Bůh ví
Joseph Heller
https://www.databazeknih.cz/img/books/71_/71622/bmid_buh-vi-4He-71622.jpg
4
254
254
Převyprávění starozákonní historie izraelského krále Davida.
Přidat komentář
(SPOILER)
Co se mi na téhle knize tak líbilo? No, nejlépe to lze vysvětlit tím, že poukážu na to, v čem se mýlí negativní komentáře k této knize níže.
Nejde totiž o historickou knihu, nejde ani o epos, dokonce ani o méně vznešený hrdinský příběh. Nejde o příběh krále Davida, nejedná se ani o interpretaci Bible.
Biblický text byl pouze využit k vylíčení toho, o čem život je a co nám z něj zbývá ke konci života. Koneckonců, ne nadarmo se Bible nazývá Knihou knih, která nás formou příběhů neinformuje o historii, ale odpovídá na zásadní lidské otázky. Někdo odpovědi hledá jako Jonathan Sacks, někdo jako Joseph Heller. Heller hledá odpovědi na otázku, k čemu ten život vůbec je a jaký má smysl, a to na příkladu krále Davida čekajícího na smrt.
Že se příběh podivně motá a stále se vrací ke stejným tématům, navíc často některými vnímaným jako zbytečně obscénní? Ano, protože vypravěčem není Heller, ale nemocný starý muž. Tohle není Hra o trůny nebo něco podobného, kde postavy mluví k věci a strukturovaně, aby tím plnily roli průvodce dějem. Tohle je víření myšlenek někoho, kdo je analogem nějakého dědy ve starobinci. Ten také už stále dokola vzpomíná jen na to, že si kdysi dávno s nějakou holkou fantasticky zaklátil, jak dal kdysi Pepíkovi slavně na budku a Franta zase jemu, nebo že kdysi vyhrál vesnický přebor v ping pongu. No a pokud je takový děda trochu hloubavější, občas se v tom snaží najít nějaký smysl nebo opodstatnění pro svůj život. Jestli to vůbec stálo za to. A co najde?
"Minulost nemá žádnou cenu, když se jí přítomnost nevyrovná".
Dle jeho osobního založení může dojít i k tomu, co má ten jeho život dělat s Bohem.
„Bůh má ten pohodlný zvyk svalovat všechny své chyby na druhé, ne? Naprosto svévolně, aniž ho někdo žádá, si někoho vybere, naloží na něj kolosálně těžké úkoly, na které vždycky úplně nestačíme, a potom obviní nás, že si špatně vybral.“
A tím se liší "Bůh ví" od mile lidově zábavného Bradfordova "Černošského pánaboha" nebo od spíše trapné Ptáčníkovy "Bibliády".
Joseph Heller také věděl, jak napsat skvělý humorný román. Vedle Hlavy XXII další vynikající kousek pobavení a snad také trochu k zamyšlení.
Kdybyste Hellerovu Davidovi sundali brýle, viděli byste na jejich sklíčkách shora dolů napsáno stále totéž:
JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ
JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ
JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ
JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ
Jistě by bylo možné životní příběh takové postavy zkonstruovat na zelené louce, ale využití všeobecně známého, dokonce kanonického materiálu nabízí jinak nedostupné umělecké možnosti. V biblickém králi Davidovi autor získal potřebnou linii úspěchu a životního vzestupu, válečnický naturel i bohatství zápletek přístupných volné reinterpretaci. Kontext v podobě Písma (bohužel části českých čtenářů nedostupný, jak tu bylo vícekrát zmíněno) a historie pak poskytují široké pole pro ironický humor a "zcizovací efekty".
„Slunce vychází a slunce zachází a totéž potkává spravedlivého i svévolného. Chléb se nedostává vždycky moudrému, ani bohatství rozumnému, ani přízeň schopnému, ale jedno se nám přihodí všem. Moudrý neumírá o nic líp nebo o nic moudřeji než hlupák.“
Citát z knihy
Kniha je fiktivním vyprávěním krále Davida, který jako stařec bilancuje svůj život. Pro ortodoxní věřící bude v tom vyprávění asi příliš satiry a možná i sexu, ale podívejme se na to ze stránky profesního života. Herečky, herci, zpěvačky a zpěváci musí mít svoje aférky a občas odhalit své fyzično, tvůrci zpravodajství v něm musí mít dost krve a nějaké milé zvířátko pro kontrast. No a spisovatelé, odhalující pro změnu psychično, také musí zaujmout podobnými prostředky. Jinak se v té konkurenci ztratí a budou převálcováni. Humor je pak v tom případě asi to nejlepší a snad i pro vás bude přijatelný.
Za mne nejlepší kniha ever. První, kterou jsem chtěla mit v knihovně a ze které jsem si něco vypisovala. A taky jediná, kterou čtu opakovaně a strašně ráda bych ji četla poprvé…
Namyšlený, sebestředný, ukřivděný a stále nadržený král David a jeho myšlenky na konci života. Heller se skrze něj posmívá tomu nejhoršímu a to nejlepší shazuje. Vede dialog s Bohem, který ho zklamal, když mu přestal jít na ruku. Historie, filozofie a skvělá četba.
"Jestli je osud povaha, nemají dobří žádnou šanci"
Je úžasné, když si autor řekne, že si vybere postavu z Bible, mimo to zjistí plno drbů okolo , v tomto případě, o Davidovi a moderním jazykem vyplodí příběh, nad kterým možná mnozí ve Vatikánu nejásali, ale čtenáři to přijali s nadšením. Velice se mi líbí komentář woodwarda, který na 6 řádcích osvětlil o čem toto kouzelné čtení je. Tím chci říci, že mistr komentářů dovede na malé ploše vystihnout jazykem "jak mu zobák narost" podstatu knihy.
Cekal sem od tee kniizky cosi jineeho. Docela me sklamala. Nejotravnejsii bylo to neustaalee omylaanii Batseby.
Kdyz bych ale nebral v potazu, ze to je kniha o Krali Davidovy a ze to viice meene opisuje Bibli tak by to byla docela zajiimavaa kniha. Kazdopaadne veriim, ze si jii jeste nekdy prectu.
Heller je ďábel. Tohle je neuvěřitelně vtipně napsaný apokrif k Bibli. Čtenář dostane příběh krále Davida, který na smrtelné posteli bilancuje svůj život. Sem tam sám sebe omlouvá, je sebeironický, vtipný, ale i melancholický a vzpomíná na svou zašlou slávu a lásky. Můžu doporučit každému, kdo nemá přeedsudky a nepobouří ho hra s původně náboženskými texty. Já osobně jsme se smála několikrát nahlas, hlavně tehdy, když se David snažil získat první ženu a plnil Saulův úkol. Ten popkulturní odkaz na Sněhurku je výborný a znovu a znovu mi vyloudí úsměv na tváři, když si na něj vzpomenu. Ale chápu také po přečtení, proč je tahle kniha kontroverzní a byla i zakazována. Ona vlastně uráží tím svým břitkým, humorem všechny a nikoho nešetří. Ženy, muže, židy, křesťany. A dělá to moc chytře. Četla jsem ji navíc ve vynikajícím překladu pana Přidala, takže i všechny nepřímé citáty z Bible a jiné skryté vtipy v textu byly skvěle zachyceny. Můžu jen doporučit a jsme ráda, že jsem se s Hellerem konečně potkala.
Knihu Bůh ví jsem četl v tomto životě nyní potřetí. Poprvé jako téměř dospělé děcko, podruhé jako mladý muž a nyní jako muž ve středním věku. Je zajímavé zpětně pozorovat vnímání díla a to co si z něj odneseme. Pokaždé si v knize člověk najde něco pro sebe co ho zaujme. Přepsat starý zákon do, řekněme moderní podoby, je vskutku odvážný počin. Udělat z biblických hridnů obyčejné smrtelníky s jejich radostmi i starostmi, vášněmi a nenávistí, je prostě geniální. Král David je můj velký idol, už jen to jméno, David... S ničím se moc nepáral, byl chytrý a krapet zahleděný do sebe, ale nebyl nespravedlivý. Ač se mu děti moc nepovedly, s manželkama to taky neměl nijak jednoduché, nemluvě o Saulovi, jeho prvním tchánovi, stejně byl stále schopný se s životem poprat a užívat si ho. Zvláštní vztah potom byl David versus Šalamoun, nevím co autora na Šalamounovi tak popuzovalo, ale nenechal na něm nit suchou. No a nakonec se přihodilo to, že David měl to co si vždycky přál a už nemohl, a chtěl to co měl a už to nedostal. Holt takový je už ten normální lidský život. Ale vážně, jak tady někdo psal, není to kniha pro každého, ale je v ní spousta krásných i mrazivých myšlenek. Jako jedna z mnoha:
Je správné, ptám se vás, aby dítěti tolik záleželo na smrti jeho otce a aby otci tolik záleželo na životě jeho syna?
Knihu doporučuji, ostatmě jako všechny od tohoto autora.
Při četbě jsem měl podobné pocity, jako když jsem si četl poprvé Bradfordova Černošského pánaboha a pány Izraelity. Starozákonní příběh z velmi neobvyklého pohledu.
Nedotčeno, zbývá pár stránek, na které už nemám sílu. Jakkoli jsem si užila Hlavu XXII, vyprávění o králu Davidovi se pro mě stávalo stále méně záživným.
No bylo to rozhodně zajímavé. Sice některé pasáže se mi zdály zbytečně rozsáhlé a několikrát opakované, ke konci už jsem trochu bojoval abych to dočetl, ale zase ten pohled na krále Davida tak, jak se běžně nezveřejňuje, má něco do sebe. Často se příliš glorifikuje, ale autor moc hezky vystihl že to byl jen člověk, že měl své chyby, že byl namyšlený, panovačný, toužil po moci a byl ochoten pro ni mnohé obětovat, nedokázal vidět a přiznat si vlastní chyby a taky je to zajímavý námět k přemýšlení jak může člověka změnit a ovlivnit "povýšení". Prostě Helleruv David je tak trochu v každém z nás.
David je opravdu asi nejvýraznější charakter Sterého zákona, nejen proto, jak velkou jeho část napsal, ale proto, že jak z knih Samuelových, tak z Žalmů není těžké vycítit jeho osobnost. Proto se mi kniha hlavně zpočátku zdála jako násilný pokus překopat jeho osobnost, udělat ho "co nejvíc jinak". Po první kapitole jsem tomu dal šanci jen proto, že jsem si knihu koupil.
Čím dál ale člověk čte, tím plastičtější osobnost se před ním objevuje. Není to biblický David, ale s trochou fantazie, kdyby člověk připustil, že v biblickém textu ulpělo nějaké to pozlátko, by to mohl být David-člověk. Spíš obraz něčeho hluboce lidského, než historická postava. Obraz člověka bojujícího s vlastním egem, s vlastní slabostí, s vlastním Bohem. Vzal jsem ji na milost.
Jinak: motivy, jak píšou jiní níže, se v knize opakují, ale osobně mi to nevadilo, protože jde často o předjímky něčeho, co dál bude řešit podrobně a v kontextu. Navíc, vzpomínky jsou často už takové. A potom, ano. Opravdu se hodí znát minimálně knihy Samuelovy, ale líp i Žalmy, Píseň písní, myslím, že je tam i něco z Geneze... Zkrátka, když si člověk nejdřív přečte Bibli, dojde mu spousta narážet a slovních hříček.
Dobrý a vtipný způsob jak aspoň trošku přiblížit nám, absolutním ateistům, Bibli. Pač co si budem namlouvat, Bible je pěkná nuda.
Kniha je pro mě zklamáním. Nedostala jsem se přes 150s, ikdyž jsem se hodně snažila. Vůbec bych knihu nepopsala jako s groteskní nadsázkou, ale spíše jako ubohou snahu udělat biblický příběh podle aktuálního lidství - tzn. co nejvíce sexuálních motivů a příliš mnoho rádoby žertů. Pro mě velmi domýšlivá a zbytečně naivní kniha.
Štítky knihy
americká literatura příběhy Bible biblické postavy groteska biblické události David, biblický král převyprávění, literární adaptaceAutorovy další knížky
| 2005 |  Hlava XXII |
| 2005 | Bůh ví |
| 1998 | Něco se stalo |
| 1995 |  Zavíráme! |
| 2000 | Portrét starého umělce |
Moc měto nechytlo. Jen pár listů