Chrám Matky Boží v Paříži
Victor Hugo
https://www.databazeknih.cz/img/books/72_/72782/bmid_chram-matky-bozi-v-parizi-8Fk-72782.png
4
1756
1756
Vynikající historický román ze středověké Paříže, první v řadě velkých prozaických děl, která Hugo vytvořil po vítězství červencové revoluce r. 1830. Seskupil v něm pestrou galerii postav - žebráků, cikánů, měšťáků, studentů, šlechticů, duchovenstva - a rozehrál vzrušující děje kolem památky středověké architektury, chrámu Matky Boží, se záměrem touto formou k ní upoutat zájem a "vdechnout národu lásku k národní architektuře".... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 1964 , SNKLU - Státní nakladatelství krásné literatury a uměníOriginální název:
Notre-Dame de Paris, 1831
více info...
Přidat komentář
Samotný příběh Esmeraldy a Quasimoda se mi líbil, ale to okolo - promiňte ale ne. Tolik zbytečného a zdlouhavého popisování Paříže a krajiny není nic pro mě. Není to nejlepší povinná četba, ale zase ne ani nejhorší.
V době své školní docházky jsem tuhle knihu řadil k té lepší části povinné četby. Po 35 letech se tomu sám divím. Dočtete na stránku 200 a dozvíte se jenom to, že v románu se bude pravděpodobně vyskytovat pět hlavních postav (s kozou 6). Jinak nic. Tedy pokud nepočítám rozsáhlý popis toho, jak si Hugo představoval středověkou Paříž na základě jakéhosi spisku. A pak taky spousta blouznění o architektuře. Věřím, že soudruhům se to líbí. Je to takové angažované. Ale jinak dost na hlavu. Třeba myšlenka o tom, jak za nádherné katedrály nemáme vděčit církvi, ale géniu nevzdělaného lidu. Ona vůbec Hugovi církev asi dost ležela v žaludku, ty milióny mrtvých za revolučního teroru a poté za bonapartistického exportu revoluce do zbytku Evropy jenom potvrzují a oslavují velikost francouzského národa a lidu. Ale to jen tak na okraj.
Druhá polovina je čtivější, jenže v mém věku už na tenhle typ romantismu nějak nejsem naladěn, takže i ty 3* jsou trochu upachtěné.
Pamatuji si, jak jsem knihu četla na střední škole. Tenkrát mě uchvátila. Jedinečná atmosféra historické Paříže. Jako výlet do minulosti. Díky podrobným popisům prostě jste tam. Poutavý příběh. Není překvapením, že se jedná o tak slavné dílo. Když jsem Paříž osobně navštívila a měla možnost dívat se zblízka na katedrálu Notre-Dame, tato kniha je to, co mi vyvstalo na mysli. Nezapomenutelná.
Existenci této knihy jsem sice vždycky bral na vědomí, ale zároveň jsem nepovažoval za nutné ji číst, především pro tolikrát slyšené nářky na zdlouhavost, příliš podrobné popisy a z toho vyplývající nezáživnost. Co mě přimělo k tomu, že jsem se teď (přes všechny tyhle domnělé nedostatky) pustil do jejího čtení, byla hlavně snaha o motivaci syna, který ji má v doporučené (povinné) četbě. K tomu bych chtěl poznamenat jednak to, že jsem moc rád, že jsem se ke knize nakonec dostal (a možná je dobře, že až teď) a taky, že smekám před všemi, kteří ji v středoškolském věku (ať již z donucení, nebo dobrovolně) přečetli a ještě z ní byli nadšeni.
Kniha je to bezesporu skvostná a rozhodně je dobré nejen brát její existenci na vědomí, ale také si ji přečíst. Mám sice určité obavy, že v sedmnácti bych z ní tolik unesený nebyl, ale proto také nelituji, že jsem s jejím čtením tolik otálel. Každopádně se mi opět potvrdilo, že pokud člověk touží po velkém čtenářském zážitku, tak neudělá chyby, když sáhne po nějaké „klasice“ prověřené věkem.
Tento román určitě není jen o Quasimodovi, Esmeraldě a Frollovi jak se mnozí domnívají, ale je v první řadě o Chrámu Matky Boží v Paříži. Je to vyprávění o katedrále, na jehož pozadí (nebo v popředí, jak kdo chce) se odehrává romantický příběh tragické lásky. Kniha je oslavou tohoto architektonického skvostu a architektury celkově a taky přehlídkou všemožných lidských charakterů, jejich citů, slabostí, jejich bolestí, radostí i jejich vášní.
Victor Hugo psal znamenitě. Jeho popisy jednotlivých staveb, jeho úvahy o účelu a poslání architektury jsou velkolepé, jeho podrobné popisy vnitřního rozpoložení i vnějších rysů jednotlivých postav jakbysmet.
Pokud jste viděli filmovou adaptaci s G. Lollobrigidou a A. Quinnem o které se všeobecně soudí, že je vcelku (nebo velmi) zdařilá (a já proti tomu neprotestuji), tak po přečtení knihy možná nabudete dojmu, že oproti předloze je to jen velmi slabý odvar, kterému k dokonalosti dost chybí. Pokud však tento film (nebo kterákoliv jiná adaptace) přiměje někoho k přečtení knihy, nezbývá než děkovat Bohu (nebo tvůrcům) za něj.
"Je to nádherná a rozkošná podívaná z věží chrámu Panny Marie na Paříž,obzvláště na tehdejší Paříž,ve svěžím světle letního svítání.Mohlo tomu tak být i onoho dne....."80%.
Ke knize jsem se dostala kvůli povinné četbě a popravdě mi to nijak nevadilo. Přibližně jsem věděla, o čem příběh je a i bez toho bych si ho nejspíš přečetla. Nebojím se říct, že je to jedna z nejlepších knih, které jsem četla, minimálně stylisticky. Je to jedna velká jazyková slast. Hugovy pověstné popisy, na které jsem popravdě občas nadávala, protože jsem na to neměla náladu, ale později jsem si je začala užívat a úplně si zamilovala jeho styl psaní. Postavy byly propracované a uspořádání kapitol, kde se prolínaly příběhové, popisné a pohledy různých osob, mne uchvavovalo. Quasimodo mi přišel úplně zlatý, často mi při scénách s ním slzely oči nebo jsem se rovnou rozbrečela. Rozhodně byl mou nejoblíbenější postavou. V podstatě všechny zlomové části děje jsem byla schopna předpovědět, připadala jsem si jako věštkyně, ale všechno až v průběhu knihy a nějak mi to ani nevadilo a konec mě vlastně trochu překvapil. Kniha kromě toho čítá mnoho myšlenek, Hugovy názory, které mě občas rozesmívaly a samozřejmě jedno hlavní poselství, které by si měl každý najít sám.
Chrám Matky boží v Paříži není příběhem o Qasimodovi a Esmeraldě, hlavně je to podrobná exkurze do středověku, dostane se vám přednášky o architektuře, zeměpisného drobnopisu celé Paříže 15. století, výkladu o právu a náboženských praktikách. Celkový příběh by se dal krásně stáhnout na 150 stánek, ale to by nebylo ono. Málokdo vám předloží tak ucelený obraz společnosti jako Hugo.
Povinná četba mě moc nebaví, je jen pár knížek, které se mi líbily. Chrám Matky Boží v Paříži mě příjemně překvapil. Na to, kolik má stránek, je děj zajímavý a plyne docela rychle.
K této knize jsem se dostala skrz povinnou četbu a je to snad jediná kniha, kde jsem přeskakovala po odstavcích - popisy Paříže - jinak je to nádherný příběh a bez těch dlouhých popisných pasáží, kdy jsem často zapomněla, jaký děj jim předcházel a musela jsem často listovat zpět, by byl ještě lepší, protože by to chytilo tempo a spád, které kniha díky zdlouhavým popisům bohužel postrádá.
Ke knize jsem se dostal kvůli povinné četbě a nelituji toho. Příběh sám o sobě je velmi poutavý a originální, Quasimodo zde vystupuje jako typický hrdina romantického románu - přestože je fyzicky znetvořený, ukrývá v sobě citlivou a milující duši. Poslední stránky byly v porovnání se zbytkem knihy velmi dojemné. Jednu hvězdičku musím strhnout za občasné velmi dlouhé kapitoly, které se netýkaly děje, ale popisovaly středověkou architekturu, zvyky apod. Chápu, že někomu se to tam líbilo (a kdyby nebyly tak obsáhlé, tak to jen krásně dokresluje atmosféru románu), ale mě to spíše rušilo. Ale celkový dojem z knihy je velmi pozitivní :)
Po přečtení knihy "Bídníci" jsem se těšila na další dílo od Victora Huga. Není to to,co jsem od něj očekávala, ale jinak mě příběh mile překvapil. Jen celá kniha je zbytečně moc dlouhá, především samotný příběh je zdlouhavý a pak než ty několikastránkový popisy francouzské architektury a města Paříže člověk přelouskne, zabere nějaký čas.
Asi je dobře, že některé knihy člověk musí přečíst, třeba v rámci povinné četby. Jinak bych se k tomuto nadčasovému, ba až téměř klasickému příběhu tragické nešťastné lásky dvou vyvrhelů společnosti nedostala. Je sice obalen hutnými odstavci popisů, ale já si tak říkám, jaké že to bylo, když měli lidé čas na taková díla, nespěchali a pomalu si vychutnávali každičkou větu.
Kniha má hodně stran, ale četla se velmi dobře a rychle. Postavy a vše dobře napsáno, konec tragický, nevadí. Ale vůbec nechápu jak může vylíčit něčí charakter a pak ho totálně změnit. Ještě že ve skutečném životě to tak není, jinak by psychologové byli bez práce. Jsem ráda, že kozička přežila, ale silně pochybuji, že její život byl pro Phoeba důležitější než život Esmeraldy. Proto se mi závěr nezdá nijak zajímavý ani poučný. Celá kniha byla napínavá a zajímavá, ale finále nic moc.
"Všichni jsou mrtví, Dave." - asi tak nějak by se dala shrnout tato kniha. Ale ne, nechci snižovat hodnotu tohoto díla, právě naopak. Jsem ale velmi ráda, že jsem si nepamatovala filmové zpracování, které jsem viděla jako dítě, ani žádné další spoilery, protože jsem takto opravdu věřila skoro až do poslední chvíle, že alespoň určitý aspekt příběhu dopadne dobře. Nevím, zda to teď bude pochopitelné, ale jsem ráda, že nedopadl. Tento konec mě potěšil více než kterýkoli jiný v knihách za poslední dobu. A ne, nejsem sadista. Ale nejspíš právě ta nečekanost a tragičnost mě vzala za čtenářskou duši a já si knihu opravdu užila. A že se někomu těžce četlo kvůli zdlouhavým popisům? Já si skoro žádných nevšimla, respektive bych jich klidně uvítala i více. Jinak tedy moje první věc od Huga, ale jistě ne poslední. Jsem ráda, že jsem si tuto knihu přivlastnila z jedné veřejné poličky typu "kdo chce, berte" a tedy že ji někdo shledal za natolik nepotřebnou či ji chtěl prostě jen poslat dál. Taky něco pošlu dál, na oplátku. Děkuji.
V poslední době jsem začal číst klasiku a povinnou literaturu, do které jsem konečně "dospěl". Několikastránkový popis historické Paříže jsem přeskakoval po větách. Film zdaleka není obsahově tak kvalitní jako kniha, ve filmovém zpracování spousta důležitých detailů k pochopení souvislostí a příběhu chybí.
všichni, kdo dokázali přečíst prvních sto stran popisu chrámu, mají můj obdiv ;)
Štítky knihy
zfilmováno romantismus 15. století francouzská literatura upalování čarodějnic krása gotické romány tělesné postižení klasická literatura
Autorovy další knížky
| 2014 |  Chrám Matky Boží v Paříži |
| 1928 |  Bídníci |
| 2000 | Muž, který se směje |
| 1975 | Bídníci I. |
| 1967 | Devadesát tři |
Má srdeční záležitost. Tuhle knihu jsem objevila v patnácti a na dlouho poznamenala mé vnímání světa, lásky, utrpení, bolesti a čisté krásy.
Jak já je milovala, jak jsem je nenáviděla...Jak jsem to nechápala... A jak moc jsem si přála, aby to dopadlo jinak.
Ale kdyby ano, nejspíš by to ve mě nezanechalo nic z toho, co za sebou od té doby vláčím a na tuhle knihu už bych si teď asi ani nevzpomněla... Takhle se mi všichni vpálili do kůže i do vzpomínek nesmazatelně a navždy.
Ano, bylo to zdlouhavé a děsivé. Bylo to kruté, bolestné a drsné. Bylo to živočišné, syrové a přesto dech beroucí. Byla to tak hluboce odhalená lidská podstata, až to bolelo.
Tenhle příběh mluví za všechny jiné, o kterých nikdo nikdy nenapsal. O kterých se nemluví. Ale které se staly. Stejně bolestné, stejně srdcervoucí.
Nikdy nezapomenu na kajícnici v myší díře...