Co je odtud vidět
Mariana Leky
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/472287/bmid_co-je-odtud-videt-sQt-472287.jpg
4
250
250
„Když Selma řekla, že se jí v noci zjevila okapi, věděli jsme, že někdo z nás brzy zemře,“ zahajuje své vyprávění Selmina desetiletá vnučka Luisa. Selmě se dosud zdálo o africké antilopě třikrát a pokaždé potom někdo z vesnice zemřel, proto jsou její obyvatelé rázem ve střehu. Někteří cítí, že nyní je nejvyšší čas vyrukovat se zamlčovanou pravdou. A když konečně přijde smrt, její okolnosti jsou mimo očekávání všech. Prostřednictvím Louisy odhalujeme život malé poklidné vesnice s magickou atmosférou. V Selmině domě, v němž děvčátko vyrůstá, nalézají útočiště leckdy bizarní sousedé, které navzdory neurózám, vrtochům a rozdílnosti povah spojuje tolerance vůči jinakosti a snaha pomáhat si. Žijí tu také Luisini rodiče zaměstnaní krizí středního věku natolik, že jim sotva zbývá čas na dceru a její výchovu ochotně přenechávají jiným. Nelze opomenout ani obrovského bílého psa Aljašku s aurou nesmrtelnosti. Román sestává ze tří částí odehrávajících se v letech 1983, 1995 a 2005 a v každé z nich je Luisa konfrontována se smrtí blízké osoby. Tématem příběhu je však zejména láska a lidé, kteří mají odvahu o ni usilovat a překonávat překážky v podobě vnitřních bariér, předsudků i tisíců kilometrů. V případě Louisy je to láska k Frederikovi, který se rozhodl stát buddhistickým mnichem. Autorka dovedně žongluje s metaforami a prokládá je jemným, laskavým humorem, čerpajícím z dobře odpozorovaných všedních situací. Její dojemný příběh je promyšlenou meditací o tom, jak ztráta a láska utvářejí člověka i komunitu. O hledání místa ve světě, i když to místo je právě tam, kde jste začínali. Román získal mezinárodní ohlas a dosud byl přeložen do 14 jazyků.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2021 , ProstorOriginální název:
Was man von hier aus sehen kann, 2017
více info...
Přidat komentář
Krásná kniha. Kdyby se mě někdo zeptal o čem je, řekla bych, že o ničem, nebo spíš o všem. Moc doporučuji.
takéto knihy by som rád písal, keby som bol spisovateľom. A keďže ním nie som, tak si ich aspoň užívam... pekné, múdre a ľudské dielko. Dakde som zachytil prirovnanie autorky k Narine Abgarian, a viem že nie som etalón všeobecne správneho čitateľa, ale toto sa mi páčilo viac ako Abgarianovej knihy. Možno to robí vyhlásená nemecká štylistika, hoci tá ruská je na tom podobne...
Skvělá, skvělá, skvělá. Neměla jsem téměř žádné očekávání, když jsem knížku dostala jako dárek. Výsledek byl ovšem odzbrojující. Okamžitě jsem si zamilovala všechny roztomile podivínské postavy a způsob vyprávění. Už dlouho jsem si čtení neužila jako tentokrát. Když jsem dočetla, bylo mi líto, že už je konec. Zařazuji tento titul mezi TOP svých oblíbených.
Bylo pro mě že začátku těžké se začíst. Jakoby ta kniha byla na jiných vlnových délkách než já. Potřebovala jsem ji číst beze spěchu a v klidu a pak najednou jsem to tam všechno viděla. Přátelství, lásku, bezpodmínečné přijetí. Krásná knížka.
Skvost. Druhá polovina už trochu slabší a rozvláčnější, ale to množství úsměvů, co mi vykouzlila na tváři, pořád nadprůměrné. Jedna z knih, kterou vřele doporučuji, ale svoji nikomu nepůjčím.
Asi jsem to celý nepochopila nebo nevím, ale byla to nuda od začátku až do konce. 90% je teda hodne přestřelené.
Ačkoliv mám pocit, že se vše nejdříve odehrávalo v jednom dni, autorka našla zajímavý způsob, jak nás tímto způsobem seznámit s prostředím a postavami. Kniha je o lásce, o všech možných podobách lásky: lásky k dítěti, k partnerovi, kamarádce, příteli, sousedovi a nejvíce o lásce vnučky k babičce a babičky ke vnučce. Ta je zde nejvíc. Mě vrátila do dětství, má babička pro mě také byla pilířem. Tenhle neskutečně laskavý příběh je extraktem buddhismu. Nikdo nikoho nesoudí, naprosto za nic. Všichni jsou přijímání takoví, jací jsou a také přijímají, co jim život dal s pokorou. Jedna z nejkrásnějších knih, které jsem četla. Ta mi v srdci zůstane dlouho.
Tahle kniha mě zaujala svou pověstí „kroniky ohlášené smrti na německý způsob“. I městečko, zobrazené v románu německé autorky, bývá srovnáváno s magickým Macondem ze Sto roků samoty Gabriela Garcíi Marqueze. Pravda ale je taková, že na rozdíl od obou výše uvedených Marquézových knih, které čtu pořád dokola, jsem tuhle knihu odložil už po první kapitole a rozhodně ji neplánuju dočíst. Nebavil mě ani jazyk ani autorčina obraznost. Ničím mě nedokázala připoutat. Ani dějem. Nefungovalo na mě nic. Nix, jak říkají Němci.
Tahle knížka je vlastně o ničem, jen o těch nejdůležitějších věcech na světě - lásce a přátelství. Doporučuji
Malá nemecká dedinka a život jej obyvateľov, do ktorého občas zasiahne závan niečoho magického. Stále ale ide o každodennú obyčajnosť, ktorá je podaná s takou láskavosťou a jemným humorom, že sa kniha do dnešnej bláznivej doby vyslovene pýta.
Překrásné pohlazení po duši. Jinak se tahle knížka ani definovat nedá. Tolik lidskosti, čistoty a lásky... A navrch psáno úžasným jazykem! "Stejně celou dobu nedělám nic jiného, než že tě nelíbám".
Do tohoto příběhu se prostě člověk musí zamilovat!
Lidskost, laskavost a lidi, které byste chtěli mít ve svém životě, to je Co je odtud vidět.
Bydlí spolu v jedné vesnici, prožijete s nimi několik desetiletí a během té doby si je naprosto zamilujete.
U mě to byla láska pozvolná. Nejprve jsme se tak nějak oťukávali, pak mi na nich začalo záležet a nakonec jsem se s nimi vůbec nechtěla loučit.
Kniha jazykově naprosto vymazlená, za což vzdávám hold nejen autorce ale i překladatelce Martě Eich.
I když je kniha hodně o smrti, dá se podle mě označit za feelgood příběh, protože i když to bolí, je to podání tak nějak snesitelné.
Navíc mě velmi překvapilo, kolik je v knize milého humoru. Opravdu často jsem se usmívala, což se mi u knih zase tolik nestává.
Někdo v souvislosti s touto knihou mluví o magickém realismu, mě ale spíš přijde, že se autorce povedlo nějakým způsobem vyzdvihnout kouzlo každého člověka, protože ať už ho vidíme nebo ne, každý v sobě nějaké má.
Tohle bylo tak milé čtení! Sice takové melancholické, ale většinou laskavé; chvílemi jsem se smála, pak jsem byla v šoku a brečela jsem, ale je to opravdu krásná kniha! Moc hezký styl psaní, na který jsem si rychle uvykla.
Jak se dá pěkně vylíčit jedna “obyčejná” vesnice se všemi svými neobyčejnými příběhy tamních obyvatel. Každý z nich je svým osobitým způsobem tak trochu praštěný, ale jako celek funguje vesnická komunita velmi dobře. Děj sám o sobě plyne se všedními starostmi i radostmi, jde tam samozřejmě také o lásku - a to ať utajovanou, nebo tisíce kilometrů vzdálenou.
Díky Oldovi (na IG @zanicenyknihkupec) za tip na tuto knihu, jinak by mě minula a byla bych ochuzena o takový milý zážitek!
Příběh, pohádka, o životě na vesnici, kde se toho obvykle moc neděje a pokud ano, tak to všem obrátí život naruby. Mnohem víc, než o událostech je ale o vztazích, o drobných gestech a o slovech, ke kterým hledáme odvahu. Vyprávění má v sobě lehkost, láskyplnost, humor.
Doporučuji každému, kdo má chuť na poklidné čtení se špetkou magie.
Toto bolo veľmi milé! Dušu hladkajúce, ľudské, úsmevné. Odporúčam pre pohodový pocit!
Láska, která je tak zjevná, až má člověk strach ji nahlas uchopit, protože pak by mohla zmizet.
Láska, která je tak silná, že ani vzdálenost tisíce mil a spousty roků ji nevykáže.
Láska, pro kterou vymyslíš svět, aby v něm byla v bezpečí.
„Stejně celou dobu nedělám nic jiného, než že tě nelíbám.“
„Zřejmě k sobě opravdu nepatříme. Ale to nevadí. Na okapi k sobě taky nic nepatří, a přesto je to neuvěřitelně krásné.“
….a pak celou knížku jde vlastně jen a právě o to „pustit k sobě kousek světa“ a uvědomit si „že dobrodružství, pro která jsme dělaní si nemůžeme vždycky vybrat…“
Krásný poetický příběh, mistrně do něj zasazeny humorné scénky, kdy se nahlas musíte smát, což ostatní dost mate, jelikož jste před chvílí povzlykávala.
Máte pocit, že stojíte uprostřed Selminy kuchyně a spolu plašíte srnku a je Vám tak krásně. Oblíbíte si všechny postavy, i když každá z nich je úplně jiná. Dozvíte se, že „kdo se nikdy nezlobí, nemůže se aktualizovat“ a že „nikdo není sám, dokud ještě může říkat my“.
Doporučuji bezpodmínečně, a kdybych někdy potkala Martu Eich, zajisté bych ji objala za tak výstižný překlad.
Za mě nádhera. Vyprávění, jakého se nemůžu nabažit od přečtení Oveho. Rozumování, vtipné obraty, parádní překlad (!!) a rozkošné postavy. Vesnička, kde je každý svůj a nikdo za to nesoudí. To prostě chcete.
A na závěr 1. části prásk jeden z největších šoků, co jsem kdy v knize zažila. (Možná si za to můžu sama, jsem to měla čekat.)
První a třetí část nemají chybu. Dostaly by víc než za pět, kdyby to šlo.
Jen část s buddhistickým mnichem v lese za německou vsí mě nějak nepřesvědčila. Z Goodreads si nesu dojem, že to byla samostatná novela, zakomponovaná sem k vyplnění Luisina života mezi dětstvím a otrlou dospělostí.
A to neva. Jestli vyjdou další autorčiny knihy, musím je vidět. :)
Chtěla jsem si z příběhu vypsat všechny vtipné pasáže. Ale nešlo to. Jemný humor se na stránkách rozvíjí zlehka, v průběhu celých odstavců. Musela bych opsat půlku knihy, abych ho zachytila. No a tak jsem se jen dívala očima Luisy, co je odtud vidět... A náramně jsem si užívala báječnou společnost i krajinu nejkrásnější.
Štítky knihy
přátelství láska německá literatura magický realismus mezilidské vztahy vesnice rozhlasové zpracování
Co je odtud vidět
Pro mne nezapomenutelná kniha. Poslouchala jsem na ČRo a byla jsem nadšená z lehce magického, poetického a zároveň nesmírně lidského a citlivého příběhu. Jedna z mých "hladivých" knih.