Bůh či ďábel
Jarmila Loukotková
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/161256/buh-ci-dabel-161256.jpg
4
146
146
Čtvrtý z desítky historických románů oblíbené spisovatelky se dějově vrací do Francie v 15. století za vlády Karla VII. Ve vzrušené době Panny orleánské – Jany z Arku – se odvíjí dramatický příběh mladého a ctižádostivého maršála de Retz, Janina spolubojovníka proti Angličanům. Tento všemocný šlechtic, který si v životě ani v lásce nic neodpírá, vítězně prochází hřmotem bitev, odolává intrikám královského dvora, ale nakonec za svou odvážnou vzpouru proti pokrytectví musí zaplatit tím nejcennějším, co má.... celý text
Přidat komentář
Nevím co je nespravedlivého (Poutnice) na popravě masového vraha dětí, barona Gilles de Rais, ale souhlasím s tím, že život člověka spravedlivý není. Avšak ani anotace (odvážná vzpoura proti pokrytectví - vraždění neviňátek je vskutku nekonvenční činnost), ani autorka (hodný, ctnostný, spravedlivý) mě nepřesvědčili o tom, že už jako dítě netrhal mouchám křidélka a kobylkám nožičky, zkrátka, že nebyl asociální zrůda. Nic z toho však neubírá dílu na kvalitě. Doporučuji.
Kniha se mi líbila moc, byl zde moc zajímavě vykreslen život Jiljího Retze a jeho postupného pádu až na samé dno. Člověk měl z jeho příběhu trochu rozporuplné pocity. Nelitovala jsem ho, to ne, ale přesto ve mne knížka zanechala opravdu zvláštní těžko popsatelný dojem. Ovšem podle mého názoru je absolutním vrcholem tvorby Jarmily Loukotkové Navzdory básník zpívá, to je opravdu moje milovaná kniha.
já jsem jí dočíst nemohla. Přečetla jsem přes polovinu, pak jsem zjistila, jak to dopadne a přišlo mi to natolik nespravedlivé, že jsem se přes to nemohla přenést. Dodneška jsem se k ní nevrátila, a přestože to není špatné čtení, asi ani nevrátím.
Kniha o víře, ať už je předmětem víry Bůh, ďábel nebo zlato. Líbí se mi styl psaní Loukotkové, právě to hraní s jazykem, které Lady Dracula přišlo amatérské. Od začátku je jasné, jak to dopadne, přesto kniha není nudná (i když sem tam byla nějaká pro mě rozvleklejší pasáž). Hlavní postava je myslím dobře psychologicky vykreslená, neměla jsem pocit, že by mi jí na konci mělo být líto.
Podle mě nejlepší pasáž knihy: (slovy biskupa J. Malestroita) "...Není právem člověka, aby na této zemi našel štěstí. Ale jest jeho povinností, aby ho hledal. Jeho vnitřní spokojenost se přibližuje více či méně pocitu štěstí podle způsobu a cesty, kterými za štěstím spěje. Nevěřte, synu, že ho lze dosíci nepravostí a rozkošnictvím. Ale stejně nevěřte, že se dosáhne odříkáním. Vyloupněte si střed z toho obojího, a tam najdete člověka. Vnikněte v něho, naučte se porozumět mu a chápat ho v celé jeho složitosti a zdánlivé průhlednosti, naučte se znát jeho potřeby a předvídat jeho přání, naučte se tušit jeho lásku a předcházet jeho záští, a to všecko s dobrou vůlí a srdcem otevřeným. Až najdete člověka, až tak najdete i sebe, zkypří se vaše jsoucnost vláhou poznání a nebudete tápat v suchopárnu marného pokusnictví..."
Dílo skutečně velmi působivé a pěkné, i když místy jsem měla pocit že až amatérské, co se týká hraní si z jazykem. Asi to bylo způsobeno tou povinnou četbou. Každopádně Loukotková nám tady hraběte líčí prakticky jako romantického hrdinu, který pomalu za nic nemůže. Kdybych neznala jeho život do podrobností,možná bych nad jeho osudem u tohodle díla uronila i pár slz.
*
Později, o pár let: S nostalgií jsem tuto knihu našla v antíku a musela jsem si ji koupit, nešlo jinak. Tato kniha mne totiž přivedla k jisté historické postavičce, o kterou jsem se díky Loukotkové začala zajímat mnohem víc a dokonce mi přinesla i "zajímavou" přezdívku, díky které jsem raději odešla ze studií Historie. Přesto, že to není skvost literatury, jsem ráda za to, že ji doma mám.
Historický román od velmi dobré české spisovatelky, na mé oblíbené téma - Johanka z Arku a stoletá válka..., tento román mě však bohužel příliš nezaujal. Autorka používá krátké a výstižné věty, hlavní hrdina vede velmi často vnitřní monolog, to je zajímavé, ale jinak bohužel takové nemastné, neslané (jiné přirovnání mě zrovna nenapadlo).
Tento román mi připadá méně podařený v porovnání s jinými od J.Loukotkové. Tragedie hlavního hrdiny je zčásti způsobena tím, že všeho, co chtěl, dosáhl velmi brzy a snadno. Najednou neví, o co dál usilovat, pro co žít. Bohužel pro sebe i okolí zvolí špatnou cestu.
Autorovy další knížky
| 1988 |  Navzdory básník zpívá |
| 1975 | Není římského lidu |
| 1999 | Medúza |
| 2000 | Spartakus: Smrtí boj nekončí |
| 1994 | Pod maskou smích |
No já nevím, mě to moc nenatchlo. Jednak proto, že to byla povinná četba a za druhé.... Už když jsem si knihu půjčovala, bylo mi jasné, že to bude hrůza, protože knihovnice odešla knížku hledat do odložených, někam do "podzemí". Když jsem si to po přečtení shrnula, jakýsi malý děj mi stoho vyplynul, ale nic převratného. Takže opravdu nic moc. Tuto knihu doporučuju hodně trpělivým čtenářům, kteří se rádi prokousávají nekonečnými řádky a nevadí jim primitivní zápletka, u které vám už ani ne v půlce dojde, jak to skončí....