Černá skříňka

14.01.2018

„Co jiného ještě dovedeš? Okouzlovat a rozsévat ledovou hrůzu svým výrazem lhostejné blahovůle. (...) Zničit ženu a dítě chladným knokautem. Zdalipak se ti vůbec někdy podařilo vyvolat třeba jen jediný radostný úsměv na něčí tváři? Setřít někomu slzu z oka? Šeky a telefony, Aleku. Malý Howard Hughes.“

Komorní příběh šesti-sedmi aktérů rozehrává více zápletek, ale tou hlavní je – alespoň pro mě - popis manželského trojúhelníku, který je mrazivě přesnou ukázkou toho, kam jsou lidé schopni dospět, pokud jejich mysl ovládnou negativní emoce. Točíme se kolem bývalých manželů, kteří nešetří časem a úsilím (v případě Aleka ani penězi), aby v maximální možné míře svého bývalého partnera ponížili, zlomili, srazili k zemi. A neváhají obětovat ani spokojenost svých blízkých (Alek zdánlivě nemá co ztratit, pouze svůj klid, ale Ilana má na začátku knihy fungující druhé manželství). A nakonec neváhají obětovat ani své vlastní štěstí – ta touha zničit svého nepřítele z bývalého vztahu je tak silná, že ani sebedestrukce není nic, co by je mohlo zastavit.
Číst si to, bylo vážně bolestné - dva zjevně inteligentní lidé, kteří pro sebe nedokážou najít jiné východisko, než hledat stále další, rafinovanější způsoby, jak se dostat pod kůži toho druhého, jak odhalit a využít jakoukoli slabost, jak nelítostně zaútočit na každé objevené citlivé místo „protihráče“. Nejprve jsem cítil dost nechuti a opovržení, s postupem času mě začalo být obou bývalých manželů líto - začalo se mi jevit, že za svoje povahy nemůžou, že jsou jim jejich charaktery (jejich vlastní morální mrzáctví, pokud to mohu vyjádřit takhle tvrdě) vlastně prokletím - zaseknou se do jakéhosi emocionálního klinče, ze kterého už nejsou schopni se ve zdraví vyprostit.

Napsat celou knihu pouze v dopisech není snadné, vyžaduje to od čtenáře trochu shovívavosti (ne vždy jsou dopisy tak přirozené, jak by asi byly reálně: jejich autoři zde například opakují věci, které jsou známé adresátům, ale nejsou známé čtenářům), ale Oz je výborný stylista, jeho slova perfektně zapadají do vět, věty do odstavců, odstavce do kapitol...
Téma současného uspořádání státu Izrael je tentokrát řešeno trochu mimochodem, ale Oz se mu nemůže vyhnout, kritizuje neústupnost izraelské pravice a svůj postoj asi nejjasněji říká slovy jedné z vedlejších postav: „Židé si vybudovali zemi. Nepravou zem – ale vybudovali! Úplně nakřivo – ale vybudovali! Bez Boha – ale vybudovali! Teď počkáme a uvidíme, co na to Bůh řekne.“

12.08.2017

Písanie mojich pocitov o knihe trvalo rovnako dlho ako čítanie. Nekonečne dlho

09.11.2013

Táto kniha po dočítaní stále rezonuje niekde v mojom vnútri. Naoko jednoduchá, útla kniha, ale obsahovo plná života, bolesti, radosti, smútku, túžbe po náprave vzťahov, túžbe po odpustení a zaslepenosti. Bola som veľmi prekvapená ako ma táto kniha pohltila. Písaná vo forme listov, čo mne osobne vôbec nevadilo. Bolo veľmi zaujímavé sledovať vzťahy v tejto knihe a táto kniha tiež ukázala aké sú niekedy vzťahy medzi ľuďmi zložité, navyše ak sa do toho mieša zaslepenosť a extrémizmus. Moje sympatie či nesympatie voči niektorým postavám sa postupne menili smerom aký som nečakala. No skvelé čítanie. Moja prvá kniha od Oza a dúfam, že nie posledná. Neviem čím to je, ale knihy so židovskou tématikou majú, aspoň pre mňa, neuveriteľné čaro.

06.10.2013

" Stejnou měrou, jakou ztratil svou sebeúctu, ospravedlnění své existence, samotný smysl svého života, oslavuje a posvěcuje ospravedlňování jeho náboženství, národa, rasy, ideálu, na kterém lpěl, nebo hnutí, kterému přísahal věrnost. "

13.05.2013

Amos Oz je pre mňa veľmi príjemným prekvapením roku 2011. Vynikajúco napísané, skvele vykreslené prostredie, vzťahy, pocity postáv. Román plný lásky a nenávisti, strachu a túžby po odpustení, smútku a neskutočného fanatizmu, ale najmä o nádeji, o viere v budúcnosť... Kniha z ktorej mi je ťažko a dlho nezíde z mysle.