rychlosti se řítilo vpřed a vpřed, navždy ztvárněné v Jeffersově poémě Mara
Na chřestýše u cesty,který se skrývá před světlem baterky v křoví
Na apokalyptického osla Na moře Na Finnigena Na báseň moře, kterou jsem nikdy nebyl schopen přečíst Na kopání hrobu pro malé dítě Na bolest Na bolest Na bolest
Ta bolest v Kerouacovi, to jak není schopen hlavní hrdina opětovat, dát to co je třeba a všechna láska a sex se vytrácí v drogách a osamělosti
Kerouac píše sračky píše básně píše obrazy píše hudbu
Knihy jsou nudné a o ničem a taky jsou o bohatství jeho světa Pasáže kde si nudou koušete nehty a odkládáte je na noční stolky Věčnosti (jak by napsal ňáký beatnik)
Big Sur, ta magická divoká oblast plná magických myšlenek se změnila v letovisko a svět se změnil. Kerouac je známkouo posledního odporu. Po něm následuje už jen smrt.
Kerouacovo osobní peklo. Pro mě nejkontroverznější autorova kniha, ukazující druhou tvář svobody beat generation. Od motivujícího zenbuddhismu Dharmových tuláků, k nutnosti se ožrat v každé situaci.
Klasický Kerouac. Chlast, kámoši cestování a zen. Nic víc a nic míň. Četl jsem od něj Na cestě a Dharmové tuláky a vlastně ani nevím, co mě nutí číst ty jeho knihy, když mi vlastně nic nedávaj. V Big Sur se mi líbilo, že na začátku jde trochu do sebe a rekapituluje svůj život, zatímco popisně vyjadřuje svůj život ve srubu, ale pak to sklouzne do toho typického marastu točící se jen kolem chlastu a podivných řečí s lidma, které jsem nikdy neviděl a neznal, i když se sám autor tváří jako že ano. Líbí se mi asi ten jeho hezký vztah, jaký měl k buddhismu i když vlastně sám žil tak nějak po svém při hledání té svobody, kterou prakticky hledám i já sám. Tohle byla třetí a zřejmě i poslední kniha, jakou jsem od něj četl, ale i tak nemohu říct, že bych to považoval za ztracený čas.
Kniha o šílenství v hlavě - Kerouacovo delirium. Člověk, který skončil s chlastem špatně, nikdy se z toho pořádně nedostal. Nakonec si svoje osvícení představoval způsobem, že si sedne s demižonem vína pod strom a bude meditovat...smutný konec beatnické legendy.
Oproti Na cestě nepoměrně temnější, i když to začíná zprvu celkem poklidně. Jenže ke konci se to zvrhne v dosti šílené Jackovo delirium tremens a podobný stav bych tedy rozhodně zažít nechtěla. Taky asi proto piju jen velmi ale opravdu velmi střídmě.
Hned po Londonově Démonu alkoholu jsem si vzal tuto knihu. Byl to zcela náhodný výběr, neměl jsem tušení, o čem to bude. Kerouac zde velmi otevřeně popisuje své alkoholové šílenství. Je to napsané zvláštním stylem, kdy vypadává interpunkce, ale ne zcela. V jednom souvětí prostě několik čárek chybí a několik jich tam je. Nevím, jaký to mělo mít smysl. Navzdory tématu se to čte velmi dobře. Už proto je jasné, že Kerouac nepsal zcela pod vlivem šílenství. O tom, jak mu harašilo v hlavě, ale jasně vypovídá báseň Moře, která je na konci knihy a kterou napsal během pobytu v Big Sur
Autorovy další knížky
| 2005 |  Na cestě |
| 1984 | Mag |
| 2008 |  Dharmoví tuláci |
| 2005 | Andělé zoufalství |
| 2009 | A hroši se uvařili ve svých nádržích |
Ano, opravdu. Tohle byl Jack Kerouac. Jack Kerouac pár let po vydání své "bible beatniků" Na cestě. Dílo, kterým se proslavil v roce 1957. Každý měl chuť vyrazit stopem po Americe, potkat Jacka Kerouaca...
Big Sur je děsivě temná novela. Tak smutná, tak depresivní. Kerouaca mi je až líto.