Český ráj
Jaroslav Rudiš
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/390980/bmid_cesky-raj-DOM-390980.jpg
4
498
498
Parta chlapů se pravidelně schází ve staré sauně za městem. Potí svoje těla i duše. Nemají jména, jen staré indiánské přezdívky. Tady je nikdo neruší, tady se cítí svobodní a mohou být těmi, kým doopravdy jsou. Jejich sebestředný svět rámují tragikomické vzpomínky na minulost i nejistota z vlastní budoucnosti. Radost a smutek mezi kapkami vody. Novela o současných mužích, jejichž touhy a sny se soustředí na tajemný svět za vysokou zdí, který možná obývají ženy…... celý text
Přidat komentář
Nahlédnutí do chlapského světa. Líbilo se mi, že pro postavy nejsou užity nic neříkající abstraktní jména, ale stručný popis, který se občas mění a doplňuje podle situace. A co řeší chlapi, když jsou sami? "Styky", "velitelky", chlast, jídlo, práci, sport, nemoci, život a smrt. Zábavné a neotřelé čtení s pěkným závěrem.
Pro mě teprve druhý Rudiš a úplně jiný než Grandhotel.
Jiný, ale rozhodně ne horší, slabší, nudnější. Jména-nejména mi velice vyhovovala, ustálené hlášky mnoha účastníků rozhovoru byly velmi trefné, zkrátka jak se mi do knihy plné chlapských keců nechtělo, tak jsem ráda, že jsem ji přečetla.
Další level jsou pro mě komentáře, děkuju za ně a podepisuju bookfan, tenhle textík mě oslovil nejvíce.
" . . . Chtělo by to nějakou novou revoluci.
- Ale jakou?
- Novou sametovou.
- Ale jakým směrem by měla jako jít? Doleva, doprava? Já abych věděl, na jaký demonstraci mám teď cinkat.
- No, mělo by to jít hlavně konečně tak nějak rovně, ne? Já nevím, proč se to vždycky posere."
Tak jo, denně tři plzně, nikdy to nepřelakovat a stále řádně pružit! To jsou nejpodstatnější životní moudra saunovací partičky. Obyčejní chlapi a sonda do jejich duší (mají-li jaké...). Zasvěcené úvahy o ženách i o jejich docela obyčejných životech...
Vůbec to nebylo špatné a docela jsem se pobavila. Poslouchala jsem jako audioknihu ve skvělém podání Petra Čtvrtníčka, který to mužské plkání pozvedl na vyšší level.
Báječné chlapské plkání. Spodní proudy citlivé, pravdivé s křehkou otevřeností !
"Nikdo neříkal, že to má být jednoduché . . ."
Jaroslav Rudiš je frajer, co má odžito a k tomu talent zachytit a popsat mnohé hlubiny lidskosti svěžím jednoduchých perem, jemuž nechybí skvělá čeština, humor, neotřelost, vynalézavost . . .
Potkali jsme se už popáté, věděla jsem co čekat a přesto mi znovu lehce "vyrazil dech". Zcela jistě i zásluhou luxusního Petra Čtvrtníčka, který stejně jako Hynek Čermák v Národní třídě, nabídl knize čtvrtý rozměr! Tohle by v papíru bylo daleko plošší.
Ti chlapi jsou sice ramenatí tolik, že chvílemi budí dojem opice křížené s prasetem, ale stejně si je zamilujete. Hlavně proto, že celý to plkání je tolik realisticky chlapský (byť se tu někteří chlapi v komentech ošívají :o)
A když to všechno po rudišovsku skončí, je to parta, se kterou byste klidně šli (či šly) na tři Plzně, protože by vás vzali mezi sebe a cokoli dokázali hravě odpružit.
Hravost, třeskutý humor, otevřenost i hlubokost sama, kterou jsem poslouchala opakovaně a jistě ještě párkrát budu! Jasný plný počet.
5/5
P.S. Milary díky za dárek a Metlo, tchánovi v audiu nebo obojí :o)
Kniha skvěle vystihuje chlapslé myšlení. Ač na povrchu drsná, jde do hloubky. Úsporný styl psaní mi sedl.
„Chceš do držky?“
Páni, tohle mi káplo do noty. Na první věty jsem si musela zvykat, ale najednou jsem byla stylem vyprávění, především tedy těmi chlapskými dialogy, docela pohlcená. Chvilku jsem se chechtala, chvilku smutnila, chvilku přemýšlela a zároveň mě držela návnada zvědavosti: z čeho je tak vyděšený ten, co je hasič a zachraňuje lidem životy? Čemu se pořád směje ten, co nevidí? Je za zdí v dámské části to, co si myslím? Bylo, ale neva – netrvám na překvapení, správný odhad taky umí někdy potěšit.
Prostě jsem s těmi chlapy a skicami jejich osudů seděla v sauně, se zavřenýma očima samozřejmě (jen kradmo jsem pokukovala směrem k těm, u kterých se dala očekávat hezká postava) a s úsměvem, byť v určitých okamžicích truchlivým, jsem bez dechu naslouchala všem banalitám, nenápadným moudrům, špičkování i vážným událostem.
Obešla bych se bez ulítlého závěru, ačkoliv rozumím, co chtěl autor sdělit. A velmi děkuji svým oblíbeným, protože bez jejich lákavých komentářů bych „Český ráj“ minula bez povšimnutí. 90%
P.S.: Blíží se tchánovy narozeniny a volám alelujá, pro jednou mi totiž odpadne dilema s výběrem dárku. Zůstává jediná otázka: papír nebo audio?
Tak co bych tedy určitě nečekala - že při poslechu Rudišova Českého ráje najdu Jana Wericha. Že budu místy vnímat podobnou řečovou melodiku, rytmus i akcenty. Že i určitými stylistickými podobnostmi mi knížka občas připomene Fimfárum. Nebo Čochtana.
Že interpret pan Čtvrtníček nadřekne, zapauzíruje, zaintonuje a dořekne cosi tak, že sama sebe podezírám ze sluchových halucinací :). Nene, v žádném případě se nejedná o jakousi vědomou stylizaci! Interpretace je naprosto osobitá a úžasná, ještě při bezpochyby tak obtížném textu. Ozvuky Wericha (Horníčka, Smoljaka třeba) - nijak uměle, naprosto mimoděk - jsou zkrátka nečekaným bonusem navíc. Pro moje uši i duši.
Moje první setkání s autorem, tedy první knížka. Parádní. I když jsem měla chuť ji po úvodních dvou replikách konzervativně zavrhnout. Protože tohle teda! ... tctctc... :)
Zpočátku se tváří jako nahodilé pindání týpků v sauně (náramně krásně panem Čtvrtníčkem hlasově charakterově rozlišených). Týpků, kteří nemají jména a každý jejich výrok (což by se mohlo zdát na první dojem k nepřečkání!) je uvozován jako: ten, který je hasič a zachraňuje lidské životy, nebo - ten, který je z nás nejmladší (prostě takovým zdlouhavě indiánským způsobem) - řekl...
Na první pohled repetitivní chlapácký kecy... A mezi vším tím chlapáctvím (a skoro dojemně směšnou agresivitou mlaďochů, zatím slepých nedostatkem vlastních zkušeností s přibývajícím věkem), se zřetelně vyrýsovávají linky životních příběhů každého z nich (z nás), odlišné na povrchu, odlišné uvnitř, poletující chomáčky nejistot, strachů a všelikých nezřetelných myšlenek povymetaných po koutech duše, drobný prach pochyb, tušení pomíjivosti - a neuhasitelná touha nahlédnout, co je "za zdí", a konečně vědět...
Líbila se mi, tahle ramenatá a vnitřně křehká sranda. A taky konec, - trochu mě vyvedl z míry, ale nechtěla bych ho jinak.
Audiokniha: čte Petr Čtvrtníček - osobitě, proměnlivě, poutavě, podmanivě zastřeně.
Příběh ze staré omšelé sauny, kde se potí nejen těla, ale i duše. Všichni tam mají svá pevná místa. Jen v rohu naproti kamen nikdo nechce sedět. Tam se umírá.
Trochu drsný, přímý, nekomplikovaný chlapský svět s vlastní jemností.
,,Jakmile v tom není vášeň, je něco špatně."
Vášně zde pro mě bylo dost, bavila jsem se královsky.
Však konec tak nějak nečekaně mystický.
Lék na dobrou náladu: ,,Tři Plzně každý den. Ne dvě, ne čtyři. Přesně tři. A bude po problémech," řekl Ten, co je doktor přes ženské orgány.
,,Pravda nebo lež?" ptá se Ta, co se smála nahlas.
P.S.: Kozožmouly!? To jako fakt, chlapi???
(SPOILER) Hříčka, od které je potřeba čekat jen hříčku. Kdosi přirovnal k příspěvkům na Twitteru. Vypadalo by asi zajímavě jako divadelní hra. Nejzajímavější část: cyklistův monolog. Protože mám Rudiše celkem načteného, nejvíc mě mrzelo, jak recykluje sám sebe: úvaha o množství orgasmů se už vyskytla v jedné poněkud rychlokvašné povídce. A byla tam ještě jedna taková věc, buď to s těmi vypitými pivy, nebo urna darovaná k výročí, teď si nejsem jistý. Povídky jsou většinou roztroušené po sbornících, ale i tak...
A ten co tuhle knihu poslouchal během procházek řekne: Tak jasně, že to nemělo nějak extra hloubku, žejo. Ale mluvilo se tam vo životě a jakože lidech, bych tak řek. A to už mi z principu přijde dobrý, žejo. Jakože minimálně sem tim dobře zabil čas. Žejo.
Mohlo by to vypadat, jako banální plkání o ničem. Ale bylo to tak opravdové, až to fascinovalo uměním zachytit život, takový jaký je. Autor v primitivních výrocích obyčejných lidí umí předestřít skutečné poznání, které se nad textem vznáší jako ten “tajemný obláček umění”. Jaroslav Rudiš je top umělec literatury dneška.
Pěkné zábavné čtení na oddech, v audio verzi čte Čtvrtníček, což je další velké plus.
Chlapi sobě:) Pátou hvězdu přidávám za četbu Petra Čtvrtníčka, který to skvěle "dostal do držky" a pádím na "tři Plzně":) Ten, co s Velitelkou málo pružil...
Můj první Rudiš a trochu překvapení, čím že si autor vysloužil tolik slávy nejen v domovině. Nu, nejsem chlap, ale nemůžu se zbavit dojmu, že ačkoliv se autor snažlil o nějakou pestrost, stejně byli všichni muži dost stejní. Prostý styl a výrazivo chápu jako záměr, na druhou stranu mnoho věcí mi přišlo prvoplánových - působilo to na mě jako taková snaha o alegorii z dnešního světa v uztavřeném mikrosvětě sauny. V drobnostech mi to přišlo vlastně zajímavé, jako celek to na mě ale dojem neudělalo.
Ač je kniha psána ryze v chlapském, přirozeném duchu... Prý chlapském duchu - stylu... Znám pár žen, které mají svůj slovník a hlášky na danou věc.., dosti podobné. A to se ani neschází v sauně. ; ) Po přečtení této knihy si tak úplně nemyslím, že jsou muži z Marsu a ženy z Venuše... ; )
Kniha byla vtipná, řízná a čtivá. Seženu si i audioknihu. Pobaví jak při běhu, tak i cyklistice... ; )
Někteří chlapi takhle možná komunikují a jednají, ale neznám je. Lidi totiž nejsou dvourozměrné karikatury, které jedou stále jak podle šablony (jsou takové případy, chceš do držky apod.). Pár podařených hlášek a termínů (velitelka) a několik vtipných „úvah“ (vypitá hospoda) v knize bylo, to zase jo, ale to zkrátka nestačí. Pan Rudiš mi to jistě odpustí, ale tohle jeho dílko jsem úspěšně odpružil.
P. S.: Sousloví „A ten, co xxxxx“ nemůžu po dočtení vystát :-)
Štítky knihy
muži rozhovory česká literatura ze života sauny, saunování čeští spisovatelé Český ráj novely
Autorovy další knížky
| 2021 |  Winterbergova poslední cesta |
| 2002 |  Nebe pod Berlínem |
| 2013 | Národní třída |
| 2010 | Konec punku v Helsinkách |
| 2018 | Český ráj |
Dávám 4 hvězdičky, za námět, styl psaní, neotřelý jazyk a vypocený a téměř dokonalý vhled do mužského světa.