Broučci
Jan Karafiát
Broučky, jediné umělecké literární dílo Jana Karafiáta (1846–1929), potkaly nejednoduché osudy. Roku 1876 anonymně vyšel skromný, neilustrovaný svazek – tehdy s názvem Broučci pro malé i velké děti – a zapadl vcelku bez povšimnutí. Až teprve po sedmnácti letech knížku objevil a zpopularizoval novinář Gustav Jaroš, který ji označil jako „snad nejkrásnější květ naší české literatury dětské“ a jejího autora nazval „českým Andersenem“. Poetická obraznost Broučků, citlivý přírodní lyrismus a ušlechtilý humanismus si dále uchovávají nepomíjející platnost. I jazykově, svým jadrným básnickým slohem šťastně spojujícím hovorovost lidové řeči s vytříbenými biblismy, je dílo Jana Karafiáta pozoruhodné. Čtenářsky i posluchačsky stále přitažlivé zůstávají postavičky malých hrdinů, broučků a berušek, které při všech svých světlých stránkách nejsou zbaveny pravdivých lidských vlastností. Spolehlivým průvodcem Broučků jsou ilustrace národního umělce Jiřího Trnky, které přes časový odstup od svého vzniku na počátku čtyřicátých let nic nepozbyly ze svého půvabu.... celý text
Přidat komentář
tenkrát mi to bylo jedno, ale dnes vidím jak krutá kniha to byla :-D trošku jako antické drama
(SPOILER)
E-KNIHA: Pro ty, kdo knihu ještě nečetli, se pokusím shrnout své hodnocení pod odpověď na následující otázku: "Doporučuji, nebo nedoporučuji tuto knihu ke čtení?" Inu, čekáte pohádku, těšíte se na svůj oblíbený večerníček... a dostanete kvantum náboženství (to dokážu skousnout i jako nevěřící), řečí až o fanatické pokoře, nabádání až k iritující nevšímavosti ke všemu a všem, slepé poslušnosti... (což jsou všechno vlastnosti dobrého křesťana snad z doby kamenné, čehož hojně využívala vrchnost a dělala si z lidu hloupé nestěžující si otroky - a nevím, zda zrovna o tom chci číst svým dětem) a v neposlední řadě je to plné starých zažitých a přežitých zvyků (například domluvených svateb, které se tady absurdně kombinuje s pokorou, že mě to zvedalo ze židle (ano, pořád mluvím o Broučcích - téma domluvených svateb je i v jiných pohádkách, ale podáno jaksi lidštěji, hřejivěji, ne tak diktátorsky), někoho popíchne i brutální pohádka v pohádce (kterou ale omlouvá to, že dříve pohádky kruté byly) a vrcholem budiž spousta zbytečných mrtvol v úplném závěru, kdy autor vyznívá až příliš sektářsky a odevzdaně).
Pokud bych měla najít nějaká pozitiva, pak je to jazyk a styl psaní, několik málo pohádkových mini zápletek a povedená snaha o přiblížení koloběhu života a smrti (tím nemyslím mrtvoly v závěru), ale musíte si být jisti, že na toto přiblížení je vaše ratolest zralá. Poměr plusů a mínusů tedy u mě způsobil dojem, že čtu mnohem starší knihu, než jak staré dílo doopravdy je. Také jsem pocítila údiv, jak z něčeho takové vykřesali večerníček. A nakonec došla k závěru, že nedoporučuji. Pouze v případě, pokud byste chtěli zkoumat, nakolik je kniha skutečně závadná a nakolik je jí jen proto, že v ní dospělí hledají asociace a motivy, které by děti neškodně přešly.
Pokud vám nevadí spoilery, jako doplněk mého názoru doporučuji komentář uživatelky Eeve, která mi mluví z duše a spoustu přešlapů knihy vypsala i s příklady. A věřte napadají mě i další. Broučci rozhodně zklamali. Jednu hvězdičku navíc nechávám z ohledu na to, kým a kdy byl text sepsán.
(SPOILER)
V prvom rade varujem, že tento koment bude obsahovať množstvo spoilerov. I keď ich sama nemám rada, tu inak nemôžem, pretože považujem za potrebné, aby rodičia vedeli, čo dávajú svojim malým deťom čítať.
Knižka zaujme peknou obálkou, zlatými ilustráciami, takým tým jednoduchým štýlom písania pre deti. Ale pozor! To len klame telom. Pán Karafiát je totižto evidentne jeden z tých urputných ortodoxných kresťanov, ktorí na svoje ponížené ovečky hřímají oheň a síru, strašia a desia ich peklom a božskou odplatou za ich hriechy a boli by prví, ktorí by s úsmevom škrtli zápalkou na hranici, kde by upaľovali "bezbožníkov". A hneď vás vyvediem z omylu, ja som veriaca. Čo je však veľa, to je dosť.
To, čo sa deje v detskej, podškrtnuté zvýraznené v "detskej" knihe, nad tým ostáva rozum stáť. Zopár príkladov, ktoré hovoria za všetko - hneď na začiatku chudák dieťa Svätojánik musí s plačom prosiť vlastnú mamu, aby nežalovala oteckovi, že bol neposlušný, ona sa mu i tak vyhráža, že i tak bude, lebo si to zaslúži (spravil drobnú detskú neplechu). A ak je ďalej v knižke neposlušný, a niečo sa mu stane, povie mu mama - dobre ti tak. Lebo poslušné svätojánske mušky má Pán Boh na starosti, a nič sa im nemôže stať, a ak sa im predsa stane, tak je to tak dobre (cítite ten fatalizmus?). Poslušné dievčatá-Májušky, okrem toho, že im je súdené len pratať a variť, musia čakať, kým si po nich príde nejaký poslušný svätojánik, a ak nepríde, tak majú ostať do smrti slobodné, lebo Pán Boh to tak chce. Malému svätojánikovi mamka rozpráva rozprávočku, kde uhoria malé mačiatka, lebo boli neposlušné, tj. sa klbčili (!!!). Korunu na tom všetkom dáva opakujúca sa modlitba, kde sa hovorí, že "prosíme Pána Boha, aby sme sa ho báli. A pekne ťa prosíme, daj, nech sa ťa bojíme". Prepánajána. To snáď nemyslia vážne.
No a koniec? Celá rodinka "šťastne" zomrie, umrzne v zime, s komentárom "Vydržia svätojánske mušky zimu? Ale nech! Veď ak zamrznú, poslušne zamrznú." No to odrovná myslím si každého.
Ja sa musím priznať, že som človek kompromisov, na všetkom sa snažím vidieť najmä to dobré, a všetkému dávam šancu, no toto by som nedala čítať ani dospelákovi, nieto malému dieťaťu! Chvalabohu som to z nejakého dôvodu ako malá nečítala, keď som to dostala (asi zasiahla vyššia moc), dostala som sa k tomu až v dospelosti. Milí rodičia, najmä tí veriaci, ak nechcete, aby sa vaše dieťa muselo báť Boha, stretalo sa s nevyhnutnosťou smrti tak skoro, a cítilo nerovnoprávnosť a utlačovanie už od malička, nedávajte im určite túto knihu. Škoda preškoda.
(SPOILER)
Na knihu mě upozornil skeč Josefa Spejbla a jeho syna Hurvínka "Ukolébavka" (Hurvínkovo trápení se školou), kde je kniha prezentována jako nervák a krvák. Bohužel jsem jim nevěřil a myslel jsem, že jen vytrhli pár vět z kontextu. Nebylo tomu tak. Pod líbivým hávem poetického jazyka a venkovské idyly, plného dětem blízkého opakování ustálených spojení se skrývá kniha, která trumfne snadno všechny vyvražďovací horory jako Pátek třináctého. V 11 kapitolách na Vás čeká rovných 20 mrtvol, většina dětských. Tuhle knihu nepřežije nikdo. Zemřou VŠICHNI!!!
Tento výplod bigotního faráře je opravdu podivný. A to i jako učební pomůcka, jako která měly příběhy původně sloužit.
Plně se ztotožňuji s níže uvedeným názorem, že nelze najít rozdíl, mezi neposlušnou smrtí koťátek a poslušnou smrtí broučků. Taktéž se mi nepovedlo rozšifrovat, jestli si broučci svou smrt něčím zasloužili (např. Janinka jim radila aby se starali jen sebe, a broučci pak darovali dřevo jiným broučkům - nedozvíme se, zda zmrzli proto, že darovali dřevo, ale nepředpokládám to).
Tím fatalismem, kdy jedinec nemá šanci cokoliv změnit (jako by snad možnost něco změnit nebyla také boží vůlí, ale protivením se jí) a absolutním důrazem na poslušnost, a odevzdání se boží vůli, která sama rozhoduje, kdy čí čas nadešel, je krvelačný Karafiát nesmírně podobný učení sekty Óm šinrikjó, jejíž vůdce zašel jen o kousíček dál, prohlásil se za inkarnaci božstva oprávněného rozhodovat o tom, kdy čí čas nadešel a vysvětlil svým poslušným ovečkám, že čas toho či onoho človíčka již nadešel a nelze ho nechat v tom hlubokém neštěstí, kdy by se svým životem protivil boží vůli a je třeba mu pomoci následovat cestu svého osudu. Ve víře vlažnější lidé tomu ale říkají vražda.
Podivné je i Karafiátovo názvosloví brouků, kdy sameček světlušky = "brouček", samička světlušky = "beruška", Slunéčko sedmitečné = "verunka".
Jinak je třeba říct, že kniha má i jiná značně pochybná místa, a to nejen z dnešního, ale i tehdejšího pohledu, a dokonce i z pohledu věřících. Pomineme-li biologický nesmysl s tím, že broučkovi doroste křidélko, je třeba se zamyslet nad tím, proč se nesměl Brouček zajímat o Verunku. Jistě, je to jiný živočišný druh, ale vůbec není jasné, stavěl-li karafiát takovýto vztah jako nežádoucí proto, že má reprezentovat jiný živočišný druh (tedy by šlo o zoofilii), nebo jinou rasu, národnost či kastu. Všichni broučci různých druhů totiž žijí spolu a baví se stejnou řečí. Proč tedy bránil broučkovi, ve štěstí a tvrdě ho postihl? Stejně tak je podivné, proč si Beruška musí vzít neposlušného broučka kterého nechce ona, ani její otec, když by se jí líbil brouček z roští. Chápu, že dříve nebylo vždy zvykem, aby ženy si namlouvaly muže, a ani dnes nikdo nechce zůstat na ocet, ale ani nepočkat, jestli se neobjeví někdo lepší a brát si hned prvního který projeví zájem, to by asi i dříve udělal málokdo. Dětem také dnes nejde pochopit, proč Verunek, který Broučkovi bez varování ošklivě ublíží na zdraví je podáván kladně, zatímco nic netušící oběť - brouček, záporně. Verunka nestihne žádný trest, jelikož má na Verunku patrně vlastnické právo, oběť jeho násilí se pak stydí říct, co se jí stalo. O podivném způsobu rozmnožování světlušek asi ani nemá smysl psát. A dost zvláštní je také důsledné rozlišování berušek panen a ostatních prostřednictvím jiné barvy chudobky. Zejména v kombinaci s tím podivným průběhem rození dětí to působí značně podivně.
Stejně tak jsem nepochopil, proč musí broučci svítit vždy na stejném místě a broučkova úvaha, že je jedno kde svítí je neposlušností.
Celkově vzato, jazyk a sloh jsou velmi pěkné, ale halí do sebe knihu nejen velmi konzervativní, ale až nábožensky fanatickou, kde z vůle boží se umírá jak na běžícím páse a děti se mají naučit, že je to tak správné a tak to má být. Chtít něco jiného by byla neposlušnost, a ta se trestá!
Čtení bylo trochu těžší, kvůli staročeštině a někdy jsem si opravdu "šlapala na jazyk". Malou čtení už obtěžovalo, protože se tam opakovaly řádky a výrazy stále dokola, takže poslední tři kapitoly jsem si dočetla už jen pro sebe, abych mohla knihu uplatnit do výzvy. Nemohu říct, že se mi líbila, nemohu ani říct, že ne. Asi tak jako každá kniha, něco poučného, něco zbytečného, ale čtenář musí mít v tomto případě na zřeteli, že se jedná o dílo starší než 100 let. Ale myslím si, že znovu číst knihu už nebudeme. Přesto dávám krásných pět hvězdiček, za to nabádání k poslušnosti, za krásně malované desky u knihy a za to, že se kniha dochovala, takže nějaké kouzlo v sobě mít musí.
V rámci přípravy na čtení prckovi jsme se vrhli na pohádky a teda Broučky si z televize asi špatně pamatuju...Celá ta kniha je vlastně strašně zvláštní (konec 19. století je celkem hmatatelný) - musíš být poslušný a svítit (i když se ho o to nikdo neprosí, takže vlastně dělá zbytečnou "práci")! A poslední kapitolu manžel odmítl číst nahlas, protože ano, je to příroda a holt to takhle chodí, ale některý pasáže byly vlastně dost hororový...
K Broučkům se asi jen tak nevrátíme, škoda.
Četla jsem hlavně kvůli Výzvě 2021, manžel mě odrazoval, že je to smutné, že tam umře Janinka. Ale tam nakonec umřou VŠICHNI! Nějak už jsem zapomněla, jak to vlastně bylo a i když je to pohádka, slzička mi ukápla...
Jak já milovala Broučky jako večerníček, ale tahle kniha je pravý opak. Hlavně teda ten konec.
nedalo mi a přečetla jsem si úryvek Broučci a námluvy
https://literatura.sije.cz/broucci/namluvy-svatba.php
zaujalo mne toto, Janinka říká Broučkovi".. už budeš vždycky poslušný Jen si nedůvěřuj !"
knížka vychovává z lidí tupé stádo, dětem bych ji rozhodně nečetla
Tato knížka u nás v rodině nepatřila nikdy ke knížkám, které byly oblíbené čtení našich dětí. Máme hodně staré vydání a knížka je krásně zachovalá, protože za pomalu 100 let nebyla mockrát čtená. Je dost krutá a dětská přirozenost nemá ráda krutost, ale musíme si uvědomit,kdy byla knížka napsána a jaká tenkrát byla výchova dětí. Ale večerníčky, které byly podle námětu knížky, tak byly pěkné a dětem se líbily.
Překvapilo mne, jak odlišná je kniha od večerníčku, který znám a mám ho moc ráda. A také tím, jak je vlastně kniha krutá a nelítostná a žádné ,,žili spolu šťastně až do teď."
Četla se pěkně, ale je v ní velmi patrné kým a v které době byla psána.
Asi zůstanu už jen u večerníčku, ovšem jsem ráda, že jsem ji i četla.
U rodičů jsem objevila úplně salátové vydání Broučků z roku 1946. V dětství mi ji četla babička a byla jsem z toho hrozně smutná a hrozně jsem brečela. Asi nejvíc kvůli jmenovkyni Janince a samozdřejmě ten konec.....
Kniha ve mě nenechala pěkné vzpomínky. Teď v dospělosti, tomu navíc nerozumím. Pointou knihy je , že člověk - Brouček musí být hodný a poslušný, pěkně se chovat k ostatním - to je všechno správné a výchovné. A pokud to tak bude všechno dělat Pán Bůh je bude mít rád a ochrání je. A nakonec všichni hodní a poslušní broučci umrznou, UF. Beru na vědomí, kdy byla kniha napsaná a že autor byl farář, tak dávám 3 hvězdičky.
Dodatek : audioknihu - rozhlasové zpracování namluvené předními herci, doteď ráda poslouchám a večerníček jsme se syny když byli malí sledovali. Ale knížku jsem jim nikdy nečetla. Knížka se mi prostě nelíbí. Číst malým dětem před spaním , jak usnou a už se neprobudí. I když je to život.....jako sorry
Ten konec je strašně dojemný.Kniha nám dokazuje , že Bůh je bude a zůstane. Děti by si měli brát z téhle knihy příklady.Koupil jsem ji v Beskydech v tolerančním kostele kde pan Karafiát žil.
Má to své kouzlo. Občas jsem viděla jako dítě pohádku. Kniha je lepší. Ale přece jenom je to starší kniha, lépe ji pochopí děti vedené k víře. Ale je miloučká i ta smrt je tam tak hezky pro děti vysvětlena. Takový je koloběh života. Určitě doporučuju.
Kdyby nebylo toho smutku v knížce, dala bych i poslední hvězdu. Jinak si myslím, že příběh není vhodný pro úplně malé děti, pochopí jej až ty větší.
Krásné vyprávění o broučcích. Je dost poukázáno na hodnoty života. Jak správně se rozhodovat, čemu věřit, jak se chovat. Je to přizpůsobeno pro mladě čtenáře, aby pochopili mravní hodnoty člověka, že broučci mají úplně stejné starosti a radosti jako lidé.
Štítky knihy
pohádky náboženství smrt pro děti zfilmováno hmyz přežití v přírodě loutkové divadlo broučci klasická literatura
Autorovy další knížky
| 2004 |  Broučci |
| 1991 |  Broučkova pozůstalost |
| 2017 | Broučci: Broučkovy pohádky |
| 2008 | Broučci - knížka s divadélkem |
| 1906 | Broučci a Broučkova pozůstalost |
Chtě, nechtě se holt řadím mezi ty, komu se Broučci nezalíbili. Jako dítěti mi přišel ten závěr až moc krutý, jako dospělá jsem sice asi pochopila, kam tím Karafiát směřuje, ale ani tak mi to nesedne.