Byly jsme tam taky
Dagmar Šimková
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/43096/bmid_byly-jsme-tam-taky-4nG-43096.jpg
4
465
465
Vzpomínky ženy, která byla v 50. letech vězněná z politických důvodů společně s Růženou Vackovou, Dagmar Skálovou, či Ninou Svobodovou. Strhující próza, při jejíž četbě běhá mráz po zádech.
Přidat komentář
Tady je ticho důstojnější než slova. Připadá mi až nepatřičné hodnotit toto dílo jako literaturu. Pokorně a uctivě smekám a přeji si (naivně), aby podobné výpovědi už nemusely vzniknout.
„Zdá se, že muži nesou zajetí a ponížení hůř než ženy, snad proto, že od dávnověku jim byly přisouzeny vlastnosti heroické, které je těžké prokazovat každý den. Jednorázová statečnost je snazší než každodenní stokrát nic, které umořilo osla. A tak se stalo, že můj vztah k mužům se od vězení změnil – přes všechen můj obdiv a tajnou náklonnost, kterou k nim cítím. Nemohu být koketkou ani vampem, ani je ulovit záludnou taktičkou, čímž velmi v naší době tratím na ceně. Stala jsem se pelichající vlčicí s vemínkem splasklým od starostlivého pečování o mužská kojeňátka.“
Jedna z knih, kterou by měl každý přečíst. Nechápu, jak se po hrůzách války mohl chovat Čech k Čechovi tak krutě. Styl vyprávění mi vyhovoval, přečteno prakticky jedním dechem. Knihu doporučuji a určitě si zaslouží 5*.
Kam až může sahat lidská krutost, kterou autorka a mnoho dalších v minulém režimu prožilo? Političtí vězni zažívali ve věznicích takové hrůzy, a přesto nepřestali doufat a nevzdávali se. Tato kniha musí zasáhnout každého.
Připomínka toho jak neuvěřitelně krutý dokázal minulý režim být. Děj působí trochu roztěkaně, vlastně to ani nebyl děj. Knize to ale neubírá
Podle počtu komentářů je jasné, že se tahle kniha čte, a to je moc dobře. Tak trochu mi připomíná Škutinovu knihu Presidentův vězeň, je ale daleko smutnější, zasněnější a i víc filozoficky laděná.
SPOILER
Našly se i humorné pasáže, které to celé trochu zjemňovaly. Třeba o tom, jak některé z vězeňkyň loupaly cibuli pro pardubickou továrnu. Byly tou vůní tak prolezlé, ...že se jim každý dozorce vyhýbal jak eunuch uličce lásky.
Se zlovůlí mocných a jejich nepostižitelností, sebestředností a narcismem se setkáváme v běžném životě i dnes. Jen musíme doufat, že se ty zde popisované časy, kdy se závist stala třídním bojem již nikdy nevrátí.
Strašně potřebná knížka. Ukazuje, kam to vede, když roztřídíme lidi na kasty a když zakomplexovaní dostanou do rukou moc "trestat" ty, kteří byli v životě úspěšnější, schopnější nebo zásadovější než oni. Kniha o minulosti, která se strašně snadno a rychle může stát naší současností.
Zpočátku mi ten styl vyprávění trochu vadil, ale rychle jsem si zvykla a pak mi přišlo, že se to čte vlastně lépe - protože to trochu zmírňovalo hrozný pocit z utrpení všech těch žen. Nejhorší mi přišlo, že všechny ty vražedkyně na tom byly lépe, než politické vězenkyně.
Jedna z mnoha knih, které svědčí o tom, co totalitní systémy dokáží dělat lidem. Zde však není jen o tom, co se dělo v lágrech, ale trochu i o minulosti některých z vězněných, o světě z druhé strany zdí lágru. Je zde i trocha té filozofie o tehdejší době. Takovéhle knihy bychom měli číst a co nejvíce z nás, aby se nezapomnělo, co se dělo.
Říkám si, že takové knížky nebudu číst, ale vždy se k nim nějak dostanu a pak jich mám dost dlouho plnou hlavu. Nespravedlivě odsouzení, kruté jednání, bezmocnost lidí je horší než všechny horory dohromady. Lidé, kteří tím prošli a dokázali se znovu vrátit, pokud přežili, do života, jsou mimořádní.
Knihu jsem přečetla celkem rychle, byla pro mne poučná. Často se obracím v myšlenkách do historie a přemýšlím o tom, jak to lidé mohli v době komunismu přežít...Ty hrůzy jsou pro dnešní generaci nemyslitelné....
Není to tak dávno, co jsem do komentáře ke knize Ani mouše by neublížili od Slavenky Drakulić psala otázku, co by taková válka asi udělala s námi. Vzpomněla jsem si na to už asi u dvacáté strany této knížečky, kdy mi došlo, že my jsme tu válku ani nepotřebovali. Že i Češi Čechům jsou schopni provádět hrozné věci, když k tomu dostanou příležitost. Zastyděla jsem se, že s tím, co vím a znám z historie, mi to nedošlo už tenkrát.
Tohle se mi asi bude dlouho motat v hlave. Styl uplne supr, ten protiklad popisu s nadhledem, temer optimismes a celkove hruznosti a nejspis i beznadeje... Vubec si nedokazu predstavit, jak to nekdo mohl vydrzet.
Silná kniha. Vzpomínky psané velmi chytrou a vzdělanou ženou, která strávila celé své mládí v komunistických lágrech. Přesto zůstala nezlomená.
Osm set tisíc let nesvobody - minimálně. Autorka zmiňuje zhruba sto tisíc lidí držených v podmínkách, které popisuje a průměrný trest osmi let pro jednoho. To je to číslo, které uvádí a já připomínám. Navíc počet vězněných, nějaké konečné číslo, neexistuje. Nikdy nikdo se nedozví, kolik duší odevzdalo nedobrovolně svůj čas rozmaru doby, lidské hlouposti a zlobě. Nedokážu pochopit, že po válce, která změnila všechny a všechno, jsme navíc byli schopni pokračovat, byť ve stavu "míru" a tak krutě, že není možné nad tím slzu neuronit.
Autorka zmiňuje v jedné kapitole znárodnění majetku jednoho vězně. Když mu odebrali koně, kteří byli zvyklí na vlídné zacházení a byli, jako koně obecně, bráni ne jako majetek, ale skoro jako členové rodiny, poklad a požehnání. Když si ti, před očima svých bývalých pánů, museli zvyknout na bití a špatné životní podmínky, jako ostatně později i ti páni.
Tohle se stalo i jednomu z mých předků, který v padesátých letech seděl tři roky za to, že se mu právě tohle nezamlouvalo. Bohužel zemřel krátce poté, co jsem se narodila.
A tahle kniha mi připomněla pomíjivost života a zapomnětlivost mladších generací. Lhostejnost k osudům předků, z jejichž krve vznikla dnešní, zdánlivá svoboda.
Číst povině by se to mělo. Tohle a podobné zpovědi, protože hranice určující chování člověka k člověku se hroutí na malichernostech. A pak, když se to nakupí, důsledky těchto sporů připomenou dějiny - v době pozdní. V době, kdy všechno začne zase nanovo.
Taky se zaradim mezi ctenare, kterym nesedla forma, jakesi odosobnene popisy hruz, preskakovani myslenek. Jsem ale rada za popsane situace a udalosti, ktere priblizuji danou dobu a nelituji precteni.
na rozdíl od většiny zápisků pamětníků zvěrstev a lidské dehonestace autorka umí psát, zvláště zpočátku se objevuje několik nápaditých obrazů; vzpomínky byly zapsány s mnohaletým odstupem, to může mít dobrý, ale i špatný dopad na vyznění jejich dokumentární hodnoty; úvahové, zobecňující a hodnotící pasáže převládají nad fakty a popisy konkrétních situací; osobní zaujetí autorky nastavuje jednoznačné dělení na dobro a zlo; zajímalo by mne, proč autorka nepíše o svém případu
Štítky knihy
paměti, memoáry Československo 50. léta 20. století komunismus autobiografické prvky socialismus političtí vězni pracovní tábory ženské věznice
Tohle se nedá komentovat. Jen sedět a přemýšlet, co dá jednotlivci tak obrovskou sílu přežít a nenechat se zlomit. Zároveň to je i obrovské varování, abychom už nedopustili návrat doby, kdy se bude shora určovat způsob života. Co mi utkvělo z mládí v hlavě z povinných zkoušek M-L je, že historie se vyvíjí ve spirále. Pokud to je pravda, tak při čtení a poslechu toho, co je dle sdělovacích prostředků správné a morální, už začínám dostávat strach.