Cesta
Cormac McCarthy
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/18/bmid_cesta-kG4-18.jpg
4
2926
2926
Román Cesta se odehrává ve světě sežehnutém neznámou katastrofou. Otec se synem putují šedivou zimní krajinou a děsí se každého náznaku, že nejsou sami, kdo přežil; od posledních lidí totiž rozhodně nemohou čekat nic dobrého. Dvojici drží při životě jen to, co uveze jejich nákupní vozík a co občas najdou v prázdných domech. Jejich cílem je mořské pobřeží, ale i tam se samozřejmě ukáže, že naděje už neexistuje. Nebo snad ano? Za tento román autor obdržel v roce 2007 Pulitzerovu cenu.... celý text
Přidat komentář
Ohlížení z nejaké nepředstavitelné budoucnosti
Táto cesta nalomí aj človeka sebaistého, pre ľudí depresívneho ladenia by mal úvod obsahovať varovanie. MacCarthyho minimalistický štýl zasahuje tak silno, pretože je bližší našemu spôsobu prežívania, najmä ak máme takpovediac zovreté srdce. Žiadne rozmáchané prirovnania, súvetné maľby snažiace sa o dojem. McCarthy vraj vystrihol najbrutálnejšiu scénu s koňom.
Nikdy sa nedozvieme príčinu, len dôsledky udalostí. Varovanie je tak všeobecné, možných príčin globálnej katastrofy je viac. Niektoré priamo ľudské, iné celkom mimo našu kontrolu. McCarthy sa vyjadril, že nezáleží na konkrétnom pôvode apokalypsy. Na jeho Ceste každý nejako vie, že koniec je nevyhnutný. Moja jediná výhrada je, že na príčine záleží, lebo poznať ju znamená - ´môcť´ mať aspoň malú nádej. Tento luxus nám však Cesta nedá. Je príhodné, že na konci sveta zdrojom najväčšieho strachu nie je univerzum, ktoré človeka s chladnou istotou pomaly premení na prach, ale iný človek, ktorý by ho chcel premeniť na svoje žrádlo. Na dne plechovky zostal posledný zdroj nádeje - dobrá vôľa (Kant).
Kde jenom začít. Nebudu tady psát o čem tato kniha je, to už nejspíš všichni víte. Chci rovnou knihu ohodnotit.
Hned zkraje řeknu, že tato kniha se mi vepsala do srdce a na konci knihy došlo i na slzy. Nejsilnější čtenářský zážitek mého života.
Tuto knihu budete asi vnímat trochu jinak, pokud máte malého syna (což je můj případ) a neustále jsem si pod postavou malého chlapce v knize představoval právě mého syna, kterého miluji nadevše.
Ze začátku mi přišel styl psaní hodně strohý a musel jsem si na něj chvíli zvykat. Ale knihu jsem přečetl na jeden zátah, nonstop (to se mi v životě nestalo) stránky se otáčely samy a ikdyž technicky to možná není nejlepší kniha na světě a dalo by se leccos vytknout, tak emocionální dopad a celkový zážitek po přečtení, se nedá srovnat s ničím jiným. Je to moje nejoblíbenější kniha, na kterou do konce života nezapomenu.
Je to o poutu otce a syna, je to o zachování naděje v beznadějné situaci, je to o tom jít tunelem ale na konci žádné světlo není ale musíte jít dál.
“Neseme oheň”
Pulitzerovu cenu dostal autor za tuto knihu právem!
V krátkých, stručných větách napsaný hutný příběh, na který asi nikdy nezapomenu. Film jsem neviděla a asi ani nechci vidět.
Výnikajúca kniha, odporúčam nielen pre fanúšikov POSTAPA. Drsná cesta otca a syna zničenou krajinou. Písané krátkymi odsekmi, navodzujúc pocit akčnosti, tento štyl mi veľmi sedel. Dej je drsný, miestami až strašidelný a zároveň ponúka aj silný zážitok z čítania, bude to dlho vo mne rezonovať. Spisovateľ dostal Pulitzerovu cenu právom za túto knihu.
(SPOILER)
Tak jo. Tohle je tak ponurá kniha plná naděje i beznaděje, strachu a boje o přežití. Sice autor neuvedl, co za katastrofu se stalo, ale to je úplně vedlejší. Přežije dobro, nebo zlo. Otec, kterému utekla manželka a nechala mu syna (co to bylo za stvůru) putuje na jih, protože si myslí, že tam bude teplo. A tady je vidět, jaké příklady dáváme svým dětem a co se z nich stává. Co je člověk ochoten a schopen udělat za trochu jídla a záchranu života. Kdy si člověk uvědomí, že peníze a hmotné statky nemají žádnou cenu.
Je vůbec potřeba nějaká katastrofa, aby byl konec světa? Jak se lidi chovají k přírodě, to dostanou. Miliony tun odpadu v moři i vesmíru a bude to čím dál horší, plundrování země a lesů. Stačí, když se podívám z okna a tam, kde jsem chodila na hřiby už žádný les není a to během pár let! Všem je jedno, co se kolem děje, co předá další generaci . Nikdo si neuvědomuje, že jsme tady jen na chvíli a tuhle planetu máme jen vypůjčenou .
-Měl jsem ošklivej sen
O čem se ti zdálo?
O ničem.
A jseš v pohodě?
Nejsem.
Objal ho a chvíli tak zůstali. Bude to dobrý, řekl.
Já brečel, jenže ty ses nevzbudil.
To mě mrzí. Jsem hrozně unavenej.
Já myslel v tom snu.
Film se mi hodně líbil, viděla jsem ho už hodně dávno, zbyl jen pocit z něho a útržky v paměti. A tak jsem byla zvědavá na knihu. Byla to napínavá cesta od začátku do konce. I když pořád mi vrtalo hlavou jak to, že voda je a o hmyzu tam není ani slůvko, příroda by měla být bohatší. Už jen když si člověk vzpomene na Černobyl. Na tak málo lidí tak velký hladomor, po deseti letech od katastrofy, mi neseděl.
Cesta, Cormac Mc Carthy
Cestu jsem si chtěla přečíst již strašně dlouho, možná ještě předtím, než jsem před osmi lety viděla film s Viggem Mortensnem (Aragorn). Příběh je vcelku jednoduchý, otec a syn utíkají zpustošeným světem po, v knize nespecifikované, katastrofě (autor v jednom z rozhovorů uvedl, že šlo o pád obrovského meteoritu) před krutou zimou k moři, kde by bylo jednodušší přežít. Bezejmenní muž a jeho kluk putují světem téměř bez života a bojují o svůj holý život, o jídlo, trochu tepla a místa na spaní. Jen o ni dva a drkotající vozík z obchoďáku, do kterého narvali celý svůj život. A to ve světě neustavičně padajícího popela, kde nežijí žádná zvířata a krajem se potulují ti zlí. Sluneční paprsky si už nedokážou ani představit. Jen všudypřítomné šedo, chlad a strach. A dva poslední náboje v pistoli coby spása duše. Jde o velmi výjimečné dílo, kde autorovy stylistické a vypravěčské dovednosti, kontrast mezi minimalistickým dialogem mezi otcem a synem a popisy plnými metafor a přirovnání drží Vaši pozornost po celou dobu cesty, kterou prostě jdete s hlavními hrdiny volky nevolky. Neexistuje žádné racionální vysvětlení, jak je možné, že otec se synem vydrží za daných nehostinných podmínek tak dlouho naživu, aniž by se uchýlili k nezbytnému zlu, ke kanibalismu. Jedna z nejhorších scén pro mě byla, když je k ohni přiláká vůně pečínky a na roštu v dýmu dosud rozpoznatelné torzo tělíčka novorozeněte. I minimální zlo, které otec musí vynaložit na to, aby ochránil život svého syna, je mu vyčítáno. Syn se po celý příběh ujišťuje, že on i muž jsou pořád ti dobří, jak křehká hranice je ale od dobra ke zlu? A pouhé Tak jo, většinou ukončí velmi hluboký filozofický rozhovor odehrávající se ve třech slovech. Myslím, že kniha je o dost hlubší pro rodiče. Otec totiž vynakládá veškeré usílí na to, aby syna v tomto světě ochránil a dovedl ho k cíli. Jak hrozná muka to musí být, jak těžké musí nést to břímě, když víte, že vaše smrt je nevyhnutelná, ale syn musí přežít. Ale jak dlouho bez vás v tomhle světa Ničeho přežije? A končí opravdu všechny velké příběhy dobře? Navzdory srdce drásající temnotě, je kniha překrásným literárním dílem.
Vzal jednu knihu a listoval těžkými nabobtnalými stránkami. Nenapadlo ho, že hodnota sebemenší věci závisí na světě, který přijde.
Ouííí, ouíííí. Tento zvuk kvílejícího kolečka nákupního vozíku jedoucího po cestě zasypané popílkem se vám zaryje do hlavy. Pokaždé, když tlačím vozík mezi regály nákupního centra, nakupuji více potravin než bych potřeboval. Protože hlad je hlad!
Velmi sugestivně napsaná kniha o apokalypse. Nevíme proč, nevíme jak se to stalo, ale je to jedno. Každý si tam dosadí svojí noční můru a ta šablona příběhu zafunguje na všechny.
Vlastně by se dalo říct, že je to o ničem. Ale ono přežít ve světě zničeném katastrofou není o velkých příbězích, velkých bojích. Je to o šoupání vozíku dál a dál k další konzervě a k další plechovce vyjetého oleje, která vás posune o den dva ve vašem životě o ničem...
Brilantní! Dávám 90%
za čo toto dostalo vobec nejaku cenu. nechapem. pomotane, nedomyslene, nesympaticki hrdinovia, nedomysleny svet. docitane, ale s velkym odporom.
Naděje. Síla jít dál a nevzdat se. Takto to možná jednou skončí, nebo to takto mohlo kdysi začít. Otec, který vede a učí svého syna (jméno neznáme, ale co třeba - Adam?), jak "... jednaj ty hodný. Pořád něco zkoušej. Nevzdávaj se." (strana 91) Velice silný text o mnohém, ale i o schopnosti přijmout nevyhnutelné, i když se nám to nelíbí. O schopnosti přizpůsobit se. A o Bohu, který "... není a my jsme jeho proroci." (strana 112). Tak jo. / Amen.
Filozofický Walking Dead, který nabízí polemiku nad existencionálními otázkami a opravdu intenzivní emocionální prožitek. Během čtení máte pocit, že jste poslední člověk na zemi.
Nevím jestli je covidová doba tou nejlepší, anebo nejhorší pro četbu této knihy. Každopádně jsem se od ní nemohla odtrhnout. Kniha zachycuje čiré zoufalství a beznaděj, zanechá ve vás mnoho otázek, zároveň však pocítíte vděčnost, že máte život, jaký máte.
Naprostá bomba, od které jsem se nemohl odtrhnout. Příběh jde až na dřeň samotné lidské existence. Přes všechno utrpení je v tom ale i neskutečná naděje, že má cenu bojovat vždy až do konce.
Asi nejdepresivnější kniha, co jsem kdy četla - strach, bezvýchodnost, smutek. Tím ale netvrdím, že je to špatná kniha. Jen teď ale rychle potřebuju Saturnina...
Může mít cesta nějaký cíl? A pokud ano, kde má vlastně začátek? Příběh vypráví o putování otce a syna postapokalyptickou krajinou, kde neexistuje žádná jistota ani bezpečí. Kultura přestala existovat a společnost se řídí novým pravidlem, ve kterém žít znamená ve skutečnosti nežít.
Otec se snaží svého syna ochránit před hrozbou každodenního života, někdy i za použití násilných prostředků. Syn však tuto metodu odmítá, neboť jeho dětská naivita nedokáže pochopit smysl krutých činů. Stává se tak nositelem vzpomínek kultivované civilizace, která zanikla v den katastrofy. Otec svého syna neochraňuje pouze před okolním světem, ale také před sebou samým, aby v něm zůstal alespoň kousek stávající naděje. Je zajímavé sledovat, jak pracovala synova mysl i představivost. Vyrůstal v době, kdy již svět neexistoval a svou iluzi o něm vytvořil na základě otcových vzpomínek. Přesto si byl vědom toho, že dané jednání mezi přeživšími není správné a hlavně nelidské. Otec však tyto činy považoval za přirozené, neboť jedinou samozřejmostí jsme my sami.
Noční můra. Spálená, umírající planeta a na ní zbytky lidí bez nánosu civilizačních zábran. Bylo by zbytečné specifikovat katastrofu, ke které došlo (myslím není těžké domyslet), stejně jako jsou už zbytečná jména ... nadosobní, archetypální příběh otce a syna na cestě jako nesmyslný akt naděje v něco lepšího. Holý, úsečný styl a dialogy, neboť toto není svět, kde je čas a energie pro něco jiného než zajištění toho nejzákladnějšího - pít, jíst, zahřát se a najít bezpečný úkryt. Přežít do druhého dne a nanovo. Ale proč? Ve světě, kde rozum vidí, že neexistuje žádná budoucnost ... je to víra, síla vůle žít a doufat nebo jen instinktivní pud sebezáchovy?
Některé obraty v ději byly jako pěst na oko a četla jsem propracovanější knihy tohoto žánru (třeba dodnes nezapomenutelné Bídné roky) ... ale asi ne knihu s tak tíživou a koncentrovanou atmosférou bezútěšnosti a zmaru.
Pro mě velké zklamání. Na celý příběh jsem se velmi těšil a byl jsem zvědav, jak se projeví v cca 180 stranách. Bohužel i tak "malé" množství stran jsem musel přeskakovat, resp. některé pasáže, protože jsem se nesmírně nudil - neustálé popisy míst, především asi 1499248x užité slovo "popel, popílek", už mi lezlo krkem. Určité části jsem uvítal, konec je velmi zajímavý a snad jen ten mě táhl dočíst knihu. Nutno dodat, že se nejedná o klasický post-apo scénář. Doporučení - máte deprese, myšlenky na sebevraždu, problémy zdravotní nebo jiné? Knihu odložte na později, optimismu vám nepřidá.
Post-apo nážez jako nic, co jsem kdy četl či viděl. Dlouhá léta jsem se knize vyhýbal, protože jsem nevěřil, že by to dostálo hypu. Kniha vás testuje, schováváte se do falešných nadějí a chcete věřit, že tihle dva to nějak zvládnout. Přijdou na něco, na co nikdo jiný nepřišel. Takže pokračujete a přitom se ptáte, proč? Zážitek! [dočteno v ang.orig. 28.12.20]
Velmi dobrá, netradičně napsaná kniha (myslím stavbu textu). Možná bych knihu ocenil ještě výše, ale mnoho známých mi Cestu doporučovalo až o ní básnilo, čímž jsem si vyšponoval očekávání do příliš vysokých výšin.
Ale je to prostě poctivé depresivní čtení, z kterého místy mrazí. A kdy jsem rád, že si můžu u topení přepnout na výši stupeň a přikrýt se teplou dekou...
Jinak se s tím Cormac moc nepáře. Vše rovnou k věci, žádné chození okolo horké kaše.
Štítky knihy
zfilmováno americká literatura Pulitzerova cena rozhlasové zpracování otcové a synové cesta, roadtrip postapokalyptická sci-fi
Autorovy další knížky
| 2008 |  Cesta |
| 2007 | Tahle země není pro starý |
| 2009 | Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě |
| 2009 |  Dítě boží |
| 1995 | Všichni krásní koně |
Komorní drama otce a syna na cestě spáleným a chladným světem. Minulost jako by neexistovala. Přítomnost je jen boj o každý další den, hlad, únava a zima. Budoucnost je hledání špetky naděj ve světě, ve kterém už moc lidskosti nezbylo.
Cesta je syrové postapo, které děsí tím, jak skutečné a přirozené dokáže být. Přesto na nejvyšší hodnocení nedosáhla. Může za to strohost vyprávění. Jako by neustále nejen mohlo, ale mělo být řečeno mnohem víc. To není výtka k dialogům. Jsou kusé, přesto nepostrádají hloubku a skvěle dotvářejí depresivní atmosféru knihy.