Bílá Voda
Kateřina Tučková
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/526409/bmid_bila-voda-6555047a9fa61.jpg
4
2906
2906
Bílá Voda. Pustá vesnice skrytá ve stínu pohraničních hor, kam kdysi přicházely zástupy poutníků vyprosit si pomoc u zázračné sošky Panny Marie. Dnes sem přijíždí Lena Lagnerová, aby se tu skryla před svou minulostí. Namísto kláštera s početnou řeholní komunitou tu však najde pouze několik řádových sester, vedených svéráznou řeholnicí Evaristou. Ta přišla do Bílé Vody o poslední zářijové noci roku 1950, kdy komunistický režim odvlekl v rámci Akce R všechny řádové sestry do sběrných klášterů. Mladičká Evarista tehdy odmítla návrat do civilního života. Stejně jako všechny řeholnice byla nasazena na nucené práce a k tomu vystavena i ponižování v komunistickém kriminálu. Evaristini věznitelé však její vírou ani věrností řeholi neotřásli. Naopak. Pouze v ní upevnili odhodlání se jim postavit. S tím však přišla nutnost postavit se i režimu zaprodané církvi Lena, probírající se písemnostmi bělovodského kláštera, však brzy zjišťuje, že tím Evaristin dramatický příběh pouze začíná, a záhy také pochopí, že démoni obcházející minulost místních řeholnic nezmizeli, a navíc jsou součástí i jejího vlastního osudu.... celý text
Přidat komentář
Knihu jsem si vybrala na vánoce a moc jsem se na ni těšila, protože Kateřina Tučková je pro mě nejlepší žijící česká autorka. Miluji její míchání beletrie s dokumentaristikou a vůbec mně nevadí, že stírá hranici mezi skutečností a fikcí. Před čtením jsem byla upozorněná, že knihu z mého okolí nikdo nedočetl, přestože se jednalo o zdatné čtenáře. Mně se kniha líbila, zaujalo mě téma o kterém jsem toho moc nevěděla, doba, která se nezmění jako mávnutím kouzelného proutku díky nějaké revoluci a tak jako vždy po přečtení Kateřininých knížek mám chuť sbalit batoh a jet se podívat na místa, kde se román odehrává. Je pravda, že některé dokumenty ke konci knihy jsem přečetla spíše rychločtením, nicméně dokreslovaly dobu i děj, tak bych na tomto monstrózním historickém pojednání (románu) nic neměnila. Ocenila jsem závěrečnou kapitolu, kde se autorka zmiňuje o skutečných lidech, kteří se stali předlohou knižních hrdinů. Za mně si kniha zaslouží rozhodně čtyři plné hvězdy a čas, který jsem četbou strávila považuji za dobře naplněný.
Knihu jsem vůbec neplánovala číst, ale pak jsem ji dostala jako dárek, a tak jsem si řekla, že jí dám šanci. Už po pár stránkách jsem bohužel zjistila, že dočíst knihu bude velká výzva, protože ten květnatý styl mi vůbec neseděl. Ale kousla jsem se a pokračovala. Četlo se mi těžce, téma je sice zajímavé, ale vůbec mě nebavily postavy ani ty zvláštní popisy. Poslední kapkou pro mě byl dopis faráře arcibiskupovi, kdy líčí zážitky z koncentráku a popisuje tam pomstu vězňů. Příměr, že se lopaty do mučených těl zalouply lehce jako lžička do nákypu, bylo na mě trochu moc. Nějak si neumím představit, jak tohle nějaký farář píše. Ale není to jediný příměr. Těch je tam celá řada, a nepůsobí přirozeně. Knihu jsem odložila a s chutí se pustila do gotického románu Mnich. Ten má také květnatý jazyk, nevyhýbá se nechutnostem, ale do gotického románu to patří. Přemýšlela jsem, v čem je rozdíl. Proč jedna kniha tak chytne a druhá ne. Obě popisují osudy lidí, které mi jsou celkem vzdáleny. paní Tučková strávila nad knihou deset let, vybrala si zajímavé téma, nastudovala fakta. Ale nějak to skřípe. Necítím zde za těmi slovy osobu autorky, nějakou vášeň a lehkost, kterou by do knihy vnesla. Jen tu tvrdou práci. Ale tu oceníme více v naučné literatuře než v beletrii. Lewis napsal Mnicha za 10 týdnů a má to šmrnc. Je to samozřejmě věc osobního vkusu, Mnich také mnohé čtenáře může ubíjet svou rozvleklostí. Každopádně vysoké hodnocení Bílé vody ukazuje, že si své čtenáře našla a ač patřím zřejmě k menšině, Bílou vodu odkládám a posílám dál.
Jako vždy jsem se na knihu paní Tučkové těšil a opět oprávněně - nezklamala. Řádná dávka textu v sobě opět skrývá mistrný mix archiválií, napětí, zvratů a skvělého čtení. Postavy si podle mě celkem snadno oblíbíte a jejich příběhy Vás chytí a nepustí.
Další skvělá knížka od této autorky, dobře se čte, i když je obsáhlá. Poutavé čtení, některé krutosti si člověk ani nedokázal představit. O danou problematiku jsem se nikdy moc nezajímala, tak to pro mě bylo i poučné.
Přečteno během tři večerů. Nedalo se od ní odtrhnout.
Kateřina Tučková je prostě sázka na jistotu a já se velice skláním před její prací. Bílá Voda jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla. Doporučuji!
Musím se přiznat, že tuto knihu jsem si koupila krátce potom co vyšla. Byla jsem hrozně zvědavá a natěšená. Nebyla jsem asi zrovna v dobrém rozpoložení a nepodařilo se mi do knížky začíst, takže jsem si odložila a doufala, že její čas přijde. A stalo se.
Zařadila jsem si ji do Čtenářské výzvy a pustila se do ní..
V první řadě bych chtěla pogratulovat Kateřině Tučkové, neumím si totiž představit, kolik to muselo dát všechno práce. Posbírat a nastudovat potřebné informace, kterých je tahle knížka plná.
Za druhé, jsem velmi ráda, že někdo toto téma otevřel, protože se o něm ve společnosti skoro nemluví a to je špatně.
Za třetí, musím říct, že román byl opravdu strhující, skvěle napsaný a četl se, kupodivu, lehce. Vzhledem k těžkosti tématu.
Hrozně se mi líbily příběhy Evaristy a Leny.
Rozhodně DOPORUČUJI.
Jedna z těch NEJ knih ... Nemohu ani napsat ten správný komentář. Já prostě nemám slov. Dostane se vám pod kůži ... po dva dny jsem četla až do dvou hodin do rána, protože prostě nešlo přestat číst.
Takhle moc už mne dlouho nic nechytilo ...
Téměř 700 stran napěchovaných fakty i krásnou literaturou. A člověk čte a skoro nedýchá. A za každou stránkou si říká, jak málo ví o historii a světě kolem nás. Knížky Kateřiny Tučkové ve mně vždy vyvolají kromě mnoha jiných pocitů i úctu k těm, kdo procházeli časy tak těžkými, že si to lze jen stěží představit, byť nad jejich popisem. A pokoru a vděčnost, že už si o těchto časech můžeme jen číst.
Knihu jsem konečně po třech měsících přečetl. Hodnocení 4* dávám hlavně za téma..jinak bych asi trochu ubral na počtu stránek a objemnosti textu(min o třetinu). Některé pasáže- kapitoly mě trochu nudily a jine zase naopak..jinak velmi slušné dílo..
Skvělé napsaná kniha, spousta informací, přesně tak,jak to od této autorky mám ráda. Je za ní cítit spousta práce.
Po dlouhé době se mi dostal do ruky pořádný knižní špalík a jsem vlastně ráda, že jsem knihu měla v elektronické podobě.
Rozhodně je znát, že autorka strávila spoustu let přípravou a sbíráním materiálu. Děj si mě chytil hned od počátku a držel opravdu až do konce. Jen k závěru už mě trochu nudily vložené citace dokumentů, ačkoliv děj posouvaly a měly svůj význam.
Celkově knihu ráda doporučím k přečtení, protože téma internace řeholnic je originální, něco se skrze román dozvíte a zaslouží si 5*.
Bílá voda je jedna z nejlepší knih, které jsem kdy četla. I díky svému rozsahu má snad vše, co se do kniha dá dostat. Je multižánrová a velmi připravovaná. Nedovedu si představit jak rozsáhlý výzkum jejímu napsání musel předcházet, ale zanechává ve mně opravdu moc. Nejvíce asi vzteku, na všechna bezpráví, kterých se na nevinných lidech dopustil minulý režim, pak také na lidskou zlobu a zášť. Kniha dokonale sedí k mému názoru na komunistické praktiky, a tak je i výborným demonstrativním nástrojem všeho, co se dá o komunismu předat dál. Lidi se umí chovat jako zrůdy a v Bílé vodě se toto tvrzení stupňuje s takovou silou, že občas čtenáře připraví i o dech. Postavy vylíčené v knize mě fascinovaly, ať už kladným či záporným způsobem, každopádně byly hodně komplexní. Moc se mi líbilo zprostředkování příběhů všech zúčastněných. A ani mi nevadilo, že vše nešlo úplně logicky vysvětlit, především skutky spojené s Mariahilf. Opravdu velkolepý čtenářský zážitek. Na těch bezmála 700 stranách se odráží neskutečné umění autorčino. Smekám. I když bylo čtení mnohdy opravdu náročné, určitě se ke knize vrátím.
Velká poklona autorce, příběh Leny zakomponovaný do událostí spojených s klášterem Bílá Voda. Začátkem jsem se trochu prokousávala, ale pak už jela jedna stránka za druhou.
Nevím, proč mě knihy Kateřiny Tukové zatím míjely, tahle si ale našla cestu z místní knihovny a rozhodně velký čtenářský zážitek. Osudy řeholnic odsunutých do integračního kláštera za horama, vodama... do Bílé Vody, osudy podzemní církve a její kněžky, příběh mladého otce Jana i průvodkyně celou knihou Leny, to vše umně propojeno do jednoho kompaktního celku. Úžasné. Rozhodně není potřeba se bát dotace téměř 700 stránek, rychle to uběhlo. Doporučuji!
Knihu jsem přečetla jen díky tomu, že jsem byla nemocná a nesměla jsem nic dělat, knihu mám již delší dobu, ale oddalovala jsem čtení pro její váhu (nedá se vozit autobusem a číst v hromadné dopravě).
Obdiv autorce za tolik prostudovaného materiálu, ale od druhé poloviny knihy už jsem na historické dokumenty přestávala mít sílu.... Je to velmi zajímavé téma, perzekuce církve v padesátých letech ( a i později) byla opravdu katastrofální a klobouk dolů před těmi, kteří se nevzdali.
Kniha mi nepřipadá jako román, který by měl ten správný spád, ale spíš jako studium určité doby a určité vrstvy společnosti. Doporučuji k přečtení, i když to není lehké čtení.
Hodně špatně se mi to četlo. Neudržela jsem pozornost. Z knih od autorky je tahle nejhorší.
Štítky knihy
historie, dějiny náboženství ženy pro ženy řeholníci jeptišky oběti komunismu
Autorovy další knížky
| 2012 |  Žítkovské bohyně |
| 2022 | Bílá Voda |
| 2009 | Vyhnání Gerty Schnirch |
| 2014 |  Fabrika |
| 2018 | Vitka |
Já vlastně ani nevím, jak se k tomu vyjádřit. Byla to dobrá knížka nebo byla špatná? Mám hrozně rozporuplné emoce.
Ta kniha mě děsila. Už od pohledu. Téměř 700 stran a naprosto protichůdné recenze. Ale nedalo mi to. Zakousla jsem se do toho a dočetla to.
Líbil se mi děj, líbily se mi postavy a jejich soukromé příběhy na pozadí doby. Tyto pasáže se četly samy a kdyby byla kniha poskládaná z nich, tak jí dám mnohem lepší hodnocení.
Bohužel to takhle snadné nebylo. Připočtěte si k tomu cca 300 stran různých historických pramenů a vznikne Vám z toho dílo, které i leckterý zdatný čtenář odloží během prvních sto stran.
Za mě je to velká škoda, ale předpokládám, že autorka nechtěla napsat jen líbivý román, nýbrž posunout dílo o pomyslný odborný stupínek výš.