Čarodějky na cestách
Terry Pratchett
Úžasná Zeměplocha / Úžasná Plochozem série
< 12. díl >
Pohádky a příběhy žijí nezávisle na těch, kdo v nich vystupují. Komu připadne po skonu čarodějky Desideráty Duté její kouzelná hůlka? Překvapivě Magrátě Česnekové. Ovšem jen pod podmínkou, že uvede do pořádku nedokončenou záležitost – musí zabránit sňatku jedné dívčiny v dalekém městě Genova. Velká výprava „soudných sester“ do zahraničí může začít! Co těžkého by mohlo být na zmaření vdavek obyčejné služebné s princem, zvláště když ho nechce? Jenže stínová vládkyně města, mocná lady Lilith de Tempscire, na tom tak trochu trvá. Pro trio z hor Beraní hlavy – zejména pro Bábi Zlopočasnou – se však ukáže být celá záležitost krapet osobní. Audiokniha je součástí řady Čarodějky v rámci série ÚŽASNÁ ZEMĚPLOCHA.... celý text
Literatura světová Humor Fantasy
Vydáno: 2018 , OneHotBookOriginální název:
Witches Abroad, 1991
Interpreti: Zuzana Slavíková
více info...
Přidat komentář
Čarodějky na cestách jsem včera a dnes poslouchala při práci a doporučuji všem, stereotyp se mění v zážitek ( akorát vám smíchem občas něco upadne).
Nebudu zde citovat, to bych musela opsat celou knihu.
Jen jedna osobni poznámka:
Od malička nesnáším pohádku Červená Karkulka, moc jsem se bála vlka a sežrání a párání břicha.
Tady jsem se nesmírně bavila.
A pak, stejně jako to už bývá v životě, nečekaná rána paralyzérem ( vím to, nestačila jsem přeskočit).
A v okamžiku, kdy vlk položí odevzdaně hlavu na špalek jsem si řekla, že pohádka bratří Grimmů je vlastně "čajíček".
Tohle mi pan Pratchett neměl dělat.
Šla jsem si udělat kafe a v poslechu pokračovala později, abych si mohla opět vychutnat humor a eskapády mých milovaných čarodějek.
Četlo se to výborně, i když konec se mi trochu zamotával. Připadal mi zkomplikovaný. Třeba bez Soboty by se to klidně obešlo. Nebo Casanovleza. Ale možná mi jen něco uniká.
Nejsou tu ale jen o komické situace a vtipné hlášky. Třeba z osudu vnitřně ztrýzněného vlka doslova zamrazí. A Genova mi připomněla komunistickou diktaturu a tyranii, kdy je na první pohled vše velkolepé, čisté a krásné. Ale kdo to kazí a není veselý a šťastný, tak toho čeká kriminál nebo ještě něco horšího.
Čekal jsem taky, že se v závěru nějak zapojí ti, kterým čarodějky po cestě pomohly. Tak to přece v pohádkách bývá. Takto byli trpaslíci ze závalu nebo město sužované upírem jen krátké epizodky bez dalšího kontextu.
Jinak Magráta je i nadále moje favoritka.
"Komu říkáš panna?" rozčílila se Stařenka Oggová :)
Zaboha si nevzpomenu kterou to Zeměplochu jsem četl první. Byla to buď Barva kouzel, Těžké melodično, nebo Čarodějky na cestách. Myslím, že to bylo Těžké melodično, ale kdo ví. Každopádně je fakt, že jsem posléze vzpomínal jen na jednu z nich, třebaže i z Melodična si pamatuji mnoho obrazů. Čarodějky ve mně zanechaly nejvíc. Trvalo víc jak šest let, než jsem se k nim dostal znovu.
A je to naprosto fantastické. Ta kniha je opravdu precizní, je skvělá v každém ohledu, nic v ní není navíc. Každá jedna věc, informace, náznak, se posléze v příběhu vrátí. Autorova poznámka pod čarou se posléze připomene, informace o Bábi Zlopočasné je právě ta důležitá, aby dovedl čtenář nakonec pochopit konec a bez právě té informace ho pochopit nemůže. Dochází k ohromnému rozvoji postav. Na jeho pozadí ale zároveň dochází ke hře mnoha témat, která jsou strašně těžká a závažná, ale tak skvěle a lehce uchopená, že se prakticky jakýkoliv jiný autor může jít zahrabat. U téhle knihy můžete v jeden okamžik plakat smíchy, v další jen strnule hledět na papír. Je to krásné, být po čase ve světe pohádek. Je to krásné, být po čase ve světě pohádek? Následující část obsahuje spoiler.
Celý text chápu primárně jako poctu Tolkienovi. Soudné sestry se klaněly Shakespearovi, Čarodějky na cestách se klaní Tolkienovi. Překvapuji vás? Obhájím. Tolkienův patně nejvýznamnější text je „O pohádkách“. Ne Pán prstenů, Silmarillion, ani Hobit. Je to kratičká esej O pohádkách. Autor v ní presentuje svoje, specifické a neočividné, pojedí pohádek, z něhož plyne, že i jeho Pán prstenů je ve skutečnosti pohádkou, jeho Silmarillion je pohádkou. Celý svět Ardy je Férií. Pohádky v Tolkienově pojetí nemusí být veselé. Musí být kouzelné. A to je zde dokonale splněno. Celá kniha přitom je přitom konstruována tolkienovsky. Do rukou nejslabšího člena se dostane magický artefakt, jehož pomocí je třeba zabránit čemusi hroznému. Předmět po dlouhé cestě protagonistů končí vhozen do zapomnění. Tragédii je zabráněno. Po cestě jsou naše hrdinky vyzbrojeny kouzelným chlebem, schopným jednoho sytit po dlouhá léta. Plují po řece v lodičce, kterou dostaly od kouzelných bytostí, jsou přitom sledovány... To jsou nejočividnější odkazy. Do toho je přimícháno mnoho klasických odkazů. Tolkien používal náboženskou symboliku. Pratchett klasické pohádky. Opravdu klasické, grimmovské.
Tolik estetika. Obsah je samozřejmě plně Pratchettův. Xenofobie, místy rasismus, střetávání kultur. Ale také motivy rozporu mezi mladší a starší generací, změnou pracovních postupů, nekontrolovanou energií a klidnou silou. Z velké části je ale text, a zde není tak zábavný, o to je silnější, o identitě, sebeidentifikaci a sebedeterminaci. Je o svobodě a o vůli. Člověka musí mrazit, musí mu být až špatně, hledí-li na rozpolceného vlka, za nějž bylo rozhodnuto, jaký bude, aniž by takový mohl být. Vlka, který velice nepohádkově volí sebevraždu, aby nemusel pohádkově trpět. Celým závěrem se Genova nese v duchu páchání dobra a nucení ke štěstí. A je to opravdu strašně silné.
Já jsem z té knihy opravdu unešený, miluju každý jeden její moment. A rozhodně nejen proto že Silver sežere upíra! Je to prostě dokonalé a já jsem do toho zamilovaný…
Jednu hvězdičku beru dávám pryč, aby nebylo po chvíli trapné, že jsem prozatím začínající velký zeměplocha fanboy. Třetí kniha čarodejnic je znovu skvělá, tentokrát se zaměřuje na pohádky, příběh je ovšem o něco osobnější pro naše ústřední postavy. Vtipy dopadají na úrodnou půdu, změna prostředí poskytuje nové možnosti pro Terryho absurdno. Novinka je i nějaký ten charakterový vývoj, který není nutný, ale je fajn, že probíhá.
Poslouchala jsem audioknihu v podání Zuzany Slavíkové a bylo to o sto procent lepší, než když si čtu zeměplošské příběhy sama. Vždycky jsem se v nich ztrácela, protože se v nich děje strašně moc bláznivin v rychlém sledu. Pokud máte podobný problém, audio je cesta, navíc Zuzana Slavíková si předčítání užívala tak, že se Čarodějky na cestách staly jednou z nejpovedenějších audioknih, jaké jsem kdy slyšela.
Díky tomu, jak střídala hlasy, dokreslila povahy všech tří čarodějek, rázné bábi Zlopočasné, poťouchlé stařenky Oggové a nesmělé Magráty. S tou jsem sympatizovala nejvíc. Ten pocit, že jste někde benjamínek a neumíte se prosadit ve společnosti dvou starých harcovnic, které dávno ztratily lásku ke svému povolání a štvou vás tím, jak jsou rozmrzelé, je mi povědomý. A navíc to jméno - je Magráta, protože její matka neuměla napsat Margareta. Mně moje německá instruktorka jógy říká Magréta, takže soucítím na druhou.
Samotné téma dekonstrukce pohádkových příběhů je super nápad, a protože jsou to většinou ty nejznámější, chytala jsem se v odkazech o něco víc než v přechozích zeměplošských příbězích. Popelka, Karkulka, Sněhurka a tak. Doufám, že co nejvíc knih z téhle série existuje v audio podobě, protože jim to oproti běžnému čtení velmi přidává na atraktivitě a konečně začínám chápat, co na nich všichni mají.
Dekonstrukce pohádkových pravidel za přispění magie nápadně připomínající louisianské voodoo. Všechny tři čarodějky opět perlí, každá svým svérázným způsobem, a kocour Silver nezůstává pozadu. A zase: s jak nenápadnou lehkostí umí Pratchett čtenáře zaplétat do sítě nejrůznějších kulturních i popkulturních odkazů. To mě nepřestane fascinovat.
Druhý příběh o zeměplošských čarodějkách, či vlastně třetí, vezmeme-li v úvahu že v Čaroprávnosti je čarodějka jen jedna, ale za to ta nejráznější, si opět, jak je u autora zvykem, bere na paškál nějaký známý příběh, který patřičně nově nasvítí a aktualizuje. Tentokráte přišla na řadu Popelka, a to ta z francouzské verze s dýněmi. A že jich je v příběhu hodně. Takže žádní holoubci, ale jedna pomatená sudička, trio čarodějek a jeden super kocour. Příběh trochu sráží fakt, že více než polovinu knihy jsou čarodějka na cestách. Já vím, že to tak musí být, když se kniha právě takto jmenuje, ale právě přehršel cestovních zážitků trochu sráží soustředěnost hlavního příběhu. Předešlý a následující díl jsou prostě příběhově kompaktnější. Ale nebojte se, pořád se budete hodně smát, a to i díky naprosto famóznímu hlasovému výkonu Zuzany Slavíkové. Doufám, že jednou tato paní opětně načte i úvodní Čaroprávnost.
Ach mé srdce plesá. Krásný (pohádkový) příběh plný Karkulek, Růženek a Popelek zavede čarodějky do cizích krajů, kde na klobouku máte snad všechno ovoce kromě melounu. Potkáme rodinné známé a i ten Smrť se zastaví na pořádný smetánkový bál. Nejvíc mě bavily dopisy stařenky do domoviny a určitě si dneska namíchám banánové daikirri :-)
Stařičká čarodějka Desideráta Dutá zemře. Ještě před smrtí kromě toho, že si u místního pytláka domluví vykopání hrobu a následně i jeho zasypání, odkáže svoji kouzelnou hůlku mladé Magrátě Česnekové. Nezkušená čarodějka po ní má totiž převzít roli sudičky. Problém je, že magická sudičkovská hůlka umí vykouzlit jenom dýně. Magnátiným úkolem je vypravit se do daleké Genovy a zabránit chudému děvčeti, aby se provdalo za prince, kterého stejně nechce. Druhá ze dvou sudiček onoho děvčete ale na sňatku trvá, protože to tak kdysi předpověděla. Desideráta ve své poslední vůli zmínila, ať s Magrátou do Genovy rozhodně necestují další dvě svérázné čarodějky - Bábi Zlopočasná a Stařenka Oggová. Takže jasné, že ty dvě letí s Magrátou také. Přesně, jak Desideráta předpokládala a jak to ve skutečnosti i plánovala (čarodějky vždy udělají pravý opak toho, co jim řeknete). Jak tahle výprava nakonec dopadne? Jakou roli v příběhu sehraje Stařenčin jednooký kocour Silver? A jak to vypadá, když se pan Pratchett nechá inspirovat pohádkou o Popelce? No, to už si přečtěte sami. Můžu jen říct, že jde opět o originální příběh.
Miluju situační humor pana Prattcheta, jeho jízlivé poznámky, rýpnutí a trefná přirovnání, která čtenáři předkládá pomocí svých postav. Jeho knížky jsou vždy sázkou na jistotu!
"Víš, ono soudit, co je dobré a co zlé, je velice ošidné," řekla. "Já sama si často nejsem jistá, kde lidé stojí. Možná je důležité, kterým směrem se dívá ten, kdo to posuzuje."
5/5 *
Pyramidy jsem asi ani nedočetl, Sekáč moc nenadchl a Pohyblivé obrázky mě vyloženě nudily! Čarodějkami ale nelze nic zkazit, jsou vtipné a mají živý děj :))
Skvělá výprava se třemi čarodějkami,sudičkami. Jejich cestování nemá chybu a propojení s pohádkami je dokonalé. A nesmíme zapomenout na dýně! Zamě bohužel posledních 70 stran ztrácí tempo a vtip předchozího putování, proto jen 4*.
Jeden z mych nej dilu. Carodejky miluju a ta parodie na cestovani a pohadky je proste skvela!
Tenhle příběh trochu vybočuje z řady, aniž by byl jedním z těch opravdu samostatných zeměplošských románů. Autor přichází s novou postavou, která nikdy předtím a nikdy potom nikde nevystupovala a kromě Bábi Zlopočasné si ji nikdo nepamatuje, ačkoliv v malé horské vesničce by se o ní pravděpodobně vyprávělo roky a Bábi ještě není ani zdaleka nejstarší široko daleko. Budiž. Velká část humoru se zakládá na tom, že se Stařenka Oggová domlouvá "cizozemštinou" a Bábi v "cizozemsku" trpí, protože je tam všechno "cizozemské", zejména strava. Proto mě překvapilo, že ve chvíli, kdy dorazí do Genevy, není najednou cizozemština problém. Buď jsem něco přehlédla já nebo Terry. Co se dá dělat, holt je tam možná logická díra tak velká, že by jí mohlo projít i něco z podzemních rozměrů. A samotná cesta je trochu natažená. Když přimhouřím oko nad těmito ne úplně drobnými nedostatky a vzpomenu si na nadšení před devatenácti lety, pořád jsem ochotná ohodnotit knihu plným počtem hvězdiček. Za Gluma, který dostal preventivně pádlem hned, jak se objevil, za Pratchettovu vlastní verzi pohádky O červené karkulce, kde bylo užito pánve. Vemte to po hlavě co nejdřív a nebudete potřebovat magii. Stará zeměplošská moudrost. A za hlavní téma, kde samotný příběh je o příbězích, o štěstí, o zrcadlech a o tom jak strašně k vzteku je, když musíte být ten hodný, protože roli toho zlého už obsadil někdo jiný. Trochu tomu pomohlo i hledání moudrosti u paní Kosmopilíkové, i když se odehrává jen pod čarou. Pro zvláštní odvětví bojových umění mám slabost.
Teď, když čtu Zeměplochu podruhé (plus mínus), zaujala mě jedna věc. Stařenka Oggová byla třikrát vdaná. Přesto je její rozsáhlé potomstvo popisováno jako klan Oggů, ne jako klan tří různých jmen. Bábi Zlopočasná měla babičku z matčiny strany, která také byla čarodějka a jmenovala se Alison Zlopočasná. O Zlopočasných se často mluví i v Čarodějkách na cestách a vypadá to, že jsou míněny spíše ony než oni. Když Bábi mluví o Česnekových, také jmenuje jen ženy. Také o Bolavých bylo někde napsáno, že rodina Bolavých je rodina čarodějek, přitom ale babička Bolavá byla Toniččina babička z otcovy strany, tedy nebyla rozená Bolavá. Zajímalo by mě, jak si tedy autor představoval, že to s těmi příjmeními a čarodějnickými rody v horách Beraní hlavy funguje. Hlavně u stařenky Oggové to působí, že když je jednou žena čarodějka, tak příjmení kohokoliv, koho si vezme, nemá šanci obstát.
*
Hodně se toho namluvilo i o kouzelných mastech. Tady se umělci a spisovatelé dostali (ale jen čiročirou náhodou) na mnohem jistější půdu. Většina čarodějek je už v letech, a to je doba, kdy pro vás začne mít různé mazání svůj půvab, a alespoň dvě z těch dnes přítomných byly namazány proslulou hrudní mastí Bábi Zlopočasné, vyrobenou z šalvěje a husího sádla. Ta mast vám sice neumožní létat ani nepřivolá věštecké vize, ale opravdu vás uchrání před nastuzením i jinými nemocemi. Důvodů pro tento zaručený výsledek je několik, ale jedním z hlavních je její aroma, které už druhý týden zesílí natolik, že se k vám nikdo neodváží přiblížit tak blízko, abyste od něj mohli něco chytit.
*
Přirozený počet účastnic čarodějné rady je jedna.
*
Moudrost je totiž jedna z věcí, které vypadají tím větší, čím dále jsou. Pozn. autora: Tady bych rád uvedl příklad paní Kosmopilíkové, osoby velmi populární mezi mladými lidmi, žijícími vysoko v horách Beraní hlavy, v pásmu věčného sněhu. Oni mladí lidé pohrdají výroky a moudrostí svých vlastních starších, což jsou knězi, odění v šafránová roucha a s modlitebními mlýnky v rukou. Mladí lidé z oněch oblastí se naopak občas vydávají do domu č. 3 v Quirmské ulici v plochém a páchnoucím Ankh-Morporku, aby hledali moudrost u nohou paní Kosmopilíkové švadleny. Nikdo neví proč, pokud ovšem nevezmeme v potaz to neodolatelné vábení vzdálené moudrosti, protože oni mladí lidé nerozumějí jedinému slovu z toho, co jim paní Kosmopilíková zvýšeným hlasem říká nebo co na ně někdy, když jich dorazí víc najednou, dokonce i křičí. Mnoho holohlavých mladých mnichů se vrací do rodných sněhových výšin, aby tam meditovali nad tajemnými mantrami, které jim byly sděleny a zněly například Dejte si odpich, magoři! či Jestli tady ještě někoho z vás chytím, vy úchylní hajzlíci v oranžových nočních košilích, tak si mě nepřejte! nebo Proč sem pořád, kruciš, lezete a koukáte mi na nohy, chlíváci? Vyvinuli dokonce zvláštní odvětví bojových umění, založené na svých zkušenostech. Při tomto boji na sebe soupeři nejprve nějakou chvíli zuřivě křičí a pak svého protivníka udeří koštětem.
*
A lidi ajť dělají, co dělají, ohlížejí se po špijónech, co má L. na každém rochu, a nikdo si netrofá nic říct, protoše kdo by si trofnul mluvit proti zlu, které někdo dělá ve jméně Štěstí a Mýru?
*
"... Ona vždycky říká, že lidem kouzlama nepomůžeš, ale můžeš jim pomoct vlastním sádlem. ..."
Moc pěkný díl Zeměplochy. Já se náramně pobavila. Miluju cizinštinu a dopisy domů Stařenky, naprdnutost Bábi a naivitu Magráty. Korunu tomu dává Silver :-) Jeden z nej dílů co jsem zatím četla.
Opět perfektní. Nechápu, jak Pratchett dokáže tak dokonale vystihnou charakter postav, že žádná není černobílá, každá má své přednosti i vrtochy. A to jak umí pracovat s nám známými věcmi a situacemi, ale vždy si je překroutit podle sebe do absolutního bizáru. Navíc mám slabost pro zapracování pohádek do jiného příběhu.
Nemuzu si pomoct, ale samotna cesta do Genovy proste neutahne vic jak polovinu knihy, kterou zabira. Udalosti v Genove jsou jiz zajimavejsi a postupne graduji do finale, ale presto je dej nafouknuty spoustou hluchych mist, ktera nebavi. Pro me se nejedna o pribeh, ktery radim ke spickam v ramci Zemeplochy.
Čarodějky na cestách byly pro mě opravdu požitek, hlavně začátek. A vlastně si říkám, že Pratchett má skvělé začátky, ale konce jsou slabší, viz má poznámka ke knížce Pyramidy. Živě jsem si představoval okolí Genovy a musím uznat, že mix několika pohádek se autorovi podařil. Už se těším na další knihu z téhle fantastické série.
Pratchetta prostě miluju, jeho humor. Vždycky mám problém rozhodnout se, jestli je lepší Hlídka nebo Čarodějky. V této knize Čarodějky jako sudičky nemají chybu.
Tentokrát se trio čarodějek vydává na cestu do Genovy (zeměplošské verze New Orleans). Kromě bažin, sudiček, karnevalu a voodoo jsou v knize odkazy na všechny možné pohádky - moje nejoblíbenější část je z vesničky sužované upírem. Kniha je hodně dobrá, ale na ty úplně nejlepší Pratchettovky kousek chybí - celkové hodnocení čtyři a půl hvězdy.
Štítky knihy
Zeměplocha čarodějnice humor trpaslíci fantasy
Autorovy další knížky
1993 | Barva kouzel |
1997 | Dobrá znamení |
2007 | Darwinovy hodinky |
2003 | Noční hlídka |
1995 | Stráže! Stráže! |
AUDIOKNIHA
***
Opět můj další oblíbený díl Zeměplochy s čarodějkami, který naprosto excelentně namluvila Zuzana Slavíková. V jejím podání audiokniha nemá chybu! Rozhodně doporučuji!