Červený a čierny
Stendhal (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/161233/bmid_cerveny-a-cierny-161233.jpg
4
913
913
Dnes již klasický román Červený a černý původně zcela propadl. Dobové autority soudily, že nestojí za přečtení: autor ho prý napsal nedbalým a místy přestručnělým stylem, útržkovité, vypjaté dialogy se vzdalují realitě, vyprávění mnohokrát prudce mění tempo a logika příběhu budí otázky. „Mám na mysli jinou logiku a jinou pravdivost – pravdivost života,“ odpovídal Stendhal a dodával: „sázím na los v loterii, jejíž hlavní výhra je být čten v roce 1935“. Měl pravdu, a zároveň se mýlil: jeho hluboké vcítění do psychologie postav a pohybů společnosti stejně jako nepochopitelně moderní styl učinily z Červeného a černého knihu, kterou vyhledávají čtenáři po celém světě právě tak i v 21. století. Příběh Juliána Sorela –ctižádostivce a učenlivého intrikána, jenž ale v rozhodujících okamžicích jedná podle diktátu srdce –, milující, zoufalé paní de Renal a přímé, hrdé, možná naivní Matyldy de la Mole může znovu začít. 4. slovenské vydanie.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1973 , Tatran (Bratislava)Originální název:
Le Rouge et le Noir, 1830
více info...
Přidat komentář
Děj se strašně vleče a upřímně řečeno, nestojí za nic. Kniha mě nezaujala a nutil jsem se do ní. I když dávám kladné hodnocení nadprůměrové - hlavně za informační přínos, rozbor psychologie člověka jdoucího za bohatstvím - odcházím z knihy jako zklamaný člověk. Nezaujala mě moc. Znovu bych do ní určitě nešel.
Klasika, která nudila při povinné četbě mě dozráním věku je velmi sympatická a má i své místo v knihovně. Pojem červený - revoluce a černý - despotizmus a děj nebo alespoň o čem kniha vypráví zná každý (snad). Je to krásná literatura, která mnohým čtenářům se už nemusí líbit. Styl psaní je rozdílný a příběh přeci jen trochu vleklý. Hodně se pojednává o psychologii postav, o citu, lásce, hlavně o změně režimu, který dopadl na aristokraty. Chvílemi naivní pasáže patří do romantismu a nejen proto tuto knihu budu mít vždy mezi oblíbenými klasikami. Najdou se čtenáři co tuto knihu nazvou za odpad, ale evidentně nedospěli. Jinak se čte kniha v 15 na střední a jinak ve 30. Doporučuji
Jelikož jsem nejdřív viděla film,pro mě už vždy bude mít hlavní hrdina tvář Gérarda Philipa.Přiznám,že bez této "třešínky" by mi kniha připadala poněkud vleklá..ale je to klasika a stojí za to přečíst
Krásný nástin a obžaloba společenské nespravedlnosti a pokrytectví těch, kteří momentálně mají peníze a společenské postavení, ačkoliv k němu velice pravděpodobně přišli podobným způsobem jako Julien.
povinná četba, proto skrytý odpor k dílu. Na dnešní realistickou dobu neskutečná romantika, ale vypočítavých Sorelů v různých podobách je možno i dnes potkat všude možně. Jenom kulisy světa se změnily, bezcharakterní jedinci zůstali. Snad tu knihu jednou dočtu.
Z hlediska literárního určitě kvalitní dílo, nicméně nedokázalo mě upoutat. Netěšila jsem se celý den, jak doma přečtu další kapitolu, nebyla jsem natěšená, co s sebou další kapitola přinese. Vlastně mi bylo jedno, jak hloupě se Julián v další kapitole zachová. Nebýt toho, že autor Juliánovi silně straní, udělal by si na něj člověk z jeho jednání názor velice brzy. A ten názor by příliš pozitivní nebyl. Nicméně veškerá psychologie postav zůstává v této knize pouze na půli cesty, nic nejde do hloubky. O psychologii Juliána se autor snaží, nicméně nedovádí ji do konce. Jeho úvahy a motivy jsou stále povrchní, jeho zápasy se sebou samým vykreslené pouze napůl. Psychologii ostatních postav nahlížíme veskrze očima Juliánovýma, a tedy ani zde se nám nedostává příliš uspokojení v tomto směru. Když už už to vypadá, že se autor dostane hloub, ihned zase utíká k dalšímu sledu událostí, které tento okamžik rychle překryjí. Nicméně zajímavé jsou Juliánovy úvahy o druhých v kontrastu s tím, jak se střípkovitě o těchto lidech dozvídáme další informace, které nám dávají tušit, že situace bude o mnoho komplikovanější, než se na první pohled zdá. Juliánova „obojetnost“, tedy určitá charakternost v kontrastu s okolím, avšak na druhou stranu obrovská bezpáteřnost a využívání druhých jen k tomu, aby uspokojil svou domýšlivost a ctižádost, jsou příliš vedle sebe netečně stojící, probíhá mezi nimi jen minimální duševní boj, a nakonec toto všechno z Juliána dělá plochou postavu, kterou nemůžete ani milovat, ani nenávidět. Mám ráda spíše psychologické knihy a tato je pro mne příliš „obyčejně popisná“. Nicméně to neznamená, že si nenajde své příznivce. Jejími příznivci však budou spíše čtenáři, kteří od knihy očekávají jiný zážitek než já. Navzdory všemu však musím přiznat, že určitý trvající dojem na mě přece jen kniha udělala a donutila mě nad některými věcmi přemýšlet, což od dobré knihy očekávám. :-)
Četla jsem v prosinci 2014. Podle mých poznámek:
Četla jsem již asi před 20 lety - tehdy mne první třetina knihy okouzlila.
Je to o citu, lásce, ale hlavně o sobě.
O změně režimu, či odchodu, neodchodu šlechty. O odhodlání jít až na hranice možného, nebránění se osudu, odsouzení.
O dvou láskách, ke vdané ženě a ke všeho schopné šlechtičně.
Někdy zdlouvavé.
Čtivé, zajímavé.
Citát:
"Slyšet znamená poslouchat."
"Kdo se omlouvá, obviňuje se."
Nedivím se, že kniha byla původně velkým propadákem. Vyprávění občas prudce změní tempo, vzdaluje se realitě, jsou tam vypjaté dialogy. Avšak je tam hluboké vcírtění do psychologie postav a na tehdejší dobu byl tento klasický román velice moderní. Příběh Juliána Sorela, intrikána a ctižádostivce, který stejně vždy jedná dle tužeb svého srdce. Milující a zoufalá paní de Renal a naivky Matyldy de la Mole. Myslím si, že i v dnešní době si kniha nejde své příznivce.
Nádhera, nebo mám snad říci klasika? V každém případě doporučuji. Romantismus jak z učebnice. Jasně je to psané stylem, který už se dnes nenosí, jsou tam nelogičnosti, jsou tam naivní momenty, ale přes to všechno, je to nádherná kniha. Je to popis životní lásky, nebo snad lépe říci životních lásek a všech možných jejich poloh. Moc se mi líbilo jak jsou postavy plastické a krásně je zobrazeno, že aktéři nejsou ani bílí, ani černí a během příběhu se vyvíjejí a je dechberoucí jejich přerod sledovat.
Pokud máte alespoň trochu romantickou duši, je to kniha, která lze číst víckrát, protože si z ní odnesete něco jiného ve 20 a něco jiného ve 40 a pokaždé to bude silné.
Prospěchář Julián Sorel, zneuctěná Matylda a zhrzená láska paní de Rênal. Dramatický příběh s tragickým koncem. Klasický román světové literatury.
A takhle to dopadne, když se blouzní a duch zvítězí nad hmotou! ON - blouznivec našich hor, odmala ujišťovaný v tom, že je budižkničemu, protože nedokáže naplnit otcova očekávání, čímž ho dráždí nejen k setrvalé dehonestaci, ale i k bití. Prostřednictvím četby Bible, Rousseaua a Napoleonových pamětí nazná, že za všechno mohou ONI a je třeba jim to pořádně nandat! K tomu je mladý a proto neklidný, tedy ho strašně týrá, jestli si z něj někdo neutahuje a nepohrdá jím. Mláááádííí nevybouřené reprezentuje i ONA II., vzpurná a nezávislá, s puškou v ruce, s ohněm v srdci, chvíli neví, čí je, ale jakmile to zjistí, je jak parní válec. No a ještě taky ONA I - chuděra vyrostlá v klášteře a to nikoliv v tom z ranného středověku, ale z hlubokého novověku, s hlavou plnou šalby a mámení. Věkem už je trochu odrostlejší, ale mentálně zcela zapadá do trojúhelníku. Manžel je šlechtic, ale buran, jiného chlapa nezná a nepoznala a láska jí proto zasáhne jako spalničky, které nedostala včas. To vše se rychle roztáčí a víří v parádním koktejlu vášní a zjitřenosti, který autor dokázal mixovat bravurně a neopakovatelně. Proč se to ovšem tvrdošíjně jmenuje Červený a černý a ne Červená a černá, jak by jeden čekal, to těžko říct....
Opravdu nezáživné, jistě, člověk má znát klasiku, ale toto bylo doopravdy utrpení to dočíst.
Hlavný hrdina mi bol celkom sympatický, dej bol zaujímavý a prekvapivý.
Román je určite na mnohých miestach skutočne nelogický. Postavy prechádzajú od najhlbšej lásky k nenávisti, od nenávisti k ľahostajnosti. Predstava, ktorú si s pomocou autora vytvoríte sa chvíľu zdá správna a zrazu vás zavedie do slepej uličky. Nikto nekoná podľa očakávania, postavy sa nedajú zaradiť do kategórií. Nemôžete si s čistým svedomím povedať: Toto je ten dobrý, ktorému môžeme veľa odpustiť a toto sú tí zlí.
Niektorí užívatelia sú nespokojní s citátmi v úvode kapitol - mne sa páčilo ich prepojenie s dejom a bavilo ma lúštiť citácie v angličtine (vo vysvetlivkách na konci knihy bol preklad, ale to som zistila až po prečítaní).
Tomu, aby som dala 100% hodnotenie, bráni záver, ktorý bol síce jediným možným ukončení, no predsa mi pripadal akýsi neuzatvorený po všetkých predpovediach autora a Julienových plánov do budúcna. Samozrejme, že život mladého človeka sa môže predčasne skončiť napriek jeho snom a plánom. Mňa zmiatlo to, že po takých dlhých prípravách sa poprava odbavila na štvrť strane, bez akéhokoľvek opisu duševného stavu hrdinu, ktorý sa nám predtým dostával každých 5 minúta a bez opisu priebehu samotnej udalosti.
Predpokladám, že sa ku knihe ešte vrátim.
Červený a čierny, alebo Ako pýcha, ctižiadosť a rozum prevládli nad pokorou, ušľachtilou iskernosťou a srdcom. Asi (aj) tak sa dá vysvetliť názov tohto románu a zostručniť jeho leitmotív. Pútavosť, výstižné popisy pozorovaní prostredia (či už prírodného, mestského, alebo interných záležitostí domácností, seminára, atď.) a, samozrejme, vnútorné poryvy hlavného hrdinu a jeho dvoch mileniek - lásky (pani de Renal) a ženy (Mathilde) sú najzaujímavejšími pasážami a zároveň hnacím motorom knihy. Žiaľ, asi len do jej polovice. Tá druhá bola značne zmätená, preplnená absurdným myslením a správaním postáv. K záveru som sa dopracovala len z čírej zvedavosti, ako to napokon s mladým "abbém" celé dopadne.
Príjemným prekvapením bol po dlhej dobe výborný slovenský preklad, ktorý pokazila len nedotiahnutá práca korektora - v texte je množstvo preklepov a chýbajúcich písmen.
Ešte chcem spomenúť výroky "dejateľov" pred každou kapitolou, ktoré mali, zrejme, čitateľovi priblížiť nadchádzajúci posun v deji. Nejako mi ušiel ich zmysel, skôr ma rušili a nie vždy som zachytila ich súvis s príbehom Juliena Sorela. Ale, to je maličkosť...
V každom prípade, jedno viem určite - ku knihe sa už nevrátim. Stačilo raz.
Tohle hodnocení bude kapku komplikovanější. Souhrnně se dá říci, že z hlediska emocionálního vyvolává mnoho pocitů, někdy dost protichůdných. Z hlediska mého pohledu na svět mi Julianova povaha plná bouří pocitů přišla až nepochopitelná. Považoval jsem ho za takového Dona Quijota, který se hnal za nějakými bludy, které si vytvořil v hlavě.
Avšak po dočtení jsem se musel zamýšlet dále, že vlastně tak se chováme všichni. Všichni chceme především to, co nemáme. Co máme, toho jako bychom si vážili méně, je to samozřejmé. Navíc naši realitu (jako u Juliana knihy) ovlivňují média, společenské názory dnešního okolí. Doba je už výrazně jiná, lidská povaha je stejná, jen se přizpůsobila jiným časům.
Přesto, pokud bych měl doporučit čtenáři lačnému propracované psychologie postav, sáhl bych raději po ruském autorovi, Tolstojovi či Dostojevském. Ti jdou hlouběji, jejich postavy jsou reálnější. A opět si neodpustím, toto je doporučená četba pro střední školu? Číst to tehdy, jako náctiletý, nic by mi to nedalo, odložil bych to po padesáti stranách, že je to blbost :-)
Štítky knihy
19. století zfilmováno milostné romány Velká francouzská revoluce (1789-1799) rozhlasové zpracování sociální romány
Autorovy další knížky
| 1961 |  Červený a černý |
| 1969 | Kartouza parmská |
| 1988 | Lucien Leuwen |
| 1964 | Římské procházky |
| 1961 | Armance / Lamiela |
Ano, kniha je možná rozvleklejší, než je internetem cvičený mozek "rozdýchat", holt z toho dýchá začátek 19. století, kdy byl čas na všechno. Nicméně příběh je překvapivě nadčasový, uvěřitelný, příběh člověka, který chce být věrný sám sobě a zaplatí za to cenou nejvyšší. Kniha velice připomíná Cizince od Camuse, když se odmyslí dobové reálie.