Cesta do středu Země
Jules Verne
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/33961/cesta-do-stredu-zeme-33961.jpg
4
1240
1240
Klasický dobrodružný román francouzského autora popisuje dramatické příhody neobvyklé výpravy vedené německým vědcem na Islandu v druhé polovině 19. století. Německý profesor Otto Lidenbrock objevil v roce 1863 starý dokument, v němž islandský alchymista ze 16. století zašifroval svou zprávu o sestupu do středu země. Svérázný vědec se rozhodne jít v jeho stopách spolu se svým synovcem a zkušeným islandským lovcem. Dobrodružná výprava začíná v kráteru islandské sopky a než se šťastně uzavře, vystaví její účastníky řadě dramatických a nebezpečných příhod. ... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Přidat komentář
Knihu jsem sice přečetla s nadšením, ale musím připustit, že Verne má i lepší příběhy. Nádherné ilustrace už klasicky povzbuzují fantazii čtenáře, ale děj byl hodně předvídatelný, občas mi tam něco nesedělo, ale kam se to hrabe třeba na 2000 mil pod mořem!
Jsem ale ráda, že jsem si knihu přečetla a určitě se k ní zase vrátím.
V malém krámku nalezený, tajemství skrývající, do prastarých run zašifrovaný,
dokument z 16. století, výtvor islandského alchymisty, jenž na rozluštění čeká,
nakonec najde svého luštitele,
a tomu šifra vyjeví své tajemství,
spouštějíc tak vlnu událostí …
… lákajících srdce dobrodruhů.
Objevná cesta, jež sestupuje hluboko, až k jádru země, může začít!
Čeká vás tradičně verneovsky podaná, a věřte, že ač se to na první pohled vůbec nezdá, dobrodružná a strhující cesta, plná napětí a záhad …
„Po tříhodinné, namáhavé cestě byli jsme na úpatí Snaefieldu. Jakub dal znamení k zastávce; posnídali jsme. Strýc jedl za dva, bychom tím rychleji postupovali. Ale poněvadž byla zastávka určena též k odpočinku, vydali jsme se teprve za hodinu na cestu. Tři Islanďané, jež byli právě tak mlčenliví jako Bjelke, po celou cestu ni nehlesli, a jedli střídmě. Stoupali jsme po svahu Snaefieldu. Zasnězený vrchol jeho zdál se mi klamem optickým, jaké se v horách často jeví, velmi blízkým, a přece to trvalo tolik hodin, než jsme ho došli! Co zakusili jsme obtíží! Kamení smekalo se nám pod nohama a valilo se rychle jako lavina dolů.“
… čekají vás bravurně vykreslení, sympatičtí hrdinové plní entuziasmu, vč. dokonale popsaných duševních rozpoložení nebojácných dobrodruhů …
„Příští noci měl jsem úzkostné sny; zdálo se mi, že jsem ve kráteru nebo ve hlubinách zemských, zdálo se mi, že jsem byl vyvržen jako kus skály do výše.“
… čeká vás skvělý popis zemských hlubin, jež skrývají netušený poklad …
„Všecko to odehrálo se bez násilných výbuchů; trachytové hmoty nalezly si ohromný výtok, a roztavené látky vyvržené z nitra zemského šířily se bez překážky v mohutných pruzích nebo bublinatých vrstvách. V době té povstaly živce, syenity a porfyry.“
… čekají vás oživlá pravěká zvířata, prehistorická fauna, jež dorůstá monumentálních rozměrů …
„Vysoké palmovité stromy rodů nyní vyhynulých, smrky, tisy, cypřiše i thuje byly síťovitě propleteny liány. – Koberec z mechův a játrovek pokrýval půdu. … Na březích jejich rostlo stromovité kapradí jako v našich sklenících. Ale všecky tyto stromy, křoviny i byliny byly bezbarvé, poněvadž se jim nedostávalo oživujícího slunečního tepla. … Listí bez zeleni, ba i květiny, jež bujely za doby třetihorní, jsouce bez barvy i vůně, podobaly se papírovým, jež účinem vzduchu vybledly. Strýc odvážil se do obrovského lesa …“
… a čeká vás svět, v němž Verneova bujná fantazie detailně vytvořila geniální atmosféru podzemní říše …
„Stanuli jsme nepohnutě všickni užaslí. – Leč bylo zřejmo, že máme prchnouti. „Pojďte, pojďte!“ volal jsem táhna za sebou strýce, jenž poprvé tehdy mi povolil. … A nyní, když klidně o tom přemýšlím, – nyní, kdy duch můj opět nabyl rozvahy, když už několik měsícův uplynulo od nadpřirozené té příhody, co si mám mysliti? – Čemu mám věřiti? Nikoli! Holá nemožnosť! – Byl to klam smyslový, co zrak náš viděl, nestalo se to vskutku?“
A víte, co mě nejvíc na všech Verneových příbězích nejvíc baví? … ten důvěrně známý, dnes už vlastně archaický jazykový projev, na který se vždy těším, a který se mi asi nikdy neomrzí :-),
a pak to, jak nám čtenářům předkládá i ty úplně nejabsurdnější fantastické výmysly, které jeho mysl dokázala zplodit, naprosto přesvědčivě a skoro dokonale věrohodně :-) …
„Dosti! Vyslovila-li se věda, jest nám mlčeti.“
… díky tomu s dobrodruhy můžete prožít všechny jejich obavy, strach a úzkosti, ale hlavně a především, radost z objevování … takže se připravte, výprava na chladný Island může začít …
„Divy země této nejsou na povrchu, nýbrž pod ním.“
Dobrá kniha, a fakt fascinujúca. Všetkým, ktorý čítajú knihy túto knihu vrelo doporučujem, najme keď majú radi spisovateľa J. Verna :)
Od Vernea jsem si chtěla už dlouho něco přečíst a tohle jsem uviděla v knihovně. A bylo to fakt dobré! Zajímavý děj, který mě okamžitě přenesl zpět do dětství! A ty ilustrace? Krása! :)
Vyprávění o hledaní cesty do středu Země v podání tří rozdílných dobrodruhů. Námět je to na dobu vzniku opravdu dechberoucí. Užíval jsme si popis putování Islandem, sestupování do jícnu sopky a vykreslení hlubin, které zajímavě přešly do světa podzemního moře. Zde bylo vyprávění z pohledu zajímavosti na vrcholu. Bohužel závěr příběhu mi přišel trochu nedotažený, ale i tak nadprůměrné dílo z pera J.Vernea.
Takova krasna "fantasblbustka" na tisickrat spatne zfilmovana. Je to kratke cteni na jedno odpoledne.
Prvý kontakt s tvorbou autora bol pred cca 40-imi rokmi práve s touto knihou. Vtedy som ju zhltol a následne prehrabal knižnice celej rodiny, aj obecné, aby som sa dostal k ďalším titulom.
Keď som ju čítal dnes, viac som už vnímal rôzne nedostatky (pomalý rozbeh, zopár nepresností, extrémne rýchle ukončenie), no aj tak som viac-menej spokojný a dokážem pochopiť nadšenie čitateľov aj v súčasnosti.
Velmi známá verneovka, která nijak nevybočuje z autorových kvalit, takže skvělé čtení pro mládež, ale i pro vzpomínky.
Četla jsme vydání u roku 2020 a moc se mi líbilo. Sice obsahovalo několik chyb, ale i tak se hezky četlo. Jen si neumím u knih Verna vše dost dobře představit a jsem vděčná za ilustrace. Každopádně Kam se filmy hrabou na knihu.
Nádherné, nezapomenutelné knihy dětství. Příběhy, které oslovovaly spoustu generací dětí, jak knižní zpracování, tak filmová. Za mně parádní dobrodružství, na která se s láskou vzpomíná celý život. Srdeční záležitost.
Kniha je sice napsaná tak trochu zastaralým jazykem a vyprávění se odehrává spíše v pomalejším tempu, ale to prostě k autorovi patří a je s ním neodmyslitelně spjaté ;-). Příběh jako takový je opravdu zajímavý a originální, vždyť kdo z nás by se nechtěl podívat do středu Země? ;-) Já tedy rozhodně ano! Na profesora Lidenbrocka a jeho synovce Axela čekají velké překážky, než se jim podaří celou misi zvládnout. A bez pomoci klidného a rozvážného Hanse by se možná zpět na denní světlo nedostali vůbec. Nakonec toho zažijí opravdu hodně a jejich výprava se dočká (zaslouženého) úspěchu ;-). Knihu tedy hodnotím plným počtem a doporučuji těm čtenářům, kteří si uchovali dobrodružného ducha i do pozdějšího věku :-).
Kompanie ve složení profesor Lidenbrock, Axel a Hans vytouženého středu Země nedosáhla. Za to Verne dosáhl skvělého příběhu vyprávějícího o naší planetě za pomoci mnoha logií - mineralogie, paleontologie, archeologie, antropologie, meteorologie, geologie, biologie a dalších, na něž si teď nevzpomenu. Opravdu krásně vyprávěný a svižně plynoucí příběh o cestách ústřední trojice do útrob naší matičky. Tak silný, že není s žádným podivem, když Verneova kniha vyvolává touhu po podobných dobrodružstvích a studiích, ať už vědeckých či pro vlastní zábavu. Jako dospělého mě příběh zaujal i svým stářím pro odkazy na některé vědce, geografické odlišnosti tehdejška s dneškem, nebo události ve vědě. Je zároveň trochu škoda, že má starší čtenář, který předlohu dosud nečetl, příběh mírně zkreslen bezpočtem adaptací přímých i nepřímých (od filmů, seriálů až po konfrontaci s Doylovým Ztraceným světem nebo naší Cestou do pravěku). Označím-li svou patrně nejoblíbenější pasáž, pak to bude souboj dvou velkolepých tvorů - ichthyosaura a plesiosaura na hladině Lidenbrockova moře před pohledy hrdinů knihy.
Mimoto mě zaujala ještě jedna věc, kterou však nedovedu zcela rozluštit. Inu, nakladatelství Omega... Axel, který příběh vypráví, má na stranách 146-149 (vydání z roku 2020) značné potíže s chronologií (ach ty logie), kdy si ohromně plete posloupnost dnů i datumů. Podobně jako když profesor Lidenbrock hovoří se synovcem o tom, že sopka Sneffells vybuchla naposledy roku 1219, zatímco Axel později několikrát onu sopečnou činnost datuje rokem 1229. Nerozhodnost má tkví v neschopnosti rozlišit, zda lze tuhle chybovost přišít Verneovi, přičemž by to u někoho jeho formátu bylo překvapivé, nebo českému překladu Omegy, protože v jejich případě nejsou chyby, překlepy a pomýlenost nijakým překvapením, dokonce to lze spíš považovat za reklamní značku.
Ať je tomu jakkoliv, Cesta do středu Země je velmi příjemným příběhem pro dvě tři odpoledne, díky kterému čtenář nechá povrchový svět daleko daleko za sebou. Či nad sebou a užije si svět, který je uzavřen žulovou klenbou.
Poslouchal jsem jako audioknihu s dětmi před spaním. Když byly hodní, proto nám taky trvalo skoro rok ji doposlouchat :)
Možná má právě toto nekonečné natahování poslechu vliv na moje hodnocení, ale několikrát se mi zdálo že v ději něco chybí. Prostě jako by autor něco přeskočil a počítal s tím, že čtenář to přece ví. Navíc pro 6 a 3 leté kluky je přece jen kniha trochu moc složitá a místy příliš odborná. O to větší nadšení se u nich projevilo když slyšeli něco co znají, jako třeba jména dinosaurů a sopek. Zato v geologii opravdu tápali :)
Za mně dobrý, ale na dalšího Vernea si děti ještě počkají, ale doufám, že nebudou čekat tak dlouho jak já, naposledy jsem jeho knihy četl skoro před 30 lety.
Přečteno znovu cca po třiceti letech a musím uznat, že mě knížka nezklamala. Styl psaní je proti dnešnímu samozřejmě odlišný a trochu krkolomný, ale obdivuju autorovu fantazii a musím uznat, že Verne byl na tehdejší dobu dost pokrokový.
Asi jedna z mých TOP3 Verneovek, samozřejmě mocně pracuje faktor čtení v dětství (a to mi Ludvík Souček dodal ještě sequel v podobě Cesty Slepých ptáků), jinak bezesporu jde o dílko z dnešního pohledu vědecky i literárně dosti naivní. Ta rozpálená plechová zeměkoule v rukou Humphry Davyho! Ty runové podpisy Arne Saknussemma! A možná právě tato naivita v kombinaci se zmiňovanou nostalgií na mne působila i při čtení ve zralé dospělosti. Stereotypy mi u 150 let staré knihy tak nějak nevadily a tentokrát jsem dokonce byl schopen přelouskat i pasáž cesty na island a putování po tomto sopečném ostrově ke Sneffelsu, které jsem v dětství přeskakoval, abych co nejdřív po rozluštění pergamenu stanul na břehu Liddenbrockova moře, vypravil se na cestu chatrným prámem pod starou Evropou a našel tam na druhém pobřeží obrovského australopithéka (či co to vlastně monsieur Jules vybájil). Při tomto čtení jsem ovšem také rozpoznal obrovskou změnu tempa, se kterou Verne příběh ukončil - jako by ho snad příběh přestal bavit nebo jako by mu došel inkoust v kalamáři, když musel ty nebožáky vystřelit z podzemí ven během pár stránek. Nicméně ani tohle, ani jistá zdlouhavost popisů geografie Islandu a geologie tajemného podzemí, mi nezabrání dát Cestě do středu země plnou palbu. 100%
Štítky knihy
Island zfilmováno šifry sopky dobrodružství kryptografie, šifrování výzkum výpravy a expedice rozhlasové zpracování vykopávky, terénní výzkum výzbroj výzkumné studieAutorovy další knížky
| 1937 |  Dvacet tisíc mil pod mořem |
| 1965 | Cesta do středu Země |
| 1985 | Dva roky prázdnin |
| 1963 | Pět neděl v balónu |
| 1963 | Cesta kolem světa za osmdesát dní |
Film se mi líbil víc jak tato kniha. Kapitoly jsou svižné ale děj je skoro stejný jako u filmu
Bohužel dávám 3z5 hvězdiček