Černý obelisk
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/56_/56760/bmid_cerny-obelisk-dRQ-56760.jpg
4
1404
1404
Černý obelisk je v pořadí osmým románem autora, který se hned svou první knihou Na západní frontě klid stal spisovatelem světového jména a popularity. Jistě to není náhodou. Jeho romány strhují už téměř po čtyřicet let masy čtenářů bohatě rozvrstveným dějem, v němž nenajdeme hluchých míst, silou myšlenek, jimiž se autor ústy svých hrdinů vyslovuje k nejrůznějším filosofickým otázkám, a v neposlední řadě i nekompromisním postojem autorovým k válce, jeho vášnivým odporem k fašismu a vřelým humanismem. V Černém obelisku nás zavádí do Německa r. 1923, kdy mladou výmarskou republiku zaplavila bouřlivá vlna inflace, která jedněm vynesla obrovské, takřka nevyčíslitelné zisky, pro druhé znamenala naprosté zbídačení a zemi zavedla do hluboké krize mravní. Do této neklidné doby po nedávno prohrané válce, kdy se však už znovu, a stále silněji, ozývají hlasy volající po nové, vítězné, postavil autor svého lyrického hrdinu, jehož mladá léta byla — stejně jako Remarquova — tak záhy poznamenána válkou. Ludvík Bomer, básník, varhaník, bývalý učitel a nyní zaměstnnec firmy prodávající náhrobky, který nese bezesporu mnoho autobiografických prvků, je mluvčím generace a zároveň komentátorem a kritikem doby. S dokonalým mistrovstvím je v tomto románě ovšem vykreslena nejen tato ústřední postava, ale i celá řada ostatních figur, ať už mají k hlavnímu hrdinovi užší vztah — jako jeho kamarád z války a zároveň zaměstnavatel, rozvážnější a praktičtější Jiří, či Isabela, ztělesnění čisté, romantické lásky — nebo jsou jen „lidmi kolem něho". Ti všichni tvoří dohromady pestrou galerii postav nejrůznějších charakterů od dobráckých, přes šmelináře, plující vesele po vlnách inflace, až k typům tupých a nebezpečných přívrženců nastupujícího nacismu. Nastavením zrcadla těmto důležitějším i méně významným obyvatelům malého německého města nastavuje Remarque zrcadlo celému tehdejšímu Německu, v němž se jiskry nacismu, dosud jen doutnajícího, rozhořely zanedlouho ve zhoubný a už neuhasitelný požár. Mezi ostatními romány Remarquovými zaujímá Černý obelisk významné místo. Už tím, že tu autor poprvé ve větší míře osvědčil smysl pro humor, který se rozlévá po stránkách románu v nejširší škále od bodrého a mírně ironického až po sžíravý sarkasmus.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1968 , Naše vojskoOriginální název:
Der Schwarze Obelisk, 1956
více info...
Přidat komentář
Četl jsem již lepší knihy od tohoto autora. Děj mě v tomto případě až tak moc nechytl. Nejvíce mě zaujal asi závěr knihy. Na tři kamarády ani náhodou nemá.
Luvák musím súhlasiť a myslím, že je to naj od J.M.R. Možno nie tak známa ako na západnej..., či traja kamaráti. Cítal so m češtine, myslím viac trafený preklad
Pro mě naprosto dokonalá kniha! S Remarquem to bylo moje druhé setkání (první bylo Na západní frontě klid, které se mi líbilo ale moc si ho nepamatuji, tak nemohu porovnat). Rozhovory s Isabelou o tom, co dělají zrcadla, když jsou samy, nebo kam mizí věci, když se otočíme a nedíváme se na ně - všechno čeká až se otočíme a pak to zmizí – naprostá dokonalost. Bylo mi smutno, když se Isabela vyléčila. Kniha plná nejen úsměvných momentů – sázky s hřebíkem, milenci v pomníkovém háji, poukázky na jídlo atd., ale také úvah o životě a přátelství. Plný počet, bez debat.
Čtenářská výzva 2016: Kniha o přátelství.
No nevím, četla jsem i lepší "remárky". Dostal mě akorát doslov, kdy vypravěč shrnul, jak v životě všichni ostatní dopadli. Následovala další válka, takže samozřejmě tragicky. Prostý a stručný popis tragédie - opět náš starý dobrý Remarque.
Abych ale autorovi nekřivdila - knihu jsem četla poměrně dlouho, takže možná proto mě tak nezaujala.
Byla doba (a to mi bylo tak šestnáct), kdy jsem tyhle knihy žrala, milovala Remarueqa a Dänikena a nenáviděla rodiče:-) Dneska jsem Remarquea přerostla, Däniken mne nebere a rodiče miluju.
Když jsem o víkendu nosila knihy z patra A do patra B kvůli rekonstrukci, chvíli jsem zrovna tuhle měla v ruce. Oblíbenou pasáž jsem založila, abych ji kdykoli bez problémů našla. A myslím, že obyčejný život ze mne snahu filozofovat vymlátil.
Je to docela škoda. Ale o víkendu jsem zavřela, založila a napadlo mne, že o tohle jsem se ještě nepodělila.
Netypicky na mne tak na závěr jedna prosba: nenechte se utlouct životem, nečůrejte na svůj černý obelisk, když někoho potkáte, nevzrodujte a pokud vám někdo ortavuje život, pryč s ním.
Život je krásný a krátky, tak přestávám psát a jdu žít:-D
Dávno tomu je, co jsem tuto knihu četla naposledy... po ní přišlo mnoho dalších Remarqueů a přece jsem si pamatovala ten krásný tíživý a zároveň lehký pocit, který jsem z ní měla. A samozřejmě kalhotky na kříži :-) Remarque je opravdu jen jeden, dospívala jsem s ním před lety, nyní s ním dospívám znova. Jistě také nemohu zapomenout na "Výbor pro obnovu lyriky přímou zkušeností"! Inspirující.
A co zbyde po dočtení? Melancholie. A tím větší touha žít.
O ztracené generaci; o tom, co je v zrcadlech, když se do nich nikdo nedívá; o tom co je v zrcadlech, když je úplná tma... Tahle kniha je trochu "jiný" Remarque; více filosofie, více úvah o smyslu naší existence, diskuze o Bohu apod. Na druhou stranu nechybí ani trefný humor - třeba jídelní lístky nebo okapová roura :) Chtěl jsem dát čtyři hvězdičky, ale díky silnému závěru dávám pět.
Velmi pochmurné čtení, nejvíc mě ale chytla za srdce ztráta Isabely. Celý její svět, který najednou zmizel, veškerá hloubka, veškeré konflikty a otázky. Ve chvíli, kdy se od nich osvobodila, a mohla se volně rozletět, společnost pro ni připravila nové mříže, které ji opět uvěznily...
Další úžasná kniha od úžasného spisovatelee Několikrát mě rozesmála (okapová roura např.), poslední kapitola mě regulérně rozbrečela a také mě donutila si tak hezky filosoficky popřemýšlet.
Má druhá přečtená kniha (první Čas žít, čas umírat) od Remarqua. Ve srovnání s první knihou mě příběh tolik nevzal. Naštěstí umí Remarque skvěle psát, pak i "obyčejný" příběh se stane natolik poutavým, takže čtete a čtete dál až jste u konce. Typicky výborně popsané charaktery, děj je místy humorný a najdou se i pasáže knihy, které působily značně depresivně, ale na to jsem u Remarqua zvyklý, jeho příběhy přece obsahují více esencí života.
Vynikající kniha plná humoru i smutku. Komu se líbilo cokoliv od Remarquea, nebude zklamaný asi ničím z jeho pera.
„Miluji tě a vím, že v životě nebudu nikoho milovat, protože už nikdy nebudu takový jako v tuto chvíli, jež mizí, zatímco o ní mluvíme, a již nemohu zadržet ani za cenu svého života."
„Ze všeho, co člověk přežije, se stane dobrodružství. Je to k blití! A čím byla válka strašnější, tím větším dobrodružstvím se stává ve vzpomínkách. Dokonalý úsudek o válce si můžou udělat jen mrtví. Jen oni ji prožili celou."
„Proč v míru zabijeme nemocného psa, ale člověka necháme trpět! A pak jich povraždíme milióny ve zbytečných válkách."
„Neukazuj ženě nic nového, nebude to chtít a neupláchne ti."
„Proč se tu teď rozčilujeme kvůli jedinému mrtvému, a proč jsme už skoro zapomněli na ty dva milióny? Ale snad jen to proto, že i jediného člověka je to vždycky smrt, kdežto u dvou miliónů pouze statistika."
„Vždycky se nám zdá lepší to, co nemůžeme dostat, než to, co už máme. V tom spočívá romantika a idiotství lidského života."
„Ale takový už je člověka, doopravdy si váží jen toho, co nemá."
Túto knihu mám od Remarquea asi najradšej. Asi. Ostatné som prečítal v jednom ťahu, keď som mal štrnásť alebo pätnásť rokov a odvtedy sa im akosi vyhýbam. Z opatrnosti, aby ma Remarque nesklamal. Príbeh knihy má dve roviny. Jednak bežný život hlavného hrdinu a na druhej strane jeho vzťah k schizofrenickej pacientke ústavu, kde chodí hrávať. Viac ma zaujala tá prvá. Trošku mi pripomenula troch kamarátov, len je o kvapôčku dozretejšia, skeptickejšia, ale i humornejšia. Pre môj náhľad na tú druhú rovinu je limitujúca moja skepsa, že pri príbehoch z psychiatrických liečební si autor môže dovoliť viac a trošku to zneužíva. Aj keď .... knihu "Bol som dlho preč" milujem.
Štítky knihy
nacismus smrt německá literatura Německo schizofrenie náhrobky pomníky meziválečné období (1918-1938) Výmarská republika protestní hnutí inflace
Autorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Beriem knihu keď je mi najťažšie - je to môj vyťahovák z depresii. Prežil som niečo podobné v Rusku v osemdesiatych a začiatku deväťdesiatych rokov - ekonomická depresia, inflácia a more alkoholu. Nebol som funebrák, ale Ludvík mi bol najbližší priateľ a bez humoru by som hádam taktiež to Rusko neprežil... Uau. A keď zase dočítaš, tak sa ti chce žiť naplno... napriek všetkému čo sa ti okolo teba deje.