Bizarní povídky
Olga Tokarczuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/438182/bmid_bizarni-povidky-fQU-438182.jpeg
4
244
244
Svět je čím dál bizarnější. Překvapivé a nepředvídatelné povídky od držitelky Nobelovy ceny za literaturu, díky nimž se budeme na realitu kolem sebe dívat úplně jinýma očima. Odkud se bere pocit podivnosti? Je podivnost vlastností světa, nebo se skrývá spíše v nás samých? Původně francouzské slovo bizzare znamená „(po)divný, nestálý“, ale také „směšný“ a „zvláštní“. Právě taková — udivující a mimo všechny kategorie — je nejnovější kniha Olgy Tokarczukové. Deset povídek, každá v úplně jiném prostoru. Volyň během vpádu švédských vojsk, současné Švýcarsko, vzdálená Asie, imaginární místa. Díky proměnlivému rytmu povídek si čtenář ani na chvíli nemůže být jistý, co se stane na další stránce. Autorka nás vyvádí z rovnováhy, vystrkuje z komfortní zóny a ukazuje, že svět je čím dál méně srozumitelný. Prvky grotesky, černého humoru, fantastiky a hororu odhalují, že nic v realitě není takové, jak to na první pohled vypadá.... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno:
2020
,
Host
Originální název:
Opowiadania bizarne, 2018
více info...
Přidat komentář
Jako s každou povídkou sbírkou, některé povídky bych rád hodnotil 6 z 5. Jiné níže. Po dočtení mnoha z nich máte pocit, že nakladatel musel vynechat poslední stránku. Pointa jako by chyběla. Až když se nad příběhem zamyslíte zpětně a připomenete si jeho název, dojde vám, o co vlastně šlo. Ale stojí to za to.
Obzvlášť skvělé byly povídky: Pravdivý příběh, Zavařeniny, Zelené děti, Transfugium.
Překlad Tukarczukovské jedinečné prózy je skvělý!
Závěrečná emoce: #happilydepressed
Kniha mě moc bavila a každá povídka mě vtáhla do děje. Jsou tam opravdu zajímavé náměty. Akorát si myslím, že z každé povídky by šla napsat celá kniha. Jsou tam témata, u kterých bych si přála, aby byla více rozvedena. Knihu doporučuji
Nejsem moc na povídky, tak si povídkové knížky většinou rozkládám do delších úseků tak, abych četla tu a tam jednu. Bizarní povídky mě bavily, každá je jiná a všechny originální. Mohu doporučit.
Téhle autorce fandím už deset let. Líbí se mi její styl psaní i výběr témat. Tuhle knížku jsem četla už dvakrát a byla jsem vždycky nadšená.
V kontextu díla Olgy Tokarczukové bych jen těžko tyto povídky označil za bizarní. Jsou tu všechna témata, kterými si ráda zabývá: příroda a náš vztah k ní, naše tělesnost, kontrast duše a těla, mužství a ženství, smrt a vzkříšení, spirály, nezbytné mrtvoly a tělesné pozůstatky :-). Sbírku povídek jsem přijal jako dárek pro náš čtenářský fanklub. Nedoporučil bych je pro první seznámení s autorčiným dílem. Jsou velmi různorodé, ne všechny jsou čtivé, zvlášť obtížně se mi četla ta poslední. Autorka se ráda dotýká sci-fi, ale ctitelé tohoto žánru by se snadno zklamali. I když androidí povídka Návštěva mě velmi bavila. Groteska Zavařeniny se snad musí líbit všem. Pravdivý příběh mě lehce děsil pravdivým zhmotněním mých cestovatelských obav a nočních můr - je otázka času, kdy dopadnu stejně, sám nahý v cizím městě!
Nejsem tu sám, kdo v Zelených dětech našel tu svou nejoblíbenější podobu Olgy Tokarczukové. Trochu takový spin-off Knih Jakubových. Odtud je i nezbytný úryvek:
"Jednou když jsme jeli stepí do Mohyleva, kde na obzoru ještě stoupal dým z vypálených vesnic rychle zarůstajících lesem, se mě Král zeptal, co je příroda. Odpověděl jsem mu podle svého přesvědčení, že příroda je vše, co nás obklopuje, vyjma to, co je lidské, tedy nás samotné a naše výtvory. Král tehdy zamrkal, jako by si to chtěl vyzkoušet na vlastní oči, co spatřil, nevím, ale pronesl:
„Je to veliké nic.“
Myslím, že takto vidí svět zraky těch, kdož vyrostli u dvora, přivyklé hledat závěsy z benátských látek, na důmyslné uzlíky tureckých kilimů, na vzory z obkladů a mozaiky. Jakmile je jejich zrak vystaven přímému pohledu na komplikovanou přírodu, spatří tam jen chaos a ono veliké nic."
Různorodé, působivé povídky, které si hrají s dobře znýmámými rámci a tématy, ale pokaždé je v nich přidáno něco víc, něco 'nad realitou'.
S takovými bizarními prvky, které se pohybují v rozmezí od neskutečna po fantastično, zachází autorka velmi citlivě a nenechává na ně strhnout veškerou pozornost čtenáře. Díky odpoutání od realismu se Tokarczukové daří do svých povídek komponovat určité myšlenky a teze, které by jinak byly neuchopitelné.
Protože se obsah knihy odehrává ve světě nám dobře známém, ale s velkým prvkem tajemství, může autorka příběh pomalu vrstvit, postupně doplňovat údaje, čímž svého čtenáře udržuje ve střehu až do konce. A právě Tokarczukové dovednost, jež v některých povídkách uplatňuje: zakončovat povídky skutečným vyvrcholením děje, jakýmsi prozřením, mne bavila, už prito, že právě tato schopnost velké části současných povídkářů chybí. A nemusí to být vyvrcholení nijak bombastická, klidně i decentní, ale přesto důležitá, jako když na konci povídky Hora Všech svatých nám zčistajasna hlavní postava odhalí svou druhou tvář.
Skvělé, skvělé, skvělé. Se sbírkami povídek mám často problém spočívající v tom, že se náměty opakují, jednotlivé povídky vyznívají podobně a já mám pak někdy od poloviny knihy pocit, že jsem přečetla už dost velký reprezentativní vzorek a už mě nic nového nečeká. Ale ne tak u tohoto titulu. OT jen srší nálady. Každá povídka je jiná, liší se stylem vyprávění, náladou (některé jsou melancholické, jiné vtipné, další zase krajně znepokojivé), každá tvoří uzavřené vyprávění s jasnou pointou. I já jsem se snažila podobně jako další čtenáři o dávkování (ne víc než 1, dobře… max. 2 povídky denně), ale nešlo mi to. Limit jsem překračovala, kdykoli na to byl čas. Už teď vím, že se ke knize vrátím.
Těžký příběh ze života a díla Nobelistů. V tomto případě další polské Nobelistky a bezpochyby jedné z nejzajímavějších dám dnešní doby. O tom už vím dlouho a pořádně. Proto taky vím, že jde o úžasná díla. Taková, která ale mnohdy nejsou pro mě. Kniha začne velmi lehce a příjemně. Postupně už se ale zaměříme na náročnější a delší povídky a poté se jenom teleportujeme do další velké fáze, která se může jevit nad chápání a podobně. A v tom je asi ten problém. Že postupem času se ztrácí má pozornost, chápání a vnímání toho, jak by to bylo být. Výsledek? Další kniha, u které se v půlce naprosto ztrácím a nevím, co si s tím počít. A i když mi do konce zbývá jen pár stránek, vím, že absolutně nevím, o čem byly a vlastně to nemá cenu. Je to škoda. Ale je to další zajímavá knížka, která obchází mé chápání, a kterou jsem nemohl dočíst. Měl jsem šanci v Tokarczuk a v moji milovanou bizarnost. Nakonec z toho dost nebylo.
Bizarní je opravdu přesné označení pro tyto různorodé povidky, ale v tom nejlepším slova smyslu. Jsou nepředvídatelné, své, nuti k přemýšlení, hodně řeší alternativy budoucnosti... V mnohém se liší, ale spojuje je atmosfera, pocit z nich, silný dojem po přečtení. Tím mi připomínaly mé oblíbené Údolí moudrých hlav od Jiřího Čihaře. Rozhodně doporučuju.
10 povídek o podivném pohledu na stále divnější svět - v různém žánru - pod drobnohledem všímavé autorky ....
Líbily se mi Zelené děti - návrat k přírodě a ekologie /k tomu má autorka blízko/....
A Transfugium - o metamorfóze člověka /zatím sci-fi, ale kdo ví /....
Některá temata by bylo zajímavé rozpracovat do rozsáhlejšího díla .
Autorka opět prokázala svůj nebývalý literární talent, vypravěčské umění, žánrovou pestrost, schopnost zaujmout nevšedními náměty, překvapivou pointou a v neposlední řadě krásným poetickým jazykem.
Nejvíce se mi líbily povídky Zavařeniny, Návštěva a závěrečný Kalendář lidských svátků, který byl tou pomyslnou"třešničkou na dortu".
Knihu doporučuji všem čtenářům, kteří mají rádi kvalitní a originální povídkovou literaturu.
Zaujimave, ale celej knizke by prospelo keby redaktor z kazdej poviedky tak stvrtinu vyskrtal a odstranil.
Vskutku bizarní povídky, ale v každé z nich je velká pravda a jako u každé z knih paní Tokarczuk vás nutí nad vším vysloveným přemýšlet. Není to čtení pro každého, ale spisovatelka má můj obdiv, její fantazie a schopnost spojit jí se vskutku ožehavými tématy je geniální.
" Velká hlemýždí ulita, která se zavinuje dovnitř. Uvnitř je království, o to dokonalejší a šťastnější, oč hlouběji do něj hrdinka vstoupí. Spirála nemá konec, stáčí se do nekonečna a bytosti, které jí obývají, jsou prostě stále menší, ale o nic méně dokonalé. Putují do hlubin, kráčí vstříc nekonečnu a dokonalosti. Svět je ulita, celou dobu se pohybuje na obrovském hlemýždi. "
Bizarní povídky jsou první knihou, kterou jsem od Olgy Tokarczuk přečetla, a myslím, že asi nebudou poslední. Jde vlastně o zvláštní všehochuť žánrů i témat – třeba povídky Zavařeniny nebo Švy jsou vesměs realistické, kdežto Návštěva či Transfugium nabízejí čisté sci-fi. Všechny se však dotýkají lidských vztahů (a snad i smyslu žití) a spojují je bohatý jazyk, svižnost a plynulý děj. Více než cokoli jiného jsou ovšem tyto povídky zneklidňující, protože narážejí na velká témata, jako jsou náboženství či moderní věda, ale záludně nejdou do hloubky a nehodnotí, naopak jen čeří vody, vzbuzují další a další otázky a nutí čtenáře, aby se nad světem stále více zamýšlel. Polská literatura má evidentně hodně co nabídnout!
Některé povídky se mi líbily více a některé méně. Člověk určitě musí mít na tuhle knihu náladu. Jsou to opravdu zvláštní povídky ale tak to je jasné rovnou i z toho názvu knihy. :) Dávám 2,5*.
Velká mistryně slova Olga Tokarczuk nabízí čtenářům Bizarních povídek několik vskutku podivuhodných zastavení u příběhů, ve kterých se mísí „(po)divnost“, kterou autorka celou svou tvorbou oslavuje, zaujetí kouzelnými maličkostmi, „obnažování“ zdánlivých samozřejmostí, citlivé představování světů jednotlivých postav a hluboké poselství, které z povídek nikdy nevychází v bezprostřední formě jakéhosi moralistického resumé, ale skutečně se v nich ukrývá a nenásilně k nám promlouvá a často nás vybízí (možná i probouzí) ke zdravému neklidu. Paní Olga říká, že svět je tvořen slovy a že slova mají moc. Svým čtenářům nenabízí ukolébavky a laciné potěšení. I těmi nejbizarnějšími příběhy nám pomáhá otevřít oči a podívat se na svět kolem nás jinak (čtenáři Běgunů vědí, že „existují dva úhly pohledu na svět... perspektiva žáby a pohled z perspektivy ptačího letu“).
Mě osobně nejvíce oslovila povídka Zelené děti.
„Periférie světa nás navždy odsuzují k tajemné bezmoci.“
Kdo se nebojí vykročit do vzdálenějších, neprobádaných a mnohdy nevysvětlitelných kruhů bytí, ten nebude paní Olgou zklamán.
Štítky knihy
Část díla
Cestující
2018
Hora Všech svatých
2018
Kalendář lidských svátků
2018
Návštěva
2018
Pravdivý příběh
2018
Autorovy další knížky
| 2010 | Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých |
| 2008 | Běguni |
| 2016 | Knihy Jakubovy |
| 2007 | Pravěk a jiné časy |
| 2020 | Bizarní povídky |
Olgu Tokarczuk mám ráda, ale tady jsem se s ní vůbec nepotkala. Pro mne až moc podivné.