Bílá Voda
Kateřina Tučková
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/459542/bmid_bila-voda-JVk-459542.jpg
4
2906
2906
Dlouho očekávaný přelomový román o ženách, víře a zlu. Bílá Voda. Takto poeticky se jmenuje pustá vesnice skrytá ve stínu pohraničních hor, kam kdysi přicházely zástupy poutníků vyprosit si pomoc u zázračné sošky Panny Marie. Právě sem o několik století později přijíždí Lena Lagnerová, aby se tu skryla před svou minulostí, která ji přivedla na pokraj sebevraždy. Namísto kláštera s početnou řeholní komunitou tu však najde pouze několik řádových sester, vedených svéráznou řeholnicí Evaristou. Ta přišla do Bílé Vody o poslední zářijové noci roku 1950, kdy komunistický režim zosobněný démonickým páterem Plojharem odvlekl v rámci Akce Ř všechny řádové sestry do sběrných klášterů. Mladičká Evarista tehdy dostala na výběr: vrátit se do civilního života, nebo s ostatními sdílet jejich příští osud. Nezaváhala ani na okamžik. Stejně jako všechny řeholnice byla nasazena na nucené práce a vystavena ponižování v komunistickém kriminálu i mučení, aby se vzdala víry v Boha. Marně. Lena však zjistí, že tím Evaristin dramatický příběh pouze začíná, a brzy pochopí, že démoni obcházející minulost bělovodských řeholnic nezmizeli, a navíc jsou součástí i jejího vlastního osudu...... celý text
Přidat komentář
"Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň" (Mt 9, 37 - 38). Tak asi tohle za mě knihu nejlépe vystihuje.
Těšila jsem se na ni, jelikož se jedná o téma, které se mé rodiny dotýká, a tak jsem měla očekávání, která se nenaplnila. Autorka si zvolila tématiku postavení ženy v církvi, a to, co mě skutečně zajímalo, byl spíše kontext, do kterého knihu zasadila. Do půli knihy, než se vybrané nosné téma naplno projevilo, jsem stránky víceméně hltala. Nakonec se mi podařilo nějak ze svých očekávání vystoupit a dívat se na to jako na fikci, která vyzdvihuje neokoukaná témata. Pomohla tomu relokace Mariahilf i vymyšlenost celého řádu... protože ta absence pokory (tím nemyslím tupé snášení příkoří, ale pokoru, s níž Ten, který má moc, přijímá svůj kříž) tam byla až moc okatá. Bylo zajímavé dozvědět se o vilemínitech a jejich spojení s naší zemí, nutilo mě to dohledávat fakta o skryté církvi. Co se povedlo výborně, byly ty jednotlivé zápisy ze schůzí a hlášení tajných služeb - čtení mezi řádky člověku autenticky zprostředkuje zvrácenost režimu a jeho přisluhovačů. Místy mi to přišlo trochu šablonovité (jakoby to trochu sledovalo vzorec Žítkovských bohyní), ale zase tolik to nevadilo, jelikož pro mě byl podstatný vnitřní vývoj postav (jo u řady z nich bylo jasné, jak dopadnou, a ubránit se myšlence na "kakaovou skvrnou velikosti mexického dolaru", jak tu již bylo zmíněno, vážně nešlo, ale celkově vzato to zajímavé bylo). Potěšila mě předposlední kapitola, to bylo vážně pěkně vypointované. Takže shrnuto a podtrženo - očekávání stranou, čtěte jako fikci.
Jsem hrozně ráda, že autorka vůbec takovouto knihu pustila do světa - děkuji a jsem ráda, že se mi potvrdil názor na katolickou církvi - sobecká společnost......
Když si čtu různé reakce čtenářů a čtenářek níže, vidím, že to má Tučková těžké. Takový Viewegh, ať napíše cokoliv, je to stále (jenom) Viewegh, taková Morštajnová, ať napíše cokoliv, je to stále (jenom) Morštajnová, taková Třeštíková, takový Hartl....To všechno jsou autoři tzv. jedné knihy - píšou stejně, jsou povrchní stejně, se čtenářským zájmem roste chuť psát a dokonce se tím začít živit, což vyústí v tzv. knihu ročně. A nakonec z Viewegha v literární historii zůstane ta jedna kniha, kterou kdysi napsal a už nepřekonal (zde si dosaďte cokoliv). A Tučková napsala knihy tři (Vyhnání Gerty Schnirch, Žítkovské bohyně a tuto) ve značném časovém rozmezí. Měla čas k nim sbírat materiál, rozřezávat své téma z různých úhlů stran i stylových forem, během toho času dokázala těmto knihám vtisknout stopu vlastního autentického autorského prožitku. Co kniha, to zářez - nejen do literatury (všechna oceněná jsou polní tráva, i když jí Magnesie přeju - a doufám, že třetí bude následovat), ale do tématu, do společnosti. To jsou knihy, které mají smysl. Ona zvedne nějaké zasuté téma, nasvětlí ho z různých stran a strhujícím způsobem ho odvypráví.
Těžké to má tedy proto, že čtenáři a čtenářky od ní čekají Tučkovou a dostanou ji i nedostanou. Pak od ní čekají Žítkovské bohyně a dostanou je i nedostanou... a tak bych mohl pokračovat. Tučková se sama posunula, tak jako se posouvá její hrdinka Magdalena. Psát umí brilantně, dokáže kombinovat nejrůznější styly i vrstvy a hlavně umí tít do živého. Ty hrůzy a skvěle vystavené mechanismy totalitní komunistické moci, propletence zasahující do současnosti, to se dá předpokládat, jakkoliv to v textu znovu překvapí tou bezcitnou krutostí a nečekanými zvraty. Ale myslím, že (ač se snažila, aby se nedotkla někoho konkrétního), to není hezké čtení pro současnou římskokatolickou církev, protože ta míra deziluze po roce 1989, jak ji Tučková prezentuje, je obrovská.
Zajímavé je, že na rozdíl od předchozích knih je tato strukturována velmi jednoduše - dvě časové roviny, které se s k sobě přibližují. (To v Tichých rocích Morštajnové taky, ale je to formální a ploché plácnutí do vody.) Ta plastičnost je tady tvořena proměnami jednotlivých forem a k umnými propojeními.
Je to plnokrevné, strhující čtení, za které paní Kateřině Tučkové upřímně děkuji. Ta kombinace reálného a smyšleného je namíchána přesvědčivě a byl to pro mne velký čtenářský zážitek. A doufám, že se tím autorka nebude muset začít živit, těším se za 10 let na další výživnou knihu. Nezkažte si to!
Jsem nadšená a unešená takovým čtením. Vidím zatím obrovský kus práce. Líbilo se mi jak se jednotlivé příběhy prolínaly a střídaly. Bylo to naplněné informacemi a dobře se mi to četlo. Doporučuji všem. A paní Tučkové přeji klid s rodinou a děkuji za všechny její knížky. Skvělé.
Uf, uf, docela to bolelo. Kniha je na mě zbytečně rozvleklá, přehnaně nastylizována, vyumělkovaná a také značně prvoplánová. Zápletka točící se okolo psychicky narušené Leny nefunguje, protože jsme neustále připravováni na katastrofu, která, když konečně přijde, pozbývá jakoukoliv sílu. Přerod zástupu postav z trosek v močálu na neochvějné vyrovnané duchovní bytosti je podezřelý, výpisů z všelijakých dokumentů přespříliš. Uvítal bych spíše popis vnitřního světa, každodenního života, duševních pochodů a hodnot obyčejných řeholnic. Pochybuji, že se řeholnice dělí buď na padlé ženy hledající vykoupení, nebo na neústupné světice, jak by se z příběhu mohlo zdát. Knize se nepodařilo udržet moji pozornost a ten sáhodlouhý výčet nespravedlností, katastrof a naschválů mi velmi rychle zevšedněl. Propojení všech se všemi příbuzenskými vztahy a zázračnou shodou okolností působí jako lepení rozbité vázy autogenem. Sladkobolný závěr na třech posledních stránkách jen umocnil mé rozpaky.
(SPOILER)
Nejprve budu chválit. Za největší přednost knih Žítkovské bohyně a Bílá voda (více jsem od autorky nečetla) považuji přednesení těchto zajímavých témat široké veřejnosti. Odborné publikace sice vycházely a vycházejí, ale čte je zřídkakdy někdo mimo odborníky na danou problematiku. Vždyť kdyby nebylo paní Tučkové, kdo z nás by něco věděl od bohyních na Žítkové či o pronásledování řádů a kongregací v padesátých letech minulého století. To se mi jeví jako záslužná věc.
Druhou věc, kterou musím pochválit a vyzdvihnout, je množství materiálu, které musela autorka vyhledat, shromáždit, nastudovat a vhodně použít, to vyžadovalo jistě velkou píli a trpělivost.
Co se mně osobně nelíbí, je spojovací prvek, tedy příběh alkoholičky Leny, jež se ukrývá v klášteře Bílá Voda. Styl psaní, zápletky, současné reálie, hnutí mysli postav, všechno to, co dělá příběh příběhem, je veskrze plytké, bez hlubší roviny, o ničem. Navíc některá vyústění (nepravděpodobné příbuzenství třech hlavních postav, zázračně vytažené "z klobouku") jsou doslova "vypocená". Sloh snese srovnání s další "dámou" současné literatury pro ženy v ČR, s Michaelou Klevisovou, asi bych dokázala text příběhů a zápletky zaměnit, kdybych neznala autorky.
Ale jak jsem napsala na začátku, velmi oceňuji záměr dostat do povědomí běžných čtenářů (tedy převážně čtenářek) tato témata.
Kniha, který získala věhlas možná už dřív, než vůbec vyšla na veřejnost.
Určitě u spousty lidí (včetně mě) vzbuzovala velké očekávání …a sama za sebe… rozhodně jsem nebyla zklamaná.
Po přečtení jsem pochopila, proč K. Tučková tolik let literárně „mlčela“.
Na této obsažné knize je totiž krásně vidět to neskutečné množství práce, kterou autorka bezpochyby vynaložila, aby světu předložila tento příběh, ve kterém se opět potkávají doložené historické události s těmi fiktivními.
Kniha přibližuje život a osudy jeptišek zejména v syrových 50. letech 20. století, kdy se jejich způsob života vůbec „nehodil“ a neslučoval s ideami aktuálního politického zřízení a kdy byly obrovským trnem v oku totalitnímu komunistickému režimu.
A do tohoto prostředí přichází více jak po padesáti letech hlavní hrdinka knihy - skeptická ateistka Lena s vlastními prožitými traumaty, které nám velice pomalu a po kouskách prostřednictvím cca 700 stránek rozkrývá.
V knize je tak opět několik dějových rovin, kdy se současnost střídá s minulostí. V minulosti sledujeme spíš tu historicky reálnější část, osudy jednotlivých řeholnic, zatímco v té současné nás drží v napětí zejména zvědavost, co tak tragického Lena prožila v minulosti, že ji to dohnalo až k takovému životnímu zlomu.
Každá postava v knize je něčím zajímavá, každé je dán prostor a k poznání jejího osudu a celkového jejího charakteru se propracováváme opravdu pomalu a postupně, čímž jsou zajištěny časté překvapivé a poutavé zvraty.
Líbí se mi, jak autorka nechá čtenáře vytvořit si určitý názor na nějakou postavu, aby vzápětí nepatrnou, často šokující drobnou zmínkou všechno vyvrátila a donutila čtenáře tento názor naprosto změnit.
Kniha řeší také hodně téměř tabu témat - jako kněžství žen, celibát kněžích i jeptišek apod., některé události či charaktery duchovních popisuje z úplně nového pohledu, absolutně odlišného a neslučitelného s tím, jak jsou předkládány samotnou církví (např. kolaborace duchovních, okolnosti kolem ostatků svaté Anežky a jejího blahořečení či kontroverze ohledně všeobecně známých postojů a názorů na samotného papeže Jana Pavla II.). Všechno toto možná může v některých zarytých a ortodoxních katolících vyvolat určité pohoršení či pobouření, nicméně mě osobně se to naopak líbilo. Možná právě proto, že ukazuje víru a náboženství spíš v tom lidském světle, bez fanatismu a bez zakrývání těch skutečností, které jsou už v dnešní době nezpochybnitelné, ale o kterých církev raději pořád vytrvale mlčí. Myslím, že právě tato otevřenost a odkrývání záměrně skrývaného může oslovit i ateisticky smýšlející, kteří tak v řádových sestrách nemusí vidět jen podivné ženy v podivných hábitech, ale naopak spoustu silných žen, které si svou odvahou vůbec nezadaly s jinými politickými vězni, zejména s muži, kteří jsou před veřejností daleko více preferováni.
Spousta akcí a činností jeptišek či některých duchovních v prostředí komunistického režimu by se s nadsázkou daly nazvat dokonalou „partyzánštinou“.
V knize je hodně velice silných momentů - na mě například velmi zapůsobila osobní konfrontace sestry Evaristy a dozorkyně Saulové… ovšem jedním z absolutně nejsilnějších momentů pro mě byl šok při zjištění skutečné identity sestry Paulity.
Stejně jako u Žítkovských bohyní i zde Tučková uplatňuje podobné prvky – beletristické vyprávění střídají vsuvky různých reálných dokumentů – zápisů z výslechů, zpráv, citace z dopisů, archívní korespondence STB, veřejné bezpečnosti atd.
Neskutečná byla v mnoha případech absurdita až komičnost některých záznamů nebo protokolů z výslechu, například předvolání odsouzených (str. 248), zpráva o průběhu Mariánské pouti (str. 280) nebo rezignační dopis referentky Burdové (str. 306)…..to prostě nevymyslíš…
Na knize jsem nemohla přehlédnout ani nádherný literární jazyk K. Tučkové, který také posunuje knihu do vyššího levelu a odlišuje ji od mnoha dalších knih, které třeba mají podobně silné téma, ale ubližuje jim třeba právě ta nedokonalost jazykového vyjádření.
Autorka to prostě umí.
Konečný osud hlavní hrdinky Leny se dá víceméně už na začátku knihy odhadnout, ale to vůbec není podstatné. Je to opravdu velký román, a tím vůbec nemyslím jeho tloušťku.
Je to jedna z knih, kdy to přečtením poslední stránky vůbec nekončí…naopak začne teprve pravé pátrání po skutečných příbězích…protože, jak v doslovu říká sama autorka, toto je jen román…
Už dlouho jsem nebyla z nějaké knihy tak rozpolcená. Tak jako jsem držela palce jeptiškám z románu, které bojovaly proti zlu systému za něco čistého a krásného, tedy církev laskavou i pomáhající, stejně tak jsem si přála, aby se autorce knihy vyvedl i řemeslně úžasný román. Ale stylové “jedno brdo” při různých vypravěčích i formách (deník nebyl moc deník), cimrmanovské zvraty (nejsem tvá dcera, jsem tvůj otec) i nejasná hranice mezi realitou a fikcí, byly místy hodně iritující. Taky mi přišlo, že knize v přesvědčivosti ublížily i zázraky. Žádná bouře podle mě neodnese naráz a natrvalo všechen hněv…
... na knihu jsem se těšila, začala jsem číst krátce předtím, než jsem se na Světu knihy účastnila besedy s paní autorkou. Ta se věnovala dlouhých deset let pátrání po tom, jak se tehdejší režim choval k ženám a církvi. Příběh Leny i dalších sester se mi líbil. Už méně jsem vstřebávala dochované dokumenty z té doby. Určitě to ke knize patří, má to svůj význam, ale pro mne složitejší.
Román Bílá Voda se mi opravdu moc líbil. Jednalo se totiž o úplně jinačí styl knihy, než který čtu běžně - velmi se mi líbilo mixování minulosti s budoucností nejenom pomocí retrospektivního vyprávění postav, ale také pomocí zápisů ze schůzí či výňatky ze zpráv či deníků. Díky tomu jsem nemohla přestat číst, protože jsem nutně potřebovala vědět, co se stane v další kapitole.
Trochu mě však mrzelo, že úplně nešlo rozponat, co je ještě založeno na reáliích a co už je autorčinou fantazií. O Akci Ř jsem sice dodnes neměla ani ponětí, ale i tak mě mrzí, že kniha se z větší části zakládá na fikci. Autorka sice na začátku knihy zmiňovala, že nechtěla knihu o historické události jako takové, nýbrž že se má jednat o román, nicméně si myslím, že když se jednalo o tak dlouho připravovanou knihu (podklady autorka dávala dohromady 10 let), mohlo v ní být té reálnosti o něco více.
Jinak je ale kniha velmi zdařilým počinem, jen mě trochu rozčilovalo nadměrné používání spojovníků, které byly ve spoustě případů naprosto zbytečné a být tam nemusely - v hlavě mi totiž při čtení vytvářely zbytečné pauzy.
Inu, velmi mě zaujala a překvapila. Tím, že mě dokázala naklonit k oblasti, ke které jsem spíše neměla blízko. Ale s přibývajícím časem se mé nastavení mění a Bílá Voda přišla nejspíš v pravou chvíli. Dneska jsme si v autě povídali o lecčems, taky teda, co čteno nebo přečteno. Hutné téma. A ten hovor mne dovedl k závěru, že nebude trvat dlouho a po knize sáhnu znovu. Ale teď se zápisníkem a tužkou, ty se budou hodit na výpisky pojmů, v kterých nemám úplně jasno.
Nezbývá, než paní Tučkové poděkovat za odvedený kus pořádné věrohodné práce. Knihou mě moc potěšila a přesvědčila, že v dnešním brakusvětě občas zasvítí drahokam.
Kniha, kterou jsem si přes všech 688 stránek užila. Líbilo se mi propojení osudů hlavních hrdinů, s náhledem do sporů mezi církví a režimem komunismu. A taky rozkol mezi Vatikánem a církví v Čechách za dob komunismu.
Za mě velice silná kniha a odvedený obrovský kus práce autorky.
Akorát bych uvítala vysvětlivky k latinským slovům užitým v textu a k některým církevním pojmům.
Bílá voda je uměleckým ztvárněním represí komunistického režimu vůči církvím a řeholnicím klášterů z období padesátých let minulého století až po přetrvávající nenávist v současné době,jež je semenem,které se povedlo komunistům úspěšně do společnosti zasít a vydává stále plody. Je nutno ovšem dodat,že někteří představitelé církví jim v tom pomáhali.
Čtenářsky jsem byl spokojen,četlo se mi dobře,postavám jsem fandil a spoluprožíval utrpení a nenáviděl komunisty a jejich primitivnost a hrubost,ve fiktivních dokumentech jsem neměl problém se vyznat. Sympatické mi bylo,jak se osudy lidí přicházejících do Bílé Vody proměňují,bolestně ale k lepšímu,i když těžšímu úkolu v plánu,řekněme,Nevysvětlitelného.Autorka jako by při vytváření postav ze skutečných osudů tento plán i jeho zahlédla.
Ale zároveň se ztotožňuji s některými komentáři,které vytýkají například "přešlechtěnost",nebo nepochopení úlohy žen v církvi,podsouvání myšlenky svěcení žen v církvi,a nakonec že se jedná o tzv. "biederemeier román",čili román,který má ke skutečnému románu daleko.
Osobně se mě víc než Bílá voda dotkla kniha:"Byly jsme tam taky ",připadá mi ryzejší a údernější.
Bílou vodu bych viděl jako úvodní čtení k literatuře faktu o tomto temném období našich dějin.
A jako poctu pronásledovaných komunisty.
Tučková prostě umí. Čtivý příběh, historicky podloženo, vhled do církve a světa řeholnic. Některé pasáže byly náročnější na čtení, ale dostala mě autentičnost dokumentů a dopisů, z toho až mrazilo. Parádní kniha.
Tohle byla jízda. Sice je to bichle, ale bavilo mě to od začátku do konce. Román pojednává o utlačování jeptišek za totality. Takže pokud vás podobná témata zajímají, zklamaní asi nebudete. Obtíž vidím jen v tom, že je kniha prolnutá nejen vzpomínkami a současností, ale také úředními dokumenty, které se hůře čtou. Na druhou stranu to ale přidává na autentičnosti. Příběh sám o sobě jede od první stránky, ke konci je to možná trochu překombinované, ale nevadí.
S čím já ale osobně bojuju nejvíc u románů založených na faktech, je ta tenká hranice mezi skutečností a fikcí. Tučková to totiž vykresila tak dobře, že bez googlu nemáte tu hranici šanci poznat.
Asi po 120 stran odloženo. Resp. knihu vracím majitelce a už ji číst nebudu. Možná to bude kniha roku, ale ne pro mně. Nedočteno a tedy nehodnotím.
Štítky knihy
historie, dějiny náboženství ženy pro ženy řeholníci jeptišky oběti komunismu
Autorovy další knížky
| 2012 |  Žítkovské bohyně |
| 2022 | Bílá Voda |
| 2009 | Vyhnání Gerty Schnirch |
| 2014 |  Fabrika |
| 2018 | Vitka |
Hutné, nejednoduché čtení. Teprve při druhém (přiznávám pozornějším) čtení mi všechny části příběhu do sebe zapadly jak dílky puzzle. Nebudu opakovat, co bylo Xkrát řečeno...kolik je za knihou práce, studií, rešerší....Před paní Tučkovou smekám a za tuto práci jí patří velký obdiv a upřímný dík. Moc se mi líbí komentář Apo 73, výstižný!