Chrám Matky božej v Paríži
Victor Hugo
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/189481/chram-matky-bozej-v-parizi-189481.jpg
4
1766
1766
"Kritika i literárna história, ale predovšetkým čitateľstvo už dávno vybojovalo boj o Hugov román Chrám Matky božej v Paríži proti rozpakom a mlčaniu oficiálnej tlače roku 1831, proti reakčným romantikom vtedajších čias, neskôr proti buržoáznej kritike, ktorá ho s Trestmi a s celým jeho dielom dramatickým odsúdila a pohŕdavo označila za "vhodný len pre domovníčky", no i proti cirkevným aj iným indexom zakázaných kníh. História dokázala malichernosť výhrad o autorovej poplatnosti Scottovmu "historickému románu", o "nemravnosti" a o tom, že niet v ňom "náboženstva", o "melodramatičnosti", na ktorú zahynul Dumasov historický román, a potvrdila správnosť slov Lamartinových, ktorý popri výhradách musel uznať, že je to "dielo kolosálne", že Hugov sen stať sa géniom nebol prázdnou romantickou ilúziou a že už v tomto diele dokázal, že je "Shakespearom románu" a román "veľkou, hlbokou, silnou a nesmiernou epopejou stredoveku". Chrám Matky božej začal Hugo písať 25. júla 1830 a júlová revolúcia mu vyrazila na čas pero z ruky. Nie na škodu nielen tohto románu, ale nie na škodu i celého Hugovho génia. Romantický dualizmus, tieto váhy medzi tmou a svetlom, reakciou a pokrokom, sa prevážili na misku pokroku. Do podstaty historického románu vstupuje realita najreálnejšia, ľud, tu parížska chudoba, ešte neuvedomelá, ale živelne sa búriaca a trhajúca okovy cirkevnej tyranie, nevedomosti, objavujúca svoje ušľachtilé jadro a lásku a ľudskosť uprostred stredovekej neľudskosti a tmy. Pierre Gringoire, Quasimodo, Esmeralda - to sú vpravde ľudoví hrdinovia, práve tak ako všetci ti sudcovia, šľachtici i meštiaci s kráľom a Claudom Frollom i celou biskupskou a pokryteckou suitou sú hrdinovia opaku, reprezentanti stredovekej temnoty, povery, pretvárky, obludnej moci a okov... A nad všetkým mohutná freska katedrály, výtvoru robotníka, vedeného géniom umelca... Čitateľ nielen nemá rád, ale ani nepotrebuje kľúče a návody. Domnievame sa však, že sociálny aspekt v našom románe nie je malicherný, práve ako ani aspekt slobody, drviacej okovy, a svetla prenikajúceho temnoty, aspekt pokroku... Tento kľúč nie je azda ten najzbytočnejší..." (Dobová anotácia na prebale) Tretie slovenské vydanie v tomto preklade. Obsahuje bibliografické odkazy, poznámky a vysvetlivky. Ilustrované.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 1965 , Slovenský spisovateľOriginální název:
Notre-Dame de Paris, 1831
více info...
Přidat komentář
Knihu zná snad každý ze školy, a proto jsem očekávala i to, co nás učili. Několikrát jsem se během četby koukala, zda čtu doopravdy tuto knihu. Příběh byl velmi obsáhlý, zajímavý a vlastně i trochu komplikovaný. Mnoho krásných zápletek se zaplete a vytvoří hutný pohled na svět, který není dokonalý, ale ani zcela špatný. Je tu příběh lásky, a to mateřské i té druhé, je tu boj, nenávist, vášeň, cit, krutost. Vše, co se od dobré knihy očekává.
Další kniha kterou jsem musela přečíst jako povinnou četbu. V tu dobu mě úplně nebavilo číst a tak jsem měla z knihy smíšené pocity, ale i přes to si pamatuji, že se mi líbila a ráda se k ní někdy vrátím.
Temný příběh s netvorem, cikánkou a zapšklým duchovním, který svou stavbou a prací s osudem náramně připomíná antická dramata. Kolem jednoduchého děje je ale tolik informací a faktů, které vlastně potřebovat nebudete, protože koho při čtení milostného příběhu zajímá, jak vypadá každá ulice v Paříži, kdo a kdy tu vládnul a co všechno napsal Voltaire. Člověk tak zde i krásně vidí, čeho byl autor schopen, když se kdysi platilo od slova. Až na ony faktické kapitoly se to čte dobře.
Historický román, který nás seznamuje se životem kolem katedrály Matky Boží v Paříži. Nejen že popisuje složitou stavbu katedrály, ale i město Paříž, význam knih pro člověka a další. To vše poznáváme, abychom hlouběji prožili tragické osudy mladičké cigánky Esmeraldy s kozičkou, zvoníka Quasimoda i kněze při katedrále a dalších hrdinů. Děj je napínavý a překvapující.
Potenciálně zajímavý příběh utopený v balastu - konkrétně v nabobtnalých popisech Paříže, zbytečných odbočkách a nerozvážném rozdělení prostoru mezi postavy (Esmeralda a Quasimodo by ho zasluhovali více, Klaudius a především pak Jan podstatně méně).
Nemůžu říct, že bych se vyloženě nudila, protože po stylistické stránce to byla lahůdka a i ten humor mi docela sednul; přesto jsem v druhé půlce už počítala stránky a těšila se na konec (který mě taky nakonec trochu zklamal, ale stejně). Knížku jsem četla už před lety, možná ve 14, a pamatuju se, že mě tenkrát oslovila mnohem víc.
Když se řeklo Chrám Matky Boží v Paříži, představila jsem si nudný a složitý román, který mě nebude bavit. Vždycky jsem se bála těchto velkolepých děl. Ale pokus omyl. Celkový děj mě zaujal, líbila se mi zápletka a postavy. Sice se našly kapitoly jako např. popis Paříže nebo popis Soudního paláce, které mě vážně nudily a přišly mi složité. Protože postavy si umím představit, ale město, které se za tři století určitě změnilo moc ne. Abych to shrnula, hodnotím knihu kladně. Skončila sice dost bizarně, ale bavila mě.
Úžasná kniha. K této knize jsem se teď po letech vrátila a jsem nadšená. Tenhle příběh je prostě krásný, smutný a k zamyšlení.
Do poslední chvíle jsem byla přesvědčená, že dám této knize nižší hodnocení. Ale ty poslední stránky....nemohla jsem knihu odložit a nakonec brečela jako malá želva, což se mi až tak často nestává. Vážně je svět takhle krutý? Ano, bohužel je a v tom je krása tohoto díla. Nejen absolutně realistické popisy Paříže,osob, ale i popis reálného utrpení člověka. A vlastně celého reálného života, každé malé bytosti na tomto světě. Určitě sáhnu po další knize od tohoto autora.
Když jsem začínala tuto knihu číst, chvíli trvalo než jsem se zorientovala v ději. O něco později se to však spravilo a příběh mě zaujal. Naneštěstí mě velice zklamala kniha třetí, tedy zdlouhavá popisná pasáž, kterou jsem četla snad na čtyřikrát a nakonec jsem ji - ačkoliv to běžně nedělám - přeskočila a pokračovala až tam, kde opět navazoval děj. To pro mě byla asi největší překážka, kdy jsem chvíli dokonce uvažovala, jestli knihu neodložím. Ale jsem ráda, že jsem to neudělala, neboť příběh je sám o sobě velice zdařilý. Líbilo se mi psychologické prokreslení postav, neokoukaný příběh a originální zápletky. Nejednou jsem byla napjatá, dojatá či překvapená. Chvílemi jsem dokonce měla pocit, jako by na mě skrze staré stránky skutečně dýchala atmosféra tehdejší Paříže.
Co se týče stylistiky, zde jsem byla spokojená. Slovní zásoba byla pestrá, mnohdy expresivní, což příběhu dodávalo "ten správný šmrnc." Jediným rušivým elementem pro mě byly výpovědi v cizích jazycích s vysvětlivkami pod čarou.
Když to celé shrnu, až na zmíněnou dlouhou popisnou pasáž byla kniha skvělá. Na jejím základě jsem si dokázala živě představit tehdejší společenské poměry, a to oceňuji. Victor Hugo je právem považován za literárního velikána a pokud je zde někdo, kdo by tomuto tvrzení nevěřil, může si Chrám Matky Boží přečíst sám. Pak mi jistě dá za pravdu. :)
Čekala jsem více... Příliš zdlouhavé popisy a dosti složitý jazyk. Ale příběh byl sám o sobě perfektní - dramatický a plný vášně.
U tohoto autora mám trošku problém se začátky knih. Vždy mi trvá, než se začtu, než mě děj začne bavit. Bylo tomu i u této knihy. Příběh byl na můj vkus příliš pohádkový s naivní "Popelkou" a laskavým "Netvorem", který samozřejmě nekončí vůbec pohádkově. Více mě zaujala kniha - Muž, který se směje.
Krásu, nespoutanost, poslání a hlubokou uměleckou hodnotu architektury, zničil knihtisk. Teď je kniha, která má stejná poslání, jen se stala dostupnější možností se vyjádřit stále na vysoké úrovni, i když se stala nástrojem i hlupáků, ale tomu se dalo úspěšně vyhýbat, válcována internetem a jeho nástroji k vyjadřování. Člověk se musí mnohem více brodit tupostí a často se v ní topit, než má možnost nalézt vor v moři odporných sraček. Nerovný boj knihy se sociálními sítěmi spočívá hlavně v tom, že tento nástroj pro své zvratky a bezduché žvatlání dokáže ovládat každý a odevšad. Pak třeba může kdejaký rádoby hlubokomyslný zapšklý neandrtálec hodnotit knihy a psát k tomu své nic neříkající komentáře. Čekat na ovace, které znázorňují zdvižené palce a cítit se jako genius nad svým výplodem. Tak aspoň činím vždy já, největší z pokrytců a honitelů uznání.
Monumentální freska ze středověké Paříže za vlády Ludvíka XI. a současně jeden z nejčtenějších románů Viktora Huga. Rozjíždí se zvolna a ústředního motivu se dotýká jen letmo a jakoby mimochodem. Hugovi trvá téměř polovinu knihy, než příběh pořádně rozehraje, ale potom už je to jízda na horské dráze. V jediném okamžení jste bez skrupulí vtaženi přímo doprostřed dramatu a není cesty zpátky. Esmeralda spolu s Quasimodem si cele opanují vaši pozornost a nedají vám vydechnout, dokud se nenaplní jejich osud. Hugo krásně pracuje s atmosférou i s charaktery, byť některé z nich jsou trochu jednostranné a míří pouze na základní emoce. Skoro by se dalo říct, že pod drobnohledem rozsáhlého pitvání nejsou ani tak jednotliví hrdinové, jako spíše artefakty doby a věci okolo nich. Naštěstí Hugo v pravou chvíli zavelí do útoku, zahodí všechny rozptylující elementy a soustředí sílu veškerého svého umu do jádra samotného příběhu, které pak vygraduje v oslňující finále. Klobouk dolů, mistře… rozhoupejte zvony ve věžích Notre-Dame.
Do ČV2021 na téma „Kniha vydaná před 100 a více lety“ byl těžký výběr a mezi tipy se objevil i Viktor Hugo. Jeho kniha dokonce překonala vydání Hrabě Monte Cristo z r.1844 o dalších 13 let, tedy zaokrouhleně 190. To je úctyhodná doba, a co čtenářů po celém světě ji četlo…. Jsem v rodinném stromu též x-tý čtenář:o)
Když „opominu“ Francii a historické zařazení pak mi přijde téma moci, krutosti, bezohledné touhy po někom/něčem dost aktuální. Stále se nemohu rozhodnout, zda více obdivovat charakter a lidskost Quasimoda nebo Esmeraldy. Možná to byl autorův záměr, rovnováha mezi mužem a ženou, jejich hodnoty a city, které prochází zkouškou a jen oni sami ví, jakou mají cenu. Zdá se vám to povědomé?
Knihu mám ve vlastní knihovně více než 40 let, ale děj znám hlavně z filmu. V paměti mi vlastně uvízli jen citlivý, ale fyzický odpudivý Quasimodo a naivní krasavice Esmeralda. Nyní jsem poslouchala audioknihu a zároveň občas porovnávala s psaným textem ve svém vydání. Kniha je vlastně přehlídkou charakterů, různých druhů lásky, nespravedlnosti, surovosti a společenských rozdílů. Úctyhodné dílo staré téměř 200 let. Rozumím dnešním studentům, že budou preferovat filmové zpracování nebo audio knihu (pokud se jen nenašprtají někým vypracovaný rozbor díla).
Chápu, že pro mnohé je kniha nezajímavá a neaktuální. Ano Hugo není současný populární autor,kterých je teď až moc, ale tuto knihu , narozdíl od jiných,si budete pamatovat.
Krásná naivita zamilované Esmeraldy ukazuje nevědomost a nevinnost mladí která patří do této doby. Kniha se mi líbila ,je to klasika a pořád moc hezká
Štítky knihy
zfilmováno romantismus 15. století francouzská literatura upalování čarodějnic krása gotické romány tělesné postižení klasická literaturaAutorovy další knížky
| 2014 |  Chrám Matky Boží v Paříži |
| 1928 |  Bídníci |
| 2000 | Muž, který se směje |
| 1975 | Bídníci I. |
| 1967 | Devadesát tři |
(SPOILER) "Pokud jde o záhadné zmizení Quasimoda, mohli jsme vypátrat pouze toto:
Když asi za dva roky nebo za osmnáct měsíců po událostech, jimiž končí toto vyprávění, přišli do sklepení v Montfauconu vyhledat mrtvolu dva dny předtím oběšeného Oliviera Danka,[...]nalezli mezi všemi těmi ohavnými kostlivci dvě kostry, z nichž jedna objímala podivným způsobem druhou. Jedna z nich, byla to kostra ženy, měla dosud na sobě několik cárů šatů z látky kdysi bílé a kolem krku náhrdelník z adrezarachových zrnek s malým hedvábným váčkem, ozdobeným zelenými skleněnými korálky, který byl otevřený a prázdný. Ty předměty měly tak nepatrnou cenu, že si je kat asi nechtěl vzít. Druhá kostra, která ji držela v těsném objetí, byla kostra muže. Všimli si, že měla pokřivenou páteř, hlavu vraženou mezi lopatkami a jednu nohu kratší. Neměla zlomený vaz a bylo jasné, že nejde o oběšence. Muž, jemuž kostra patřila, přišel sem tedy umřít. Když ho chtěli odtrhnout od kostry, již objímal, rozpadl se v prach. ...."
Victor Hugo "Chrám matky Boží v Paříži"
SNKLHU, 1955
přeložila Milena Tomášková