Bylo nás pět
Karel Poláček
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/46349/bylo-nas-pet-46349.jpg
4
3474
3474
Úsměvné, nestárnoucí dílko líčí ústy hlavního hrdiny, školáka Péti Bajzy, příhody a dobrodružství jedné klukovské party od jara do jara.
Přidat komentář
Knihu dostala dcerka od mého táty pod stromečkem, já jsem si zavzpomínala na povinnou četbu a po letech musím říct ze se kniha četla sama. Úsměvné chlapecké války v okolí Rychnova nad Kněžnou ( pocházím z Hořic tak je mi prostředí velice blízké ). Když v 90. letech běžel seriál tak jsem byla platonicky zamilovaná do Pepka Zilvara z chudobince, protože mnel nad ostatními chlapci navrch . Jen je smutné jak pan Poláček skončil a i plno jiné inteligence ...
Když člověk uváží, za jakých okolností Poláček vzpominal na své dětství..... Dnes má v Rychnově nad Kněžnou naučnou stezku: území Habrováků, modříny, odkud se rozhlíželi hrdinové Okresního města, v nedaleké Rampuši je socha Rampepurdy....
V dětství jsem tuhle knížku četla docela často. Později už ani ne, naposledy jsem viděla celkem zdařilý seriál a i to už je nějaký ten pátek.
A jak jsem jako dítě milovala Edudanta a Francimora, u rovněž oblíbeného kousku Bylo nás pět jsem se vždycky zasekla na místě, kdy Péťa Bajza onemocněl a nastala část blouznění o výpravě do Indie. Nevím proč, fantazie mi asi úplně nechyběla, jestli to byla přílišná exotika, jestli jsem jen chtěla pokračování obyčejných příběhů v obyčejném bezpečném světě, - nevím...
Zvědavá, jak se bude na knížku tvářit moje víc než dospělé já, jsem si ji nechala číst skvělým Janem Zadražilem.
Jistěže je báječná. Legrační. Plná fantazie. Laskavá a lidská.
Teskná. Nevím...
Měla bych dát pět. Ale ta malá holka ve mně mě nenechá. O tom obyčejném "bezpečném" světě (nejen) Poláčkově víme dávno každá své.
Seriál jsem si v dětství zamilovala a přečíst si knihu proto byla milá povinnost. Hravé, jazykově vynalézavé čtení, které vás vrátí do dětství, ale rozhodně není jen pro děti. A audiokniha načtená panem Filipovským, to je tedy majstrštyk :)
Jako malý jsem hltal televizní příběh, který je pro mě symbolem dětství. Kniha je jeho krásným oživením s nezaměnitelnou mluvou a atmosférou. Nikdy neomrzí.
Klasika a to doslova, vzpomínám si na příběh čtený panem Filipovským a seriál ten byl také skvělý. Klasika, která vás obohatí v každém věku.
Tohle byla vážně hezky načtená audiokniha…
Péťa a jeho příběh se mi líbil…
Doporučuji malým i velkým…
Táta mě a ségře po večerech knížku předčítal a my se u spousty pasáží řehtaly, až jsme se za břicho popadaly. Pamatuju se, jak pro mě tehdy bylo vzrušující poslouchat z knížky pro děti zakázaná „sprostá slova“. I když jsem byla (a pořád jsem) holka, dokázala jsem se vžít do klukovských příběhů. Nebyly v zásadě tak odlišný od těch našich, kdy jsme jako banda dětí lítali po sídlišti a vymejšleli skopičiny. Pro mě je knížka kouzelná i teď. Miluju květnatost češtiny ve všech jejích podobách a Poláčkova v knížce použitá tehdejší čeština ve „spisovné“ verzi mě prostě baví. Ze stejného důvodu miluju třeba taky knížky „Slovácko sa nesúdí“, člověk umírá smíchy jen z těch použitých výrazů (Já ťa rozškubnu jak daňovú upomínku!). PS pro všechny kritiky: Na tyhle knihy nelze hledět optikou dnešní doby. Berte nebo nechte být, žádný styl humoru není pro každýho! Ze spousty komentářů mi přijde, že dnešní maturanti nějak postrádají fantazii, o tom přece druhá půlka knížky je ...? Následující pasáž se mi nesmazatelně vryla do paměti: "Připletla se do toho chumlu krajta tygrovitá a praštila ocasem jednoho ministra. Bylo to jako bejkovcem přes záda, pročež ministr ukrutně zaječel, popadl levorvér a střelil hada do břicha a had křičel žalostným hlasem: Pánové, on mne načisto, ale načisto zavraždil, a já jsem ho jenom trošku pohladil." Miluju!
Popravdě nevím, co k téhle knížce říct. Vypravěč není moc sympatický, příběh není pro mě jakožto dospělou moc zajímavý...
Knihu jsem nejprve slyšel v podání Františka Filipovského, které bylo tak skvělé, že moje vlastní četba už se tomu pak nemohla vyrovnat. Je vidět, že Filipovský není jen ztřeštěný Funes, ale že si úctu za to, co umí s hlasem, zaslouží i za jiné přednesy.
četl jsme ji poprvé jako dítě, ve vydání edice Klíč...vydání bez ilustrací s nepohledným tvarem i písmem...přečetl jsem ji, ale nijak mne nenadchla, přišel jsem jí na chuť až mnohem později.
Chyba je asi ve mě, ale od jisté doby se nedokážu smát u knih od autorů, kteří zemřeli v koncentračním táboře. Indickou pasáž už nečtu, dnes mi přijde, že nesouvisí se spálou, ale jistým autorovým koncem. Každopádně kniha dala vzniknout dvěma téměř životním rolím Pecy a Oldy Navrátila. "Skoncuj to" a "Křesťané oslavují příchod Krista zpěvem, cukráři řevem!" patří každý rok k našim vánocům
Mám pocit, že tato kniha se mnou vyrůstá. Od malého dítěte, kterému pointu tohoto příběhu neustále někdo opakoval po moje dnešní já, které má tuto knihu velmi rádo.
Jako říkám, zní to dost divně, když se řekne: my hoši, co spolu chodíme. To je začátek příběhu z trošku jinýho ranečku. Naštěstí se ukázalo, že je to že je to jinak a nemusím ten sešit zahazovat. Kluci vyváděj hovadiny, pečou brambory, kradou lakomýmu strejcovi krabice na spálený město. Taky žebraj a dávaj si bacha na starýho Fajsta, kterej je stejně kvalitní jako gestapo, nebo zimnice.
Celý je to takový oddechový, pro mě teda tak do půlky, než Bajza onemocní. Nevěřil jsem, že když někdo dostane horečku, tak se o jeho haluškách zacpe půl knížky. To se pak strašně vleče, furt se tam plácá něco o slonovi, slonech, Indii a zase slonech a tak dále. To je úplně k ničemu.
To mi přišla mnohem zábavnější televizní verze. Takže první půlka celkem za jedna. Druhá půlka, slon s haluškama, to je ovšem čistá koule. Takže je to trojka, dává to smysl?
A teď mi okamžitě sežeň borůvkovej koláč.
Klasika, která mě bohužel neoslovila. Tohle je jeden z mála případů, kdy upřednostňuju televizní adaptaci před knihou.
Já patřím k těm, kterým se kniha líbí. Moc líbí. Nesouhlasím s hodnocením Christien, ale palec za komentář jsem jí dala. Ten komentář se mi totiž líbí. Také moc. Přesně totiž vystihuje rozdíl mezi knihami Poláčka a Foglara. Já si ten rozdíl uvědomuji, přesto mám ráda oba autory.
Mně nervy nedrásala často se opakující nezvyklá slova a výrazy. K té době a ke kupeckému synkovi tak nějak patří. Nevím, jak dnešní mládež, ale když jsem chodila já na základku, tak jsme byly pro kluky blbé holky a kluci pro nás holky byli blbí kluci. Nic pobuřujícího jsme v tom neviděli.
Ještě musím napsat, že moje nejstarší vnučka miluje Foglara. Ta mladší ho číst nechce. Jedenáctiletý vnuk si sám Poláčka ke čtení vybral a byl spokojený. Foglarovky zkusil a nedočetl zatím žádnou.
Je jen dobře, že si každý může vybrat podle svého. Já mám knížku Bylo nás pět zařazenou v knihovně vedle foglarovek, mayovek, setonovek a cooperovek.
Tak jo, většinou když se mi kniha nelíbí, tak se na recenzi vykašlu, ale k tomuhle se vyjádřit musím....
Tak zaprvé mi hrozně vadí, jak tam říkají, že jsou holky ,,blbé".... Oni sami jsou přitom úplní Einsteini a neustále se hádají o kravinách apod... Přijde mi to jako ve školce s tebou ,,ka" a s tebou ,,neka", každý den úplně jiný názor. S tím se pojí i neustálé opakování sloves. Jo, je to malý kluk, ale celou knihu mi drásalo nervy neustálé pravil, odpověděl, což se vyskytovalo na stránce minimálně 5x. A ještě ,,abysme", přičemž ten samý člověk řekne v následující větě ,,abychom", kdyby to říkali ti kluci, tak chápu, že takhle většina lidí mluví neformálně, ale řekl to ten učitel, který si očividně neumí ujasnit, jak bude mluvit. (Tohle už bylo asi přehnané, ale když už jsem se do toho pustila.)
Navíc si tam nadávají, ne vždy slušně, že?! Co mne měla tato kniha naučit? Podvádět a lhát rodičům? Nebo nevím, proč je zařazena do povinné četby, když se v ní vyskytují takové věci jako úplně samozřejmé a kdyby to četlo mladší dítě, co z toho nemá rozum, tak si nejspíš řekne, že je to v pořádku. Raději bych v ní uvítala nějaké foglarovky, které se odehrávají v relativně stejné době, ale mají v sobě ten ,,dobrý vzor". To že tam vystupují starší postavy než zde, může čtenářům, kteří ji stejně jako já čtou jen do školy značně ulehčit četbu a nemají častokrát chuť si otřískat hlavu o zeď. XD Přičemž foglarovky čte i dnes několik desítek mládeže dobrovolně. Včetně mne samotné.
Abych tak řekla nějaké plus, tak je to to, že kniha je poměrně krátká a nemusela jsem se s ní otravovat příliš dlouho. Kdyby byla delší asi by mě kleplo. Taky jeho nemoc ke konci knihy byla zajímavější, než celý zbytek knihy a bylo to, řekněme.... Lépe čitelné? Alespoň pro mne tedy, jelikož se díky jeho blouznění dělo něco jiného, než klukovské strkanice a hádky.
Nakonec bych se chtěla omluvit všem, kdo knihu mají rádi za tento kritický komentář od ,,puberťačky", která ještě nemá rozum, ale vzhledem k tomu, že právě my ji máme za ,,povinnost" číst, tak se k tomu potřebuji vyjádřit jako ,,cílovka". Protože pochybuji, že si ji přečtou děti ve věku chlapců v knize. Je to můj subjektivní názor a takhle ,,ostrou" recenzi píšu poprvé, tak prosím neukamenovat. XD Chtěla jsem si vyzkoušet, jaké je to, když knihy jen nevychvalujete do nebes a neuctíváte jejich autory jako své bůžky.
Jinak doufám, že Vám se kniha líbila a četli jste ji s chutí. Pokud jste ji nečetli, tak doufám, že jsem Vám ji přespříliš neznechutila a bude se Vám líbit. Příště snad u nějaké veselejší recenze. :)
Kdo by tuhle knihu neměl rád? Čteno poprvé v dětství, pak jsme se u toho s kamarádkou královsky bavily hlasitým předčítáním na vysoké - to už člověk dokázal dobře odhalit skryté rysy rodičovských postav a na základě zkušenosti z vlastní rodiny je náležitě zkritizovat; dnes čteno pro vzpomínky na dětství a taky s pochopením právě pro ty rodiče kdysi kritizované. Nadčasové, pro všechny věkové kategorie, pro čtenáře, které těší kouzelný ojedinělý autorův jazyk a rádi na sebe nechají dýchnout atmosféru prvorepublikového maloměstečka.
Štítky knihy
přátelství pro děti zfilmováno česká literatura kamarádi dětský hrdina rozhlasové zpracování humoristické romány zfilmováno – TV seriál maloměsto vypráví dítě české rományAutorovy další knížky
| 1979 |  Bylo nás pět |
| 1965 |  Muži v ofsajdu |
| 1966 | Edudant a Francimor |
| 1967 | Hostinec U kamenného stolu |
| 1958 | Dům na předměstí |
Jako dítě a dospívající jsem se této knize úspěšně vyhýbala, teď toho lituji. Krásně a vtipně napsaný příběh.