Bílá Voda
Kateřina Tučková
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/459542/bmid_bila-voda-JVk-459542.jpg
4
2906
2906
Dlouho očekávaný přelomový román o ženách, víře a zlu. Bílá Voda. Takto poeticky se jmenuje pustá vesnice skrytá ve stínu pohraničních hor, kam kdysi přicházely zástupy poutníků vyprosit si pomoc u zázračné sošky Panny Marie. Právě sem o několik století později přijíždí Lena Lagnerová, aby se tu skryla před svou minulostí, která ji přivedla na pokraj sebevraždy. Namísto kláštera s početnou řeholní komunitou tu však najde pouze několik řádových sester, vedených svéráznou řeholnicí Evaristou. Ta přišla do Bílé Vody o poslední zářijové noci roku 1950, kdy komunistický režim zosobněný démonickým páterem Plojharem odvlekl v rámci Akce Ř všechny řádové sestry do sběrných klášterů. Mladičká Evarista tehdy dostala na výběr: vrátit se do civilního života, nebo s ostatními sdílet jejich příští osud. Nezaváhala ani na okamžik. Stejně jako všechny řeholnice byla nasazena na nucené práce a vystavena ponižování v komunistickém kriminálu i mučení, aby se vzdala víry v Boha. Marně. Lena však zjistí, že tím Evaristin dramatický příběh pouze začíná, a brzy pochopí, že démoni obcházející minulost bělovodských řeholnic nezmizeli, a navíc jsou součástí i jejího vlastního osudu...... celý text
Přidat komentář
Tak tohle určitě není letní čtení a to nejen kvůli velikosti a tíze knihy, kterou všude vláčíte s sebou..... Obsahově síla. Paní Tučková si dala obrovskou práci. Připomínka komunistických zvěrstev páchaných na řádových sestrách, ze kterých se člověku srdce usedá. No a katolická církev, jako instituce z toho také nevychází dobře. Psáno jako mozaika příběhů, dopisů, historických záznamů a dokumentů a to od 50 let do současnosti. Zajímavé náročné čtení.
PS. Snad teď Bílou Vodu nevezmou útokem davy lidí, jako se to stalo po vydání Žítkovských bohyní obci Žítková.
Jak už tady někdo předeslal.... Uff, uff. Nesedl mi vyumělkovaný styl ani téma. Víc se asi rozepisovat nebudu, pro mě velké zklamání ...
Výborně zpracované zajímavé téma, o kterém většina lidí moc neví...proto bych knížku doporučila. Jinak pro mě výborná první třetina knihy, která mě navnadila na další čtení, slabší prostředek a pak se rychlá, spádová část. Skvěle popsané postavy, navzájem propletené osudy a děje.
Tak za me rozhodne velke doporuceni. Na druhou stranu vsak chapu, ze to asi nebude cteni pro kazdeho. Pokud Vas zajima toto tema, a nevadi Vam prokladani romanove linky ruznymi clanky, dokumenty a zaznamy ze schuzi, tak se rozhodne nenechte odradit poctem stran, a puste se do cteni. Ja by jsem dokonce privitala tech stran i vice, a to i diky krasnemu jazyku pani Tuckove :-)
"A pak se kratke a chladne horke jaro nahle rozzarilo sluncem, ktere jako by hodlalo dohnat, co zameskalo v zime, a hreje, ba sala po cele dny, nez s klekanim mizi za vrchem Mariahilf."
A jen takova poznamka nakonec. Do Zlatych hor jsem jako dite jezdila casto, jelikoz mi prarodice zili v jedne vesnici na bruntalsku. Po docteni knihy mam nutkani se tam opet zajet podivat :-)
(SPOILER) Knihy tohoto typu ráda přečtu během pár dní, spolu se čtením mám po ruce internet a dohledávám si informace z románu a pátrám po skutečných lidech, místech a událostech. Z tohoto hlediska musím říct, že kniha je velmi obsáhlá, četba z tohoto důvodu byla v létě celkem náročná. Ze začátku mě v příběhu rušil příběh Leny, nakonec jsem kapitoly s Lenou akceptovala a přijala myšlenku autorky příběh proložit současností. Příběh podzemí církve jsem neznala, ale navštívila jsem objekty spojené s akcí Ř - Broumovský klášter, kostel v Králíkách, byla jsem v Bílé Vodě a v rozhlasových relacích poslouchala zpovědi jeptišek internovaných v Bílé Vodě, byla jsem i na Mariahilf ve Zlatých horách. Už tehdy mě z příběhů těchto míst mrazilo, stejně jako z pořádaných výstav kolem akcí Ř nebo zbořeného Mariahilf. Ovšem kniha je ještě mrazivější. Příběhem mi Bílá Voda připomínala knihu Mlýn, kdy se bratři obtížně protloukali všemi možnými politickými nástrahami a až se čtenář dočetl až k revoluci 1989 a čekal, že se karty obrátí a na poctivé lidi se usměje štěstí, nestalo se tak. Knihu bych označila za velmi dobře zpracovanou, tématem velmi zajímavou a inspirativní k dalšímu studiu v této oblasti.
V polovině knihy jsem to vzdala. Ne kvůli příběhu nebo zpracování knihy, ale já prostě nedokážu číst o té svinské socialistické době. Později se k tomu možná vrátím a dočtu. každopádně musím pochválit paní Tučkovou, že knihu opravdu hodně dobře napsala a těch 10 let práce je na ní vidět.
Z knihy mám rozporuplné pocity. Románová část ve dvou dobových liniích, vše se nakonec uzavře v kruhu. Zajímavá myšlenka. Děj, stejně jako v knize Žítkovské bohyně, je přerušován řadou dokumentů, dopisů a dalších. Ať církevních hodnostářů, státní policie, podzemní církve nebo i soukromých. Něco fikce, něco skutečnost. Nové pro mne byly informace z církevní oblasti. Obludnost totalitního režimu, církev, jejíž představitelé to podporují, kolaborují s režimem a další....A na závěr otázka celibátu a žen kněžek. Stále tabu. Víc psát nebudu, přečtěte si, udělejte si vlastní názor. Za knihou je nepředstavitelné množství práce.
Kniha se mi moc líbila, dozvěděla jsem se spoustu pro mě neznámých historických souvislostí, trpěla jsem s osudy řadových sester i s Lenou. Knihu posouvám dále svým příbuzným a kamarádkám
Teď už vím, že to není kniha na dovolenou. Musela jsem se opravdu soustředit, nevynechat jediné slovo, vracet se a spojovat si události.
Ocenila bych, kdyby autorka pro nás méně zdatné odlišila prokázaná fakta od fabulace. Mě totiž forma jejího románu často sváděla k dojmu, že čtu faktografickou knihu. Vsuvky typu policejních a jiných hlášení, matričních údajů nebo prostě úředních spisů mi připadaly skvělé, ale (možná?) zavádějící. A souhlasím s komentáři, kterým (paradoxně) vadil jejich spisovný jazyk, bezchybná gramatika a myšlenkově urovnaný styl - podle mých skromných zkušeností to rozhodně nebývalo pravidlem.
Výsledkem pro mě bylo "splynutí vypravěčů" - popis událostí podaný řádovou sestrou se nijak významně nelišil od zprávy estébáka, všechno plynulo tak nějak stejně, uhlazeně, monotónně a bez výraznějších výkyvů. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že já jako osoba neorientující se v otázkách katolické církve jsem byla místy fascinovaná neuvěřitelností popisovaných dějů. A teď nevím: co je nadsázka, fikce a románová fabulace, a co naopak doložitelná historie? Myslím, že tímto postupem nás autorka, určitě neúmyslně, o mnohé ochudila, zpochybnila popisované praktiky, i když jsou zřejmě pravdivé; škoda.
Proto jsem zvědavá na ohlasy našich čtenářek a čtenářů - jelikož máme Bílou Vodu takřka za humny, tak se téměř všichni na čtení téhle knihy chystají.
Knihu jsem si pořídila proto, že mám ráda styl K. Tučkové a stala se jednou z autorek, jejichž žádnou novou knihu si nenechám ujít. A řekla bych, že tato je jejím nejlepším dílem. Kromě neuvěřitelného historického záběru, ve kterém popisuje málo zdokumentovanou československou historii římskokatolické církve, se před námi otevírá mnoho lidských osudů jak z klášterního prostředí, tak z laické společnosti. Příběh Leny byl neskutečně tíživý, ale ne beznadějný. Z knihy jsem nadšená. Donutila mě dohledat si spoustu historických faktů, zamyslet se nad svou vírou a ještě dlouho nad ní budu přemýšlet.
Zpočátku jsem chtěl knihu odložit protože autorka přestěhovala Maria Hilfe ze Zlatých Hor do Bílé Vody.Teprve na konci se omlouvá za tento hřích.
Jinak pěkná kniha už se hodně zapomelo na akce K a Ř. Málo kdo ví jak kolaborovala církev za socialismu,jak byly utlačováni věřící lidé ve škole i na vojně. Možná se dozvíme příběhy o tom jak církev pomáhala esesákum s útěkem do jižní ameriky,pokud to je pravda.
Každý totalitní režim likviduje svoje odpůrce. Za sociku kdo makal a nevystrkoval růžky tak žil v klidu.
Dnes máme demokracii na kterou jsme se těšili,hlavně na západní platy a východní ceny,pardon dnes je to opačně.Za bolševika
© jsme poslouchali befel z Moskvy,tak dnes posloucháme kde jakou prkotinu z Bruselu. Více se raději nebudu vyjadřovat,dnes už končí svoboda slova. Mažou se nazori a příspěvky lidí na sociálních sítích.Politika je hnus.
Nejlepší kniha byla Vyhnáni Gerty Schnirch.Podobný příběh jak od babičky moji manželky Gerty,taky byla Němka.Žila ve Fulneku a Brně. Její bratr se nevrátil z východní fronty. Žitkovské Bohyně určitě
moc pěkná kniha.
Přečteno téměř na jeden zátah, ale obsah už ve mně zůstane. Silné, husté, ne příliš jednoduché, podnětné dalšímu hledání. Velké očekávání překonané. Přečtu po čase znovu. Pro mě, z celé silné generace spisovatelek, Kateřina Tučková vyčuhuje.
Rozhodně výjimečná kniha, která naplnila nebo spíše předčila mé očekávání, další stránky by ani mně nevadily:)
Přiznám se, že jsem z této knížky měla strach…
Za prvé kvůli propagaci a za druhé to téma…
Občas to teda bylo celkem nudný čtení, ale nebylo to tak hrozný…
(SPOILER)
Po přečtení Žítkovských bohyní jsem musel Bílou Vodu posunout na seznamu četby výš, a dobře jsem udělal. Těch necelých 700 stran uteklo jako (bílá) voda a já začínám zjišťovat, že se mi způsob vyprávění Tučkové zamlouvá víc, než klasický plynulý text.
Začnu zápory - až příliš neuvěřitelné propojení jednotlivých postav, i když jsem trochu tušil, že k tomu děj směřuje, a příliš dlouhé odsouvání toho, co bylo tím zásadním bodem v Lenině životě. To už bylo skoro jako v Běsech, kde Dostojevskij vše halil do roušky neznáma na konci kapitol vždy jen poznamenal, že se o tom čtenář dozví později. To je poněkud frustrující a jestli to mělo budit napětí, na mě to nefungovalo, mě to iritovalo.
Ale tím zápory z mého pohledu končí. Skvěle temná atmosféra (skoro jako Temný Důl), výborně popsaná bezmoc, křivdy a nespravedlnosti, které režim považující náboženství za opium lidstva prostřednictvím svých přisluhovačů dávkoval řeholnicím ne po trochách, ale po plných hrstech. Další dílek do mozaiky zrůdnosti a odpornosti komunistického režimu. O co nespravedlivější ale byl k řeholnicím starý režim, o to hůř se k nim chovali lidé v novém režimu, což je - a zde nevím, kolik jsou fakta a kolik je fikce - snad ještě víc alarmující. Skutečnost, že ani ve svobodě někdo nedokáže rozdýchat, že si někdo žije "po svém", aniž by tím ostatní jakkoli obtěžoval, vypovídá o hodnotách naší společnosti (bezesporu silně pošramocených roky nesvobody) mnohé. Jako životní optimista ale věřím, že pomalu, možná až moc pomalu, ale přece jen, společnost hodnoty znovu oprašuje a začíná v ně věřit. Snad.
Nevěděl jsem, jak si počínat s Evaristou a jaký k ní mít jako čtenář vztah. Čistě kladné postavy jsou jen těžko uvěřitelné, a protože autorka nabídla pouze její bílou stranu bez náznaku šedi nebo snad černi, měl jsem s tím trošku problém. Jestli reprezentovala ztělesnění ideálu a byla tím pádem "jen" prostředkem vyprávění, pak tomu rozumím, jinak ale moc ne, a to hlavně s ohledem na to, že u ostatních postav se alespoň náznak negativních vlastností ukázal.
Z Bílé Vody jsem byl stejně nadšený jako z Žítkovských bohyní - bavil mě styl vyprávění, bavilo mě téma, bavil mě vývoj postav, bavilo mě hledat mezi řádky, na koho autorka míří jednotlivými postavami stranických (nebo stranicko-církevních) organizací a politbyra a zjišťovat si o těchto osobách víc. I Bílou Vodu tak mohu s klidným svědomím doporučit.
Knížka jako taková je velice zajímavá, rozhodně ta historická část, nicméně příběh Leny, která mi byla vysoce nesympaticka a neuvěřitelně propojené postavy mi fakt nesedlo, ale jsem ráda, že jsem se do knížky pustila.
Pěkné, zajímavé. Opět téma o kterém se nemluví. Jsem ráda, že dnešní české autorky píší o tématech, která tak trochu zapadla v čase. knížka se dobře četla.
"Sebrali nám minulost a těm, které v Bílé Vodě zůstaly, budoucnost."
Bylo tu už mnohé řečeno, tak jen stručně z bezprostředních zážitků po dočtení:
Stejně jak píše tonysojka, taky ve mně zanechala nepoměrně větší dojem kniha Byly jsme tam taky: https://www.databazeknih.cz/knihy/byly-jsme-tam-taky-45978
Dagmar Šimková ale procházela "běžnými komunistickými ženskými věznicemi", takže jde o trochu jiné téma.
Pokud vím, tak utrpení řeholnic za komunismu je zdokumentované žalostně málo. (Pravděpodobně je to dáno i jejich přístupem, kdy to přijaly jako oběť, kterou nemají potřebu někde "vytrubovat".) Je dobře, že jim Kateřina Tučková dala svůj hlas, ať už se jí to povedlo méně či více.
Stejně tak o roli žen v katolické církvi se mluví podle mého názoru taky málo. Jistě je mnoho žen, které jsou se svou úlohou v katolické církvi spokojené, ale obávám se, že těch nespokojených bude v mladších generacích přibývat. Ač jsem nikdy netoužila po "kněžské roli", přijde mi vyloučení žen z ní v dnešní době už neobhajitelné. Na druhou stranu jsem schopná pochopit, že pro to možná ještě "neuzrál čas". Ale málokterá žena toužící po kněžství se asi vydává cestou "vyvzdorovat si to, i když je to zatím zakázané" a pak se snažit jako kněz aktivně sloužit. Těžko se divit tomu, že se takový přístup setkává s odporem. Ale opět - je dobře, že Kateřina Tučková tuto otázku "otevřela", i když se to asi dalo udělat i jinak.
Celkově na mě kniha byla asi už dost dlouhá, už jsem se v některých pasážích dost nudila a děj se dal předvídat. Taky si myslím, že občas už Tučková až dost "přepalovala" a do jedné postavy soustřeďovala až příliš různých charakteristik - odděleně by asi fungovaly, ale takhle toho bylo někdy až příliš. Vzhledem k tomu, že jsem v popisované době nežila, bylo pro mě taky dost obtížné odlišit fikci a její reálný základ. Je to pro mě výzva si v tomto směru doplnit vědomosti z odborných historických prací.
Přes veškerou kritiku - často oprávněnou - patří Kateřině Tučkové dík za to, jaká témata knihou otevírá. A možná právě tam, kde s jejím románem v něčem nesouhlasíte, vám kniha může dát nejvíc...
Bohužel v některých věcech se církev příliš nezměnila a pak je kritika paní Tučkové (při veškeré nadsázce) zcela oprávněná. Takhle popisuje jedna z řeholnic dojmy z návštěvy biskupství:
"A pak přijímací sál. Prostorná, vzácným dřevem obložená místnost s křišťálovými lustry, s okny zpola zakrytými bohatě řasenými závěsy a s portrétní galerií biskupových předchůdců, před nimiž jsem se cítila tak nicotná a které vskutku překvapivě korunovala široká sbírka nejrůznějšího paroží. Na sloupcích mezi okny pod sebou visely růžky mladých srnců, na boční zdi mufloní rohy silné jako paže spolu s rozložitými lopatami daňků a v čele sálu úctyhodné trofeje jelení, mezi nimiž se obzvlášť vyjímal oboustranně korunovaný dvanácterák, bezpochyby medailový kus. Mému nebožtíku otci by z toho šla jistě hlava kolem. Ovšem mezi tím vším se nacházelo to nejdůležitější velký leštěný stůl, za nímž sedělo několik mužů..."
Děkuji. To je přesně to, co vystihuje můj pocit z knihy. Děkuji za téma, čtenářský zážitek, chvíle přemýšlení a také hledání informací. Opravdu mě štvalo. když jsem musela knihu odložit. Tahle knížka není jen na jedno přečtení. Skvělé a děkuji.
Štítky knihy
historie, dějiny náboženství ženy pro ženy řeholníci jeptišky oběti komunismu
Autorovy další knížky
| 2012 |  Žítkovské bohyně |
| 2022 | Bílá Voda |
| 2009 | Vyhnání Gerty Schnirch |
| 2014 |  Fabrika |
| 2018 | Vitka |
Zajímavá a čtivá kniha. Dobře rozložené pasáže současnosti, minulosti a dokumentů. Příběh o síle ducha, bezpráví, bezmoci i naději. Děj plný nečekaných, zvláštních náhod a zvratů. Doporučuji