Co nám oheň vzal
Mariana Enríquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/297755/bmid_co-nam-ohen-vzal-i3i-297755.jpg
4
141
141
Velmi současný mix špinavého realismu, fantastična Julia Cortázara a hororu Edgara Allana Poea a Shirley Jacksonové. Povídky argentinské autorky přibližují zemité prostředí buenosaireské metropole i jejích předměstí se vší syrovostí, krutostí i krásou. Jsou zároveň klasické i originální, realistické i fantastické, feministické i anti-feministické, politické i apolitické, hrůzostrašné i humorné. Autorka v nich mistrně míchá žánry, narativní prostředky, velká témata i drobné motivy a jejich prostřednictvím vytváří nelítostný a současně závratně poutavý obraz skutečnosti, která svádí čtenáře, aby pronikl ještě dál a hlouběji a odhalil její podstatu. Banální každodennost se často a bez varování mění v cosi neznámého a čtenář zjišťuje, že svět kolem něj je pouze slupka složité reality, jejíž některé vrstvy zůstávají skryty a jejich existence se vyjevuje jen v krátkých záblescích. Ženy upalující se na protest proti domácímu násilí, dospívající dívky hnané úzkostí, děti ulice, mladé ženy znuděné manželstvím nebo devítiletý sériový vrah malých dětí, ti všichni jako protagonisté příběhů přispívají ke zneklidňujícímu vědomí přítomnosti jiného řádu v našem známém světě.... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno: 2016 , HostOriginální název:
Las cosas que perdimos en el fuego, 2016
více info...
Přidat komentář
Horké argentinské noci, pach ve slumu i španělské koloniální domy s barevnými okenicemi, drogy, násilí, obcese, tajemno, lidové pouliční oltáře, děti, které nikdy nechcete potkat i emancipované ženy činu. Mariana Enríquez nám servíruje zneklidňující koktejl namíchaný z temných koutů Buenos Aires, přičemž ty nejdůležitější části příběhu nejsou napsané v knize, ale odehrávají se v našich hlavách. Protože otevřené konce bývají ty nejvíce děsivé.
Za mě nejlepší povídkou bylo Co nám oheň vzal, která je o ženách, které se dobrovolně nechávají popálit od ohně, protože to je to nejlepší, co můžou pro svůj život i životy jiných žen udělat. Nic podobného jsem před tím ještě nečetla.
Strašně zvláštní povídky. Nic se neděje, pak najednou hororová atmosféra a otevřený konec.
Za mě top: Sousedův dvorek a Špinavý kluk.
Víc než samotné zápletky jsem ocenila popis argentinských měst, obyvatel a problémů pro nás v Evropě těžko představitelných…
Velice zajímavá sbírka povídek. Jsou zachycenim určitého časového výřezu, aniž by nutně směřovala ke uzavření, vysvětlení či pointe. Evokovaly mi Poea, magický realismus, Nicka Cavea.
Knihu jsem ani nedočetla a je to spíš zklamání. Povídky absolutně bez konce a některé jsem ani nepochopila. Odkládám a uvidíme jestli se k ni ještě vubec vrátím.
.. strach, buenos aires, sny s touhy, krutá realita, odvaha
.
Magické a drsné město Bueno Aires vám neodpustí ani jediné zaváhání. Krutost kterou přijmete do svého života vás pronásleduje i ve snech. Krása, která vás obklopuje je vykoupena slzami těch, kteří přišli o své sny a touhy. Svět, který je kolem nás a který nevidíme, nebo nechceme vidět. Obejdeme ho s přimhouřenýma očima a doufáme, že nás při útěku, od této reality, nikdo nezastaví.
.
*Co nám oheň vzal od Mariany Enriquezové*
To bylo tak zvláštní a strašidelné... povídky normálně nečtu a už vůbec ne tak děsivé. To, že každá má tak nějak otevřený konec člověka nutilo pořád nad každou přemýšlet. Povídka Špinavý kluk a Adelin dům... no nad těma budu přemýšlet ještě hodně dlouho. Pokud chcete zkusit něco jiného a zvláštního tak doporučuji.
Hned na úvod musím říci, že povídky běžně nečtu.
Možná i z toho důvodu jsem si nedokázal vypracovat ke knížce vřelý vztah. Nedá se říci, že by mě jednotlivé povídky neoslovily, ale něco mi v nich prostě chybělo.
Časté otevřené konce mi příliš nevyhovovaly - má touha poznat to, co se stalo dál, byla větší.
Nicméně musím říct, že autorka dokázala perfektně vykreslit prostředí Argentiny (a vlastně téměř celé Jižní Ameriky). Po jazykové stránce mi na knize taktéž nic nevadilo.
PODTRŽENO SEČTENO: Příjemné rozšíření znalostí o světe a objevení jiného žánru. :)
Tak to opravdu nebyl můj šálek kávy. Přestože povídky byly krátké, trvalo mi velmi dlouho se knihou prokousat. Ve většině příběhů jsem nenašla žádný smysl nebo pointu, natož pak zmiňované hororové napětí. Byly to spíš střípky ze života v Buenos Aires.
Do knihy jsem se začetla na základě informací na jejím obalu, a tam jsem se naneštěstí nedočetla, že by se mělo jednat o povídky (počáteční zápletka se slibně rozvíjela, ale v druhé pasáži už návaznost jaksi ne a nebyla - teprve tehdy jsem byla konfrontována s realitou: pokračování nebude, je to nový příběh). Asi bych se do knihy po jiné povídkové tedy hned nepouštěla. Zatím jsem zvládla dvě a po Poeovi a hororu ani památky. Zato špíny, slumů a divných existencí v ošklivých zákoutích Buenos Aires přehršel. Spousta "špinavého realismu". Zatím odkládám (na horší? časy).
Je to již delší čas, co jsem knihu přečetla, stále ale ve mě rezonuje její obsah. Podobný styl jsem nikdy nečetla. Povídky jsou dlouhé tak akorát. Styl dynamického psaní a perfektního popisu rozjel představivost na maximum. Nejsou to jen strašidelné povídky, každá vede k zamyšlení, nějakému osudu. Prostředí Buenos Aires, a celkově jižní Ameriky, které už je samo o sobě trochu magické, jiné, drsné, tomu dodalo zcela jiný rozměr. Samozřejmě část povídek převládá nad jinými, ale zase záleží na úhlu pohledu.
Některé povídky byly slabší a některé lepší. Nejlepší pro mě byla první povídka, díky které jsem nemohla knížku pustit z ruky.
Nevěděla jsem, co to je za knihu. Velice mile me překvapila, bavila mě.
Nikdy jsem takový žánr nečetla.
Líbily se mi, že jsou povídky dlouhé akorát!
Obětovaný špinavý kluk. Propařené roky spějící k (sebe)ničení. Dívka žijící v masce domu. Dětský vrah zjevující se mladému otci. Dívka zamilovaná do kostí. Zrození nové krásy skrze planoucí ženy. A další postavy, stavy, vy... Podmanivé a nezapomenutelné, většinou dramatické, ale klidem klamající příběhy, s odkazy na Márqueze nebo Borghese, ovšem nezaměnitelně žensky popsané. Autorka dovede čtenáře na samou hranici šílenství, na tu, kde se zdá ještě srozumitelné a svým způsobem logické - a nechá na něm, jestli se obrátí zpět ke světlu nebo skočí do tmy - obojí je možné. Vynikající čtenářský závěr roku.
Autorka nás zavádí do drsného světa argentinských slumů, dějiště nejrůznějších zločinů. Kniha na mne působila depresivně - číst o vraždách, drogově závislých, záhadných zmizeních, upalování žen atd. není moc povzbudivé. Knížku nedoporučuji - asi nejsem ta pravá čtenářka pro tuto knihu, ale uznávám, že se to někomu líbit může. Kladně hodnotím schopnost autorky poutavě rozvinout děj a napsat svižné povídky.
„Vím, že je to pravda. Že tohle je její dům. A já ještě nejsem připravená ji navštívit.“ Ako každá zbierka, aj Co nám oheň vzal prirodzene obsahuje i trochu slabšie poviedky (no žiadnu podpriemernú), ale v konečnom výsledku ide o vydarené, viac než kvalitné a v neposlednom rade inšpiratívne dielo. Mariana Enriquez je žena (k čomu patrí predsa len trochu iný štýl rozprávania príbehov, ťažko sa to vysvetľuje) a svoje príbehy umiestňuje do pre nás značne exotickej Argentíny, kde sa bije chudoba s bohatstvom, moderná doba so silnou náboženskou vierou, realistické hrozby s nadprirodzenými, ktoré majú koreň v poverčivosti, ktorá k týmto zemepisným končinám odnepamäti patrila. Do toho slamy, vyľudňujúce sa okrajové mestské štvrte s hororovými starými mestskými historkami, ktorým stále niektorí obyvatelia veria. Štvrte, ktoré budú o pár rokov zrovnané so zemou a na ich miestach vyrastú mrakodrapy a obchodné centrá... ale niečo tam stále zostane, niečo v pôde a vode, niečo temné a zákerné, niečo čakajúce na svoju príležitosť. Drogové kartely, ktoré ak bonznete polícii, tak vás vaši susedia ráno nájdu obesených na moste všetkým na výstrahu. A ak sa ráno nájde zohavené telíčko dieťaťa so zašitými ušami a odrezaným jazykom, nikomu z toho nie je veselo, ale spravidla do dvoch týždňov sa objaví ešte brutálnejšia vražda. Diabolské. Ako keby bola Mariana diabol, ktorý zapredal svoju dušu inému diablovi.
Skvělá kniha zajímavě napsaných krásně znepokojivých horrorových příběhů. Ono to slovní spojení vyznívá trochu divně, ale než přímo a otevřeně strašidelné jsou ty příběhy opravdu spíše zvláštně nepříjemně znepokojivé. Snad pro tu uvěřitelnost, pro propojení syrové reality s tajemnou nadpřirozeností, pro nadžánrovou obsažnost, pochopitelnost, sdílnost či parádně pojatý jazyk vyprávění. POD ČERNOU VODOU a titulní CO NÁM OHEŇ VZAL jsou opravdu úžasné povídky, každá z nich naprosto jiným způsobem. Ty ostatní ale nijak nepokulhávají.
Jsou to opravdu drsné povídky, ale musím uznat, že jsou skvěle napsané, každá ve vás vyvolá jiný druh strachu. Nějaké mi ani strašidelné tolik nepřipadaly, jiné mi nedaly spát. Nejlepší podle mě byla- Jen holé kosti. Nejstrašidelnější- Sousedův dvorek.
Nebudu zapírat, na první pohled mě zaujala obálka. Ale ten obsah ji tisíckrát předčil. Sbírka luxusních povídek zobrazujících ve vší špíně realitu života v Argentině... ale, prosím, řekněte mi někdo, že to není pravda úplně všechno.
Štítky knihy
Argentina hororové povídky argentinská literatura hispanoamerická literatura fantastické povídkyČást díla
Adelin dům
2016
Co nám oheň vzal
2016
Hostinec
2016
Jen holé kosti
2016
Konec školního roku
2016
Autorovy další knížky
| 2016 | Co nám oheň vzal |
| 2019 |  Tohle je moře |
| 2022 | Svoj podiel noci niesť |
Málokdy čtu povídky. Sotva si zvyknu na postavy a prostředí, už to končí. Bylo mi ale doporučeno číst povídky jinak. Soustředit se na prostředí a kulisy a ne tolik na dějovou linku. No tady to ani jinak nešlo. Popisy prostředí byly skvělé ve všech povídkách. Vykreslení postav se mi taky líbilo, vždy byly něčím zajímavé a nikdy ne jednobarevné. Většinou se tam vyskytovali lidi na okraji společnosti, alkoholici, feťáci, zloději, ... Povídky končí tam, kde by u románu v podstatě začínal děj. Po dočtení povídky jsem si vždy říkala: co že!? Vyvolávaly napětí a celkově způsobovaly zvláštní ztísněnost, a některé i znechucení nad morbidnostmi, které se tam děly. Ale jsem ráda, že jsem to četla a asi to musím nechat v sobě ještě dozrát...