Biomanželka
Michal Viewegh
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/502443/biomanzelka-oaf-502443.png
3
1124
1124
Biomanželka/Biomanžel série
1. díl >
Autor, který se po celý čas svého vyprávění netají tím, že napsaný příběh je inspirován jeho osobou, se rozhodl za pomoci humoru a místy až kruté ironie popsat nový životní styl "eko-bio" ženy. (v Městské knihovně Praha 2. elektronické vydání)
Přidat komentář
Je to taková víkendová či dovolenková kniha a jedna z mála knih, kdy jsem se přiklonila na stranu muže. Mojmíra mi bylo líto a soucítila jsem s ním. Vtipné, lehké, nenáročné.
Moje série knih na opalování se rozšířila o další zbytečný kousek. Moje vnitřní žena se při četbě dost rozčilovala, nudila a pak jásala, když jsem to dočetla...Oceňuji pouze humor, protože smysl mi jaksi uchází, možná taková malá pomsta?
Ze začátku kniha vypadala zajímavě, ale krapet chaoticky, neboť vypravěčem byl někdo o kom v podstatě nebyla v knize na začátku řeč. Pak se to ale ujasnilo a děj plynul dál - v podstatě bez žádných zvratů, aby nakonec tak nějak vyhasl u velmi slabé pointy. Myslím, že z daného tématu se toho dalo vytěžit mnohem, mnohem více. Celkově to byla dost nuda, pouze soupis moderních (spirituálních, duševních a naturálních) trendů a jejich konfrontace s realisticky založeným člověkem.
Napriek autorovej "nadsázke" a humoru, verím že sa v tejto knihe skrýva mnoho pravdy a reality o "moderným" českých a slovenských manželstvách. To je to hodnotné čo som si z knihy odniesla. Čakala som ale viac, ako len fňukanie odvrhnutého chlapa. Kniha sa mi zdala povrchná a úloha rozprávača - duly nezvládnutá. Miestami som sa dosť nudila, miestami tiež ale bavila, niektoré časti ma dokonca vytočili. Veľa rozporuplných pocitov na zamyslenie.
Autora příliš v oblibě nemám, ale jako prázdninovou četbu jsem si řekla proč ne. Nenáročná kniha, která se sice docela dobře četla, ale rozhodně mě nenadchla a mnoho po ní v mé mysli nezůstalo. Některé postřehy mi přišly zajímavé, ale to je na knihu "renomovaného" autora málo.
Kniha se mi moc líbila,jelikož jde téměř o autobiograf.čtení.Je psaná s humorem a sarkasmem.Hezká
Knížka se mi líbila.
Obdivuji Mojmírovu trpělivost - já bych dulu asi vystěhovala po pár týdnech.
Mě se Biomanželka líbila jako divadelní představení, z toho jsem byla unešená, že jsem na ní šla 2x. O to rychleji jsem měla knížku přečtenou, ale už to nebylo ono.
Kniha se mi moc líbila. Jsem ráda, že jsem tuto knihu přečetla, protože ta přesně vypovídá o tom jak se člověku může změnit život jen kvůli nepatrné chybě. Velmi uznávám Michala Viewegha jako spisovatele, protože je úžasný. Napsal mnoho krásných knih (téměř všechny jsem četla) a krásné na tom je to, že byli i sfilmovány. Kdyby nebyly jeho knihy dobré, netočily by se podle nich úžasné filmy. :-)
Byly doby, kdy jsem Vieweghovy knížky hltala. Dnes už mě nějak nebaví. Biomanželku jsem dočetla stěží a musím přiznat, že jsem občas přeskakovala. Viewegh mi už prostě nějak leze krkem.
Chápem, že keď niekto čaká, že Viewegh bude písať ako cez kopirák v štýle Účastníkú zájezdu, Báječných let pod psa, atď., tak Biomanželkou je sklamaný. Ja zasa rešpektujem, že Viewegh ide svojou vlastnou cestou, ktorá je kľukatá a nie vždy odbočí tam, kde človek očakáva - mne to vyhovuje a kvitujem to. Pokiaľ človek Biomanželku číta s nadhľadom, potom sa určite pobaví. Apropo, dá sa vôbec niečo od Viewegha čítať bez nadhľadu???
Cože???? Proč????
Dvě hvězdy hodnocení za mou neskutečnou výdrž a statečné odhodlání knihu dočíst (ještě že byla tak krátká)!
Sorry, na víc se nezmůžu, obal knihy mluví sám za sebe (mělo mi to být hned jasné!)...
Pro mě ne moc záživná knížka, dočetla jsem ji spíše z úcty ke kamarádce, která mi ji půjčila a tvrdila, jak se u toho zasměju. Popravdě, Mojmíra jsem upřímně litovala a dulu bych vystěhovala v okamžiku, kdy by se mi začala míchat do rodinného života. Nevím sice, do jaké míry si autor vymýšlel, ale pokud takové ženy doopravdy existují, tak běda můžům, kteří si je vzali za manželky.
Rádobyvtipné a opakované. Má aj lepšie knihy. Mne sa páčila Výchova dívek v Čechách, ktorá bola jednou z prvých a ešte sviežich dielok.
Jde o průměrně napsaný popový román. Moderní konflikt alternativní ženskosti a tupého pseudoracionálního mužského šovinismu je ztvárněný do podoby, která nevyniká ani hloubkou ani vtipnou lehkostí. Na textu je vidět, že autor je příliš zatížen osobními preferencemi a postrádá nadhled. V knize je neustále opakováno stejné konfliktní schéma, přičemž se proměňují pouze rekvizity (biofarma, feng-šuej, domácí porodnictví atd.). Přesto že jde o útlou novelu, kniha začne být po pár desítkách stran velmi iritující, tedy alespoň pokud nesdílíte stejné světonázorové prizma, jako hlavní hrdina, populární spisovatel Mojmír. Viewegh se sice snaží změnou vyprávěcí perspektivy rozrušit příliš jednostranné vyznění textu (příběh vypráví dula) a vytvořit tak jakousi rovnováhu mezi oběma přístupy (alternativa/rigidní falokratická racionalita), ale to je právě největší slabina románu, jelikož pohled a argumentační diskurz duly je úplně stejný jako pohled Mojmíra, jen inverzně převrácený. Viewegh zřejmě předpokládá, že když vytvoří dvě charakterově stejné postavy, které akorát zastávají protichůdné názory při zachování stejných strategií, splnil si svůj úkol „nebýt zaujatý“. Bohužel nesplnil. Po této stránce text moc nefunguje. Tedy neříkám, že je úplně špatný, ale k tomu, abych o něm byl ochoten napsat, že je „dobrý“, má značně daleko. Zase na druhé straně je chvályhodné, že Viewegh vytvořil, sice ne příliš hlubokou, ale přece funkční karikaturu takového toho pseudointelektuálního alfa-blba, který veškeré svoje přesvědčení zakládá na tom, co mu oficiální věda v populární formě časopiseckých článků, televizních dokumentů a středoškolské školní výchovy (resp. „vzdělání“) předloží. Má ve všem jasno, ví, co si má o čemkoliv myslet, aniž by byl schopen vědeckou problematiku, jejíž populizované názory tak horlivě zastává a hájí před zhoubnou východně-feminní iracionalitou, skutečně pojmout a hlouběji názorově uchopit. Tedy prototyp produktivního tupého přitakávače vědeckého náboženství, zahloubaného v mělkost svého duševního světa a ukájejícího se vlastním (ne)vtipem. I takoví inteligenti se mezi lidmi vyskytují a je dobré si to občas uvědomit.
Za co si ovšem Viewegh zaslouží skutečně nepochválit, je řemeslné zpracování, jehož dokonalým zvládnutím se obvykle tolik holedbá. Vyprávěcí strategie je totiž nepřehledná, nekonzistentní a pokud se nad ní více zamyslíme, není jasné čemu a jak vlastně slouží. Základem všeho je postava vypravěčky, duly, která se v domácnosti hlavního hrdiny a jeho manželky nachází už dlouhých sedm let (proč?). Celý příběh tedy vypráví ona a ne vševědoucí vypravěč či Mojmír, jak by se místy mohlo zdát. Tuto chatrnou berličku Viewegh imho použil proto, aby - jak už jsem napsal - nebyl sám označen za šovinistu a ignoranta. Dula sice ze začátku upozorňuje čtenáře, že zná obsahy rozhovorů a situací proto, že jí je vždy přesně odvypráví Hedvika, nebo že zná oba protagonisty natolik dobře, že si některé věci domyslí, nebo že vidí do Mojmírových snů proto, že je hlavní hrdina natolik primitivní, že je lze na základě denních událostí lehce specifikovat, ale potom není vůbec jasné, kterak zná také např. přesný obsah rozhovoru mezi Mojmírem a jeho kamarádem Felixem, nebo co dělá Mojmír, když je sám (včetně takových pikantností, že si pouští porno s ruskými studentkami). Jde tedy o krajně nevěrohodného vypravěče, který nám tvrdí, že vlastně nějak ví úplně všechno. Něco dule řekne Hedvika, něčeho si všimne sama a něco si domyslí (třeba bizarní repliky mezi Felixem a Mojmírem). Potom ale zase moc není jasné, proč na jiném místě náhle alibisticky tvrdí, že neví, zda Mojmír manželku podvedl s dívkou, se kterou se nachází sám v domě, jelikož prostě „nemůže vědět všechno“. Takže ví nebo neví všechno? A pokud tedy neví, jakou platnost má celé její vyprávění, kdy si evidentně spoustu věcí cucá z prstu? Pokud přijmeme hypotézu, že obsah rozhovoru s Felixem řekl Mojmír Hedvice a ta ho pak řekla dule, která jej podává čtenáři, dostáváme zřejmě značně zkreslená fakta, která jakoby prošla tichou poštou. Pak by se fikční svět knihy skládal z toho, čeho si dula všimla, co řekla dule Hedvika (včetně toho, co Hedvice řekl Moimír) a co si dula sama domyslela. Tedy poměrně značný guláš. Otázka je, proč to Viewegh dělá a jak to má chápat čtenář? Jde snad o formální vyprávěcí experiment? Pochybuji. Co se nám tedy ale vlastně v Biomanželce vypráví a proč? Celé to vyznívá tak, že Viewegh text odfláknul, resp. svoji práci odfláknul zodpovědný redaktor, a chtěje již rozpracovaný příběh oživit dodatečnou změnou osoby vypravěče, na pár míst vložil chatrné vsuvky o tom, co ona dula může a co nemůže vědět atd. Nebo to byl všechno autorský záměr? Ostatně text je vystaven tak, že čtenář má pocit, že jej vypráví vševědoucí autor a kdyby se ona vypravěčka dula absurdně sama čas od času explicitně nepřihlásila o slovo, nikoho by ani nenapadlo, že to vypráví ona. Viewegh tedy paradoxně působí zcela nejistě právě v narativní struktuře, neví si s ní rady a není schopen zvolený pohled udržet. Co to znamená? Že by mistr zestárl natolik, že již neudrží formu? Neměl by se místo drahých kurzů tvůrčího psaní, které uděluje třídě gymnazistů (viz jeho deník Další báječný rok) raději sám pořádně naučit jak používat vypravěče? Nebo se z něj stal experimentální autor na způsob francouzské školy OULIPO? Má ten malomyslný obsah pouze odvádět pozornost od sofistikované literární hry? A tohle nám tedy předkládá jako skutečné umění, jež funguje v „prvním i druhém plánu“ (viz onen autorův deník)? Inu nevím...
Občas si přečtu nějakou knihu, o které jsem již předem přesvědčen, že bych se bez ní určitě obešel. Je to způsob jak zajistit, abych si více vážil těch ostatních, a ne projev kulturního masochismu. Dal jsem tedy pro tentokrát šanci Biomanželce, na kterou jsem slyšel z nejedněch úst pět téměř chválu, že je prý nesmírně vtipná.
Musím se přiznat, že způsob humoru, který by v této knize měl být, je mi protivný. Viewegh ironizuje Mojmírovu samolibost, ale ironizuje ji ze svého samolibého postoje. Ironizuje i jeho pohled na feminizmus, ale tak křečovitě, že je mi při čtení stejně trapně, jako když bodrý chlapík vypráví ve společnosti sprosté vtipy.
Po Románu pro muže se mi Biomanželka jeví jeho autorova druhá nejhorší kniha :( ... ačkoliv jsem se ji snažila přečíst během 9ti hodinového letu, stejně jsem to nezvládla - a raději si vzala prášek na spaní :-((..... bohužel kniha zůstala jako jedna z mála nedočtená, a jediné co mi udělao radost byl fakt, že ji můžu vrátit majitelce a nemusím litovat zbytečně vyhozených peněž. Pro mě tedy ani jako oddychová knoha na dovolenou neuabrala.
Souhlasím s tím, co se zde již psalo. Čte se rychle, ale nic po ní nezůstane. Prostě neurazí, ale ani nenadchne. Rozhodně to není nejlepší Viweghovo dílo.
Štítky knihy
česká literatura čeští spisovatelé
Autorovy další knížky
| 2002 |  Báječná léta pod psa |
| 2006 |  Účastníci zájezdu |
| 2010 |  Biomanželka |
| 1994 | Výchova dívek v Čechách |
| 2011 | Mafie v Praze |
Ne ne, tak tahle kniha není nic pro mě. Nevím v čem skvělo samotné zklamání, ale nějak mi nesedělo vyprávění očima ženy psáno mužskou rukou, neustále se to ve mně bilo. Nejen že jsem vůbec netušila, kdo nebo co je vlastně dula, ale už od prvního setkání mi byla krajně nesympatická. Možná to byl autorův záměr, ale mě osobně to příliš nenadchlo. Občas se člověk sice zasmál, ale bohužel převažovala ta méně humornější až těžce sarkastická stránka a jak známo, všeho moc škodí.