Chrám Matky božej v Paríži
Victor Hugo
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/161165/bmid_chram-matky-bozej-v-parizi-161165.jpg
4
1763
1763
"Kritika i literárna história, ale predovšetkým čitateľstvo už dávno vybojovalo boj o Hugov román Chrám Matky božej v Paríži proti rozpakom a mlčaniu oficiálnej tlače roku 1831, proti reakčným romantikom vtedajších čias, neskôr proti buržoáznej kritike, ktorá ho s Trestmi a s celým jeho dielom dramatickým odsúdila a pohŕdavo označila za "vhodný len pre domovníčky", no i proti cirkevným aj iným indexom zakázaných kníh. História dokázala malichernosť výhrad o autorovej poplatnosti Scottovmu "historickému románu", o "nemravnosti" a o tom, že niet v ňom "náboženstva", o "melodramatičnosti", na ktorú zahynul Dumasov historický román, a potvrdila správnosť slov Lamartinových, ktorý popri výhradách musel uznať, že je to "dielo kolosálne", že Hugov sen stať sa géniom nebol prázdnou romantickou ilúziou a že už v tomto diele dokázal, že je "Shakespearom románu" a román "veľkou, hlbokou, silnou a nesmiernou epopejou stredoveku". Chrám Matky božej začal Hugo písať 25. júla 1830 a júlová revolúcia mu vyrazila na čas pero z ruky. Nie na škodu nielen tohto románu, ale nie na škodu i celého Hugovho génia. Romantický dualizmus, tieto váhy medzi tmou a svetlom, reakciou a pokrokom, sa prevážili na misku pokroku. Do podstaty historického románu vstupuje realita najreálnejšia, ľud, tu parížska chudoba, ešte neuvedomelá, ale živelne sa búriaca a trhajúca okovy cirkevnej tyranie, nevedomosti, objavujúca svoje ušľachtilé jadro a lásku a ľudskosť uprostred stredovekej neľudskosti a tmy. Pierre Gringoire, Quasimodo, Esmeralda - to sú vpravde ľudoví hrdinovia, práve tak ako všetci ti sudcovia, šľachtici i meštiaci s kráľom a Claudom Frollom i celou biskupskou a pokryteckou suitou sú hrdinovia opaku, reprezentanti stredovekej temnoty, povery, pretvárky, obludnej moci a okov... A nad všetkým mohutná freska katedrály, výtvoru robotníka, vedeného géniom umelca... Čitateľ nielen nemá rád, ale ani nepotrebuje kľúče a návody. Domnievame sa však, že sociálny aspekt v našom románe nie je malicherný, práve ako ani aspekt slobody, drviacej okovy, a svetla prenikajúceho temnoty, aspekt pokroku... Tento kľúč nie je azda ten najzbytočnejší..." (Dobová anotácia na prebale, na tomto vydaní navyše s autorskými iniciálkami prekladateľa Michala Bartka.) Štvrté (hoci uvedené ako tretie - pravdepodobne nerátajúc obe vydania z roku 1965) slovenské vydanie v tomto preklade. Obsahuje bibliografické odkazy, poznámky a vysvetlivky. Vyšlo mimo edície.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 1973 , Slovenský spisovateľOriginální název:
Notre-Dame de Paris, 1831
více info...
Přidat komentář
Myslím, že každému z nás se vybaví pod jménem ,,Quasimodo" tentýž člověk. A já jednou zkrátka zatoužila po tom, ponořit se do jeho příběhu.
Na rovinu si můžeme říct, že tahle knížka není rozhodně jednoduché čtení. A to nejen proto, že se tu objevují dlouhé popisy prostředí a doby, které nás zároveň seznamují s tehdejší společností, ale i proto, že se tu vyskytuje staročeština, která by nemusela každému sednout. Ale člověk si zvykne. Ovšem když už se do příběhu ponoříte a dostanete, může se vyskytnout problém, že knížku nechcete položit z ruky. Hodně se mi líbila postava Quasimoda, s kterým jsem velice soucítila. Moje sympatie si ovšem nezískal Frollo a Phoebus a dá se říct, že občasnou naivitou mě iritovala i Esmeralda, která se mi jinak jako postava líbila. Bavily mě také propojené osudy postav. A co mě dost překvapilo,bylo to, že se v knížce objevovala i velice vtipná místa. A bohužel přestože je tohle velmi krásný a smutný příběh, který mimochodem není pro nikoho, kdo by si chtěl přečíst nějakou jednohubku k maturitě, nemůžu ho hodnotit plným počtem. Asi jsem měla vyšší očekávání, čekala jsem totiž, že mi tahle knížka zlomí srdce a to se nestalo. Každopádně tím určitě neříkám, že moje oči zůstaly během čtení suché. To bych lhala.
Když si tak pročítám komentáře, mám dojem, že buď jsou lidi z knihy nadšení nebo zklamaní. Žádná střední cesta. No já jsem zklamaná.
Samotný příběh Esmeraldy a spol. je krásný, ale úplně se utápí ve zdlouhavých popisech všeho, co se zrovna namane. Jsem ráda, že jsem ve škole četla Bídníky a ne tuto knihu. Ta by totiž asi otřásla mým nadšením z povinné četby.
Konečně jsem se dostala k tomuto slavnému románu a musím říct, že splnil má očekávání. Victor Hugo je skvělý vypravěč a nedivím se, proč se dílo řadí mezi klasiku. Nenechte se však mást, román má své nudnější části, které mě, jakožto čtenářku, úplně nenadchly. Například kapitola typu Paříž z ptačí perspektivy by za mě mohla být klidně vynechána. Řekla bych, že to je zajímavé spisovatelské cvičení (takto popisovat rozhodně nedokáže každý), ale z čtenářského hlediska mi to nepřineslo nic moc nového. Popisy prokladáné dějem mi však vůbec nevadily - krásně člověka uvedly do děje a obrazotvornost už udělala své.
Obecně bych knihu doporučila, myslím, že Quasimoda by měl znát každý správný milovník literatury!:)
Jedna z knih jež se přiblížila k dokonalosti.
Žádná z postav které v knize vystupují mi nebyla proti srsti. Napsat i padouchy tak aby byli sympatičtí je umění.
Ta kniha je právem považována za klasiku.
Nečtu ji naposled, tím jsem si jistý.
Toto krásne magnum opus Victora Huga pozdvihuje ľudskú dušu aj po storočiach...
Popravdě nevím, co jsem od této klasiky vlastně očekával; pravděpodobně jakousi francouzskou verzi Krásky a zvířete. To jsem nedostal, naopak se přede mnou rozprostřel hluboce temný a tragický příběh. Což by tolik nevadilo, ba naopak. Tedy pokud by četba ve mně nevyvolala především rozhořčení. Ač nedovedu říct zda rozhořčení nad sebou samým, když jsem ignoroval vnitřní varování, nebo nad Victorem Hugem, protože Victor Hugo je především žvanil. A tak si teď dovolím trochu žvanit taky.
Žvanil to byl zajisté vysoce vzdělaný, o tom není pochyb. Svou vzdělanost totiž dává po celých 500 stran hrdopyšně a namyšleně najevo, přičemž potenciál skvělého příběhu utápí ve vatě, která nebyla ani lehká ani příjemná, nýbrž mě dusila. Namátkou: prvních padesát stran knihy se odehrává při jediné scéně při premiéře hry Pierra Gringora, který se jinak na ději knihy nijak zvlášť nepodílí. Stejný počet stran vede k prvnímu nastoupení Quasimoda, aby opět rychle zmizel z dohledu. Následuje dvacetistránkový architektonický popis historické Paříže, což je završeno větou "shrnuto v několika slovech" zahrnujících dalších deset stran. Takhle prosím ne, cítím se oklamán a uražen. Hugovi trvalo 388 stran, než Quasimodo zachránil Esmeraldu ze spárů zel za zdmi chrámu Panny Marie, po nichž následovalo dalších 150 stran chaosu.
Celá kniha je spíš nahodilou kompilací nejrůznějších scén (tu lepších, tam horších, jindy naprosto zbytečných), dějovou linku a vývoj příběhu aby jeden pohledal, natož pointu. V součtu pak dá hlavní linka dohromady sotva několik stran. Byť je tu několik opravdu zajímavých scén (například vstup do Dvora divů), jsou rychle vystřídány nudou, která pak přejde do Paříže, která je brutální, krutá, hnusná, špinavá až surrealistická (což je myšleno v dobrém). Aby to Hugo rozbil naprosto bezpředmětnou kapitolou o duševní nevyrovnanosti Ludvíka XI., kdy jsem si vzpomněl na Waltera Scotta a připomněl si jeho podání téhož, leč mnohem kratší, zábavnější a výmluvnější.
Vím dlouho, že francouzská literatura není zrovna záležitost pro mě. Pan Hugo svým egem moje tušení potvrdil. A bude mi trvat drahný čas, než budu opět číst francouzského autora. Škoda, že skutečně nápaditý příběh, Hugo tak promarnil.
Pět hvězd, ale varuji. Jedná se o asi nejtragičtější knihu, jakou jsem četl. Zapomeňte na ty filmové limonády s uměle vytvořeným happyendem, kde se sentimentálně dojímáme pouze nad Quasimodovými city. Ve skutečnosti je zde nemilosrdně a velmi krutě potrestán jakýkoliv náznak dobra u kohokoliv, lidí prostých i vysoce inteligentních. Mezi tyto tragické postavy počítám i kněze Frolla (při povrchní četbě či ve filmu je to hlavní padouch), který se snaží o ctnostný život, zachrání dva životy, ale je dostižen a totálně přemožen ďáblem ve slabosti svého mužství. Úspěšně a bez následků prochází dějem pouze povrchnost, ignorantství a tupá bezmyšlenkovitá hloupost. Jen tři příklady (doufám, že bez rizika spoileru):
1. Postava, které druhá postava zachrání život má možnost jí to oplatit stejným způsobem. Ve své ignorantské blbosti a tupé sebestřednosti si to ale vůbec neuvědomí a nepřipustí, a dá přednost něčemu, co ji momentálně zaujme, jelikož v tom tuší do budoucna kšefty.
2. Děsivý způsob, jakým se vyplní modlitba matky, aby se mohla aspoň krátce setkat se svým ztraceným dítětem, ve mne vyvolává pocity mrazení, kdykoliv si na to vzpomenu.
3. Jedno z nejodpornějších vylíčení vládce (zde krále), s jakým jsem se v literatuře setkal.
Naštěstí je v knize perfektně popsána historie stavebního vývoje Paříže. Je to dobře, v člověku zůstane z knihy něco pozitivního, i když to s dějem nesouvisí. Té tragiky je tam totiž tolik, že pokud by tam byl jen ten děj......brrr.
Vyčerpávající výklad prostředí a míst. Bylo mi líto Quasimoda, očividně to byl moc hodný člověk. Překvapil mě konec, že se žádný happy end nestal.
Jsem rád, že jsem tuto knihu nečetl na škole, protože bych ji určitě nedočetl. Ted když jsem starší, tak mohu po přečtení této knihy říct, že příběh byl opravdu nádherný. Věřím, že ta kniha nebude pro všechny, ale já milovník Paříže jsem si to opravdu užil.
Souhlasím z AlexandraBane, pasáž o Paříži mi přišla taky moc zdlouhavá, ale pak jsem se začetla do příběhu Esmeraldy, Quasimoda a dalších a... wau, ještě dlouho do noci jsem si ten příběh promítala.
Vím, že je kniha zfilmovaná, ale nechci film vidět, nechám si dojem z knihy.
Nádherný příběh, ale dojem kazila první polovina knihy, připomínající průvodce Paříží
(SPOILER) Snad jediná kniha, která končí smrtí všech hlavních postav. Hodných i zlých. Zůstává jen zbabělý a vychytralý Gringoir. Čtivé, ale moc smutné.
Já jsem tak ráda že už to mám za sebou. Kdybych si knihu nedala do maturitního seznamu, tak ji snad ani nedočtu. Bylo to velmi táhlé a nezáživné. Ani jazyk nebyl nijak zajímavý. Quasimodo byl zvláštní postava. Bylo mi ho moc líto.
Opäť kniha, za ktorej "objavenie" vďačím čtenářskej výzvě, pretože Hugo bol pre mňa obrovským prekvapením. Aj keď si presne pamätám ako som na strednej nadávala, že naša slovenčinárka nám v rámci povinného čítania ako zástupcu francúzskeho realizmu naordinovala de Balzacovho Otca Goriota, kým tie triedy v ročníku, ktoré mali slovenčinára, čítali práve Chrám Matky Božej. Netuším, prečo ma to štvalo, keďže jediné, čo som o tomto diele (až doteraz) vedela bolo, že bolo spracované Waltom Disneym. Ale zrejme som bola presvedčená, že všetko je lepšie ako Otec Goriot...
Ale k veci. Neskutočne ma bavil Hugov vtipný jazyk a cynický pohľad na jednotlivcov aj dobu, aj keď sa nebudem tváriť, že som rozumela viac ako len minimálnemu minimu jeho narážok :D
A naopak, trochu som trpela pri záverečných kapitolách, ktoré mi, neviem prečo, pripomínali antickú drámu, boli strašne naivné a predvídateľné. A nevedela som sa zbaviť pocitu, že v Gringoirovom vzťahu k tej koze niečo nebolo s kostolným poriadkom, hehe.
V každom prípade, čítanie som si vychutnávala tak, ako by som nikdy nebola čakala.
Tlukou, buší. Kati. Duši. Kazotvorná společnost s kladivem. Na střepy. Tolik mříží kříží, tíží žití světel, pár odlesků z nebeských luceren. Svět truchlivé, smutné pohádky a magie, gotické romance žádoucí exotické krásky s kastaněty, ohnivou stuhou ve vlasech a plachého ochránce, "domovníka" kamenného šera, zraněného "zvířete," prince se srdcem.
Obrovský příběh dotýkající se mnoha témat. Všechny postavy od Esmeraldy po Gringoira byly vykresleny dokonale, lišily se od sebe tak moc, jak to jen jde. Quasimodo, který je tak obětavý, ale ohyzdný zároveň, dále arcijáhen, jehož zájem se přesunul od vzdělání k intenzivnímu chtíči, nebo právě Gringoire, jenž se naučil oceňovat jednoduché věci a v jeho srdci stále zůstalo místo pro kozičku. Je pak k podivu, že Esmeralda nikdy nezjistila Phoebovi úmysly, očekávala jsem jejich setkání, ale marně. Litovat nyní můžeme Fleur de Lys, jež se bude muset s Phoebem potýkat ještě dlouho.
Moc se mi líbil příběh Kytičky a Myší díry, přestože bylo od začátku jasné, jak to tehdy bylo. Oceňuju také spád děje ke konci knihy, to se očekávat nedalo.
Vytkla bych jen některé dlouhé kapitoly, které vlastně jen popisovaly architekturu a vývoj Paříže. Přišlo mi to poněkud zdlouhavé, dějová linka mi byla mnohem bližší.
Potenciálně skvělý příběh, ale bohužel jsem to nedokázala dočíst. Celý život jsem se považovala za nadšenou čtenářku a myslela si, že žádná špatná kniha neexistuje. Tato kniha mi ale změnila názor.
Prvních 200 stran jsem četla s utrpením - sáhodlouhé popisy budov či samotné Paříže (bohužel k tomu vůbec nemám žádný vztah) - vše následně shrnuto do 5 vět. Příběh samotný se odehrával tak na 30 stranách. Bohužel :/.
Možná by se to pak rozhoupalo, ale já u toho vyloženě usínala a byl to pro mě promarněný čas.
Bohužiaľ prvých 200-250 strán nedokážem odpustiť. Toľko zbytočného balastu, slovného šalátu, márne objemných komentárov som ešte neprečítal. Autor síce sám tvrdí, že to v podstate čitateľ potrebuje pre pochopenie a predstavu, no proti tomuto tvrdeniu som zásadne proti, Pán Hugo. Tieto veci mi vôbec neuľahčili čítanie. Skôr naopak, strácal som sa v tom a trvalo mi to stráášne dlho a to som si myslel, že horšie ako Balzac sa mi ťažšie nebude čítať už nikto. Mýlil som sa. Keby autor vynechal vlečky omáčok a skrátil by to na 100-150 stranovú novelu, dal by som o 2 hviezdičky viac. Finále bolo ozaj silné. Ale to ostatné neviem odpustiť.
Štítky knihy
zfilmováno romantismus 15. století francouzská literatura upalování čarodějnic krása gotické romány tělesné postižení klasická literatura
Autorovy další knížky
| 2014 |  Chrám Matky Boží v Paříži |
| 1928 |  Bídníci |
| 2000 | Muž, který se směje |
| 1975 | Bídníci I. |
| 1967 | Devadesát tři |
Och Viktor Hugo a jeho romány ...krása,vášeň,láska aj nenávisť a to skoro všetko v tejto knihe v prekrásnej katedrále - každý kto číta knihu v týchto časoch musí paralelne myslieť na ten hrozný požiar a keď už nič aspoň držať palce jej obnoviteľom .Ja knihe vyčítam len jej rozvláčnosť ale asi to v dobe jej vzniku bola móda...