Chtělo by to nový jména
NoViolet Bulawayo
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/235802/bmid_chtelo-by-to-novy-jmena-tqy-235802.jpg
4
203
203
Originální vyprávění začíná ve slumu v africkém Harare: desetiletá dívka pojmenovaná Miláček má různé kamarády – jmenují se třeba Bastard, Bůhví, Stina. Jejich otcové, případně oba rodiče se povětšinou kamsi vypařili. Jedna dívka je těhotná. Kradou ovoce, hrají si s odpadky. A hlavně sní o tom, že se jim podaří někam odjet, do Ameriky, do Evropy. Miláček má štěstí, jí a její matce se to podaří díky tetičce v Detroitu. Jenomže idealistické představy dítěte jsou jedna věc – a špinavé velkoměsto zasažené hospodářskou krizí věc druhá… Debut třiatřicetileté autorky, s nímž se dostala až do finále Bookerovy ceny.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2015 , OdeonOriginální název:
We Need New Names, 2013
více info...
Přidat komentář
Bezútěšnost, to byl hlavní pocit, který ve mně zůstal po přečtení této knihy. Perspektiva dítěte v části odehrávající se v Africe je velmi silná. Děti si hrají a blbnou a kolem probíhá realita, která není ani trochu veselá. Jedinou perspektivou se zdá být odchod do jiné země. Když se to ale povede, není to přesně ten vysněný život, jaký si postavy představovaly.
V americké části je Miláček již o trochu starší a někdy je to zbytečně vysvětlující, víc podle mě opět fungují ty části, kde se holky baví a věci kolem se dějí spíš na pozadí. Ale i tak je poselství knihy silné. Pro mě je asi nejtěžší to, že mě nenapadá nic, co by se dalo udělat, aby se lidé měli lépe, protože celé je to takové zasekané a zkrátka bezútěšné. Ti, kteří se snaží něco změnit, i ti, kteří vlastně rezignovali, jsou na tom nakonec skoro stejně.
Zajímavá sonda do života dětí žijících na samém okraji společnosti zmítané chudobou a beznadějí.
Velmi zajímavé čtení. Začínáme v "Ráji" v Africe, kde dětem stačí sbírat kajávy a hrát různé hry. A jen sní o tom, jak se dostanou do Ameriky. A když se to vyplní. Jsou splněna všechna očekávání? Nebo je to zklamání.... Co je pro někoho samozřejmostí a pro někoho zbytečnost... výmysl...bez kterého se da být.
Na tuto knížku jsem se těšila opravdu dlouho a nezklamala mě ani trochu. První část, odehrávající se v nejmenované africké zemi, je neskutečně poutavá a zajímavá. Hlavní hrdinka zde vystupuje jako členka dětské party, jejíž členové nemohou již chodit do školy a proto "zabíjejí čas" rozmanitými aktivitami. Mezi ty patří například kradení kvajáv z domů bohatších obyvatel, hraní si na významné události (např. zabití bin Ládina či hra "na země") a všemožné poflakování se po chudinské čtvrti ironicky zvané Ráj. Všechny popisované situace jsou vyprávěny s dětskou bezstarostností, ačkoliv na jejich pozadí probíhá politická krize, všude je znát chudoba a nefungující zdravotnický systém. Největší dojem na mě asi udělal popis naděje a následného zklamání dospělých při volbách, útok na "bílé občany", či snaha o vyřešení problému těhotné kamarádky.
Druhá část knížky se následně přesouvá do Ameriky, a i to je velmi zajímavé vyprávění. Příběh najednou získává hořký podtón plný nenaplněných očekávání o "dokonalé zemi" a bolest, s níž hrdinka vzpomíná na svůj starý domov, na čtenáře snadno dolehne. Není to vůbec lehké čtení, ale knížku (se skvělým překladem) rozhodně doporučuji, odnesete si spoustu myšlenek na pozdější dumání.
Tak moc toužíme po lepším životě, že se přizpůsobujeme i absurditám, o nichž víme, že jsou hloupé, abychom si pak se svou "minulostí" neměli co říct, přestože se nám po ní vesmírně stýská? Nebo tu hloupost přestaneme vidět, když vyrosteme? Hrůza a vůně, dětské hry a hnus vedle sebe v jedné větě fungují docela dobře místo vykřičníků...
"Časem jsem přestala psát úplně. Odkládala jsem to a odkládala, říkala jsem si, že napíšu zejtra a pak za další tejden a pak za pár tejdnů a za měsíc, že napíšu brzo. A tak, než jsem si to vůbec uvědomila, jsem s nima ztratila kontakt. Ale to neznamenalo, že jsem na ně zapomněla. Chyběli mi, strašně mi chyběli. Někdy, když jsem něco dělala, mě přepadl strašněj pocit viny, že to tak dopadlo."
3.5/5
Kniha z pohľadu malého dievčaťa ukazuje ťažký život v africkom slume- chudoba, aids. Neskôr sa objavuje porovnanie so životom v USA a naivným snom, ktorý o živote v USA rozprávačka mala. Na jednej strane je materiálne zabezpečenie ,na strane druhej pocity smútku za domovom, v priebehu rokov chradnú vzťahy zo slumu, u postáv nastáva zmena myslenia a naráža na nepochopenie blízkych. Čitateľ sa nad mnohými vecami, ktoré sa nám zdajú prirodzené a berieme ich ako samozrejmosť zamyslí.
Kniha mě velmi zaujala už svým názvem a obálkou. Při čtení je stále o čem uvažovat, přemýšlet, porovnávat situace Afrika - Amerika - a - Česká republika. Také se mi dost líbil i překlad, ale chyběl mi překlad afrických slov a písní, které v knize zazní. Určitě doporučuji knihu si přečíst, popřemýšlet nad svým životem jaký žijeme, popřemýšlet, jak to máme v životě hrozně složité a vzpomenout si přitom na hrdiny v knize... popřípadě jen po přečetní knížky zavolat svým příbuzným, že je máte rádi.
Veľmi ma zaujala táto kniha, predpokladám, že spisovateľka v tomto románe využila vlastné skúsenosti. Zaujímavý je pohľad černošského dievčaťa na život doma a v Amerike.
V konečnom dôsledku nejde ani tak o farbu pleti, ale o spôsob života v rôznych krajinách. Moji známi, ktorí po revolúcii odišli do ´Meriky taktiež makali na podradných pozíciách, robili 16 hodín denne a taktiež sa na nich pozerali, že to sú "tí" z východnej Európy.
Naprosto mě to uneslo. Dalo by se o tom povídat hodiny, ale raději si to přečtěte. Tolik podnětů k přemýšlení, tolik narážek na různé lidské a společenské problémy. Pozastavit se nad něčím co je samozřejmé, skrz oči afrického dítěte. Emoce a pocity jsou zde opravdu reálné a člověk je prožívá na vlastní kůži. Trochu mi bylo líto, že kniha už končí. Jsem zvědavý co napíše autorka příště.
Po příjezdu do Ameriky jsem čekala větší deziluzi. Tato část knihy mě moc nezaujala.
Za to první část o životě v Africe, ta byla. Neskutečně mě zasáhla. Všechno co se tam děje je tak strašné!
Díky bohu, že jsem se narodila tady.
Moje druhá Odeonka :)
Tyhle knížky si zamilovávám čím dál víc. Řekla bych, že člověk si tak dokáže uvědomit spoustu věcí. Určitě všem doporučuji.
Je to příběh z černošského slumu v proklaté i požehnané nejmenované Africké zemi (investigativně jsem se z nenápadných zmínek v textu dopátrala, že jde o Zimbabwe), ve které po bojích za nezávislost a osvobození se z kolonizační nadvlády angličanů " šlo všechno do háje". Takhle to vidí desetiletá vypravěčka Miláček.
Mě bylo při čtení úzko, někdy se mi zvedal žaludek, chvílemi mě mrazilo, občas jsem se musela usmát.
Taky jsem si ujasnila pár věcí:
-že jsem dítě Štěstěny - a vy ostatní taky - protože jsem se narodila na padesáté rovnoběžce
-že na dovolené v tropické zemi nikdy nebudu jíst kvajávy (guave) ve větším než malém množství (děti ze slumu je z hladu chodili krást do zahrad bohatých bílých afričanů, a pak kňučeli bolestí když se šli vykadit do buše, protože semínka z tohohle ovoce jim trhala zadky)
-že je totální blbost, když neziskovky vozí dětem do rozvojových zemí, zmítajících se v občanských válkách, hračky jako jsou pistole a samopaly
-že přestanu fňukat, když mi dojde kukuřičná, kokosová nebo špaldová mouka v jednom tejdnu, protože vždycky mám ve špajzu aspoň tu obyč, a hlavně, jak nám říkávaly naše mámy - co by za to děti v Africe dali...
-chtě nechtě jsem musela přehodnotit svůj názor na uprchlíky - teda myslím na ty, kteří vážně utečou před hladem, bídou a krutostí ve vlastní domovině a chtějí prostě jen někde v klidu žít a pracovat. Tečka. Přečtěte si to sami;)
Takový Hrdý Budžes po africku… Tedy – já tu knihu zatím ještě nečetl. Myslím toho Budžese. Já jen viděl tu skvělou divadelní adaptaci. Tu s tou herečkou. Nepamatuji si, jak se jmenuje. Bára tuším. Na jména já moc nejsem. Možná proto by to chtělo jména nové. Takové ty africké. Ty by se určitě lépe pamatovaly. Třeba jako TaHérečka. Užvaněná. Matka ostatků. Bůhvíco. Štístko. Miláček…
Na knihu jsem narazil náhodou v knihovně, a protože jsem právě četl Amerikánu, půjčil jsem si jí. Normálně bych jí asi přehlédl. A to by byla škoda.
Další pohled na téma Afrika versus Amerika. Další koláž vzpomínek na domov, na dětství. Ač nostalgických, přesto vtipných, i přes veškeré tragédie, které život v chudé africké zemi, zmítané politickými nepokoji, přináší. Další kamínek do mozaiky zvané emigrace, útěk z domova. Další pohled na svět bílé Ameriky ze dna společnosti. Další pohled na svět jako takový…
Někde jsem četl, že kniha je plná klišé. Příliš ublížená. Vůči velké Americe vlastně nevděčná. Já nevím. Já v tom nic takového nenašel. Je to prostě velmi dobře, vtipně a poměrně s nadsázkou napsaný příběh dívky, která vyrůstá ve slumu, kdesi v Zimbabwe. O jejím americkém snu. O americkém snu, jak ho prožívá v podstatě nelegální přistěhovalec. Je to sen o lepším životě. A ten přeci sníme všichni. Jenom kulisy jsou různé. Samozřejmě, že se NoViolet nevyhne steskům a rozčarování. Ale není to otravné, únavné. Není to nudné. Je to… neotřelé. Lyrické až poetické. Neokázale… srdcervoucí.
Myslela jsem si že ta kniha bude drsnější, hlavně ta druhá část odehrávající se v USA.
Chtělo by to nový jména
Drásavá realita popsaná klidně jakoby se nechumelilo. Mě osobně nejvíce bavily zážitky z dětství ještě v Africe - přeci jen je tam ukázán jiný fascinující způsob života. Docela mě překvapilo, že autorka se snažila vyhnout (a úspěšně) tomu, aby zmínila v jaké africké zemi se více než polovina děje odehrává - snad proto aby odkázala na způsob jakým Američané hovoří o Africe jako o jednom velkém státě plném chudoby a těch nejhorších věcí vůbec? Asi nejoptimističtější z celé knížky je doslov o autorce - tedy doporučuji aspoň na zahnání deprese po dočtení knihy.