Chalúpka strýčka Toma
Harriet Beecher Stowe
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/422845/bmid_chalupka-strycka-toma-2jS-422845.jpg
4
277
277
Je málo diel vo svetovej literature, ktoré by tak mocne zapôsobili na svojich čitateľov, ako Chalúpka strýčka Toma; jej autorkou je americká spisovateľka Harriet Beecher Stowe (1811 —1896). Prvé vydanie knihy bolo takmer za niekoľko dní rozobrané. V miliónoch čitateľov vzbudzovalo dielo spravodlivé rozhorčenie a odpor proti hroznému útlaku černochov v Spojených štátoch amerických. Odvtedy vychádzala kniha znovu a znovu, a to nielen v Amerike, ale v prekladoch prešla celým svetom. Čím si kniha získala obľubu? Popudom k napísaniu Chalúpky strýčka Toma bol hrozný, až neuveriteľne ťažký život zotročeného černošského ľudu v Spojených štátoch. Opisovanú skutočnosť autorka stvárnila tak živo, že kniha dodnes nestratila zo svojej zaujímavosti, pútavosti a pôsobivosti. V černošských hrdinoch, strýčkovi Tomovi, tete Chloe, Georgeovi Harrisovi, jeho žene Elize a v mnohých iných poznávame predstaviteľov černošského ľudu, ubiedeného a deptaného otrokármi — ale predsa bystrého, nadaného, s vrodenou inteligenciou a sebavedomím. Ich charakter nedokázali podlomiť ani roky útlaku v otroctve. Živo sú vykreslené i postavy hrubých a brutálnych otrokárov, ktorí v honbe za väčším výnosom svojich plantáží sa nezastavia ani pred mučením a vraždením černochov. Osudy opísané v románe sa zdajú neuveriteľné, a predsa sú hlboko pravdivé. Popri nespornom umeleckom majstrovstve, s akým je kniha napísaná, jednou z hlavných príčin jej úspechu a pôsobivosti je to, že ani jedna scéna alebo situácia nie je vymyslená, ale prýšti priamo zo skutočnosti, zo života, ktorý autorka už od útleho detstva poznala a videla na vlastné oči. Mnohí otroci z Južných štátov ušli a hľadali útočište na Severe, kde otroctvo nebolo. Priamym podnetom k napísaniu knihy bol krutý zákon z roku 1850, ktorý nútil obyvateľov Severných štátov vydať ujdených černochov ich pánom. Tento zákon vyvolal v radoch všetkých statočných Američanov veľké pobúrenie. Harriet Beecher Stowe reagovala na tento fakt vydaním svojho najlepšieho diela — Chalúpky strýčka Toma. Napriek kampani, ktorou chceli otrokári zneškodniť toto silné dielo, kniha si svoje miesto vybojovala a uhájila, lebo jasne odhalila pravú tvár otroctva, nespravodlivosť a barbarstvo celej rasovej teórie.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 1964 , Mladé letáOriginální název:
Uncle Tom's Cabin, 1852
více info...
Přidat komentář
Jak jsem mohla zapomenout na tuto nádhernou knihu? Četla jsem ji opakovaně a stále se mi líbí. Doporučuji.
Chaloupku strýčka Toma jsem poprvé četla jako dítě a osud otroka Toma mne hluboce dojal. Do dneška jí pokládám jako jednu z nejlepších knih o otrokářství - samozřejmě s přihlédnutím, že se jedná o literaturu pro děti a mládež.
Je samozřejmě těžké hodnotit objektivně, protože kniha určitě byla vnímána úplně jinak v historickém kontextu.
V dnešní době je módní shazovat ideály, nazývat je odtrženými od reality, a samozřejmě i na mě to místy působilo trochu jednostranně, jako jednostranná "agitka" - úplně dokonalý Tom, úplně dokonalá Eva, úplně dokonalí kvakeři, postavy obracející se na pravou víru, a hlavně ten konec, kdy Jiří nadšeně jde budovat "novou Afriku" (zatím to úplně nedopadlo)...
Ale v jistém smyslu cítím, že stojí za to mít pevnou víru - a hledat ji, tak jako ji hledaly některé postavy v knize. Obzvlášť se mi líbil popis Saint Claira a jeho sestřenice - to, jak byli schopni si uvědomit limity svých přesvědčení a ideálů při styku s realitou a do jisté míry se i změnit.
A samozřejmě historicky jsem se dozvěděla mnoho věcí a lidsky se mě to velmi, velmi dotýkalo. Velmi zajímavé srovnání s "otroctvím" ve formě dělníků - a když to dotáhneme, dnes žijeme zase trochu jinou formu otroctví konzumerismu a globalizací.
Toto je pro mě přesah - morálka a hodnoty ve styku s realitou, postoje, činy a to, do jaké míry jako jednotlivec ne/můžeme změnit svět okolo sebe, případně celou společnost. Cesta, pro kterou se rozhodujeme a postoj, jaký zaujímáme v každém okamžiku.
Jsem ráda, že jsem knihu přečetla a mnohé mi dala.
"Chaloupku" nevnímám jako protiotrokářskou agitku, ale jako krásný román o čistotě srdce, kterou ztělesňují dvě hlavní postavy (Tom a Eva), a o jejím opaku...
První kniha, u které jsem uronila slzu. Četla jsem v angličtině při studiu, dostali jsme knihu jako povinnou četbu ke zkoušce na VŠ k americké historii. Přečetla jsem jedním dechem a zkouška šla za A sama. :-)
Chaloupka strýčka Toma je kniha nesporně velmi pěkná, čtivá, hluboce humanistická a rozhodně ji doporučuju všem ke čtení. Zároveň ale upozorňuji, že je to kniha dosti idealistická, také naivní, dokonce i mírně didaktická a místy i trochu zdlouhavá, což ale přirozeně vyplývá z toho, že byla napsána v polovině 19. století, kdy byly nároky na čtenářský komfort poněkud odlišné od dnešních.
Důležitost knihy vidím hlavně v tématu, kterému se věnuje, ale především tomu v jaké době byla napsána. Určitě to chtělo hodně odvahy!
Mně osobně by nevadilo, kdyby byla kniha trochu zkrácená. Některé postavy se mohly úplně vynechat (obzvláště ty, u kterých jsme se nedozvěděli, jak to s nimi dále dopadlo) a na můj vkus se až moc mluvilo o náboženství. Jsem ráda, že jsem si Chaloupku přečetla, ale znovu bych do ní už nešla.
Moc hezky napsaná kniha, plná různých poselstív, velmi aktuální na to, v jakém roce byla napsána (a to bych řekla i v současné době, i když otroctví v Americe už není). Akorát se chvílemi ztrácel příběh, což ubíralo na čtivosti a plynulém ději. Ale je jasné, že kniha nebyla jen o příběhu postav, ale hlavně o principech správného chování. Nevadil mi ani křešťanský podtext.
Kniha mého dětství. Dojemná, smutná a taky poučná...Moje první setkání s drastickou stránkou otroctví. Asi marno někomu doporučovat, čtu komentáře níže...
Jednoduchý děj, trochu smutný a pohled na ostudný přístup bílých mužů, kteří k lidem tedy otrokům často přistupovali jako ke zvířeti, nebo k věci. Když se "rozbije" tak si pořídí novou. Každopádně kniha splnila svůj účel, aby vzbudila emoce a kriticky poukázala na kruté otrokářství.
Na záložce knihy z roku 1957 se píše: V životě pravda a spravedlnost sice vždycky nakonec zvítězí, ale je nutno také vždycky o jejich vítězství bojovat. Sám od sebe se svět krásnější a lidštější nestane nikdy.
...Ani Alfred, který je tak vyslovený despota, že to svět neviděl, se nijak pokrytecky neschovává za tuhle zástěrku. Ne, opírá se hrdě a neohroženě o dobré, staré, osvědčené stanovisko - právo silnějšího. Tvrdí, a podle mého docela rozumně, že americký plantážník, jedná v jiné formě pouze tak, jak anglická aristokracie a kapitalisté jednají s nižšími vrstvami, to jest, jak to chápu já, přivlastňují si je, tělo i krev, ducha i duši, pro svůj užitek a pohodlí. Alfred hájí obojí - a podle mého je aspoň důsledný.
Tedy: domnívám se, že když je to román má právo leccos zidealizovat- náhody, víru v boha. Ale je zde spousta myšlenek, které jsou aktuální stále.
Smutne krásna kniha. Napriek tomu povzbudí, dodá nádej i vieru, že aj v utrpení nájdeme ľudí hodných byť zvanými Človekom.
Tak tato kniha je doslova ódou na lidskost. Četla jsem ji již kdysi dávno a moc se mi líbila. Jen jsem si tenkrát tolik neuvědomovala smutek, který je v knize všudypřítomný. Až nyní, když jsem si knihu přečetla znovu. Ale zároveň je kniha prostoupena i velkou nadějí. A právě to jí dodává na výjimečnosti...
Knihu jsem četla jako dítě a vyplakala jsem nad ní spoustu slziček.
Mám ji dodnes. Jako poklad. Nedám a neprodám.
Ale už ji nebudu číst.
Knížka byla napsána v nejhorším období amerického otrokářství, aby poukázala na tyto zvrácenosti, čímž šla i ruku v ruce se sentimentálním výkladem některých pasáží příběhu, který zakládá především na útrapách černošského otroka Toma a ze začátku i tří členné rodiny otroků, kteří před svým osudem utíkají do Kanady. (Tím asi autorka chtěla ukázat nejčastější možnost, kterou američtí otroci v té době měli)
Knihu jsem četla jako holka - tedy už dávno - a moc se mi tehdy líbila. Navíc je to obecně přínosná kniha.
Četla jsem dávno, jako holka a tehdy se mi docela líbilo. Napínavé, hezky rozlišené kladné a záporné postavy, srozumitelný děj, dojemné…
Ne, vůbec nezlehčuji, naopak; ve své době měla kniha značný vliv na změnu všeobecného názoru na otroctví a poněkud jednoduchá a černobílá forma knihy umožnila její masové rozšíření. V tom je její zásluha, nelze ji podle mě hodnotit dnešními měřítky a odtrženě od místa a doby vzniku.
Štítky knihy
19. století americká literatura otroctví černoši rozhlasové zpracování otrokářství
Autorovy další knížky
| 1977 |  Chaloupka strýčka Toma |
| 1969 | Chaloupka strýčka Toma I. |
| 1969 | Chaloupka strýčka Toma II. |
| 1930 | Chaloupka strýčka Toma (zkráceno) |
| 1853 |  Strejček Tom, čili, Otroctví ve svobodné Americe |
Chaloupku strýčka Toma jsem četla v IG skupině #klasikomilove. V dubnu se měla číst literatura pro děti, tak jsem neváhala a přidala se – dětské knihy jsou přece obvykle pohlazením po tváři, do toho jsem prostě musela jít! Věděla jsem, že Chaloupka je o rasismu, otroctví a tehdejších poměrech v Americe, ale tak velký emoční nápor jsem popravdě nečekala. Během těch 468 stran se mé rozpoložení pohybovalo skoro pořád jen mezi úzkostí a bezmezným vztekem. Autorka totiž celý román pojala velmi realisticky a svým dětským čtenářům rozhodně nehodlala nasazovat růžové brýle.
Příběh začíná v domě pana Shelbyho, který se kvůli dluhům dostal do situace, kdy musí otrokáři odprodat dva své otroky. Do jeho rukou se má dostat zbožný a oddaný Tom a maličký chlapeček Harry. Zatímco Tom svůj úděl trpně přijme, Harryho matka se ale nehodlá vzdát, a než aby od něj byla odloučena, raději se svým synkem uteče. A právě jim jsou věnovány hlavní linky příběhu.
Krutost otrokářství tehdy ve státech neznala mezí – členové rodiny byli rozprodáváni na různá panství a plantáže, byli vnímáni jako pouhý movitý majetek a dostávalo se jim krutého trestu i za sebemenší (a často jen smyšlené) pochybení. Mnozí majitelé otroků navíc věřili, že tento „jejich majetek“ nemá žádné city, na které by se měly brát ohledy, ve vlídné slovo a dobré zacházení tedy ti těžce pracující lidé nemohli ani doufat – jen výjimečně se totiž dostali do dobrých rukou.
Popravdě si myslím, že dnes by Chaloupka jako dětská kniha moc neuspěla. Poslední český překlad je skoro 70 let starý a použitý jazyk by dnes pravděpodobně děti moc nezaujal (moc asi nepomůže ani slovníček pojmů o dvanácti stranách). Nový překlad by tedy románu jen prospěl, pořád jde však o velmi ponuré čtení… Přesto jsem moc ráda, že jsem si román s klasikomily přečetla. ❤