Boží trouba

09.05.2022

„Já věřím a pevně doufám, že za realitou krutosti a násilí je ještě jiná skutečnost - realita pokoje, dobré vůle a činné lásky. Věřím, že za naší smutnou realitou roste a vzmáhá se ta radostná a nadějná realita pokoje, ta skutečnost Boží, a již nyní a tady přítomná jako kvas v hromadách těsta. A věřím - a možná, že i vy -, že tato Boží skutečnost je mnohem reálnější, mnohem schůdnější a realističtější než skutečnost násilí, která nepředstavuje žádné řešení, která nemá žádný cíl a vposledu nemá šanci ani budoucnost. Žádné vzplanutí hněvu se nemůže rovnat Božímu daru pokoje.“

V evangelickém kostela U Salvátora, kde Svatopluk Karásek působil, se káže hezky postaru, z vyvýšené kazatelny. Já jsem si ale při čtení těchto homílií faráře Karáska nevizualizoval na privilegovaném a vyvýšeném místě v kostela. Představoval jsem si při ho, jak tahle svoje prožitá kázaní vykládá někde u hospodského stolu, nebo při procházce lesem. Protože zamyšlení Sváti Karáska jsou sice věroučně ortodoxní, zároveň ale - v tom nejlepším smyslu toho slova - zemitá a přirozeně lidská. K nebesům se vzpínající, ale přitom na obou nohou pevně na zemi stojící. Zkrátka: teologie zdola, od člověka k Bohu, se všemi radostmi a pochybnostmi a strachy a hněvem, které máme - my věřící, a vlastně všichni nějak doufající. A které mají i naši duchovní pastýři, pokud jsou to opravdový pastýři, kteří žijí uprostřed sobě svěřeného lidu.
Nepochybuji o tom, že byl Svatopluk Karásek oblíbeným farářem, a že obecenství sobě svěřené naplňoval vírou, nadějí a láskou a touhou po Božím království. Ze stránek téhle knihy (graficky moc hezky vyvedené, mimochodem) jeho autentická víra silně dýchla i na mě.

„Dostali jsme čas k dispozici, svůj život, dostali jsme prostor pro naši svobodu. Našim úkolem je potkat Boha v jeho skrytosti, všimnout si jeho krásy skryté v běžném a ubohém. Našim úkolem je rozpoznat to nejkvalitnější a nejcennější, které je skryté přítomno. Jediné, co je nám přístupné, je Duch Kristův, jehož přístupnost se otvírá vírou. Trpící Jób pláče a nerozumí, ani my nemáme na něj patent; vše co máme je Duch, který věje, kam on chce. My pouze věříme, scházíme se v Utěšiteli a Ježíš nám dodává naději. ‚Zůstaňte v mém Duchu, já zůstávám s vámi (inkognito) po všechny dny až do skonání světa‘. Ano, nejraději bychom spatřili Boží tvář již dnes, byli bychom nadšení, kdyby ještě dnes Bůh povstal ve své moci, překazil násilí bezbožníka a zastal se svých bezmocných a ubohých, ale musíme ještě v trpěliví činorodosti očekávat, musíme připravovat cestu Páně.“