Český snář
Ludvík Vaculík
Líčí autenticky existenci českých chartistů i ostatní české intelektuální společnosti v letech, kdy nikdo nedoufal v konec totalitního režimu. Ve zpodobení každodenního života disidentů dominuje autorova činnost kolem samizdatové edice Petlice, společenský život jako způsob disidentské ochrany před ztrátou normálního rozměru lidského života a rozmanité způsoby obrany před průběžným pronásledováním STB. Kniha je jedinečným dokumentem období a zároveň i ojedinělým literárním dílem, plným moudrosti a humoru.... celý text
Přidat komentář
Vaculík reagoval na všudypřítomné fízlování totalitního režimu i z něj plynoucí obavy disidentů velmi příznačně, naprostou otevřeností. Ta je skoro stejně silná jako v Sekyře. Nebál bych se napsat, že jde dokonce o jeden z nejlepších obrazů té doby v naší literatuře vůbec... Celkový dojem: 90%
Audio ČRo: Počátek vcelku složitý, nebyl jsem si jist, zda jde jenom o diář normalizace, ale nakonec se v tom našel i kus umění a nahlédnutí do lidských duší. Nakonec příjemné dílo celkově.
Lidi by se neměli brát tak smrtelně vážně, a to platí i o disidentech. A nikdo to asi neví lépe než Vaculík. Moc se mi líbí ten lehký a vtipný styl, mimoděk si uvědomujete jak absurdní ta doba byla a jak cenní byli tihle lidé, kteří nešli režimu na ruku.
Zpracování na ČRo skvěle načteno J. Vondráčkem jsem slyšela už podruhé a pořád nějak nevím.
Ten typ, kdy autor je spravedlnost a upřímnost sama, přitom se snaží být i nesympatický, ale tak "správňácky", ze svého úhlu pohledu, tedy vše je v pořádu a do sebe zapadá, ale někde vzadu mi tam něco nehraje ...
Každopádně ale další, literárně kvalitní, díl do řady důležitých náhledů do doby, ve které nechcete žít.
Tady jsem si poslechla audio. A myslím, že jsem z toho měla větší požitek než kdybych četla knížku sama. Byla to hrozná doba a štěstí že je to minulost.
Jo, tohle mě bavilo. Dobře se četlo, když člověk trošku zná, a ví, dokáže si poskládat dobové reálie, tak je to dobré čtení. Knihu jsem dlouho oddaloval, ale jsem rád, že jsem se k ní dostal. Za mě 5 hvězd....
Nějakou dobu jsem knihu chtěl odložit, protože se mi zdála ukrutně nezáživná – co si budeme povídat, detaily literárního provozu jsou asi to nejnudnější možné téma a zpočátku jich tam bylo opravdu hodně, nebo jsem měl aspoň ten pocit. Pořád se balily a posílaly knihy, nosily se texty na přepis, redigovaly se texty ostatních, procházely se poznámky k textům vlastním a podobně.
Postupně jsem ale pochopil, že kniha je silná právě onou obyčejností. Hrdina (záměrně nepíšu Vaculík, protože netuším, co je pravda, co je trochu „přizdobené“ a co si autor prostě vymyslel) nic nepodává jako drama, spíš jen tak existuje a s tísnivým a podivně strnulým prostředím se vyrovnává po svém. Občas zmíní, že komunisté někoho týrali, jeho vlastní výslechy však až na výjimky působí jako přátelské hovory s lehce zaostalými fanoušky, kteří ho chtějí po dobrém přemluvit, aby si některé věci nechal pro sebe. Na vydírání či výhružky dochází výjimečně a nezdá se, že by si z nich protagonista něco dělal. Podobně tlumeně působí vztahy se ženami. Hrdinovo manželství je zjevně za zenitem, manželka mu dokonce napíše, že cítí, že už ji „těžce snáší ve všech formách“. On sám vystupuje jako sukničkář, kolem něhož se točí řada žen, flirtuje s nimi ovšem zpravidla jaksi tvrdě, možná až nepřátelsky. Dál než ke slovům se nikdy nedostane, ač se zdá, že některé z nich možná jsou nebo byly jeho milenkami. Stejné je to i s přáteli a známými, kteří postupně prchají za hranice – žádná přehnaná lítost, žádné srdceryvné scény, XY prostě odjel a už se nevrátí, hotovo.
Vyzdvihl bych vylíčení tehdejšího tuzemského literárního prostředí – to je na jedné straně velmi specifické, občasnou malostí a směšností ovšem člověku silně připomene to současné. Některé věci se zkrátka nemění.
„Ty jak píšeš,“ zeptala se.
„Furt dopředu,“ řekl jsem. „A budu už muset zahájit povolovací řízení s lidmi, o nichž píšu. Taky s tebou.“
„Probůh!“ zvolala spisovně, „ty o mně píšeš co?“
„No všecko.“
„Ale já nechci, aby tam bylo něco choulostivého!“
„Kde by se to taky vzalo, prosím tě! Místo choulostivého jsou tam vždycky tři tečky.“
„Protivo! Vždyť nedošlo k žádným třem tečkám!“
„Já vím, ale bez tří teček ti lidé dneska neuvěří nic. Řeknou si: proč za ní šel?“
Ke knížce mne přivedl rozhovor Dani Horákové, ve kterém označila Ludvíka Vaculíka a tuto jeho knihu za původce jejích trablů s podezřením na její spolupráci s STB. A to je myslím symptomatické pro celé dílo. Přestože jsou zápisky tohoto svérázného disidenta nesmírně zajímavé a dokreslují tuto etapu “disidentské historie , nemohu se zbavit pocitu, že občas zacházel s názory, popisy a dojmy dosti lehkovážně a sobecky. Tim opravdu mohl mnoha lidem docela ublížit.
Poslouchala jsem audio celý den na Slapech. Proti četbě samozřejmě povrchní zážitek, ale o to komfortnější.
Bavilo moc. O životě autora a lidech veřejně známých, se kterými se stýkal. O době, o které si myslíme, že už víme dost a kterou si mnozí ještě pamatují.
Vybírat si, komu budu věřit. Vyrovnávat se s nucenou, plánovanou i neplánovanou emigrací deseti přátel za poslední rok a rozhodnout se zůstat...
Jiří Kolář Vaculíkovi poradil, aby napsal, proč nesmí psát. A vznikl z toho tento umělecký deníček. :)
Lidé popsaní v románu z toho mohou mít smíšené pocity (a poměrně dost jich ještě žije), nicméně Snář mi pomohl ty lidi mnohem více poznat a jsem tomu rád.
tak myslím, že Vaculík touto knihou nasr...dil mnoho svojich kamarátov a spolubojovníkov. což o to, povedal by pan profesor, četlo se to dobře, ale proč musel s tím prádlem mezi lidi...
na knihe je najcennejšia jej úprimnosť a nezamlčiavanie faktov, ktoré by mohli byť pre autora či pre niekoho iného nepríjemné. vďaka tomu tak má český disent ľudský rozmer zbavený mytológie. a zhovadilost režimu získala väčšiu hĺbku.
Je to kniha určená k poslechu, sluší ji audioverze, ostatně autorova tvorba fejetonistická není určena ke čtení v ústraní. Zajímavější ji činí dokumentace doby a života disidentů, nechybí ji hořkosladká filosofická moudrost a obyčejné postřehy ze života.
Do knihy jsem se pouštěl s vědomím, že to není jednoduchá četba. Kdysi před lety jsem to vzdal někde v půlce. Nyní jsem ten cíleně pravdivý soupis ze života disidentů učetl a udělal jsem dobře. Pokud se vám (asi chvílemi) podaří začíst, pak to stojí za to, protože "... všecko platí, co člověk udělá, a kdo pošetile protřiďuje minulost, bude tupý, a kdo se nezná ke svým částem, bude schizofrenik." (str. 88
Četla jsem ušima, což dle mého výrazně přispělo k tomu, že se mi kniha líbila, protože hlas Jana Vondráčka jednoznačně upoutá. Při čtení jsem měla pocit, jako bych byla přenesena do tehdejších poměrů. Obrovským plusem je přiblížení běžného života v disidentských kruzích.
Kniha mi báječně přiblížila “běžný” život disidentů v období, které sama pamatuji. Takže jsem srovnávala svůj tehdejší život s jejich ... nakonec mi z toho vylezl vděk a nejen za ty samizdaty, z nichž některé jsem nejspíš měla tu kliku, že jsem mohla číst.
Někdo níže v komentáři píše, něco jako že by se s panem Vaculíkem nedalo vydržet. Taky si myslím, že se nám tady hodně představil, jen na mě naopak zapůsobil jako velmi citlivý a přitažlivý muž ;-).
Jako autora Vaculíka člověk musí obdivovat. Jako chlapa bych ho nesnesla a jako člověka jen s velkými výhradami. Poslouchala jsem na ČRo, v papírové podobě bych knihu asi nedočetla, a to přestože mne období totality zajímá.
Další svědectví o totalitě. Vadí mi, že neumím rozklíčit všechny postavy. Chvílemi mám pocit, že Vaculík chtěl píchnout do vosího hnízda a vyřídit si účty s některými „kolegy disidenty“. Obecně (na základě četby i dalších jeho děl) jeho osobní postoje dost často nechápu (asi proto, že nejsem ješitný chlap), ale to neznamená, že to nebyl výborný spisovatel a asi i charakterní člověk.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
1990 | Český snář |
1968 | Sekyra |
2004 | Morčata |
1995 | Jak se dělá chlapec |
1990 | Jaro je tady |
Několikrát jsem zkoušela číst a nešlo mi to. Teď jsem se dozvěděla v dokumentu Juráček je můj osud, že Vaculík v textu lže o Daňe Horákové, které svědčil na svatbě.
(Čt2 22.10.2024 21:05 (1:00:4) ) Takže už asi nikdy nebudu zkoušet Český snář číst. Možná je to škoda, ale toto je v literatuře neodpustitelné.