Candide a jiné povídky
François-Marie Arouet
Voltairův Candide vzrušuje čtenáře už přes dvě stě let. Když roku 1759 poprvé vyšel, vzbudil obrovský rozruch a velké pohoršení. Autor se opovážil nastavit současné společnosti zrcadlo, které s jízlivým humorem zobrazilo její zvrácenost. Ve Voltairově satirickém pohledu na uspořádání světa vystupují všechny hodnoty ve své obnaženosti a často jsou prostě postaveny na hlavu. Slavný Candide je v naší knize doplněn několika menšími prózami (Cosi-Saneta aneb Malé zlo pro velké dobrodiní, Bababek a fakíři, O dvou lidech, kteří se navzájem utěšovali, Memnon čili O lidské moudrosti, Jak to na tom světě chodí - Babukovo vidění jím samým popsané), které dokreslují voltairovský portrét světa i portrét jednoho z nejduchaplnějších spisovatelů všech dob.... celý text
Literatura světová Romány Filozofie
Vydáno: 1970 , Lidové nakladatelstvíOriginální název:
Candide, 1759
více info...
Přidat komentář
"Co je to optimismus?"
"To? To je takovy zazrany nazor, ze vsechno je dobre, i kdyz je to spatne."
Velmi povedene dilo, neco jako hlubsi a "dospelejsi" Maly Princ.
Nabozenstvi, kolonialismus, orientalismus, zlo i dobro, a vlastne cely lidsky svet, ktery byl a stale je porad stejny, a i kdyz je na nem tak nejlepe vsechno zarizeno...no, platit to nemusi :))
Naivně absurdní, krvavě brutální teologicko - filozofický cestopis a love story (vše v jednom) od ohromující osobnosti, která otočila kolem světových dějin.
4*/5* Četba na Čj ve škole
Tento román mne velmi příjemně překvapil svou čtivostí a svižným tempem. Na 204 stranách se toho stalo tolik, a hrdina knihy se přesto stihl vyvíjet a děj se netočil v kruhu.
Na svou dobu muselo jít o skandální titul, autor šťoural do problémů církve, mořeplavectví i filozofie obecně.
Bohužel jsem nerozuměla pár zastaralým slovům.
Doporučuji filozofům, studentům společenských věd a obyčejným lidem, kteří mají rádi klasiku.
Zdá se mi to nebo byla celá kniha zkrátka jedna velká ironie?
I když je knížečka už starší, tak i přesto mě bavila a často jsem se musela pousmát nad Candidovými kousky :).
Děj je zajímavý. Místy vtipný, místy nudný. Musíte číst mezi řádky, které pochopíte pouze když víte, v jaké době byla kniha napsaná. Hlavní postavy byly zajímavé.
Satira na společenské nešvary Voltairovy současnosti je jistě z půlky aktuální dodnes, ale z té druhé příliš dobová na to, aby ji docenil současný čtenář s jinou historickou a tedy i etickou zkušeností. Tato skutečnost jakoby vystrkovala růžky bezmála z každé kapitoly, což je ovšem snadno překousnutelné tím, že lze bez snahy o nalezení onoho etického či kritického podtextu prostě sledovat místy humorný děj, který ubíhá vskutku rychlými kroky a krátkými mílemi, přenášejícími ústřední postavy bleskurychle z místa na místo, ze státu do státu snad po půlce zeměkoule. Jo, dá se to číst i dnes. Možná ještě více však oceňuji doslov o autorovi, aspoň v tom "mém" vydání (1978).
Četl jsem vydání doplněné o další povídky, takže začnu jimi. Voltairův pohled na svět je rozhodně specificky satirický a líbí se mi, že pracuje i s jinými kulturami, o kterých má přehled a není to klasická kritika západního křesťanského muže. Samotný Candide je pak hezky naivní a osud mu to dává pěkně sežrat. Všichni kolem něj trpí a trpí a po tom všem už vám jich ani líto být nemůže, navíc když je to podané s nadsázkou. Voltairova společenská satira je rozhodně zábavná a dá se chvílemi aplikovat i na dnešní společnost.
pokusím se o stručnou parafrázi dojmu z tohoto titulu, od kterého bych očekával až na posledním místě, že bude tak čtivý a stravitelný vzhledem ( k období kdy byl napsán a vzhledem k autorovi... ) a už vůbec bych nečekal, že mě prostě pobaví !
takže 2 myšlenky : 1. " láska k životu, tahle směšná slabost, je opravdu jedním z našich nejzhoubnějších sklonů. Cožpak může být něco bláznivějšího, než touha vláčet břemeno, jímž chceme co chvíli praštit o zem? Děsitse toho, čím jsme, ale neustále na tom lpět?
2. mne zaujala Candidova otázka :" mordovali se lidi vždycky tak, jako dnes? Byli vždycky tak pálení prolhanci, zrádci, nevděčníci, zloději, slaboši, kam vítr, tam plášť, závistivci, žrouti, ochmelkové lakomci, ctižádodtivci, vzteklouni, prostopášníci, klepaři, fanatici, pokrytci a hlupci ?!"
Voltair prostě odmítal představu rozumu jako souboru vrozených ideejí,, naopak chápal rozum jako výkon lidského ducha, který pravdu nevlastní předem, ale musí ji analýzou skutečnosti a tvůrčí invencí teprve získat .
Otázka existence zla ve světě je tak stará, jako je dlouhé obývání světa myslícími bytostmi. Lidé přemýšlející o Bohu (a o Bohu lidé přemýšlejí od samotného počátku myšlení) ji kladou třeba způsobem, který je znám jako Epikurův paradox: „Chce Bůh zabránit zlu, ale nedokáže to? Není všemocný. Pokud může zabránit zlu, ale nechce? Pak je zlý. Pokud zlu zabránit může a chce, tak proč je na světě tolik zla a naprosto zbytečného utrpení? Odkud tedy pochází zlo?“. Pro rozmýšlení nad tímto problémem vznikla v teologii dokonce samostatná vědní disciplína: teodicea. Je to nauka, která ospravedlňuje Boha v realitě světa, ve kterém zakoušíme zlo a nespravedlnost. Snaha o vysvětlení Boží dobroty a všemohoucnosti tváří v tvář utrpení nevinných. Název tohoto oboru, teodicea, poprvé použil Gottfried Wilhelm Leibniz v roce 1710 ve svém stejnojmenném spise, ve kterém rozlišuje a zpřesňuje pojem zla a snaží se vyvodit, že navzdory našemu zdání žijeme v nejlepším z možných světů.
Proč o tom všem píšu v komentáři ke Candide? Protože Voltaire svoji satiru sepsal právě jako reakci na Leibnizovu Teodiceu. Voltaire totiž považoval zkušenost se zvráceným a veskrze špatným světem za tak zjevnou, že si nedokázal představit, že je možné, aby takový svět byl dílem dobrého Boha. Voltaire byl deista, tvrdil, že svět sice byl stvořen Bohem, ale Bůh již do něj nezasahuje – pokud by do něj zasahoval, musel by svět vypadat jinak, spravedlivěji. Na první pohled je Voltaire v téhle disputaci jasným vítězem, vždyť naše každodenní zkušenost se zlem je evidentní a nepřehlédnutelná.
Jenže ono to tak jednoduché není. Leibniz totiž netvrdí, že ve světě neexistuje zlo, klade si ve svém díle o dost komplikovanější otázky (soudím tedy podle toho, co jsem si o jeho knize kdysi načetl, sám jsem jeho Teodiceu nečetl a nemám to ani v plánu, ne dřív než v důchodu :-), třeba jestli je možné stvořit mravní dobro bez mravního zla; jestli je možné stvořit svobodného člověka bez možnosti, aby svobodně volil právě zlo; jestli by svět bez svobody ke hříchu byl lepším světem? To je ta otázka: byl by to svět snad bez hříchu, ano, ale byl by to lepší svět?
Voltaire tyhle filozofické otázky docela pomíjí, myšlení a argumenty teistů zbavuje hloubky, a nad takto oslabeným soupeřem pochopitelně vítězí, nemůže nevítězit. Ve hře, ve které si sám určuje pravidla, pro něj ve slaměného panáka proměněný oponent není rovnocenným soupeřem.
Je tedy čtení Candide ztrátou času? No, to právě že vůbec ne! Není to totiž vůbec hloupé čtení, které svojí kritikou společnosti a církve míří do černého, a je to navíc vážně vtipné, jasně, někdy je to humor trochu šantánový, taková trochu literární „crazy comedy“ ve stylu Stoletého staříka, ale celkově je to svěží a zábavné dílo, které mi při čtení notně zlepšilo náladu.
Edit: po publikování komentáře mi poskytla JulianaH zpětnou vazbu (moc děkuju!!) a já se dozvěděl, že Voltaire svojí satirou nemířil ani tak na samotnou Leibnizovu Teodiceu, ale spíš na jeho následníky, kteří Leibnize začali zjednodušovat a zplošťovat. A já tedy byl zjevně k Voltairovi nespravedlivě příliš příkrý. Takže se mu omlouvám, doplňuji tuhle aktualizaci a připojuji se k Julianině doporučení, že číst Candida je velmi příhodné ve vydání, které obsahuje poznámkový aparát.
Tato satira z 18. st. mě příliš nebavila. Candide je optimista, kterému se dějí samé šílené události. Údajně skvělý život smetánky, kteří se opíjí, tlachají či se zajímají jen o potěšení, se jim ukazuje jako smutný a nenaplněný. Můžeme tu cítit tu změnu v myšlení, která tehdy přišla, a i to, jak se společnost začala preorientovávat na společnost pracují, kdy nám práce dává smysl života.
(SPOILER)
Knihu můžete číst jako absurdní příběh o neuvěřitelných příhodách hlavního hrdiny a jeho blízkých, ale také jako promyšlenou kritiku své doby. Nemám dokonalý přehled o autorově současnosti, jeho osobních sporech, válečných konfliktech, soudních sporech, filozofických školách a dalším, a proto nejsem s to odhalit všechny narážky. Ale i tak jsem si četbu opět užila. Protikladné úvahy mě přinutily se zamyslet. Umírající a znovu se objevující postavy pochybovat o jevech, které mnohdy chápeme jako definitivní. A narážky na literaturu jsem si vyloženě užila.
"...Jenom hlupáci obdivují u uznávaného básníka všecko. Já si čtu pro sebe a mám rád jen to, co se mi hodí."
"Ale copak to není radost," řekl Candide," kritizovat všecko napořád a vidět chyby tam, kde jiní spatřují jen krásu?"
"Pracujme a nechme mudrování, " řekl Martin. "To je jediný prostředek, jak učinit život trochu snesitelný."
"To jste řekl velmi dobře, odpověděl Candide, "nicméně musíme obdělávat svou zahradu."
(SPOILER)
Voltairův svět, jak jej popisuje v Candidovi, je pln všudypřítomného chaosu, naprosto zbytečného násilí a smutných lidí. I když jej podává s jistou dávkou ironie, těžko lze nad tím, co v jeho knize vidíme, mávnout rukou.
Kniha má mystický nádech, v jejím ději se totiž vyskytují absurdní náhody v každé druhé kapitole, završí to, když se protagonista v jedné z nich dostane do bájné země Eldorádo. Postavy navíc mnohdy nejsou tak úplně svébytné, často se jedná spíše o různé karikatury lidí všech vrstev soudobé společnosti (ani protagonista toho není výjimkou). Skrze tyto dva aspekty mi Voltairova kniha připomíná Malého prince, byť jde dle mého názoru více do hloubky.
Některé kapitoly však podle mě nebyly moc zajímavé a ani děj moc neposunuly, možná však něco přehlížím, neboť neboť jsem určitě nebyl schopen poznat všechny reference na soudobou společnost. Některé jsem si však vyloženě užil, například rozhovor s věčně znechuceným senátorem. Pokud bych knihu měl doporučit, je to i kvůli poslední kapitole, ve které hlavní hrdinové nacházejí rozuzlení v životě v ústraní a pečování o zahradu, podobně jako epikurejci.
Malý trouba je vyhoštěn z domova a dostává se z jednoho průseru do druhého. Nakonec přijde o všechny iluze, ale i tak najde způsob, jak být šťastný.
Četla jsem „Candida“ třikrát: na základní škole, na střední a na universitě. Až teď při třetím čtení jsem si však sehnala poznámkový aparát. [Vydání v nakladatelství XYZ ho neobsahuje, což je spolu s tiskovými chybami a odpornými ilustracemi činí nepoužitelným. Vážně doporučuji si ty vysvětlivky obstarat, má je třeba souborné vydání Voltairových „Románů a povídek“, SNKLHU, 1960.] Bez poznámek totiž čtete jen pohádku, zatímco Candide je filosofický román a – samozřejmě – satira.
I Voltairova kritika války nabývá větší závažnosti, když si je čtenář vědom, že jde o jinotajné svědectví autora samého, a ne o podobenství. A satirikovy útoky dávají mnohem větší smysl, víme-li, že je nesměřuje ani tak na Leibnize samého jako na pozdní wolffianisty. :)
I tak „Candide“ zůstává do jisté míry pohádkou se sympatickými postavami tragických osudů a [pozor, spoiler?] zázračnými shledáními. Navíc je to sociálně kritický cestopis po Starém a Novém světě 18. století. Autor píše o válečných zvěrstvech, nešvarech v armádě i církvi, syfilidě, prostituci i otrokářství, ale činí to lehkým perem. Filosofická témata (theodicea, svobodná vůle) jen naťukává, protože nejspíš nechce čtenáře zatěžovat a nudit – a svůj účel splní i tak, protože ty přemýšlivější pobídne k úvahám. Přitom jsou tři z hlavních postav filosofové: dobromyslný až naivní Candide, tvrdohlavý a nikoli právě svatý lebnizovec Panglos i protějšek jeho optimismu, manichejec Martin.
Velký prostor Voltaire dává svým názorům na soudobou literaturu. Občas představují záminku k nějaké duchaplnosti, většinou jsou ale bohapustou adorací sebe sama (Candide chodí do divadla slzet nad Voltairovými hrami, fuj). Tento filosof, nebo spíš chechtající se bestie, také útočí na všechny, kdo si dovolili s ním nesouhlasit, jak má ve zvyku. Místy je to trapné a nechutné (jezuitu, s nímž měl spor, obviňuje z pedofilie).
Plus autorovi patří za jeho humor – u některých hlášek jsem se smála nahlas – a za zřetelně osvícenské poselství. V jeho slovech, že jen hlupák obdivuje na velkém básníkovi všechno, se už projevuje moderní emancipace jedincova úsudku. ...A proto já na Voltairovi všechno neobdivuji. :P
Na svoji dobu poměrně zábavná satira. V dnešní době spíš neotřelá pohádka z dávných dob.
„Je dokázáno, že nic na světě nemůže být uspořádáno jinak než tak, jak to uspořádáno je. A jelikož všechno bylo stvořeno za nějakým účelem, musí mít všecko účel ten nejlepší. Jen si všimněte: nosy byly zřejmě stvořeny tak, abychom na nich mohli nosit brýle,“ říká postava ve Voltairově Candidovi. Jde o filozofickou satiru s na svou dobu zcela neobvyklým prostorovým rozsahem. Příběh začíná na území dnešního Německa, pokračuje v Jižní Americe a končí v dnešním Turecku. Dílo je to navíc myšlenkově bohaté. Bere si na mušku válku, manželské vztahy, životy boháčů, náboženské představitele i Leibnizovu filozofii. V mnoha ohledech je to jedinečná kniha, u níž však musí člověk mít o trochu hlubší znalosti dané doby, aby ji docenil.
Chápu, že ve své době to byla kvalitní satira, ale číst ji dnes pro mě nebyl moc zážitek. Používání jazyka je skvělé, ale jinak mě to přišla jako děsná blbost. Omlouvám se všem fandům, ale nic pro mě.
Nerad bych byl pochopen nějak špatně, ale tohle je jedna z nejprostších a nejsvižnějších knih, co jsem četl. Je napsaná tak lehce, prostě a přesto dokáže tu výsměšně, tu zuřivě kousnout, kopnout, rýpnout si, či postavit zažitou věc na hlavu. Prostě a jasně, výborná věc, podaná skvělým stylem, který nevyžaduje upřenou pozornost, naopak, ony věci krásně vystupují samy.
Povinná četba. Ale hodně dobrá. Putovaní po světě ve středověku je záživný. Opravdu
Štítky knihy
satira humor 18. století francouzská literatura kritika náboženství osvícenství
Autorovy další knížky
| 2007 |  Candide |
| 1997 |  Filosofický slovník |
| 1963 | Panna |
| 1925 | Karel XII. král švédský - díl I. |
| 1951 | Babylonská princezna |
„Candide“ považuji za velmi propracované dílo 18. století, které mě zaujalo svým hlubokým filozofickým přesahem. Román Voltairea brilantně zobrazuje lidskou touhu po kráse a dokonalosti, což je ztělesněno v postavě Kunhuty. Zajímavým aspektem je, že i když Candide svou vysněnou Kunhutu nakonec dostihne, ona svou krásu ztratí, avšak on si ji přesto vezme a spokojí se s obyčejným životem.
Byl jsem překvapen krutostí té doby, jak je v románu popsána, často do brutálních podrobností. Na druhé straně je zde vykresleno i vysněné Eldorádo, které však zůstává nedosažitelné. Eldorádo v tomto kontextu představuje ideál lidské touhy po dokonalosti a utopii, která je v reálném světě nedostižná.
Dílo na mě působí místy depresivně, avšak závěr mě povzbudil svou jednoduchou, avšak hlubokou myšlenkou. Není třeba honit se za iluzemi a ideály; stačí žít svůj obyčejný život. Tento dramatický závěr je skutečně mistrovsky zpracovaný a dodává celému románu zvláštní kouzlo.