Chrám Matky božej v Paríži
Victor Hugo
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/106721/bmid_chram-matky-bozej-v-parizi-VYj-106721.jpg
4
1758
1758
"Kritika i literárna história, ale predovšetkým čitateľstvo už dávno vybojovalo boj o Hugov román Chrám Matky božej v Paríži proti rozpakom a mlčaniu oficiálnej tlače roku 1831, proti reakčným romantikom vtedajších čias, neskôr proti buržoáznej kritike, ktorá ho s Trestmi a s celým jeho dielom dramatickým odsúdila a pohŕdavo označila za "vhodný len pre domovníčky", no i proti cirkevným aj iným indexom zakázaných kníh. História dokázala malichernosť výhrad o autorovej poplatnosti Scottovmu "historickému románu", o "nemravnosti" a o tom, že niet v ňom "náboženstva", o "melodramatičnosti", na ktorú zahynul Dumasov historický román, a potvrdila správnosť slov Lamartinových, ktorý popri výhradách musel uznať, že je to "dielo kolosálne", že Hugov sen stať sa géniom nebol prázdnou romantickou ilúziou a že už v tomto diele dokázal, že je "Shakespearom románu" a román "veľkou, hlbokou, silnou a nesmiernou epopejou stredoveku". Chrám Matky božej začal Hugo písať 25. júla 1830 a júlová revolúcia mu vyrazila na čas pero z ruky. Nie na škodu nielen tohto románu, ale nie na škodu i celého Hugovho génia. Romantický dualizmus, tieto váhy medzi tmou a svetlom, reakciou a pokrokom, sa prevážili na misku pokroku. Do podstaty historického románu vstupuje realita najreálnejšia, ľud, tu parížska chudoba, ešte neuvedomelá, ale živelne sa búriaca a trhajúca okovy cirkevnej tyranie, nevedomosti, objavujúca svoje ušľachtilé jadro a lásku a ľudskosť uprostred stredovekej neľudskosti a tmy. Pierre Gringoire, Quasimodo, Esmeralda - to sú vpravde ľudoví hrdinovia, práve tak ako všetci ti sudcovia, šľachtici i meštiaci s kráľom a Claudom Frollom i celou biskupskou a pokryteckou suitou sú hrdinovia opaku, reprezentanti stredovekej temnoty, povery, pretvárky, obludnej moci a okov... A nad všetkým mohutná freska katedrály, výtvoru robotníka, vedeného géniom umelca... Čitateľ nielen nemá rád, ale ani nepotrebuje kľúče a návody. Domnievame sa však, že sociálny aspekt v našom románe nie je malicherný, práve ako ani aspekt slobody, drviacej okovy, a svetla prenikajúceho temnoty, aspekt pokroku... Tento kľúč nie je azda ten najzbytočnejší..." (Dobová anotácia na prebale) Druhé slovenské vydanie v tomto preklade. Obsahuje bibliografické odkazy, poznámky a vysvetlivky. Ilustrované. Vyšlo mimo edície.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 1965 , Slovenský spisovateľOriginální název:
Notre-Dame de Paris, 1831
více info...
Přidat komentář
Nejvíce mě na knize zaujaly popisy katedrály, Paříže a jeho všedního života. Bohatý a pestrý děj, to všechno doplněno a skvělou a bohatou slovní zásobu. Hezký děj a obsah, ale ještě lepší konec. Geniální spisovatel. Doporučuji přečíst.
Příběh se mi moc líbil. Styl, kterým byla kniha napsána už tolik ne. Nebavily mě pasáže popisující Paříž z ptačí perspektivy a podobné.
Kniha mně opravdu zasáhla. Na rozdíl od Bídníků mi přišla tvrdší, a to i přez Hugův elegantní, jakoby neutrální styl psaní, jež je na všech jeho dílech viditelný jako jemný mráz na okenní tabulce. Zakrývá veškerý děj kouzelným příkrovem něčeho neuchopitelného. Ale zpět k Notre Dame. Chápu, že kniha měla být odrazem doby v níž si nikdo moc nelámal hlavu se spravedlností, ale musím se přiznat, že jsem chtěla na konci trochu víc hlavních hrdinů, kteří by přežili. Nevím, jestli je živá postava klišé a kýč, ale toto bylo trochu moc i na mě.
Dostala jsem se k ní kvůli povinné četbě, ale přijemně překvapila. Četla se velmi dobře, detailní popisy se mi naopak zamlouvaly, správně dotvářely děj a bez nich by to nebylo ono. Autor využil bohatý jazyk a o to je četba této knihy zajímavější. Celý příběh byl poutavý a konec mě docela zaskočil. Nechyběly ani zábavné pasáže. Oblíbila jsem si postavy Quasimoda a Esmeraldy, okolo kněze Frolla mám rozporuplné pocity, a nejlepšími z vedlejších postav byli asi Qringoire a Džali. Knihu doporučuji, rozhodně stojí za přečtení, kdyby vás nazaujal příběh (což si ale nemyslím), tak alespoň kvůli krásnému způsobu, jakým je napsaná.
Čítala som ju už veľmi dávno a spomínam si, že všetci sa ponosovali na to, že prvá časť je strašne nudná a zdĺhavá kvôli opisom. Mne tá prvá polovica celkom v pohode zbehla, nemohla by som povedať, že ma to nezaujímalo, aj keď musím popravde priznať, že to neboli dejové state. Mne to ale nijako zvlášť neprekážalo. Proste to bola súčasť knihy a k pochopeniu atmosféry boli tieto opisy potrebné. Druhá polovica knihy zbehla o to príjemnejšie vďaka svižnému dejovému tempu. Koniec som si predstavovala romantickejší, aj keď niekto by práve toto nazval tou pravou, absolútnou romantikou.
Úplně první věc, která mě na knize zarazila a zároveň příjemně překvapila, je tón knihy - kdo má rád sarkasmus, ironii, parodii a vtip, tomu se bude kniha líbit. Ať už se jedná o úsměvné či vysmáté průpovídky, komentáře nebo přímo celé scény:-)
Kdo však čeká strhující romantický příběh, bude zklamán, jelikož tato "romance" stojí spíš v pozadí příběhu a sám Quasimodo má v knize poměrně málo prostoru.
Dílo jsem četla v překladu s názvem "Zvoník u Matky boží" a tento název je vskutku zcestný, jelikož Quasimodova úloha je v porovnání s chrámem téměř nicotná. Chrám by skutečně mohl být považován za hlavní postavu (také díky krásným personifikacím). Bohužel konec (na to jak byl začátek rozvětvený) by se dal shrnout dvěma slovy: hrk hrk.
Příběh není smutný a tragický (jen) kvůli lásce Q. a E., ale především kvůli vztahu mezi Quasimodem a celou tehdejší společností. Na tom také staví celá kniha. Na mentalitě společnosti, kterou se Hugo zabývá a kterou také kritizuje, což je patrné už od samého počátku knihy. Většina členů společnosti je primitivní, hloupá, povrchní (miluje kardinála, protože se hezky obléká, takže mu odpustí pletky se ženami i alkoholem), pověrčivá (v knize až do absurdních, komických rozměrů), pomlouvačná, nespravedlivá, sobecká, zlá. Právě kvůli takové společnosti se jedinec, který se liší od většiny (jako Q.) nemůže bránit. Fyzicky a už vůbec ne psychicky. Hnusní lidé ho udělali hnusným. Krutost společnosti a bezbrannost Q. a E. mě skutečně nadzvedly ze židle. Ještě že autor příběh prokládal efektivním humorem, jinak by mě kniha naštvala jako geniální Farma zvířat (odi et amo).
(Pár postřehů: Esmeralda se nenarodila jako cikánka, Quasimodo má cikánský původ. A nevím proč jsem si vždycky myslela, že Q. je nějaký starý chlápek. Ve skutečnosti je mladík v nejlepších letech, má cca. 20 let. Tímto pro mě tento příběh dostal úplně nový rozměr. Pokud jste viděli zpracování od Disneyho, určitě vám v paměti utkvěla postava Clopina, kterou jsem v knize nenašla, protože jsem až ke konci zjistila, že se Clopin do ČJ překládá jako Kulhavý Špindíra. Frollo je psychopat a stalker, z jehož postupně se zatemňující mysli jde skutečně strach. A ještě bych chtěla vypíchnout scénu, která popisuje Quasimodovu čistku před chrámem, scéna je dosti brutální a syrová:)
Tuhle knížku jsem jako jedinou z povinné literatury dočetl do konce - a k tomu navíc s chutí, což už něco opravdu znamená. Výborně popsané prostředí, charaktery postav a silný příběh... jinými slovy skvěle vystižený duch tehdejší doby. Člověk si při čtení uvědomí, že každý děláme chyby a nikdo není jen dobrý nebo jen zlý...
Podle mého by si tu to knihu měl přečíst každý. Je zde úchvatně popsán Notre Dame, život člověka, který se liší ale má city tak jako každý znás. Tahle kniha ikdyž pochází a popisuje život 19 století ukazuje, že člověk se v určitých věcech nezměnil. Doporučují přečíst :)
Mistrné dílo literatury 19. století. Pamatuji si, že jsem ji ze zvědavosti začal číst, když mi bylo asi 19 a čekal jsem nudnou klasiku. Opak byl pravdou.
Ke knize jsem se dostal díky povinné četbě k maturitě a nelituji toho. Vážně skvělá kniha.
Na knihu jsem si vzpomněla při návštěvě katedrály Notre Dame. Po příjezdu jsem knihu začala číst a četla s nadšením. Autor zde hodně popisuje život ve středověku, popisuje tehdejší Paříž. Nevadilo mi to, právě naopak. Cítila jsem atmosféru doby, ve které se tento krásný příběh se smutným koncem odehrává.
Už je to pěkných pár let, co jsem tuto knihu četla, moc si z ní nepamatuji, ale pocity se zapomenout nedají... Jedním slovem - geniální příběh.
Četla jsem jako dítě a kniha se mi zdála prostě úžasná, nesmírně působivá... Žádný film, který jsem později viděla, se jí nevyrovnal. Quasimodo jako vládce katedrály Notre Dame, Quasimodo jako mstitel bezpráví.... Na žádný kostel jsem se pak při svých turistických cestách tolik netěšila, jako právě na katedrálu Notre Dame. Jako dospělá jsem se ke knize už nedostala, ani po tom asi netoužím, možná by se to velké nadšení už neopakovalo.
Zaujala mě už v době, kdy jsme si o ní povídali ve škole a pak jsem si ji vzala a přečetla a nadšení mi vydrželo. Na to kolik má stran, tak jsem se toho docela bála, ale byla fajn. Jediné, co mi trošku vadilo, byl celkem dlouhý popis města, ale to byla jediná vada na kráse.
Dobrovolně bych ji nikdy číst nezačala. Četla jsem ji jen kvůli povinné četbě. Knížka mě ale velice oslovila a oblíbila jsem si ji.
Málokdy se mi poštěstilo číst něco velkolepějšího... Symbol doby i francouzské literatury
Docela mě mrzí počet špatných komentářů. Není to jistě nejlepší Hugův román, ale rozhodně patří mezi nejlepší. Nějak nedokážu pochopit, jak si někdo může stěžovat na nedostatek děje. Já jsem se velice ráda nechala strhnout hned čtyřikrát a jistě se ke knize vrátím ještě mockrát. Úžasný příběh o tom, že nikdo vlastně není úplně dobrý ani úplně zlý. Každý děláme chyby a i když už jednu postavu odsoudíme, za chvíli nás stejně napadne, že ji musíme i trochu litovat. Hugo dodržel svůj klasický vzorec - ti nejnevinnější dopadnou nejhůř a největší zmetek (jediný, kdo jako by neměl srdce) si kráčí dál po světě jako by nic. Geniální.
Nemám příliš v lásce statická vyprávění, kde se něco načne na straně 40, 300 stran se o tom nemluví, aby se závěrečná pointa vyjevila na straně 450. Naštěstí si vkus dnešních čtenářů vydobyl o poznání dynamičtější způsoby vypravování. Ale celkově je můj dojem pozitivní. Zvláště obdivuji popisy, které působily svěže a ač jsem to nečekal, užíval jsem si je. Způsob vykreslení postav byl vynikající. Pasáže Phoeba a slečny Lilie jsem si vyloženě užíval, stejně jako dramatické a mistrovské minipříběhy typu kajícnice, které opravdu člověkem svou surovostí otřesou. Bohužel zbytek byl spíše nuda. Na podobný způsob vyprávění bych si představoval tak pětkrát hutnější a zamotanější děj.
Až na velmi vyčerpávající architektonické popisy a náboženské a filozofické úvahy jsem knihu přečetl jedním dechem. Mám rád historická díla odehrávající se ve Francii.
Štítky knihy
zfilmováno romantismus 15. století francouzská literatura upalování čarodějnic krása gotické romány tělesné postižení klasická literatura
Autorovy další knížky
| 2014 |  Chrám Matky Boží v Paříži |
| 1928 |  Bídníci |
| 2000 | Muž, který se směje |
| 1975 | Bídníci I. |
| 1967 | Devadesát tři |
Všechno hlavní už bylo zmíněno; brilantní vypravěčské umění, zápletka, atmosféra, postavy (za mne hlavně Gringoire s Džali, jak já se o ně třásla!), humor, který jsem osobně nečekala, rozhodně ne takhle dobrý a navrch v knize obdobného ražení.
Ovšem nemohu si odpustit dvě poznámky.
Zaprvé, nesahejte po vydání z Levných knih, je-li možno. Je tam hrubek jako máku, některé vyloženě bolí. O překlepech nemluvě.
A mrzí mne, že Hugo nenapsal něco podobného o Praze. Jéje, o té bych si od něj přečetla popis z ptačí perspektivy klidně šedesátistránkový...