Cesta
Cormac McCarthy
Román Cesta se odehrává ve světě sežehnutém neznámou katastrofou. Otec se synem putují šedivou zimní krajinou a děsí se každého náznaku, že nejsou sami, kdo přežil; od posledních lidí totiž rozhodně nemohou čekat nic dobrého. Dvojici drží při životě jen to, co uveze jejich nákupní vozík a co občas najdou v prázdných domech. Jejich cílem je mořské pobřeží, ale i tam se samozřejmě ukáže, že naděje už neexistuje. Nebo snad ano? Za tento román autor obdržel v roce 2007 Pulitzerovu cenu.... celý text
Přidat komentář
Ta zima a sníh byla dokonalým zobrazením beznaděje. Ještě, že svět doopravdy nekončí a můžeme si pěkně v teploučku hovět u dalších příběhů.
Příběh je napínavý, velmi zajímavý a pokud by se stala taková apokalypsa jako je v knize (ačkoli v knize jsem se nikde nedočetla, co přesně se stalo, že apokalypsa nastala, možná jsem jen přehlédla) tak by asi pud sebezáchovy a vracení se k dávným kořenům, kdy lidé žily v přírodě pocítil a prožil každý jako právě hlavní hrdinové.
Co bych knize vyčetla je naprosto chaotický popis, nikde není rozlišená přímá řeč od popisu děje a spisovatel hodně přeskakuje děj (několika hodinový až denní). Vím, že to není deník, ale styl psaní co spisovatel má, mi vadil.
Ale velkou hvězdu má konec, i když to tušíte od začátku, tak Vás konec šokuje, zamrzí, rozveselí i přivede do "reality" v knize. Ke knize se vrátím asi o něco později než ke svým oblíbenějším.
Postapokalyptická kniha,které nechybí opravdu nic. Naprosto dokonale popsané prostředí a atmosféra světa po katasrofě. Krásně napsané ,že láskou k někomu koho opravdu milujeme dokážeme až nemožné.
Text ořezaný až na Takjo. Strohý a pustý jako spálený a vyrabovaný svět. Tma a šeď. Se jmény shořely i uvozovky. Vůbec nejvýstižnější je asi popsat jazyk jako prázdný, což ale není rozhodně na škodu, jelikož to tak krásně ladí s prostředím knihy. Stejně tak jistá monotónnost - když svět skončí, těžko najít jiný smysl života, než každodenní "jít-spát-jíst". Naštěstí v té temnotě putují naši nosiči světla a nebýt jich, nejspíš bych čtení zařízl společně se svým hrdlem. Jejich světlem je to, co člověka (nebo alespoň některé) dělá člověkem - dobro. Nejde však o nějaké čisté superdobro, je spíš v odstínu šedi.
Knihu rozhodně doporučuji. Má více vrstev a může tak být klasickým post-apo příběhem, výpovědí o pevném poutu mezi otcem a synem, existenciálním dramatem, survival příručkou, horrorem...
Myslím že každému, kdo si alespoň trochu a alespoň občas zahloubá o smyslu života, rozčeří vody natolik, že si zahloubá pořádně a možná i dlouho.
PS: Podařilo se mi číst dosti vyhladovělému a musím říct, že to ještě umocňuje zážitek.
Tak dokonale literárně zpracovanou beznaděj jsem snad ještě nečetla....opravdu drsné, syrové a ponuré čtení. Tiše doufám, že se něčeho takového nikdy nedožiju, nevím, zda bych v sobě našla tolik síly co Muž a Chlapec.
Tak jo, tato.
Pri cteni knizky mi bylo stejne tezko, jako bych s nimi dychala vzduch s popilkem. Silny pribeh o preziti otce a syna, kde kazdy novy den predstavuje novou vyzvu a pokracujici cestu. Zvlastni zpusob, kterym je kniha psana, jen umocnuje depresivni dej. Po precteni si reknete, ze se nemate vubec spatne.
Takhle smutno mi po dočtení knihy ještě nikdy nebylo. Ale to je dobře, proto postapo přece čteme. Celá je napsáná velmi zvláštním, neobvyklím stylem, ale zdá se že to celý děj ještě umocňuje. A ten konec je opravdu totální depka. Super 90 %
Po přečtení mi asi ještě nějakou chvíli potrvá, než knihu dostanu z hlavy. Depresivní, ponurá, temná kniha, ve které na mnohé otázky nedostaneme odpovědi. Jména hrdinů? Příčina katastrofy? Na tom ale nezáleží. Kniha nutí k zamyšlení a úvahám. Zejména dvě pasáže mě zasáhly. Část, kde dvojice narazí na lidožrouty, při které se mi sevřel žaludek hrůzou a poslední stánky knihy, kde i přes to všechno existují stále lidé, kteří "nesou oheň". Knihu jsem přečetla jedním dechem, ale nevím, zda budu schopná se k ní někdy vrátit. Takovou úzkost a strach při čtení ve mně snad žádná kniha ještě nevyvolalo.
Po prvních stránkách jsem byla odhodlaná knížku vyhodit a už se k ní nikdy nevrátit- tak depresivní byla. Ale nakonec to byla nejhezčí kniha, kterou jsem kdy četla. Ta rodičovská láska mezi synem a otcem a okamžiky prchavého štěstí mi vzaly dech. Na konci jsem brečela jako želva. Ráda se k ní zase vrátím.
Knižka je známa vďaka svojej odlišnosti od ostatných. Zatiaľ som nečítal žiadnu inú, ktorá by bola písaná takouto zámernou depresiou. Depresiou ktorá sa tiahne až do konca knihy a nedáva tu nikde priestor na nádej alebo zlepšenie. Sú tu veľmi jednoduché konverzácie, dej plynulo skáče medzi minulosťou a prítomnosťou a hlavne cesta je to veľmi osamelá a sklúčená, kde len sledujeme zháňanie potravy a všadeprítomný rozklad spoločnosti. Ano aj takto sa dá napísať postapokalyptická kniha.
Sivá postapokaliptická kniha, v ktorej sa stretávama s dvoma osobami - mužom a chlapcom. Ich mená od začiatku do konca knihy zostávajú v hmle, no je to dobré. Anonymita tu pôsobí v zmysle, že to je príbeh každého človeka. Žiadny hrdina tu neexistuje, je to príbeh otca a syna, ktorí sa snažia prežiť v zdevastovanej, nehostinnej Zemi. Nezáleží na mene (a preto im ho aj starý deväťdesiatnik nechcel povedať), záleží na neuveritelne neutrálnych (v zmysle beznádeje) rozhovoroch otca a syna, ktoré sú písané bez uvodzoviek, čo je neskutočne originálne. Z čítania celej "cesty" budete mať skľúčený pocit a koniec chytí za srdce (podaktorých). Čo sa stalo? - budete sa pýtať. Aké nešťastie/katastrofa/tragédia sa stala? Nikto nevie - hlavné je to, že má chlapec a muž dostatok jedla. Zamýšľať sa azda budete pri rozhodnutiach muža, či pomôže ľuďom, ktorých stretne na svojej ceste, v zmysle, či by ste im i vy pomohli, obetovali kúsok zo svojho jedla, ktoré sa tak ťažko hľadá. Mimochodom, predstava, že nad morom nelietajú čajky a v mori neplávajú ryby ale kosti, všade poletuje popol a celý svet je jedno sivé miesto, ma privádzala do zúfalstva. Naozaj neviem, čo by som robil - asi by som si strelil tú jedinú guľku v revolvere do hlavy a ukončil tak neexistujúcu cestu za vykúpením.
Dve pasáže ma dostali. Práve tie, kde vystupovali ľudožrúti, ktorí už prekročili hranicu ľudskosti (tak to ani zvieratá nerobia a my sme pritom takisto zvieratá, len s vyššou inteligenciou). Krútil som nad tým hlavou, no celkom pravdepodobne sa to môže stať aj nášmu svetu. Plný počet bohužial nemôžem dať, pretože to pre mňa nemalo AŽ taký úder, aký by som od knihy očakával. A teraz si pozrieť ešte film... :-P 90%
Opravdu silná záležitost. Právě jsem ji dočetl a nemám moc slov. Musím to vstřebat. Bolí to, protože se bojím o svět a mého malého syna v něm. Kéž vše dopadne dobře
Pecka, pohlcen knihou často odcházím, tu si dát něco z ledničky, pak si s knihou vlezu do vanz. je mi stydno, že si tak užívám všech výdobytků civilizace. Možná totální ztotožnění s autorem.
I já si myslím, že si lidstvo zahrává a neváží si toho, co má. Nesmyslně plýtvá. Někdy čtu úplně bez dechu. Na konci ni vyhrknou slzy a dokonce hlasitě vzlykám, snad tím, že mám malé dítě vedle sebe.
Takový konec jsem vůbec nečekala, knížka se mi hrozně moc líbila, určitě si ji někdy přečtu znovu
U některých scén se mi stalo, že jsem prostě jen četla dokola tu stejnou větu a byla víc a víc v šoku.
Nebylo to vůbec špatný čtení.. Nebylo to tak depresivní jako Poslední světlo.... Trochu mi to připomínalo Pána prstenu... nekonečný pochod bez konce pouze bez naděje a fantasmagorie okolo...
Srdcovka. Četl jsem už asi třikrát. Pokaždé, když ji čtu, mi moje problémy přijdou bezvýznamné. Jo a pokaždé mám chuť si pořídit křesadlo a pořádné boty.
Štítky knihy
zfilmováno americká literatura Pulitzerova cena rozhlasové zpracování otcové a synové cesta, roadtrip postapokalyptická sci-fi
Autorovy další knížky
| 2008 |  Cesta |
| 2007 | Tahle země není pro starý |
| 2009 | Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě |
| 2009 |  Dítě boží |
| 1995 | Všichni krásní koně |
Kniha se podobá jiným post apokalyptickým dílům - hnusné počasí, zničená země, zbytky lidstva živoří a vybíjejí se navzájem kvůli shnilým zbytkům... Za mě musím říct, že se jedná o dost silný příběh, protože v centru pozornosti stojí vztah otce a syna, kteří jsou pro sebe vlastně celým světem. Děj se navíc nikam zvlášť neposouvá, hlavní hrdinové pouze jdou "na jih", aniž by měli nějaký konkrétní cíl, a nezdá se, že by měl přijít šťastný konec. Po přečtení zůstává deprese a úlevný pocit, že tohoto stavu já už se snad nedožiju. Ale kdo ví.